Vlčí krev XXIV

"Nejlepší bude, když vás vezmeme po jednom domů, kdo nespěchá, ať zůstane tady, už byli povoláni i královské stráže," informuje nás Leon a ztěžka se opře o Marcuse.

"Máte tu lékárničku?" zeptá se Marcus a odvede ho do kuchyně, kde ho posadí na židli. Stáhne mu vrchní díl kimona a my uvidíme krvavý šrám přes záda.

"Dobrý, nebude se to muset šít," uslyším úlevu v Marcusově hlasu. Podívám se mu do očí a spatřím v něm vážnou starost navzdory jeho lehkému tónu. Teprve teď pochopím, že ho skutečně miluje, ale je tu něco, co si s ním vážně chci vyřídit. Počkám, až skončí s ošetřováním a zdvořile ho požádám, aby šel do vedlejší místnosti.

"Teď bych chtěl vědět jednu věc, proč jsi mi posílal, výhružné maily," zeptám se ho klidně.

"Poslal jsem jich jen pár asi dva nebo tři. Doufal jsem, že je ukážeš Leonovi a on si to se mnou přijde vyřídit, s tím zbytkem nemám co dočinění," přizná se bez mučení. Absolutně na něho zůstanu zírat.

"Když jsi to nebyl ty, tak kdo?" zeptám se nechápavě.

"Ty to nevíš? Jsou to lovci. Když jsi se jim neozýval a nijak na to nereagoval, tak si mysleli, že jsi mimo a přesunuli se dál. Problém nastal, když jsi to řekl bráchovy a ten zařídil, abys je nedostával. Kdyby nic neprovedl postupně by zmizely a nikdo by se nic nedozvěděl. Tak jste se museli stěhovat, protože začali sledovat váš dům," vysvětlí mi. Zůstanu na něho zírat, kdybych tohle věděl.

Ale to bych zase nebyl u Kiry.

"Dobře, dejme tomu, že tohle ti věřím, ale proč jsi ho musel…" kousnu se do rtů.

"Tak se mi to nezdálo, že jsem tě tam zahlídl. Nebylo to tak, jak si myslíš," začne.

"Jak můžeš vědět, co si myslím?" zavrčím.

"Vím jak se před tebou tváří. Je to trochu jinak, Leon se snaží zahrát na tvé city, aby ses vzdal Kiry. Jen doufám, že už pochopil, že to není možné, hlavně po tom, co jsi předvedl na hoře. Řeknu ti, že byl dost překvapený. Dosud si myslel, že tvé city k němu nejsou tak pevné. Na té chatě bylo jeho poprvé a jaksi jsem se neudržel, to byla celkem i moje chyba. Mám Leona upřímně rád, bohužel si vsugeroval, že miluje tebe. Naštěstí to nezašlo tak daleko, aby tě dusil. Myslím, že už to pochopil a bude tě brát jako kamaráda," pousměje se.

Zírám na něho s otevřenou pusou naprosto neschopný pohybu.

"Nekoukej tak nebo si Kira bude myslet, bůh ví co," zachechtá se Marc.

"Ne, nebudu, ale příště se bavte o něco méně nahlas, bylo vás slyšet až v kuchyni a Leo nevypadal zrovna nadšeně, jak ho máš přečteného," obejmou mě Kirovi ruce kolem pasu. Dostanu barvu pálivé papriky.

"Ale no tak broučku, neříkej, že sis nevšimnul těch průduchů u stropu. Jsou tam od toho, abychom věděli, co s vámi je, když nejsme v pokoji, vy jste nemocni a jsem v jiné části domu.

Nedej bože, kdyby někdo nečekaně zaútočil," vysvětluje Kira.

"Takže když jsme se…" ani nedomluvím a zrudnu ještě víc, pokud je to možné.

