Vlčí krev XVI

Probudí mě hluk, který se ozývá ze zdola a vstanu. Seběhnu schody a nakouknu do obýváku, kde je pěkný sraz. Jsou tam kluci ve vlčí podobě i s ochránci. Dokonce i pár neznámých. Protlačím se ke Kirovi a položím mu hlavu na koleno.

"Už jsi vzhůru, zlatíčko? Tak pojď," zvedne se a s omluvou vyběhneme ven. Zmizím mu z dohledu a hned se vrátím.

"Kiro, kdo jsou ti v obýváku?" zeptám se.

"Jsou jako my, jen z jiné oblasti. Projížděli kolem tak se stavili, za chvíli jedou," vysvětlí mi a vede mě domů.

"To mě došlo taky," odfrknu si.

Držím se co nejblíže Kiry a nevraživě po nich pokukuji. Zdá se, že se ochránci díky tomu dobře baví.

Jeden z nich neodolá a pokusí se dotknout mé srsti. Dost ostře se po něm oženu a na mě vyjede jeho vlk. Za chvíli jsme v jedné mele.

"Sakra Argore" , " Nech toho Korane," vyletí jak Kira, tak ten kluk a drapnou nás za srst na krku a odtáhnou od sebe. Jsem spokojený, ještě se mi podařilo kousnout toho kluka a jeho vlkovi teče krev z tržné rány, kterou jsem mu uštědřil.

"Nemáš tu někde lékárničku?" zeptá se Kiry Koranův ochránce, začnu vrčet.

"Donesu ji," vyskočí Lucien a zmizí u Kiry v koupelně. Za chvíli se vrátí i s lékárničkou a podá ji klukovi, který začne ošetřovat svého vlka.

"Ty pitomče, tak se chová k hostům?" plísní mě Kira a prohlíží mě, jestli nejsem zraněný.

"Nemá se mě dotýkat blbec. Někteří to nemají rádi." Zavrčím v odpověď.

"Argore," napomene mě Kira.

"Nech ho, má pravdu, neměl jsem na něho sahat. To je jeho první proměna, že," zvedne hlavu kluk.

"To je inteligentní úvaha, kde ses to naučil?" žasnu a tentokrát za svůj sarkasmus dostanu pohlavek.

Dotčeně se na Kiru podívám.

"Už toho nech," zamračí se na mě Kira. Uraženě se mu vytrhnu a zmizím v jeho pokoji. Uvidím, že je otevřený balkon tak se uchýlím tam.

Po půl hodině zpozoruji dole pohyb. To se loučí návštěva. Slyším, že mě Kira volá, ale ignoruji ho. Nakonec se rozloučí beze mě a návštěva odjede. Zalezu do pokoje.

"Víš, že tohle bylo krajně nezdvořilé?" postaví se Kira s rukama v bok do dveří.

Neodpovím.

"Argore já s tebou mluvím," napomene mě. Ignoruji ho. Přejde ke mně a chce mě pohladit. Tvrdě se po něm oženu a zmizím v domě. Nechápavě se za mnou dívá.

Stočím se ve stínu schodiště a trucuji.

"Jsi idiot, Kiro. Nikdo nesmí na tvého vlka sahat a ty, místo toho, abys ho pochválil, mu nadáš jako pětiletému klukovi a ještě před nimi. Jiní by ochránci ještě vrazili facku. Ani se mu nedivím, že s tebou nemluví. Jsem zvědavý, jak tohle budeš žehlit," setře ho Lucien a Kira v ten moment vypadá jak zmoklá slepice. Je mi ho docela líto.

"Tak teď jsem přestřelil," povzdychne si Kira a jde mě hledat.

Neozvu se, i když mě volá a vyběhne dokonce ven.

V momentě vyběhnu schody a hlavu strčím k Jackovi do pokoje.

"Můžu?" zeptám se. Když kývne, stočím se u něj za postelí, aby mně Kira neviděl, a zavřu oči.

"Jacku není tu Argor? Sháním ho po všech čertech už pět hodin," vletí Kira do pokoje a vzbudí mě.

