Pán šelem XXII

"Byl to náš soused, přestěhovali jsme se asi tak před měsícem, proč?" zeptám se podezřívavě.

"jen tak, jsem jeho kamarádka ze základky. Zrovna jsem se vrátila do města a snažila jsem ho zastihnout doma, ale nebyl tam. Neměl ve zvyku se vybavovat s cizími lidmi, proto se ptám," vysvětlí nám setřička.

"Jsem rád, že vás poznávám, rád bych vám podal ruku, ale… můžete mi něco o něm říct?" zeptám se a podívám se na ruku, kterou svírám Elainovu.

"Mů, ale nevím toho zas o moc víc, než jste si už všimnul sám… hm… nebudeme si tykat? Takle je to trochu krkolomný," usměje se a sedne si vedle mě. Hned vstanu a sednu si co nejdál, co si o sobě myslí?

"Promiňte, ale ne," odpovím zamračeně.

"Jsem na holky, jste teď klidnější?" povzdechne si sestřička.

"Jsem Yuki," usměji se na ni, ale zůstanu, kde jsem.

"Ráda vás poznávám," oplatí mi usměv, " nevím, co všechno vám řekl, takže… je něco konkrétního, na co se chcete zeptat? Nejsem si jistá kde začít, když mám mluvit o něm."

"Řekl mi všechno, ale začněte od začátku, snad se dozvím něco nového," pokrčím rameny, a podívám se na ni, ať začne.

"No, ve škole dost často chyběl a pak když přišel, měl spoustu ran a podlitin, nejdřív tvrdil, že někde spadl nebo to svedl na něco podobného. S nikým se nebavil, když nemusel a nikdy na sebe nenechal sáhnout, skamarádili jsme se a po delší době jsem z něj dostala, že ho doma dost surově bijí. Občas mi popisoval, co se doma dělo, ale většinou stačil jen pohled. Chtěla jsem ho bránit, nechat ho u nás nebo tak něco, ale pokaždé se jen vyděsil a řekl, že to nepřipadá v úvahu a že se zabije, když to někomu řeknu. Trvalo sedm let, než mi prozradil, kde bydlí a i tak mi zakázal za ním chodit. Odešla jsem studovat na sestru, abych se mohla vrátit a pomoct mu. Otec ho znásilňoval a nejradši ho u toho mučil, bral si na to všechno možné, od nožů, přes kladiva, biče až po rozpálené železo, když nic neměl po ruce, škrabal ho do masa a lámal mu kosti ručně, to je jen, co mi řekl, vsadím se, že v tom byli i jiný zvěrstva, občas mluvil, jako by tam byli i jiní chlapi. Já mu vážně chtěla pomoct, ale nebylo jak, vyhrožoval, že se zabije a taky se často pokoušel zabít," utírá si slzy, které ji tečou po tváří. Stěží přemáhám nevolnost, když to slyším, mám pocit, že všechno, co se dozvím je horší než to předešlé. Ti učitelé snad museli být slepý, když si toho nevšimli!

"Řekl mi o tom, ale podrobnosti vynechal, neboj, postarám se o něj. Jeho otec je mrtvý a matku čeká elektrické křeslo, ale i to je pro ně málo," zavřu zděšeně oči.

"Ty s ním chodíš, že? Podrobnosti ti nikdy neřekne, jak ho znám. Hlupáček, myslí si, že by nás tím otravoval a hrál si na chudáčka. Jednou mi to řekl, taky jsem se z něj snažila dostat podrobnosti," pokrčí rameny.

To by u něj sedělo.

"Chodím s ním skoro měsíc. Moje zvířátka si ho taky oblíbila, věřila bys, že v životě neměl čokoládu? Když k nám přišel, vážil čtyřicet kilo," povzdechnu si při té vzpomínce.

