Pán šelem III

Elain se probudí, protože nemůže dýchat. V dalším momentě vběhnu do pokoje, a v domnění, že mu zaskočilo, ho bouchnu do zad.

"Miláčku dobré?" ozve se mi strach v hlase. Vzápětí si to začnu vyčítat, protože mu vyrazím dech. Zatracená síla.

"Asi jsem tě bouchnul moc, dýchej povrchně, za chvíli to půjde," promluvím tiše a nadávám si do blbců. Elain začne kašlat.

"Asi už to bude dobré," ozve se chraptivě.

"Promiň, Aisha pro mě přiběhla a já jsem viděl, že se dusíš. Zpanikařil jsem," omluvím se mu.

"Díky," odpoví s kašláním.

"Počkej,"doběhnu pro kapky proti kašli. " To ti pomůže,"podám mu lék.

Polkne a upře zrak do prázdna.

"Řekneš mi, co tě trápí?" zeptám se ho.

"Mám slabou imunitu, nebo tak nějak. Hned všechno chytím a naši se moc nestarají, tak mám spoustu přechozených nemocí…" řekne a jeho hlas se pomalu vytrácí.

"To se mi nelíbí, hned zítra skočíme na pořádné vyšetření, počkej," zamířím ke dveřím.

"Yuki, to nemusíš… zítra půjdu do školy, to přejde," upře na mě skelný pohled.

"Ani náhodou máš skoro 39°," zamítnu to.

"To nevadí, ve škole jsou zvyklí," odpoví Elain.

"Tak si odvyknou, zítra jdeme k doktorovi. Asi máš astma,"zamračím se.

"Tobě to nevadí? Pořád se o mě starat?" upře na mě smutný pohled. Jako by mi vadilo starat se o někoho, koho miluji.

"Nevadí, jsi hlupáček," usměji se a políbím ho.

Vytřeští na mě oči a s rukou na puse na mě vyděšeně hledí. Nechápu to.

"Je ti něco?"pohladím ho.

"Nelíbat," zamručí.

"A to je tohle?" zeptám se a znovu ho políbím. Trochu se zmítá, ale nakonec se mému polibku poddá.

Po chvíli se od něj odtrhnu.

"Taky se ti točí hlava?" zeptám se ho zvědavě.

"Strašně… Jo, to je tohle. Tak už to nedělej," podívá se rozpačitě bokem.

"Tobě se to nelíbí?" upřu na něho zklamaný pohled.

"Líbí, vlastně nelíbí, ne … ano, ne," zamotá se do toho bezradně.

Usměji se.

"Nebudu tě uvádět do rozpaků. Chceš si lehnout nebo se půjdeš najíst dolů?" zeptám se ho.

"Půjdu dolů," odpoví.

Vezmu ho do náruče, obtočí mi ruce zlehka kolem krku a snesu ho dolů, kde ho posadím do židle vedle sebe.

Elain zarytě kouká na stůl.

"Mám tě nakrmit?" zeptám se ho a strčím mu lžíci s polévkou před ústa.

"V pohodě, už tak si připadám dost neschopně," povzdechne si Elain.

"Co ti vadí?" zeptám se ho.

"Tak se to nedá říct. Prostě jsem tak neschopný… bez tebe," vyhýbá se mému pohledu. Popadnu ho do náruče.

"To je nejkrásnější vyznání, jaké jsem kdy slyšel!" popadnu ho do náruče se zářícíma očima.

"Cože?? To není vyznání! Já… takhle jsem to nemyslel… teda myslel, ale mám pocit, že si to špatně vykládáš," zaplete se do toho Elain.

"Ne, ne, ne, ty špatně, broučku a teď jez, nebo se mi ztratíš," pustím ho a dám před něj talíř. Je strašně hubeny na to kolik mu je.

"Náhodou, už vážím něco přes čtyřicet kilo," chlubí se a já strhnu v půlce pohybu. To myslí vážně?

"To myslíš vážně?" zeptám se ho zděšeně, tohle není normální.

"Co je? Nějak jsi zbledl, to vážím tak moc? Naposledy to bylo myslím třicet devět kilo nebo tak nějak," vyhrkne mírně nechápavým hlasem.

"Miláčku, čtyřicet kilo váží děti v jedenácti letech. Máš podváhu," vyvedu ho z omylu.