Jeho hlas zní zoufale.

"Co jsi mu proboha udělal? Leží tam za postelí a spí," práskne mě Jack.

"Jsem totální kretén, ale to až jindy. Ari pojď se najíst," nakoukne za postel Kira.

Střelím naštvaným pohledem po Jackovi a seběhnu dolů. Mám teď jiný starosti než jídlo. Seběhnu ke dveřím a uvidím, že Falko a Ramaru se chystají ven. Prosebně drcnu do Ramara.

"Jasně, že můžeš," usměje se Ramaru a pustí nás. Napřed zmizíme a pak s Falkem začneme dovádět v listí.

Najednou na něco šlápnu a ztuhnu. Bojím se pohnout, protože jasně cítím zuby želez. Vím, jak tahle past funguje. Když na ni stoupneš, uvolní se pojistka, která je drží otevřená, a když zvedneš nohu, smrští se pružina, která železa scvaknou. Bez cizí pomoci nemám šanci se z toho dostat.

"Argore?" podívá se na mě Falko a zamíří ke mně.

"Nechoď sem, jsou tu železa. Necítíš nic pod tlapou?" zeptám se ho.

Falko kývne a chce zvednout nohu.

"Ne, jestli ji zvedneš, scvaknou se, prostě stůj," varuji ho. Falko zaskučí.

"Co se děje?" přiletí Ramaru.

"Železa," odseknu.

"Ježiši," vydechne Ramaru a začne odhrnovat listí kolem Falka. Má tam dvě. V jedněch stojí a druhou má těsně vedle druhé tlapy.

"Miláčku, ani se nehni jasné," varuje Ramaru Falka a zlikviduje prázdnou past. Falko sebou cukne, ale naštěstí nohu nezvedne.

"Tak a teď tuhle, stlačím je k zemi a ty ji rychle vytáhneš jasné?" napomíná Falka. Ten roztřeseně kývne.

"Co se stalo?" přibíhá k nám skupina nedávných hostů. Varovně zavrčím.

"Jsou tu nastražené čelisti, bacha, kam šlapete," varuje je Ramaru. V tom jeden vlk bolestně zaskučí. Podívám se a uvidím, že má tlapu v čelistech.

"Ježišmarjá, které bestie?" vyjekne jeho ochránce a vší silou roztáhne čelisti. Vlk vytáhne tlapku a čelisti sklapnou naprázdno.

"Lovci," procedí skrz zuby jiný.

"Falko," napomene Ramaru svého vlka. Falko se na něho podívá a dává pozor.

"Teď," řekne Ramaru a Falko rychle vytáhne tlapku. Když je venku Ramaru je pustí a past sklapne. Pak vytáhne mobil a zavolá Kirovi a pak strážce. Jeden z ochránců se ke mně přiblíží. Zaženu ho divokým zavrčením.

Kira se přiřítí a rozběhne ke mně a přitom dává pozor na cestu. Opatrně rozhrne listí a ztuhne. Obrátím hlavu, skoro ironicky se uchichtnu.

"To je skvělá situace," ušklíbnu se. V železech mám dvě tlapy. Přední a zadní.

"Neměl by sis z toho dělat legraci," napomene mě známý hlas a já se po něm otočím. Stojí tam dva černí vlci. Tyr a Kyr. Opatrně si začnou čistit cestu ke mně, když narazí na železa, jejich ochránci je zničí.

"Nejdřív půjde ta zadní," ozve se napjatě Kira

"Tak chvilku počkej, až se tam dostaneme," zavrčí Tyr a jeho ochránce pročistí okolí kolem mě. Po nekonečné době se ke mně dostanou.

Kyr mě stoupne na přední tlapu.

"Můžeš," oznámí Kirovi. Ten kývne a zamáčkne čelisti. Stále se bojím pohnout a tlapku mi musí vytáhnout Tyr. Když past scvakne, trhnu sebou, a kdyby na mé přední tlapě nestal Kyr, tak s ní pohnu.

