Pán šelem XI

Ráno vstanu a podívám se na hodiny. Je tak akorát čas jít do školy.

"Vstávej, škola," zatřesu jím.

"To fakt musím?" zavrčí z pod peřiny Yuki. To se mi snad zdá ulejvák.

"Ano, jinak to nikdy nedoženeme," pronesu rozhodně a strhnu mu peřinu. Pak se jdu převléknout.

"Tyrane," zaskučím a konečně se vyhrabu z postele, při tom si všimnu nahého Elaina a zůstanu na něj koukat. To se jen tak nevidí, nemám pravdu? Je vážně kus. Bohužel si mě všimne a hodí mě trikem, než si ho sundám je skoro oblečený, zklamaně se obleču a dívám se, jak si chystá sešity.

"Tak pojď nebo zase přijdeme pozdě," popadne mě za ruku a táhne ke dveřím. Mám tak, tak čas vzít Aishu a pustit vlky.

Když dojdeme před školu, vykroutí se mi.

"Kdyby něco, jsme jenom kamarádi, rozumíš?" sykne tiše. Tak tomu fakt nerozumím.

"Ne," chytnu ho za ruku, " musím tě aspoň držet."

"No tak dobře, ale ve třídě mě pusť, nebo si o tobě budou myslet kdoví co," domlouvá mi. Je mi to šumafuk.

"To už si myslí," zasměji se pobaveně.

"Tomu věřím, ale možná to ještě zpravíš, zvlášť když si mě nebudeš moc všímat," vysvětluje mi. Jako by mě ti blbci zajímali.

"Na to zapomeň, ti kreténi jsou mi ukradeni, mě zajímáš jen ty," odpovím mu klidně.

"Proč jsem jen tušil, že něco podobného řekneš," povzdechne si Eilan. Usměji se, už mě začíná znát.

Jen co vejdeme do třídy, všichni se na nás otočí, zvědavě se na nás koukají a šuškajíc. Nemusím být ani velký intelektuál, abych věděl co. Ignoruju je, jsou až moc předvídatelní. Zato Elain vypadá, že mu to vadí, ani ne tak, že pomlouvají jeho, jako spíš, že pomlouvají mě. Se zvednutou hlavou projdu kolem nich, jako by tam ani nebyli. Celou dobu svírám jeho ruku ve své. Elain se na nikoho radši ani nekouká a rychle zapadne do lavice, hned se obrátí k oknu a začne hledět ven. Nejspíš je to jeho obrana.

"Můžeš mi říct, co je tam tak zajímavého?" obejmu ho.

"Koukám, jak si vítr hraje ve větvích," zkusí mě ze sebe setřást. Rozhodně se nedám.

"A nejsem zajímavější já?" zeptám se ublíženě. Zazvoní na hodinu.

"Na tebe se dívám pořád," odpoví mi a začne se věnovat matice.

"To je vážně lichotka," políbím ho, " rozumíš všemu?" zeptám se ho. S učením problém nemám.

"Přestaň… říkal jsem ti, ať to neděláš!" zašeptá rozzlobeně, pak si povzdechne.

"Jinak, myslím, že rozumím všemu," zabručí. Nezní to moc jistě, tak je mi hned jasné, že kecá.

"Nech je, ať mi závidí a myslím, že nestačí. Čemu nerozumíš?" zeptám se ho tiše.

"Dobře, vůbec nevím, co s tím mám dělat, ale když budeš chvíli zticha, třeba si to budu moct poslechnout od něj," ukáže na učitele, rozladěně.

"Jestli tomu nebudeš rozumět ani pak, tak mi řekni," usměji se na něho.

"Spolehni se," usměje se.

"Dobře," usměji se a začnu dávat poloviční pozor. Po očku sleduji jeho vzrůstající děs. Nerozumí tomu a hned jak skončí hodina, třískne hlavou o lavici.

"Copak miláčku?" zeptám se ho, i když začínám tušit.

"Absolutně nechápu, o čem ten idiot mluvil, vždyť to snad není ani v našem jazyce," zasténá tak zničeně, že vyprsknu smíchy. Jen se na mě vražedně podívá, ale já za to fakt nemůžu!

"Pojď, podíváme se na to spolu," vezmu mu sešit, když se trochu uklidním a začnu mu to vysvětlovat, s podepřenou hlavou mě poslouchá, trvá skoro celou přestávku než to pochopí. Pak se zvedne a odejde si pro pití, chtěl jsem jít s ním, ale zarazil mě, že to zvládne.

Už si začínám dělat starosti, když do třídy nadšeně vběhne spolužák.

"Pojďte všichni na chodbu, Elain tam zase simuluje astmatický záchvat. Ten kluk je neskutečnej," vyběhne ze třídy a půlka s ním. Doslova strnu a v další vteřině vystřelím ze třídy. Musím doslova odhodit pár děcek, abych se dostal k Elainovi a vzal ho do náruče, hned se ke mně zděšeně přitiskne, druhou rukou zašmátrám po telefoně a najdu číslo v rychlých odkazech.