"Ne, to jsem je zavřel, takže neproniklo vůbec nic," baví se Kira. Skočím po něm, tohle mi měl říct, když si vzpomenu, co všechno jsem mu navykládal a co museli slyšet. Hanba by mě fackovala.

"Ale no tak, Vlčátko, máma říkala, že je roztomilé, když se mi tak svěřuješ," přilije olej do ohně. Zdrceně se na něho podívám a stočím se na posteli. Nikdy jim nepůjdu na oči.

"Že ho tak trápíš, Kiro, poslouchal jsi celou dobu za dveřmi a Leon taky. Žádný průduchy nejsou, jen jsou po celém domě signalizace a ty reaguji jen na problém," ozve se Jack.

"Tak ti díky brácho," povzdechne si Kira a koukne po mně.

"Že já jsem ti někdy něco věřil," setřu ho ledovým pohledem.

"To byl jen vtip," jukne po mě Kira. Minu ho naprosto nevšímavě a zamířím do kuchyně.

"Už jste to vyřešili?" otočí se na mě Filip.

"Moc na něj nemluvte, sotva se ovládá," ozve se Kira. Všichni se podívají na můj klidný výraz a na Kiru.

"Snad jsi mu nenamluvil ten nesmysl?" koukne po něm Sono. Mrknu se na něho a uvidím provinilý pohled.

"Ach jo, němá domácnost," usoudí Ramaru. Zřejmě to už zažil, jenže já nemám v úmyslu s ním nemluvit. Nejdřív po něm hodím vše, co najdu v kredenci, vynechám jen talíře a podobné rozbitné věci. Jedině co neujde jeho trestu je jeho oblíbený hrnek, který se rozprskne přímo nad ním.

"Hej, to je sabotáž, to byl můj nejoblíbenější hrneček! Kdo ti dal právo na něho sahat!" vykřikne Kira. Ostatní se na mě v dost velkém šoku dívají na mě. Nakonec vezmu jeho oblíbenou misku a zálibně se na ni podívám, je vážně nádherná.

"Ne, Agi moji mísečku ne, mám ji od dětských let," zakřičí Kira a vrhne se ke mně. Pozdě, miska se rozprskne těsně vedle něho.

"Promiň, to byl jen vtip," ujistím ho a jako třešničku na dortu vezmu jeho oblíbenou zmrzlinu, poslední v mrazáku a přímo před ním ji s ním do poslední lžičky. Může na mě valit oči, jak chce, a polykat sliny, nepomůže to. Našel jsem si místečko na skříni v obýváku a jeho povely dolů a přestaň, jsem ignoroval.

Vezme prázdnou nádobu od zmrzliny.

"Víš, že tuhle zmrzlinu mají jen párkrát do roka?" zeptá se mě ledově.

"O to byla sladší miláčku," dám mu pusu na rty a jdu se dívat na televizi.

"Jde z něj hrůza," ozve se Yuki tiše.

"Tak to bylo něco, možná vypadáš jako tvůj otec Agatone, ale chováním se vyrovnáš matce. Přesně tohle provedla tvému otci, když ji naštval. Živě si to pamatuji. Tenkrát chtěla jit na pouť byl poslední den a tvůj otec ji odbyl s tím, že má moc práce v pracovně. Jasněže nikam nešel a všechno měl hotové včas. Šel spokojeně spát a druhý den myslel, že ho trefí šlak, všechny papíry, co měl pečlivě připravené na projednání byly roztrhané na maličké kousíčky, polité kávou a všude se válely rozlámané tužky. Tvá matka trhala poslední papíry v rohu pracovny, pak kolem něj prošla, dala mu pusu a řekla, že si pouť snad užijí další rok," baví se děda v křesle.

"To je vážně povzbuzující vědět," odsekne Kira.

"Jo, jenže jeho otec to jeho mámě slíbil," obhájí ho děda.

Kira si povzdechne a sedne si vedle mě. Dívá se na střepy tak smutně, že si slíbím, že mu hrnek s miskou při nejbližší příležitosti koupím.