"Tak a teď přední," usměje se Kira a se Shouvou pomocí zamáčkne čelisti. Nejdřív vytáhne packu Kyr a pak já. Polekaně sebou cuknu, když se zacvaknou a roztřeseně se stulím u Kiry.

I když s ním nemluvím, cítím se u něj bezpečně.

"Ani se nehněte, vyčistíme to tu," ozve se Leon a s ostatními začnou prohledávat okolí.

"A pan hrdina se dostavil," neodpustím si ironickou poznámku.

"To víš, my hrdinové se vždycky dostavíme až na poslední chvíli," nenechá se Leon vyvést s klidu.

"Měli by být všechny," zamumlá Leon o půl hodiny později.

"Tak to projděte ještě jednou, pokud ty řekneš, měli by být, tak to jich tu bude aspoň patnáct," poznamenám kousavě.

Strážci se po mě podívají a v řetěze prohledají znovu okolí. Samozřejmě našli jich patnáct, potom ještě pročistí cestu ke Kirovi a začnou hledat v celém okolí další.

Všichni se usadíme u Kiry, který všem rozdá čaj. Jeho otec vyčistí zraněnému vlkovy tlapku a zaváže ji. Ještě mu dá tetanovou injekci a nějaké prášky, aby se předešlo infekci.

Venku bouchnou dveře od auta a dovnitř vejde Kirova máma.

"No vás tu je. Co se stalo?" všimne si obvázané tlapy vlka.

"Lovci, nastražili čelisti," oznámí ji suše Kira.

"To snad ne. Parchanti. Zabít je je málo, někdo by jim měl dát za vyučenou. Nebo je radši zabít, to bude jistější," uleví si a jde do kuchyně, kde začne rámusit s nádobím.

Vstanu a jsem nemilosrdně stažen zpět. Tak tohle si nenechám líbit.

Prudce se po něm oženu a kousnu ho, potom vyběhnu schody a schovám se u Jacka.

Dívám se smutně za Argorem a povzdechnu si.

,Jak to, že poslední dobou dělám samé chyby? ´pomyslím si smutně a vstanu. Tohle si musíme vyjasnit hned.

"Asi jsme ti zadělali na problémy, promiň," omluví se Don.

"Nedělej si starosti, dřív nebo později by stejně nastaly. Argor je dost samostatný, měl jsem si to uvědomit dřív," mávnu rukou a vydám se k Jackovu pokoji.

Pochybuji, že šel ke mně. Bez zaklepání vstoupím, a když chce odejít, zavřu dveře.

"Musíme si promluvit," podívám se na něho a pohodlně se opřu o dveře. Argor se otočí, sedne si zadkem ke mně a dívá se z okna.

Zase mě ignoruje, povzdechnu si.

"Omlouvám se," pronesu.

Argor ke mně otočí hlavu a překvapeně zvedně obočí. Potom hlavou zatřepe a zadní nohou se poškrábe v uchu, pak ho ke mně natáhne. Ten užaslí výraz je vážně k sežrání.

"Omlouvám se," opakuji.

Argor se na mě podívá pěkně vyjeveně, potom obejde pokoj a nakoukne pod každou věc, na kterou narazí, dokonce nakoukne do Jackovy koupelny a mě za nohy.

"Jsi to ty nebo tě někdo vyměnil?" zeptá se zvědavě.

Nedokážu si pomoct a rozesměji se.

"Jsi to ty," konstatuje.

"Víš, co mi na tobě vadí? Že se mnou jednáš jako se štěnětem, dokážu se o sebe postarat sám, sakra. A na rozdíl od něj vím, kdy mám chodit s někým a kdy sám, zacházíš se mnou jako s miminem, ale já jsem skoro dospělý, demente, nepotřebuji tě mít pořád za zadkem," vyjede na mě Argor.

Povzdechnu si. Bohužel v tomhle má pravdu. Sjedu do sedu a přitáhnu si ho k sobě.

"Pokusím se polepšit, neříkám, že to bude jednoduché. Snad si zapamatuji, že jsi, už skoro dospělý," usměji se smutně.

