Pán šelem II

"Pusť mě! Co to děláš?" probudí se Elain zděšeně v Yukiho náručí a začne sebou škubat.

"To už je ráno? V noci mi byla zima," zívám.

"Proto ses ke mně mačkal?" zeptá se naštvaně Elain.

"Jo proto," upřu na něho zoufalí pohled štěněte, doufajíc, že zabere.

Zabralo. Elain jen polkne a rozhodne se to zřejmě ignorovat. Pak vstane.

"Brouku, prosím tě kolik je hodin?" zeptám se ho.

"Přestaň mi říkat brouku, broučku, miláčku a podobně! Zní to jako bychom spolu chodily. Je sedm," zabručí rozčíleně.

Radši se zdržím poznámky, že spolu chodíme a radši souhlasím.

"Dobře zlatíčko," vyskočím z postele ve spodním prádle.

"Ne, ne, ne… ani zlatíčko, nijak! Prostě mě neos-…" zarazí se při pohledu na mě, "co to… v tomto… ty spíš…" snaží se ze sebe dostat větu.

"Normálně nahý, ale myslel, jsem, že by tě to uvedlo do rozpaků," uculím se na něho.

Elain zavrávorá, jak se mu zatmí před očima a musí si sednout.

"Je ti něco, broučku," přiběhnu k němu.

"Nějak se mi zatočila hlava… to přejde. Obleč se," složí Elain hlavu na stůl a snaží se nedívat.

S tichým dobře poslechnu a rychle se převléknu.

"Nechceš radši zůstat doma, když je ti špatně?" zeptám se ho tiše.

"Možná… vážně mi není nějak dobře," kňukne Elain.

"Moment, hned zavolám mamku," zmizím a hned přijdu s mamou, která hned souhlasí, když k nám Elain vzhlédne skleněnýma očima.

"nedá se nic dělat, zůstaneš doma a Yuki taky, nemůžeme tě tu nechat v takovém stavu, zavolám do školy a omluvím vás," povzdechni si a vyjde z pokoje.

Hned ho vezmu do náruče a uložím do postele.

"Hezky spinkej. Pročpak se ti udělalo špatně?" zajedu si rukou do vlasů a pak ho pohladím.

Tak pojď, Aisho, půjdeme mu udělat papu," zamumlám na pavouka, který se mi uvelebí na ruce.

"Yuki… je tady strašné horko," zatahá mě za rukáv, než stihnu odejít.

"Dobře miláčku," zamumlám a otevřu okno. Musí mu být hodně špatně, když proti tomu oslovení neprotestuje.

"Miláčku, nechceš něco?" zeptám se ho a dovnitř vletí Rolf, kterého jsem zavolal, "on mě když tak zavolá," zamumlám.

"Paralen prosím," odpoví Elias, který přemýšlí, proč se mu najednou přitížilo a natáhne ruku, aby pohladil Rolfa po čumáku.

"Jo vidíš to," prohrabu se v zásuvce a podám mu požadovaný prášek.

"Hele jak to, že Rolfa hladíš a mě si skoro nevšímáš?" postěžuji si.

"Ty nejsi pes," odsekne mi Elain a Rolf na mě vyplázne jazyk.

"Ale jsem krásnější, no řekni," nakloním se k Elienovi.

"Prosím tě nech toho, chováš se jako bys mě chtěl sbalit. Nejsem holka a ty taky ne," zapije prášek.

"To chceš říct, že se ti nelíbím?!" uraženě našpulím pusu.

"Není to jedno… líbíš, nelíbíš, co na tom?" zabručí Elain, který si nechce přiznat, že je z něj úplně mimo.

"Není, líbím?" dorážím na něj.

"Nech mě, bolí mě hlava," zaboří obličej do polštáře.

"Takže líbím? Dokážu dokonce i vařit," chlubím se.

"Ne nelíbíš," schová obličej mu Yuki čistě náhodou neviděl pravdu na očích.

"Takže líbím a zlatíčko, co chceš k snídani?" zeptám se spokojeně. Rolf nad tou domýšlivosti protočí oči.

"Říkám, že ne… nemám na nic chuť," zasténá Elain.

"Tak proč schováváš obličej? A co chceš párky?" dorážím.

"Fajn, vypadáš úžasně," snaží se o silnou ironii, která mu nevyjde a tak to beru za lichotku.

"Nech mě spát. Fakt je mi blbě," zaskučí a já si povzdechnu.

"Dobře miláčku, tak já si lehnu vedle, stačí drcnout, kdybys něco potřeboval," natáhnu se vedle něj s rozečtenou knihou.