"Kiro, co tu dělá ten brdel?" zeptá se jeho máma přísně. Kira se zvedne a bez řečí začne nepořádek uklízet. Jestli tu bude tichá domácnost, tak z jeho strany.

"Lidi, víte, co by mě zajímalo? Proč se lovci začali projevovat až teď," vynese Filip na světlo otázku, která vrtá v hlavě nám všem.

"Jako divné to je. Jako by už neměli co skrývat," zamračí se Saito.

"Myslím, že jsi uhodil hřebíček na hlavičku," zamumlá Kiruv děda.

"Pane Fujikavi," obrátím se na Kirova dědu.

"Říkej mi dědo, chlapče, patříš do rodiny," usměje se na mě děda.

"Můžu vám tak také říkat?" ozve se od dveří. Otočíme tím směrem hlavu a uvidíme nového, jak nesměle vykukuje zpoza dveří. Jack hned vyskočí a dovede ho mezi nás.

"Jak se jmenuješ, chlapče?" zeptá se ho děda a bystrýma očima si ho prohlíží.

"Yori," odpoví místo kluka Jack. Ten se na něho překvapeně podívá.

"Jistěže můžeš," usměje se děda.

"Ale stále to nezodpovídá otázku, kdo to je," zamumlá Daren a vrátí se k předešlému tématu.

"Mám podezření a modlím se, abych se mýlil," ozve se Kira. Dojde ke mně, zvedne mě na nohy, sedne si a mě posadí na klín.

"No tak se vymáčkni, Kiro," otočí se na mě děda.

"Strejda," oznámím. V místnosti jako by vybuchla bomba.

"A kterého myslíš?" zeptá se děda.

"Doktora ne, ten je fajn, ale toho druhého. Jeho syn byl na hoře převelen na strážce," ujasním. A na mě vystartoval, když jsem jim vypověděl smlouvu, dodám v duchu.

"Kiro, to snad nemyslíš vážně! Tvůj strejda s námi spolupracuje dlouho! Je to náš velitel," opře se Marcus rukama o stůl a nakloní se ke mně.

"Něco na tom bude. Lovci měli vždycky až kupodivu přesné informace. Dovolené a podobné akce, které jsme museli hlásit, všechno šlo přes velitele a pokaždé se jednalo hlavně o tuhle skupinu. Ty akce, které vlci s ochránci podnikali na vlastní pěst, a ty které jsme nehlásili, například když jsme na ně náhodou narazili, byly bez útoků. Když si vzpomenete na horu, to přes velitele nešlo, to se oznámilo na poradě a velel tomu hlavně král. Dostávali jsme pokyny přímo od něj, tehdy, když jsme čekali ten nejhorší útok - kdo by si takovou příležitost nechal ujít - že, byl klid.

Stejné to bylo, když se našel nový, neměli jsme čas něco takového hlásit a byl klid," ozve se Leon.

Až příšerně přesně všechno zapadalo do sebe.

"Počkejte, ale přece na něj zaútočila ta banda," ozve se jeden strážce.

"To byly pouliční rváči, když viděli meče, vzali nohy na ramena," ozve se jiný.

"Ale co ten prozrazený úkryt?" zeptám se tiše, při vzpomínce, kdy zaútočily na Dirkův byt.

"Úkryty jsou vaše záležitost, nepátráme po nich. Tenkrát to vážně byla nešťastná náhoda," odpoví mi Marcus.

"Tak klid. My jsme došli ke stejnému závěru, že by to mohl být některý z velitelů, tak jsme je postavili mimo službu. Všechna hlášení šla přímo ke královským ochráncům. Bohužel se to potvrdilo. Teď zkoumáme, kdo z nich to je," ozve se děda.

V místnosti se rozhostí šokované ticho a pak takový halas, že není slyšet vlastního slova.