"Jo věřila, pokud vím, matka mu nedávala nic najíst, měl jen to, co jsem mu donesla do školy a tam moc nechodil, protože se tam ve svém stavu jen málo kdy dostal. Jinak mu nezbylo nic než jídlo krást a to s jeho zraněními taky nebylo jednoduchý, měla jsem strašný strach, že přijdu a on už bude mrtvý. Děkuji ti, že se o něj staráš," vděčně mě obejme a hned se odtáhne.

"Kdyby se mi teď dostali do rukou, rozškubal bych je ručně. Některý zlomený kosti byli špatně srostlí, nedávno byl na operaci," zabručím, já snad jeho otce vykopu z pekla, abych ho tam poslal po kouskách a to hodně malých! Překvapí mě Kathy, když se zatváří provinile.

"Když jsem mu je rovnala do dlahy, neměla jsem ani základní znalosti medicíny, ale snažila jsem se… k doktorovi nechtěl," přizná zkroušeně.

"Už je má všechny v pořádku, ale stačilo, abyste se zmínili před policií, buď ty, nebo on," podívám se na ni.

"Bála jsem se, když jsem se zmínila, že bych to řekla, tak hned vytáhnul nůž a chtěl se podříznout, nevím proč… jeho rodiče ho museli úplně oblbnout, stačilo, aby slyšel policejní auto a už začal vyšilovat," brání se. Povzdechnu si, znám to, ze začátku to bylo stejné.

"Docela ho chápu. Vyčítám si, že jsme sem nejeli dřív, že já ho nechal jít samotného do lesa," dám si hlavu do dlaně.

"za to přece nemůžeš, stalo se… s tím teď nic nenaděláš," podpoří mě Kathy, ale moc povzbudivě to nezní.

"Nebo jsme měli jít rovnou sem, jít tam byla strašná chyba," povzdechnu si.

"nemohl jsi vědět, že tam jsou nemožní doktoři. Elain bude v pořádku, podle doktora má velkou šanci, že se brzo probere. Koukám, že ty sis taky užil svoje," zahledí se na vybledlé jizvy na ruce, když si vzpomenu, jak jsem k nim přišel…

"Ne, nikdo mě nebil, to mi udělal Míša s Brumlou," vyvrátím ji domněnku.

"Nějací kamarádi?" zeptá se Kathy zmateně.

"Za chvíli, vlastně teď je dovede brácha," opravím se, když zaslechnu cvakot drápů o naleštěnou podlahu. V ten moment dovnitř vletí vlci.

"Páni, nejsou nebezpeční?" rozzáří se Kathy oči.

"Ne, pokud neublížíš nám," zasměji se a zavolám je k sobě. Kathy k nim váhavě natáhne ruku.

"Jsou nádherní, my máme s přítelkyní jen kočku Micku, někdy k nám musíte přijít na návštěvu," zasměje se.

"Rozhodně přijdeme. Ten tmavý je Míša, ten světlý Brumla, Elaina si hodně oblíbili," představím je.

"Zvířata ho měla vždycky ráda," usměje se Kathy. Ze dveří na ni zavolá jiná sestřička.

"Už musím jít, pacient vedle potřebuje resuscitovat. Zatím se mějte, ještě se uvidíme," zamává nám a vyběhne ze dveří.

"Co je s Elainem?" zeptá se mě Brumla se starostí, řeknu jim to a vlci začnou kňučet, pohladím je.

"volal právník, že tady bude za chvíli, jestli máme podklady k žalobě. Je milá, že?" otočí se za Kathy s úsměvem.

"Dobře, zavolám sestru, ať mi je napíše. Jo je, pomáhala Elimu a má přítelkyni," odpovím nevýrazně.

"Konečně spřízněná duše, není to krom nás první člověk, se kterým je Elain v bližším kontaktu?" podívá se na mě Rick.

"A podle, toho, co říkala, je jediná, kdo se k němu dostal," povzdechnu si a vyklopím bráchovi, co jsem se dozvěděl, ještě teď mi z toho běhá mráz po zádech.

"A to jsem myslel, že horší věci se už nedozvím. Kladivo, rozžhavené železo," otřesu se hnusem a natáhnu se přes bratra, abych zazvonil na sestru. Fakt to neměl lehký, kouknu na Elaina. Za okamžik přiběhne Ta samá sestřička, co tu byla, myslím, že se jmenuje Kathy.