Výjimečně si odpustí námitku za oslovení a pokusí se znovu usnout. Ve spánku se ke mně přitiskne a já ho obejmu, aniž bych pustil oči z knihy. Nechám ho spát, jen v poledne ho vzbudím s miskou hovězí polévky.

"Zlatíčko vstávej, musíš něco sníst," zabručím a Elain na mě ospale zamrká. Zvednu ho na klín a začnu ho krmit. Napůl spící Elain nic nenamítá a zřejmě ani nemá sílu na nějaké dohady.

Vložím mu do úst poslední lžičku a přikryji ho.

"Hodný miláček a už můžeš spát," pohladím Elaina, který zavře oči.

Odnesu a umyji nádobí a znovu se vrátím do pokoje, kde se položím vedle Elaina, který se schoulí do klubíčka.

"Nespíš, lásko? Copak tě bolí?" nakloním se k němu.

Upře na mě bezradný pohled.

"Proč mi pořád říkáš takhle? Víš co, radši to nechci vědět… asi mám nějakou virózu. Všechno mě bolí," zanaříká.

"Protože tě miluji, věříš na lásku na první pohled? Počkej, dám ti ještě prášek," vstanu a začnu se přehrabovat v lécích. Pak mu podám prášek.

"Ty fakt nejsi normální… Vsadím se, že je pro tebe normální si takhle z někoho dělat srandu. Mě to, ale fakt nepřijde vtipný," zafňuká Elain.

"Kdybys mě trochu znal, věděl bys, že si z něčeho takového srandu nedělám. Neboj, počkám, až budeš připravený," políbím ho na rty. Ealin hned zrudne a odstrčí mě.

"Jsi buď cvok, nebo si ze mě děláš srandu. Nemám náladu ani na jedno. Díky za všechno, ale jdu zpátky domů," vstane. V zápětí zavrávorá, jak se mu zatočí hlava.

"Neblbni, jestli půjdeš ty, tak půjdu i já. Jednou tě o tom přesvědčím, a teď spi, jsi unavený, lásko," lehnu si s ním do postele a vezmu ho do náruče.

"Fajn, zůstanu, ale na tu tvoji hru neskočím," povzdechne si Elain.

"A já tě přesvědčím o opaku. Miluji tě," zašeptám.

Elain si přitáhne deku k obličeji a vyhne se mému pohledu. Snad ze zimy, nebo ze strachu, že by mi mohl uvěřit.

"Tak spinkej," přitáhnu mu deku blíž, kdyby mu byla zima. Skoro hned usne.

Nelíbí se mi to a dám mu ruku na čelo. Navzdory práškům má stále vysokou teplotu. Vstanu a zavolám doktora, který hned přijde. Po jeho odchodu rychle skočím do lékárny a připravím mu čaj. Se vším pak vyběhnu nahoru a začnu ho budit.

"Elaine, vstáve,j musíš si vzít prášek," třesu jím jemně.

"Co je?" zašeptá a zmateně se na mě podívá.

"Miláčku máš angínu, musíš si vzít prášek," strčím mu je do pusy a podám teplý čaj, který s obtížemi vypije.

"Skočím ještě dolů udělat ti polévku, hned jsem tu," vyběhnu z pokoje. Vím, že Rolf na něho dohlédne. V zádech cítím jeho zastřený pohled. Vrátím se téměř hned.

"Tak a půjdeme papat. Mám tě nakrmit?" zeptám se ho.

"To je dobrý," zachraptí.

"To vidím," podívám se mu na třesoucí ruce, posadím si ho na klín a začnu ho krmit. Elain mu položí malátně hlavu na kolena a nechá se krmit.

"Trak broučku, poslední lžička a půjdeme se umýt, jsi zpocený," vložím mu ji do úst a odložím talíř. Elain malátně vstane a přejde ke skříni, kde si vezme čisté pyžamo. Hned ho popadnu do náruče.

"Nesmíš se přepínat," napomenu ho. Odpovědí je mi hluboký povzdech.

Odnesu ho do koupelny a jednou rukou začnu napouštět vanu.

"Nejsem zvíře, abych se na tebe vrhnul, když ti není dobře," protestuji, když si všimnu jeho pohledu a začnu ho svlékat.

"Jestli to zkusíš, tak se nespoléhej na to, že jsem nemocný," zachraptí Elain.

"Já vím," zamručím a dám ho do vany, kde ho pořádně umyji. Poté ho vyndám, osuším a obléknu napůl spícího Elaina do pyžama.