"Ticho a hlavně klid! Co tu nejmíň potřebujeme je panika. Jestli můžu poprosit, snažte se vzpomenout na, co nejvíc podezřelých nebo nejasných věcí," zasáhne děda.

"Agaton," zamumlá Kira.

"Tak teď tě trochu nechápu," zamračí se děda.

"Nevěděli o Agatonovi. Se strejdou nevycházím zrovna nejlíp a tak jsem mu nic nevolal. Ani jsem nevěděl, že je velitel strážců. Všichni se o něm dozvěděli až po proměně," argumentuje Kira.

Všechny nás to zarazí.

"Měli ho o tom informovat ochránci hned, jak bylo podezření, že je vlk," ozve se děda.

"My jsme na to zapomněli a pak jsme to nahlásili někomu jinému," pokrčí Leon rameny.

"Ale o Dirkovi věděli. Jestli si to pamatuji přesně, ale byly jsme oba v lidské podobě a lovci řekli toto, vlk a nějaký kluk," ozvu se.

"Vážně to řekli?" otočí se na mě děda.

"Jo řekli, vím, že jsem se ještě podivil, jak to ví a tou strunou na mě zaútočily, když jsem byl člověk, ne vlk. Mířili přesně," ozve se Dirk.

Než stačí někdo něco namítnout, ozve se zběsilé zvonění. Někdo odběhne otevřít a dovnitř vpadne zakrvácený bratranec. Hned vyskočíme a Kira se vrhne k němu, než stačí něco říct, bratranec se rozpovídá sám.

"To mi udělal táta, vede lovce, napadli skupinu v lese," hned po tom se v bezvědomí sveze na zem.

"Jděte jim pomoct, postarám se o něj," křikne děda a vyskočí z křesla. Než se kdokoli stačí vzpamatovat, jsme proměněni a ven z domu, ostatním nezbývá nic jiného než nás následovat. Letíme tak rychle, že nám strážci pomalu nestačí, ale dostaneme se tam v čas, abychom zabránily masakru.

Lovci jsou skoro vyřízeni, když se ozve výkřik.

"To je on, ten s tím modravým kožichem. Zabijte ho," ozve se známý hlas. Slyšel jsem ho jen jednou, ale stačí mi to na celý život. Vztekle se obrátím za hlasem. Než se tím směrem stačím rozběhnout něco mě strhne a odhodí bokem. Netuším, co se stalo a bojuji dál.

Po chvilce je konec. Lovci prostě utečou, když nemají přesilu, jsou to zbabělci.

Obrátím se na Kiru a až teď si všimnu, že je zraněný a v bezvědomí, doběhnu k němu a strčím do něj. Bez jakékoliv reakce se otočí, na levé straně trupu se mu šíří krev.

"Zavolejte někdo doktora," ozve se Leon a klekne si vedle mě. Až teď si všimnu nože. Snažím se ho probrat, ale neodpovídá.

"Už jsem tu, proboha," vyhrkne doktor.

"Nech ten nůž tam, nebo vykrvácí, doufám, že není zasažené srdce. Potřebujeme vrtulník," drmolí si mezi rty, zatím, co nervózně mačká čísla na displeji. Za chvíli slyšíme hluk vrtulníku.

"Pojď, postarám se o tebe," ozve se vedle mě blonďatý kluk. Bez varování se oženu a málem mu roztrhám ruku.

"To nemá cenu Same, poslechne jen Kiru. Není jiná možnost," ozve se s povzdechem další a vzápětí ucítím bodnutí injekce. Oženu se, ale mé pohyby jsou zpomalené.

"Kruci, ještě jednu dávku jen ho to zpomalilo," zanadává hlas a vzápětí ucítím další píchnutí. Spadnu na zem. Z posledních sil se podívám ke Kirovi, kterého právě na nosítkách dávají, co nejopatrněji do vrtulníku, pak už je jen tma.