"Omlouvám se, úplně jsem na ně zapomněla, chtěli jste tohle ne?" podá nám potřebné podklady.

"Jo děkujeme," kývne Yuki a vezme si je. Pak k sestřičce přiběhne Michal a začne kňučet, tedy aspoň mě to zní jako kňučení.

"Jé, co je? Copak bys rád?" skloní se k němu Kathy a podrbe ho za ušima, jak to dělá Elain.

"Ptá se, jestli bude Elii v pořádku," přetlumočí to Yuki do našeho jazyka, už mě to ani nepřekvapuje, tušil jsem to dávno.

"Ale jistě, že ano, když jste tu všichni, tak se nepochybně brzo probere a pojedete domů, budete si hrát a já nevím co ještě. Musíte se teď o páníčky starat, o oba," usměje se a podívá se k Yukimu. Míša jí za odpověď olízne ruku a vrátí se na místo.

"Já už zase musím, je tu frmol," vskočí. Ve dveřích se ještě obratí a vážně se na Yukiho podívá.

"Musí se probrat brzo, protože, jestli se neprobere do týdne, bude to moc špatné," promluví smutně a vyběhne na chodbu. Podívám se na bratra, který zbledl jak plátno.

"Klid probere se, určitě se probere," zatřesu s ním mechanicky a doufám, že ho proberu, podaří se.

"Možná by sis měl lehnout," napadne mě, že aspoň usne. Kývne.

"Postaráš se o tu nemocnici?" zeptá se bezbarvým hlasem. Kdybych se o ni nepostaral, nejspíš by ji vyhladil sám.

"Jasně, že jo, Míša s Brumlou ti ho tady zatím pohlídají," pokusím se ho uklidnit. Povede se.

"Díky,"stulí se vedle spícího Elaina a hned upadne do spánku, přikryji ho a vyjdu na chodbu, kam zrovna dorazil právník a začnu s ním všechno projednávat.

"Potřebuji slyšet všechno, podrobně," oznámí mi právník a otevře notebook, který si přinesl s sebou a otevře ho ve wordu. Povím mu všechno do podrobna i s pomocí zápisu od Kathy.

"Tak jak se na to dívám, v lepším případě, ten doktor se sestrou přijdou o práci v tom horším o svobodu, dám to k soudu hned ráno," pročítá si obsah lékařské zprávy.

"Díky, odvézt ho v tom stavu domů, byl by teď mrtvý," povzdechnu si.

"Jak je na tom teď?" zeptá se právník.

"Leží v kómatu, čekáme, kdy se probere," odpovím mu po pravdě.

"Tak v tom případě je vězení, tou lepší variantou, z té nemocnice vytřískám prachy," zaskřípe zuby právník.

"Doufám, že z toho dostanou to nejhorší, co můžou," usměji se, našeho právníka znám.

"O to se postarám, jdu připravit a podat žalobu," objeví se mu ďábelský lesk v očích, než odejde. Občas se ptám, jestli skutečně není tím ďáblem on.

"Díky, a nashle," rozloučím se a vejdu potichu do pokoje, sednu si na protější postel a čekám.

Trochu se zavrtím, moc se hýbat nemůžu, tak se podívám, kdo mě drží a uvidím spícího Yukiho. Musím se usmát i přes to, že vypadá příšerně, začínaje bledou pokožkou konče černými kruhy pod očima.

Podívám se na Ricka, který vyskočí jak čertík z krabičky a se slovy, počkej, hned jsem tu, žene se z pokoje, že se málem přerazí o dveře. Zmateně za ním koukám a pak se opatrně posadím, abych nevzbudil Yukiho, potom opatrně seskočím z postele. V ten moment se přiřítí Rick a hodí mě do ní zpátky.

"Ani se nehni, za chvíli je tu doktor," napomene mě. Pokrčím rameny a schoulím se k Yukimu. Nechápu proč je Rick jak u vytržení.