Rychle nadiktuji adresu, a co se stalo, zavěsím, až když mě ujistí, že sanitka je na cestě.

"Příště tě tak poslechnu, idiote," nadávám tiše. Elain mi vyděšeně stiskne triko, s vytřeštěnými oči lapá po dechu a je napůl v bezvědomí. Nechápu, kde se ta sanitka tak dlouho toulá, to jede přes Mars?

"Vraťte se do třídy! Jeho dejte zpátky, přijde, až ho to přestane bavit, všichni do tříd," chytne mě.

"Neboj on to jen tak dělá," snaží se mě uklidnit nějaká holka. Sjedu ji vražedným pohledem. U učitele se tak nepářu, prostě mu jednu napálím. Silou se nedržím nijak zpátky a tak není divu, že přeletí půl chodby, než se zastaví o železné skříňky na chodbě. Konečně zaslechnu sirénu sanitky a Elainem v náručí vyletím ze školy. Elain mezitím úplně ztratí vědomí. Hned ze sebe vysypu diagnózu a nadiktuji, které prášky bere. Bez otálení mu píchnou injekci a jedeme do nemocnice. Tohle fakt stálo za to kruci.

Elain se probudí o dost později a desorientačně se rozhlédne.

"Jsi v nemocnici, klid," pohladím ho. Ještě pořád jsem trochu otřesený.

"Musíš se tomu učiteli omluvit," vydechne slabě. Musím se pousmát, přece jen vnímal.

"Říkal jsem ti, že jsou na to ve škole zvyklí, naši jim volali, aby na tohle nereagovali, že si to jen vymýšlím, není to jejich chyba," snaží se mě přesvědčit.

"Ani mě nehne, ten učitel dostal výpověď. Jsou školení na to, aby poznali příznaky, na jakékoliv řeči rodičů nebo kohokoliv jiného neměli brát ohled, uznal to i ředitel," zavrčím, nevím, na koho jsem nasraný víc, jestli na učitele, že tak vážný stav jednoduše ignorovali, rodiče, že mu tak moc ubližovali nebo na Elaina, že se je snaží chránit.

"Jsem rád, že jsi tady. Už je mi dobře, můžeme se vrátit," usměje se na mě.

To je vtip? On snad musí mít skreslené představy, co dobře je a není!

"Jsem taky rád, ráno ti udělají nové testy a dostaneš účinnější léky. Rozhodně ti dobře není, zůstanu tady, tak klidně spi," snažím se zůstat klidný, abych ho nevyděsil, je dost na tom, že jsem vyděšený já.

"Když to říkáš, byl to jen záchvat a nebylo to poprvé," lhostejně pokrčí rameny a zavře oči.

"Ale naposledy, dokud do toho mám, co mluvit, každý záchvat přestavuje smrt, a tam jsi málem umřel," snažím se ho přesvědčit. Dobře, možná přeháním, ale rozhodně ne moc.

"Zatím žiji, tak se nic neděje, ne?" řekne klidně. Na mě až moc klidně, dělá jako by se nic nestalo, už to prostě neudržím a pořádně s ním zatřesu, aby se vzpamatoval.

"Přestaň takhle mluvit! Děje se toho setsakra hodně, odteď tě nepustím z ty ani nevíš, jak moc jsi nemocný, blbečku," skoro zařvu, cítím, jak mi do očí vhrkli slzy. Elainovi to neunikne a hned se ocitnu v jeho náručí.

"A-asi ne, ale mám tebe. Nikdy mi nebylo líp jak s vodou, tak mám prostě pocit, že mi nic není, i kdyby se dělo bůhví co. Ale už jsem v pořádku," chlácholí mě a hladí po vlasech. Je to ironie, místo, abych uklidňoval já jeho, tak uklidňuje on mě.

"Neboj, postarám se o tebe a trošku se posuň, ať se tam vlezu," drcnu do něj zlehka. Hned poslechne a já si lehnu, hned se ke mně přitulí. Líbí se mi to.

"Můžu… se tě na něco zeptat? Ale slib mi, že se nenaštveš," podívá se na mě, to váhaní se mi nelíbí, proč se prostě nezeptal?

"Slíbit ti to nemůžu, ale ptej se," usměji se. Váhá, což nechápu.

"Co bys dělal, kdybych umřel?" zeptá se s hlavou na mé hrudi. Teď už tomu rozumím. Doslova strnu a z tváře mi vyprchá i ten zbytek barvy, který jsem v tváři po tom šoku měl. Nejspíš to ucítí i Elain, protože polekaně vzhledne.

"Yuki, co je ti?" zatře se mnou. Chvíli neodpovídám a pak si ho k sobě přitáhnu.

"Tohle už nikdy neříkej, zemřel bych," zašeptám mu se sevřeným hrdlem.

"To nemyslíš vážně," vyhrkne v šoku. Zdá se, že dnešek je šokový den.