Argor položí hlavu na packy a koukne po mě očkem.

"A dostanu zmrzlinu?" zaškemrá.

Vezmu to jako usmíření a usměji se.

"Dobře, máma koupila i oříškovou, ale pak si nestěžuj, že tě bolí v krku," varuji ho.

"Budeš tu sedět jako u božího umučení, nebo mě pustíš? Mám hlad," zavrčí Argor.

Uchichtnu se a pustím ho. Běžím mu v patách a začnu mu chystat granule.

Ušklíbnu se. Zase granule. Juknu co má dobrého on a pustím se do báječného kuřátka s rýží. Ozve se tlumený smích a hromový hlas Kiry.

"Argore už zase?! Co mám jíst já? Žádná zmrzlina nebude!" zaburácí nade mnou.

Nevině se na něho podívám.

"To bylo tvoje? Bylo moc dobré," olíznu se.

Kira zavře oči a chvíli mám strach, že se o něj pokouší infarkt.

"Jo to bylo moje a já mám hlad!" řekne důrazně Kira.

"Vážně bylo, perfektní kuchař je mistr ve svém oboru," usměji se na něho. Smích zesílí a korunu tomu nasadí Kirova máma.

"Kiro, ty jsi to už snědl? No jestli máš ještě hlad tak si vezmi pár granulí od Argora. Argore mám tu pro tebe oříškovou zmrzlinu," ozve se Kirova máma z kuchyně. Vesele za ni odběhnu a obývákem se rozlehne výbuch smíchu.

"Co já jsem komu udělal, že mě tak trestáš?" ozve se srdceryvné zaúpění Kiry.

Ještě, že jsem ji ještě nezačal jíst, zaručeně bych se udusil. Kirova máma má podle všeho taky dost, opírá se o linku a snaží se nesmát nahlas.

Když se jakž takž uklidním, pustím se do zmrzliny. Kira vejde do kuchyně, sjede nás pohledem a připraví si novou večeři. Okamžitě jsem u něj a lísám se k němu. Má totiž prsíčka a ty já miluju.

"Jdi pryč, tys už měl," odežene mě zamračeně Kira.

Urazím se a sním mu zmrzlinu.

"To byla moje zmrzlina," zacuká mu vztekle obočí.

"Máš pravdu byla," ujistím ho a stočím se u Kyra a Tyra. Všichni se snaží dívat někam jinam než na Kiru a přemáhají smích.

"Kiro, jsi jak malý. Zmrzlina se jí až po večeři ne před ni," rozčílí se na Kiru jeho máma.

"Ale tu zmrzlinu mi snědl Argor," snaží se pravdivě obhájit Kira.

"Ty bys na něho taky všechno svedl," setře Kiru jeho máma a pohladí mě. Skrytě na něho vypláznu jazyk a Kira po mě hodí kost. Seberu ji a dám mu ji na talíř.

"Když já kosti nerad," kouknu na něho zkroušeným pohledem.

V ten moment je veškeré osazenstvo smíchy na jedné hromadě. Citlivým sluchem zaslechnu i smích z kuchyně. Ona to viděla! Dojde mi a rozesměji se taky.

"Tak a jde se ven!" zaburácí Kira. Všichni se zvednou a vykročí ke dveřím. Přiběhnu ke Kirovi. Vůbec si mě nevšímá, jen podrží trochu díl dveře, abych mohl projít.

"Ty jsi na mě naštvaný?" zeptám se na zjevnou věc.

"Jo jsem," zavrčí Kira.

"Tak to jsme si kvit," usměji se a odběhnu. V zádech cítím Kiruv nevěřícný pohled.

"Zlobidlo," pronese takovým hlasem, že je mi hned jasné, že se nezlobí. Skočím na něho a povalím ho do listí. Kira mě obejme a zatáhá za ucho.

"Pojď nebo nám utečou," usměje se Kira.

Zvednu se.

"Kiro, kdo je Don?" zeptám se. Zdá se mi, že se k sobě nějak mají.

"Bratranec a má svého vlčka," usměje se Kira.