"Ty ses už probral," přivítá mě radostně doktor a hned mi vezme krev.

"Ach jo, sotva se člověk probudí, už z něj vysávají krev," neodpustím si povzdech.

"Musíme provést nějaké testy, zbytek udělá sestřička," odpoví doktor.

"Yuki skoro nespal," usměje se Rick. Tušil jsem to.

"Tak buďte potichu, ať ho nevzbudíte," napomenu je a políbím Yukiho do vlasů.

"No ten nám poděkuje. Mimochodem krásní psi," ukáže někam do rohu, když se otočím, abych se podíval, neubráním se úsměvu. Doktorovi se ani nezmíním, že to jsou ve skutečnosti vlci.

"Ti jsou Yukiho a jsou vážně nádherní," usměji se.

"Dokonce sem dotáhnul fretky a pavouka, říkal něco o tom, že nás nebude obtěžovat s hadem, ale nevěřím, že ho má.," stěžuje si doktor. Fretky hned vyšplhají nahoru, aby zjistili, co se děje a hned se rozběhnou ke mně s radostným pištěním, přijde i Aisha.

"Jistě že má," věnuji doktorovi zářivý úsměv a natáhnu ruce, aby si fretky s pavoukem vylezli na ramena.

"Nemáte doma malou zoo?" vyvalí na mě doktor oči.

"to jsem mu říkal taky," pokrčím rameny.

"Tak to se podívám, až přijdu na kontrolu," mrkne na mě doktor.

"Dobře, mimoto, jak dlouho jsem ležel?" zajímám se.

"V komatu jsi byl pět dní," odpoví mi a odejde pro sestru.

"No to je ale nefér! Pět dní si spím, a když se probudím, tak mě všechno jenom bolí, myslím, že jsem si přeležel i svaly, o kterých jsem do teď nevěděl," začnu fňukat. Rick, místo, aby mě litoval, se začne chichotat.

"Hlavně, že pusu sis nepřeležel," ozve se od dveří známí hlas, obrátím se k nim.

"Kati?" vyvalím oči na postavu ve dveřích.

"No kdo jiný? Duch svatý to nebude," mrkne na mě.

"Jak se má?" zeptám se radostně.

"Já? No jde to, měla jsem strach, tak jsem předčasně ukončila studium, abych se vrátila do města. Jsem tu i s přítelkyní," odpoví po tom, co přejde k posteli a dlouze mě obejme. V tu ránu na postele začnou skákat Míša s Brumlou a dožadovat se pozornosti.

"Jak vidíš, mám ochranku, na to, že to jsou vlci, jsou přítulní," začnu je drbat za ušima.

"Jo, jsi v nejlepších tlapkách a rukou," zasměje se Kathy a shlédne k Yukimu.

"Těšil se, že bude první, kdo tě uvidí a teď to prospal, neměli bychom ho vzbudit?" zeptá se Kathy.

"Ne, nechte ho spát, prý skoro nespal," odmítnu znovu.

"Máš pravdu, tak drž, uděláme ti jen pár testů a bude to Ok," usměje se a přinese si tácek, na kterém jsou jehly a podobné blbosti.

"To ze mě chceš udělat jehelníček?" zděsím se.

"Co máš proti jehelníčkům? Mě se líbí… neboj, není to akupunktura. Drž a necukej se nebo tady budeš ležet ještě měsíc," varuje mě Kathy a zapíchne mi do ruky jehlu. Je to snad celá věčnost než skončí s odběry.

"Za hodinu ti donesu výsledky, když budou v pořádku, tak můžete počkat, až se vzbudí Yuki a jít. Dala jsem mu svoji adresu a číslo, takže počítám, že se stavíte v blízké době na návštěvu. Chci tě seznámit s Eshly, mojí přítelkyní a mickou, naší kočkou," oznámí mi.

"Doufám, že půjdu, nebaví mě to tu," zabručím.

"Vůbec ses nezměnil," zakroutí, Kathy s úsměvem, hlavou a odejde. Povzdechnu si a začnu Yukiho hladit po vlasech.