"To si děláš srandu? Nevšimnul jsem si," upře na mě nevinný pohled.

"Zavolám sociálku, tohle není normální," zvedne se táta a odejde do vedlejší místnosti. Já chytnu Elaina za ruku a táhnu ho do pokoje, kde ho začnu oblékat.

"Ne počkejte, nikoho nevolejte! Prosím, já nesmím k doktorovi. Mě nic není vážně, jsem úplně v pořádku," drmolí zděšeně. Kdyby tu byly, uškrtím je vlastníma rukama.

"Opravdu? Akorát vážíš míň než Ralf," procedím vztekle mezi zuby.

"Yuki prosím, nikoho nevolejte, prosím. Naši mě zabijí, jestli se to dozví," žadoní. Musím se držet, abych mu to neslíbil, ale pak by se z toho bludného kruhu nikdy nevymotal.

"S nimi se už nesetkáš, o to se postarám," zavrčím s vraždou v očích.

"To je vtip? Já nikam nejdu, udělám, co budeš chtít, cokoliv. Jen nikoho nevolej," snaží se mě přemluvit na pokraji zoufalství, se slzami v očích.

"Miláčku za chvilku bys mi zemřel a to nedopustím. Teď pojď, neboj nic se ti nestane. Zůstanu s tebou," domlouvám mu. Asi tuší, že mluvím pravdu a tak se ke mně jen skrčí, vezmu ho do náruče a odnesu ho do auta, kde čeká táta. Nikomu ho už nedám.

"Otec na mě vezme nůž, jestli se to dozví," zašeptá, přivře oči unavené horečkou a přivine se ke mně. Obejmu ho.

"Tak to se nesetkal s mým zvěřincem," ušklíbnu se zlomyslně a zavolám bratrovy. Jasně mu řeknu, které vlky mi má přivézt. Začnu těma mírnějšíma, pak se uvidí

"Doktore jak na tom je?" zeptá se táta doktora, když je Elian po prohlídce.

"Vypadá to špatně," vyšle k nám zamyšlený pohled doktor.

"Jak moc?" zeptám se okamžitě, jemu se nesmí nic stát.

"Nelekejte se, přežije to, ale potřebuje klid a někoho, kdo na něj bude pořád dávat pozor," začne doktor.

Jako bych tohle nevěděl, jasně, že se o něj postarám.

"To se nebojte, postarám se o něj.

"Vypadá to, že má za sebou nějakou depresivní minulost. Každopádně se zdá být psychicky nevyrovnaný a taky bude trpět častými závratěmi," začne vyjmenovávat doktor. Tak tohle jsem věděl, stačila mi ta jeho reakce, když jsme ho vezli sem.

"Dnes se dusil. Je možné, že má astma?" zeptám se doktora.

"Ano, je to dost pravděpodobné, ale nemůžu si být jistý. Vypadá to, že přechodil hodně nemocí, může to být kombinací všeličeho," pokrčí bezradně rameny doktor.

Celkem by mě zajímalo, co se v té škole učí.

"Za chvíli tu bude sociálka, můžete ji to zopakovat?" zeptá se táta.

"Ano, jistě. Každopádně za pár dní si ho už můžete odvést domů, pod podmínkou, že na něj budete stále dohlížet, nesmí se nijak namáhat,"pokračuje doktor, jako bychom, to nevěděli.

"Nebojte, dohlédnu na něj, kdy máme přijít na kontrolu?" zeptám se ho. V žádném případě ho tu nemíním nechat. Aspoň ne moc dlouho a budu tu s ním.

"Jednou za měsíc, nesmíme nic nechat náhodě. Jeho stav se může kdykoliv zhoršit," nabádá nás.

"Dobře, do školy chodit může?" zeptám se ho klidně.

"Ano, ale ať se moc nenamáhá v tělocviku a vyhýbá se stresu," odpoví doktor.

Aisha mě upozorní na rázné kroky, které jdou směrem k nám. Obrátím hlavu ke dveřím a v dalším momentě do doktorovy pracovny vtrhne úředně oblečená osoba a dvěma policisty.

"Jsem ze sociálního oboru péče o svěřené osoby, kde je to dítě?" zeptá se rázně.

Doktor nás zavede na pokoj, kde spí Elain a pracovnice si začne přečítat dokumentaci připevněnou na posteli.