Skrytě si oddechnu a vyrazím za ostatními. Už nás čekají. Jsou s nimi strážci.

"Laskavě se moc nerozdělujte. Uhlídat takovou smečku není jednoduché natož, když někteří zmizí," oboří se na nás kluk se slámovými, dlouhými vlasy.

Kira po něm střelí pohledem.

"Když hrozí nebezpečí, máte nás předně informovat. Nemůžete čekat, že budeme vlky vodit jako psy," sjede ho ledově.

Kluk sklapne a vyrazí pryč.

Netrpělivě přešlápnu a vyrazím, chci se proběhnout. Kira mě následuje a drží se blízko mě. Pár vlků běží za námi.

Najednou se kolem nás rozšíří oheň. Všichni ho přeskočí a zmizí. Podivně ztuhnu a nezmůžu se na pohyb, natož na nějakou akci. Kira mě popadne do náruče a proběhne ho. Málem se zblázním. Škrábu ho a snažím se utéct.

"Argore nech toho, už je to pryč no tak," snaží se mě uklidnit Kira.

Vůbec ho nevnímám. Nakonec mě uhodí do citlivého čumáku, abych se vzpamatoval. Přestanu se bránit a jen se změním v třesoucí a kňučící klubíčko.

"Co mu je?" zeptá se vyděšeně Don.

"Děsí se ohně, ale nevím proč. To se mi ve spojení neobjevilo, má tam nějaký blok, který jsem neprorazil," vysvětlí tiše a vezme mě do náruče.

Podívám se na třesoucí klubíčko ve svém náručí a s povzdechem se vydám zpátky. Jeden strážce se nadechne, umlčím ho ledovým pohledem.

"Co se stalo?" přiřítí se Falko s pohledem na Argora.

"Boji se ohně," odpoví jeden z ochránců za mnou.

"Je úlevné vědět, že se něčeho bojí,"oddechne si Sorbo a Krak.

Pomalu se vydáme domů, kde ho uložím do postele. Hned vstane a schová se pod stůl. Nechám ho tam, asi se tam cítí bezpečně.

Pomůžu mámě rozdělat pokrývky a udělat tak provizorní postele, kde se uloží hosté.

Do Argora se pokusím dostat aspoň nějaké kuře, ale nepochodím. Dokonce odmítne jít ven. S povzdechem se odeberu do sprchy a čekám, kdy přijde. Nic. Obleču se a vejdu do pokoje, pořád je pod stolem a oči má rozšířené hrůzou.

"Miláčku, pojď spát," drcnu do něj. Odsune se co nejdál.

Dnes s ním už nic neudělám. Povzdechnu si a nechám ho tam. Lehnu si s očima upřenýma na Argora a čekám.

"Rychle všichni ven, ať to můžeme uhasit," zaječí bohatě oblečený muž s černými vlasy ve kterých se leskne modrá barva. Nejsou nabarvené, ty vlasy mají takový odstín.

Běží jako poslední za všemi a stará se, aby se dostali ven. Za ním se odehrává ohnivé peklo. Někdo zapálil hrad.

Je rychlejší než ostatní a má ostřejší smysly. Ne nadarmo se říká, že v něm sídlí vlk.

Není to tak docela přesné ,on jím skutečně je.

Najednou se otočí bohatě oblečená žena s tmavými vlasy, na rukou chová dvě děti.

"Abare, není tu Asir, nikdo ho nenese," snaží se potlačit paniku a strach o syna, aby nevyděsila své syny.

Abar ztuhne a obrátí se na stráže.

"Postarejte se, aby se všichni dostali ven!" rozkáže a vrátí se zpátky pro syna, jen doufá, že není pozdě. V podobě vlka proběhne hořícími komnatami do dětského pokoje a znovu se promění. Nakoukne do kolébky, kde má ležet jeho syn a nevěřícně hledí není tam. Jako vlk proběhne celý hrad a snaží se najít stopu, ale kouř mu to ztěžuje.