"Tak a půjdeme si hajnout," řeknu potichu a Elain se ke mně podvědomě přitulí.

"Dobře drobečku a teď mi vykládej, že se ti nelíbím," zasměji se potichu a uložím ho do postele.

Vzbudí mě křik uprostřed noci.

"Miláčku co se stalo?" Obejmu vyděšeného Elaina, který se ke mně hned přitiskne.

"No tak, povykládáš mi, co se ti zdálo?" hladím ho.

"Já nevím… nevzpomínám si. Zdá se mi to každou noc," vyhrkne roztřeseně.

"Asi jsem tě měl upozornit, ale myslel jsem, že to tady přejde," napjatě se na mě podívá.

"To je v pořádku, jsem u tebe. Už to bude dobré," chlácholím ho a pomalu cítím, jak se uklidňuje.

"Půjdeme spinkat, co říkáš? Jestli chceš, můžu ti povykládat pohádku," navrhnu, když se jakž takž uklidní. Přikývne, ale nepustí se mě.

Přitisknu ho k sobě a začnu mu povídat ztřeštěnou povídku, jak Karkulka honila vlka po poli. Elain se co nejnenápadněji uvelebí na mojí hrudi a směje se, dokud neusne. Spokojeně nás přikryji a usnu hned po něm.

Vzbudí mě šimrání na ruce krádce před polednem. Jen co si uvědomím, že je to pavouk, začnu polekaně křičet.

"Yuki! Řekni tomu, ať jde pryč! Říkal jsi, že po mě nepoleze! Pomoc!" ječím.

Yuki polekaně vyskočí a rychle vezme Aishu.

"Broučku promiň, ale chtěla se jen seznámit, moc ji to mrzí," sedne na postel a zívne.

"Ať se seznamuje na dálku, kolik je hodin?" oddechnu si.

"Půl deváté," odpoví, když se mrkne na hodiny.

"Probudil jsem tě?" zeptám se a seknu sebou zpátky do peřin.

"Tak trochu, ale Aishu jsi vyděsil," usměje se na mě.

"Co budeš chtít k obědu?" zeptá se vzápětí.

"Promiň, lekl jsem se… k obědu, to je jedno, cokoli je fajn." Odpovím.

"Co máš rád?" zkaboní se Yuki.

"Fajn, už nemáš horečku?" sáhne mi na čelo.

"Je mi o něco líp," prohlásím.

"Super, tak to tě můžu nechat ve společnosti Ralfa a jít vařit. Za půl hodinky přiběhnu s práškem," políbí mě na nos a zmizí.

S rozpaky si přiloží ruku na nos a podívá se na Ralfa.

"Tvůj paniček je magor, víš to?" postěžuji si mu. Ralf se na mě pobaveně podívá.

"No dovol, ještě mu vykládej takové věci! Už tak na mě zahlíží," ozve se Yuki, který se šklebí mezi dveřmi.

"Zalez," vypláznu na něho se smíchem jazyk. "Já hned věděl že v tobě něco je poškrábu Ralfa za ušima.

"Já se jen přišel zeptat, jestli máš rád kukuřici," přešlápne Yuki mezi dveřmi.

"Mám," usměji se a yuki zmizí v kuchyni, odkud se ozve řinčení hrnců a za půl hodinky se nahoru vznáší lahodná vůně. Hladově pokukuji po dveřích.

"Doufám, že máš hlad," objeví se Yuki se dvěma vrchovatě naloženými talíři a dvěma lžícemi.

"To víš, že mám," vrhnu po něm hladový pohled. Beze slova mi podá talíř a já se na něho adílkovský usměji a poděkuji.

"Mám tě nakrmit?" zeptá se a položí svůj talíř na stůl.

"Myslím, že už to zvládnu," podívám se na své už jen lehce rozechvělé ruce.

"Myslím, že ne," zvedne mě opatrně na klín a ke rtům mi dá plně naloženou lžíci.

"To je dobrý," odporuji mu a vezmu od něj lžíci. Zůstanu sedět na jeho klíně a dám se do oběda.

"Dá se to trochu jíst?" strachuje se Yuki.

"Je to výborné. Máš u mě za jedna," mrknu na něho.

"Jsem rád, že ti to chutná. Dělal jsem to podruhé," oddechne si Yuki.

"Vážně? Já jsem na vaření antitalent," podivím se.

"No v tom nevidím problém," usměje se, zatímco jsem myšlenkami jinde.

V klidu se najím a podívám se na Elaina.

"Děje se něco broučku?" zeptám se ho.

"Ne nic. A neříkej mi broučku," vzpamatuje se.