"Postaráme se o něho," ozve se táta.

"A jste schopni se o něho postarat?" vyštěkne na tátu pracovnice, po tom co si v klidu přečte a předá dokumentaci policii.

"Samozřejmě, že ano. Chodí s naším synem, a tedy patří do rodiny," odpoví pevně táta. Nejradši bych ho objal.

"Kde to jsem?" zavrní rozespale Elain, který se začíná probouzet po zničující dávce léků.

"V nemocnici miláčku, zůstaneme tu jen pár dní a pak půjdeš domů," pohledím ho po vlasech.

"Jsem se sociální péče, můžeš nám něco odpovědět?" zeptá se ženská a Elain se sebou zděšeně cukne a začne si z ruky vytrhovat jehly s infůzí.

"To nesmím! Naši mě zabijí. Ne… nic mi není… jděte pryč," ječí zděšeně se strachem v očích.

"Okamžitě toho nech," ozvu se přísně a chytnu mu ruce, než si to stačí vytrhat.

"Něco vám můžu říct já," otočím se na pracovnici, která pozorovala jeho reakci se zděšením. Řeknu jí všechno, co jsem se od Elaina dozvěděl v útržkách. Je dost otřesena.

"Už to co je v papírech je na trestné stíhání, ale tohle. A ty se neboj, dohlédneme na to, aby se k tobě rodiče nepřiblížily," otočí se na Elaina, který nervózně těkal pohledem z jednoho na druhého. Policisté se vytratili, aby zahájily trestné stíhání.

"O to se postarám s největší radostí," ozvu se skoro vesele, při představě mé menší armády zvířátek.

"Zůstaneš se mnou u nás," zašeptám mu s úsměvem.

"Jistě, s maximální ostrahou," ujistí nás pracovnice, která nás zaslechne.

"Vážně nevadí, když zůstanu?" upře pohled na mého otce.

"Jasně že ne, vždyť patříš do rodiny," usměje se táta. Nejradši bych ho objal.

"jakou ostrahou, vzpomene si Elain an poznámku pracovnice.

"Budeme dohlížet, aby se s tebou zacházelo slušně, kdybys to nahlásil dřív, měl bys už dávno novou rodinu," upře na něho lehce vyčítavý pohled.

Ale nesetkaly bychom se, pomyslím si.

"Mě to nenapadlo. Neměl bych kam jít," upře na ni lehce provinilí pohled.

"Byl bys v domově, kde je spousta takových chlapců. Ale vzhledem k tvému věku a nabídce si můžeš vybrat, jestli chceš zůstat u nich," odpoví mu pracovnice. V očekávání se podívám na Elaina.

"Chci být s Yukim, ale mu to neříkejte, myslel by si, bůh ví co," s úsměvem na mě vyplázne jazyk.

"Ty jsi zlý, copak jsem tak hrozný," upřu na něho zkroušený pohled. Na to se jen zasměje a stiskne mi ruku.

"No my nejspíš půjdeme, nevíš, kam jeli tví rodiče?" zeptá se ještě pracovnice.

"Nevím, nevěděl jsem, že odjeli, dokud mi to neřekl Yuki. Můžu vám dát číslo na mobil, ale je to číslo do práce, jejich neznám. Tohle jsem si zjistil z internetu," odpoví ji Elain. Neslyšně zaskřípu zuby.

"Skvělé, dáš mi ho?" zeptá se a Elain ho vysype z rukávu.

"Výborně z toho se nevyvlečou, jak dlouho tu budeš?" zeptá se ho pracovnice.

"Dokud se nedostane z té angíny, aby se mohly udělat testy na astma," odpovím místo něj.

"Tak se tu ještě uvidíme, zajdu za doktorem," otočí se k odchodu.

"Co teď bude s mými rodiči?" zeptá se zvědavě.

"Půjdou do vězení, máme toho dost, aby tam skysli do konce života," odpoví pracovnice. Elain přikývne a stiskne mou ruku.

Neboj, k nám se přes zvířátka nedostanou," usměji se a sednu si k němu na poste. Pohladím ho. Stejně tak se usměje Elain a zavře oči.

"Děkuji," skočí mi nečekaně Elain, kolem krku, že ztuhnu. Tohle jsem nečekal, myslel jsem, že usnul a on zatím čekal, až všichni odejdou.