"Miláčku prosím tě vzbuď se," zaslechnu Yukiho. Usměji se a zlehka ho políbím na tvář.

"Míšo, nech toho, já chci Elaina," ožene se Yuki a praští mě do tváře.

"Au," syknu a uraženě si začnu mnout obličej. Yuki se napůl probere a podívá se unaveně na mě.

"Elii?" zamrká na mě.

"Dobré ráno," usměji se na něho.

"Elaine, ty jsi vzhůru? Proč jste mě nevzbudili? Promiň mi to broučku. Miláčku já měl takový strach," vymrští se do sedu a obejme mě.

"Uklidni se, já jsem jim řekl, ať tě nebudí. Vím, promiň mi to, měl jsem se vzbudit dřív, ale tak trochu jsem to neodhadl," pokusím se o humor, stejně se k němu vděčně přitisknu, neopustil mě.

"To nevadí, hlavně, že jsi v pořádku," hladí mě, jen okrajově zaznamenám zvonění Rickova telefonu, který vezme.

"Byla tam tma, slyšel jsem hlasy, hlavně ten tvůj, tak jsem se probudil," usměji se.

"To je dobře, lásko, moc dobře, na trhu ti koupím borůvky," zamumlá Yuki.

"Ale až jindy, dneska se potřebuješ prospat, vypadáš hrozně," povzdechnu si.

"To nevadí, prospím se doma," zamručí a za chvíli zjistím, že mi usnul v náručí.

"No to jistě," obejmu a kolébám v náručí, pak obrátím pozornost na Ricka, který právě zaklapl telefon a tváří se spokojeně. Hodím po něm tázavým pohledem, ale jen mírně zavrtí hlavou.

"Ještě spí? Asi by si měl lehnout," poznamená a odvede mou pozornost k Yukimu, opatrně ho položím na postel a přikryji.

"Půjdu rozchodit trochu nohy, pohlídáš ho zatím? Budu jen tady na chodbě," podívám se na Ricka.

"Dobře," kývne a sedne si. Zato se zvednou vlci a jdou se mnou. Nejistě vyjdu na chodbu a jdu pomalu po ní.

"Co tu děláš?" zaslechnu Kathy.

"Snažím se vrátit nohám cit," odpovím ji.

"Mám chvilku tak ti pomůžu," chytne mě za ruku a podepře mě.

"Díky, jak jsi na tom s těmi testy? Už můžu domů?" zeptám se jí dychtivě.

"No zatím dělají poslední, ale vypadá to dobře," usměje se na mě Kathy. Usměji se.

"Bezva, ty jsi říkala Yukimu, že se známe?" zeptám se ji.

"Říkala, když tě donesl, byl v šoku," potvrdí Kathy.

"Já mu pořád dělám jen problémy, za chvíli ze mě bude mít vředy," začínám být naštvaný sám na sebe.

"To není pravda, z toho, co jsem viděla, tě zbožňuje jako obrázek," usměje se Kathy.

"Kecáš," drbnu do ní loktem.

"Nekecám, já se s ním chtěla seznámit a on s díky odmítl a ještě si odsednul na druhou stranu. Až když jsem se zmínila, že mám přítelkyni, tak dovolil tykání," ohajuje se Kathy.

"On je ten nejlepší," usměji se.

"Mám taky takový pocit, ty zvířata ho doslova zbožňují," zasměje se Kathy.

"Taky mají dobrý důvod, je to nejúžasnější bytost pod sluncem," přikyvuji, ani netuším, že mi v očích hrají hvězdičky.

"Pojď do pokoje, zatím se nemůžeš unavovat a taky jsi po otravě," nesmlouvavě mě v půlce otočí a pomalu zamíří do pokoje.

"To je vtip? Ležel jsem nezdravě dlouho… Kathyy… já nejsem po otravě, tohle mě otravuje," zaúpím.

"To co jsi snědl, byl rulík zlomocný, smrtelně jedovatý, pako. Kolik jsi toho snědl?" pustí se do mě Kathy.