"Tak jak ti mám říkat?" zeptám se ho lehce zkroušený.

"Mám jméno, když už," ušklíbne se.

"Jistě Zlatíčko," souhlasím.

"A hlavně, ať tě nenapadne říkat mi broučku a podobnými výrazy na veřejnosti, jasný? Co? Ne… žádné zlatíčko!" vzpamatuje se.

"Tak jedině Miláčku. Co ty na to?" mrknu.

"Ne," hodí po mě iritovaným pohledem. Určitě si ho nacvičoval.

"Nějak ti říkat musím," zamračím se.

"A jak říkáš ostatním? Taky miláčku, zlatíčko, broučku?" rozčiluje se.

"Jménem, ale s nimi nechodím," upřu na něho štěněčí pohled.

"Se mnou taky ne," brání se Elain krásně rudý rozpaky.

"Chodím," věnuji mu pobavený pohled a čekám, s čím přijde.

"Nevzpomínám si, že by ses mě zeptal," řekne jedovatě.

"A kdybych se tě zeptal?" zkusím.

"Tak řeknu ne. Už někoho mám," vymýšlí si.

"Teď lžeš, protože vím, že žádného nemáš. Vím to od tvých rodičů a za druhé jsem si to myslel, takže spolu chodíme," nedám mu na výběr.

"Tak fajn, možná nikoho nemám, ale to neznamená, že budu chodit s tebou. Tobě pořád nedochází, že nejsem na kluky," vyjedena mě a zkouší mě přesvědčit, myslím, že hlavně sebe.

"Miláčku kdybys nebyl na kluky, tak se ochomýtáš kolem holek, ale ty se jim vyhýbáš," uculím se na něho.

"A tohle víš odkud?" zeptá se.

"Mám oči a nebráníš se," políbím ho na nos.

"S tebou se nedá bavit," otočí se ke mně zády a schová hlavu pod peřinu.

"Tak se prospi broučku, za chvíli přijdu," vezmu prázdné talíře do kuchyně. Obratem se vrátím a pozoruji Elaina, který vykoukne z pod peřiny a zadívá se na Aishu.

"Pojď sem pavoučku, ale ne moc blízko," pozoruje pavouka, který se vydá k němu a zastaví se kousek od něj.

"Tak hodná… zůstaň, jestli se pohneš tak uvidíš… hodná," natáhne k ní ruku a začne ji hladit.

Pozoruji ho tiše a s úsměvem.

"Má ráda, když ji drbeš na zadečku," poradím mu.

"Je vážně hodná," podrbe ji.

"To je, našel jsem ji na ulici, kam ji bývalý majitel vyhodil. Byla skoro mrtvá," řeknu tiše.

"Chudinka," pronese soucitně.

"Když po mě nepolezeš, budeme kamarádi," domlouvá Aishe.

"Myslím, že je srozuměna, ale mrzí ji to, je to mazel," pohladím ji a Aisha mi vyleze na rameno.

"Prozatím. Třeba si to později rozmyslím. Zatím ti musí stačit, že se snažím," vysvětluje trpělivě.

"Stačí, měl by sis odpočinout," usměji se a dívám, jak se zamuchlává do peřiny. V ten moment mnou projede zima a zalezu si za ním.

"Ale já jsem taky unavený a je mi zima," postěžuji si.

"Jo, je nějak zima, však máš velkou postel," odsune se ode mě.

"Ale jen jednu peřinu," přitáhnu si ho zpátky.

"Jsem nemocný, nakazíš se," sáhne si na horké čelo a zkusí se odsunout. Nepustím ho.

"Nenakazím, neboť nakažený se nemůže nakazit," zafilozofuji si a obejmu ho.

"Cože, ty ses už nakazil?" hodí po mě omluvný pohled. "Mám ti donést prášky?" sahá mi na čelo.

"Nakazil jsem se tebou a prášky máš dostat ty," rozevřu dlaň a ukážu na sklenici džusu.

"Aha tak," řekne zaraženě a vezme si prášky.

"Jo tak nějak," souhlasím, "hodný a spi, kdybych tu nebyl já, až se probudíš, tak tu bude Aisha nebo Rolf.

Kupodivu si odpustí jedovatou poznámku a lehne si ke mně. Za okamžik spí a ve spánku se přetočí na mě s rukou pod hlavou. Zapnu si potichu televizi na pořadu o zvířatech a obejmu ho.

Ve dveřích se objeví mamka. Položím opatrně Elaina na postel a jdu ji pomoct, s čím potřebuje. Zvířata nechám u něj.