"Proč jsi tak ztuhnul?" zamračí se a odtáhne se.

"Překvapil´s mě myslel jsem, že jsi usnul a děkovat nemáš za co," políbím ho.

"Ne-lí-bat, co na tom slově nechápeš?" zčervená.

"To ne," odpovím a znovu ho políbím, "krásně se červenáš."

"Přestaň," hlesne, Elain, ale místo, aby mě odstrčil, obejme mě kolem krku.

"S čím mám přestat?" zeptám se ho.

"Vlastně s ničím," odpoví mi, když se rozhlédne po prázdném pokoji. Pousměji se a přitisknu ho k sobě.

"Co bys řekl tomu, kdybych tu s tebou zůstal, dokud tě nepustí? Udělám si takové nemocniční prázdniny," prozradím mu svůj úmysl.

"To se ti chce? Dost pochybuji, nedělej si starosti, jen mi sem dones nějaké knížky a choď se mnou na návštěvy," snaží se mně přesvědčit.

"No to asi půjde těžko, jsem tvůj vrchní dozor," odpovím mu přímo.

"Vrchní dozor? Na co? Vždyť říkaly, že je zavřou," zeptá se, se strachem v očích.

"Ještě je nemají," připomenu mu drobnou maličkost. " dokud jsou na svobodě, tak se od tebe prostě nehnu," zamračím se.

"No ještě bys měl vědět, že Aisha patří k jedovatým druhům. Vážně se nemusíš bát, ona si tě moc oblíbila," ujišťuji ho rychle, když zbledne.

"Jak to můžeš vědět tak jistě?" zeptá se mě s polekaným pohledem.

"No když to vezmu ze začátku, poslouchá tě líp než mě," odpovím mu, přičemž mu zatajím fakt, že jsem ji to nakázal.

"Mě poslouchá líp?" střelí po mě vyjeveným pohledem.

"Miláčku, trvalo mi pět měsíců, než jsem ji přesvědčil, že ji nechci ublížit a přestala na mě útočit. Copak?" zeptám se, když si všimnu jeho šokovaného výrazu a přitáhnu si ho k sobě.

"Nic, jen jsem si na chvíli představil, že ti něco udělala," zachvěje se.

"Byli to jen náznaky. Už tušila, že jsem ji zachránil.

"Hlavně, že už toho nechala," zamračí se Elain.

"Taky jsem rád, je to mazlíček," sleduje Aishu, která si to vesele vydala k Elainovi a zastavila kousek od něj.

"Hodná," pohladí ji a nechá ji vylézt si na ruku, kde se usadí.

"Tak je hodná, ale dál nechoď," usměje se a podrbe ji na zadečku.

"Poslouchá tě," usměji se.

"Plácáš hlouposti, vsadím se, že je to jen náhoda," zasměje se Elain.

"Fakt? Tak ji něco nařiď," pobídnu ho. To se mi vymstilo, jeho ´vylez Yukimu na hlavu ´ Asiha splní v okamžiku. Vyčkávavě se na něho podívám.

"No… tak možná máš pravdu," připustí překvapeně.

"Už ji můžeš říct, ať sleze," usměji se na něho.

"Proč jí to neřekneš sám? Uvidíš, že tebe poslechne zrovna tak," odpoví mi Elain. Podívám se na něj nic říkajícím pohledem.

"Tak jo sundám ji, pojď za mnou," natáhne k ní ruku a Aisha se mu hned uvelebí na ruce.

"To šimrá, asi ji začínám mít rád," zasměje se.

"No tak počkej miláčku, máš mít rád mě," vytřeštím na něj oči.

"A to jsi vyčetl, kde? Kolikrát ti mám říkat, že nejsem tvůj miláček a nechodím s tebou, než to konečně pochopíš?" zamračí se na mě.

"Ale chodíš," postavím si hlavu a dlouze ho políbím.

"Řek jsem ti, ať to neděláš, nechodím s tebou. Počet polibků to nezmění, smiř se s tím," odpoví mi zadýchaně, po dlouhém polibku.

"Nesmířím," zavrčím a znovu se nad ním začnu sklánět, když mi pod nos strčí Aishu.

"Co s ní?" zeptám se.

"Mám s ní soukromý hovor, tak nás neruš," odpoví.

"Právě jste skončili," ujistím ho a dám Aishu na polštář.