"Vypadalo to jako borůvka, jen to chutnalo hnusněji. Copak vím? Trhal jsem to zároveň s borůvkami…"pokrčím rameny.

"Málem jsi nepřežil," nedá se Kathy.

"Začínám si zvykat," zamručím a nechám se táhnout do pokoje.

"Doufej, že ještě nebude vzhůru," uslyším Kathy v momentě, kdy se rozletí dveře mého pokoje a v nich stojí naštvaný Yuki. Leknu se ho tak, že zakopnu a sletím na zem, rychle vstanu a usmívám se jakoby nic.

"Ty jedno blbý štěně," zavrčí a chytne mě do náruče, " a ty mu taky nedokážeš říct, ať leží, že?" oboří se na Kathy, která za nic nemůže.

"Neležel bych ani, kdyby se dělo, nevím, co, mám ležení po krk," zkouším se mu vykroutit.

"Myslíš, že by mě poslechl? Snažím se ho dotlačit zpátky už pěknou chvíli," brání se Kathy.

"Jsi pako, co když ti bude zase blbě?" zamračí se na mě tak, že i když chci něco namítnout, radši zmlknu a přestanu sebou dokonce vrtět. Yuki mě odnese na postel.

"Jak vypadají výsledky?" zeptá se Kathy přes rameno.

"Zatím je všechno v pořádku, hned se podívám na zbytek," usměje se Kathy a jde se podívat, Yuki jen kývne.

"Zlobíš se?" podívám se na Yukiho skrze řasy, tak aby to vypadalo provinile.

"Zlobit se na tebe je to asi, jako zlobit se na štěně, nejde to," povzdechne si Yuki. Usměji se.

"Tak já se jdu projít," už začnu vstávat, když mě Yuki stáhne zpátky.

"Teď jsi na procházce byl," řekne nekompromisně.

"Nedošel jsem ani na konec chodby," protestuji.

"I to je dost, ta chodba je dlouhá skoro kilometr," odsekne.

"Tak dobře," povzdechnu si a stulím se k němu, i když vím, že přeháněl, ucítím jak mě Yuki obejme.

"Tak ty výsledky vypadají všechny dobře, kdyby se něco dělo, hned volejte. Pro teď vás můžu pustit domů," vejde do pokoje Kathy.

"To je naše adresa," podám jí papírek a číslo si hned uložím do mobilu.

"Díky, však si ještě zavoláme a určitě se sejdeme," usměje se Kathy a oba nás na rozloučenou obejme.

"Určitě," kývnu a podívám se na Elaina, který mi chrupe v náručí. Ten mi zase dal. Tiše hvízdnu a fretky i s pavoukem se stočí Elainovi na břiše a já ho vezmu do náručí. Elain se mi v náručí zavrtí a pohodlně se uvelebí.

"Děkujeme Kathy," usměji se na sestřičku.

"Nemáte za co, opatrujte se," usměje se a doprovodí nás k autu. Nechám vyskočit vlky a nasednu.

"Máme, fakt dík. Do školy asi ještě nemůžeme, že," povzdechnu si.

"Ne to nemůžete, stavím se," zamává nám a vrátí se do nemocnice.

"Tak to vypadá, že strávíme doma další týden, to bude dohánění," povzdechnu si ke spícímu Elainovi.

"Co je se školou?" zamžourá na mě rozespale.

"No zatím nic, až to budeme dohánět, zblázníme se," povzdechnu si. Elain se mi se zaúpěním stočí v náručí.

"Jo takový je úděl lenochů, zvládneme. Unavený?" zeptám se ho a dám mu pusu.

"Je to asi divný, když jsem tak dlouho spal, že," zavrní.

"není broučku. V té první nemocnici ti píchli něco, co odstartovalo alergickou reakci, z toho jsi měl to kóma, tělo se vlastně vypořádalo s dvěma jedy," vysvětlím. Na to se mi Elain stočí v náručí do klubíčka a znovu usne.