"O takových věcech nežertuji. Jednou tě zavedu za svým mladším bratrem a teď už spi," slíbím mu. Kdybych věděl, co se všechno stane až ho Jumimu představím, nesliboval bych to. Elain se ke mně stulí a za chvíli usne.

"Miláčku vstávat, čekají nás testy," začnu ráno budit to moje sluníčko. Elain se mi odvděčí tím, že něco zabručí a otočí se ke mně zády. Dobře, po dobrém to nejde.

"Chceš do ledové vody?" začnu mu vyhrožovat.

"To bys neudělal," zamrmlá a spokojeně se znovu noří do spánku. Fajn má mě přečteného, ale stejně na ně musí a tak ho popadnu do náruče.

"Hej! Pust mě…" zaskučí a natahuje se k posteli. Je mi jasné, že se mu dobře spalo, ale čím dřív budou ty testy hotové, tak tím dřív z té páchnoucí budovy vypadneme, nelíbí se mi tu ani za mák.

"Žádný takový," prohlásím rezolutně a nesu ho pryč. V náručí se mi naštvaně kroutí jako červ.

"Nech toho, nebo tam fakt skončíš," varuji ho pobaveně a vejdu do ordinace.

"A už jsme tady," oddechnu si a posadím Elaina, který zpozorněl na vyšetřovací postel. V tom momentě je dokonale probraný a sleduje sestru, která vytahuje injekční stříkačky a další pomůcky na vyšetření. Hned mu začne odebírat krev.

"Klid, bude to jen chvilka," chlácholím ho.

"V to doufám nebo se zvedám a odcházím," prohlásí a sleduje stříkačku ve své ruce.

"Já tě nepustím," usměji se na něho.

"Budeš muset," procedí skrz zuby a propaluje injekci takovým pohledem, že se divým, proč se nevznítí.

"Klid, lásko, pak půjdeme na pohár, když to vydržíš," pokusím se ho podplatit, zabere to a se ztrápeným pohledem souhlasí. Různé vyšetření se protáhnou na dobrou půlhodinu, než k nám přijde doktor s diagnózou.

"Tak musíme poopravit diagnózu, to astma je vysoké. Dostane nové prášky a dva inhalátory, jeden bude mít on druhý vy, kdyby náhodou. Za čtrnáct dní musíte přijít na kontrolu," oznámí nám doktor, co vím už předem.

"Další prášky? Za chvíli ze mě bude chodící lékárnička," ozve se zničený Elain.

"Tamty vysaďte a berte jen tyhle, tenhle záchvat jsi nemusel přežít," oznámí nám a odejde. Koutkem oka zaznamenám, že Elain srozumitelně kývne a podívá se na mě, asi vypadám dost zuřivě, protože polkne a smířlivě se usměje.

"Půjdeme?" zeptá se.

Honem vyrovnám výraz a usměji se na něho.

"Jasně, jen vyzvedneme ty prášky," ujistím ho a zamířím do lékárny.

"Jo jasně," viditelně si oddychne a jde se mnou.

"Jeden si hned vezmeš a pak půjdeme na zmrzlinu. Zítra můžeš do školy," oznámím mu a do pusy mu strčím vyzvednutý prášek, který bez námitek spolkne.

"Tak jdeme cvrčku," usměji se na něho.

Chvíli se touláme městem, než narazíme na pěknou cukrárnu.

"Jakou budeš chtít?" zeptám se ho a otevřu dveře, aby mohl vejít.

"Vanilkovou," prohlásí po dlouhém přemýšlení a já ji objednám. Servírka za chvíli poháry přinese a postaví je před nás.

"Dobrou chuť," popřeji Elainovi a sleduji, jak se rozzářeně pustí do poháru. Nezmůžu se na nic než ho s úsměvem pozorovat.

"Víš, že jsi mě hrozně změnil?" odtrhne se na chvíli od poháru.

"A jak?" zeptám se zmateně. Přitom si všimnu, že mu zmrzlina ulpěla na jeho nosánku.

"Nevím… asi k lepšímu, možná…" prohlásí a zadívá se znovu na zmrzlinu. Vážně neodolám, ta zmrzlina mě provokuje.

"V tom případě je to dobře," prohlásím, potom mu zvednu hlavu a olíznu tu trochu zmrzliny na jeho nose. Je skvělá. Elain při olíznutí nádherně zrudne.

"Sluší ti to," usměji se na něho a začnu se ládovat svou než se úplně rozteče.

"Všichni teď na nás zírají," probodne mě vražedním pohledem. Rozhlédnu se.

"To závidí," mrknu na něho vesele.

"No jasně," usoudí s kyselým úsměvem.

"Jasně, že jo. Chceš ještě jednu?" ukážu na pohár.

"Ne už by mi asi umrzla pusa," usoudí Elain. S úsměvem zaplatím.

"Dole jsou kolotoče, zajdeme?" zeptám se ho.

"Jasně," rozzáří se mu oči.

"Tak pojď," podám mu ruku a vyjdeme z cukrárny. Pak ho vedu na pouť, odkud je slyšet hudba.