Nakonec napůl udušený a v šoku zamíří ven. Při tom si nevšimne hořícího trámu, který se řítí na něj a zůstane pod ním ležet.

Probere se na louce před hradem. U něj sedí jeho žena a pláče. O jeho syny se starají vesničané. On jako jediný ochránce mít nemusí.

"Co se stalo?" zeptá se zmateně král.

"Spadl na tebe hořící trám, málem jsi tam uhořel. A u tebe jsme našli tohle," podá mu ohořelí svitek.

…e o vašeho syna, d…

Víc tam nejde přečíst. Dívá se zoufale na zbytek svitku a dá rozkazy, aby našli jeho syna. Hrad počká, mezitím se dokáží uskromnit a navíc stejně se chtěl odstěhovat. Budou žít jako obyčejní lidé. Bude to tak lepší pro všechny.

Po půl roce hledání ho stále nenachází. Uzdravil se, ale půlku obličeje má znetvořenou od ohně, stejně jako ruku. Nezajímá ho to, i když je bohatý a lehce by mu to operativně spravili, chce si připomínat své největší selhání.

"Oheň, všude kolem mě hoří!" zakviknu a trhám sebou ve spánku.

Znovu ležím v postýlce a kolem mě tančí plameny. Ten kouř mě dusí.

"Nebojte se princi, dostanu vás odtud. Dám vašemu otci vědět, kde jste" bere mě mladý muž do náruče. Na krku se mu houpe řetízek s přívěškem ve tvaru vyjícího vlka.

Pak se rozběhne skrz plameny do bezpečí. Za nimi se objeví stín vlka. Venku prince přebere starší muž a rozběhne se k hradu. Cestu mu zastoupí lovci.

Starší muž nečeká a rozběhne se s princem do lesa, kde má větší šanci. Napíše lístek a předá ho svému pobočníkovi.

Ten se vrátí zpět a najde krále pod trámem. Pustí lístek a vysvobodí krále zpod trámu, lístek dá k němu a zmizí.

"Argore!" proberu svého vlka. Celý se třese.

Vytáhnu ho zpod stolu, a přitisknu k sobě.

"Co se stalo?" vrazí do pokoje Jack a pár ochránců s vlky.

"Argor má zlý sen. Bude v pořádku," odpovím jim.

"Aha, dobře. Je tu jeho otec, mám tu zůstat?" oznámí mi Jack.

"Ne, to bude dobré," podívám se na Argora, který znovu usnul a přenesu ho do postele.

Všichni se vytratí a dovnitř vstoupí otec Argora.

"Slyšel jsem, co se dneska stalo a myslím, že bych vám měl objasnit jeho původ," začne, když zavře dveře.

"Vy o něm víte?" zeptám se překvapeně.

"Ano, jsem členem Vlčí královské stráže," usměje se mému překvapení.

"Takže Argor je skutečně princ," usměji se klidně.

"Ty o tom víš?" vyvalí oči jeho pěstoun.

"Mám už dlouho podezření. Přivedli mě na to jeho bratři, potvrdilo se mi to při proměně a teď jste to potvrdil vy," odpovím mu.

"Tak doufám, že víš jak důležité je mlčet. Někdo ho chce zabít a zatím nevím kdo," upře na mě zrak.

"Budu ho chránit vlastním životem," podívám se mu zpříma do očí.

"To mi stačí. Je to na tobě Kiro," otočí se na patě a odejde.

Lehnu si k Argorovi a zabořím mu prsty do kožichu. Ucítím drobné pnutí a usměji se. Zítra se přemění. Na tuto přeměnu ještě budeme muset do jeskyně, aby se přeměnil správně.

Potom posmutním, když jsou zpátky, bude muset domů, aby Leon nedostal podezření. Povzdechnu si. A zvednu zvonící telefon.

"Leone," zamumlám ospale.

"Kiro, naši se vrátili dřív, než říkali, řekl jsem, že je u kamaráda, ale nevím jak dlouho ho tak budu moct krýt," vychrlí bez pozdravu Leon s mírnou panikou v hlase.

"Uklidni se, zítra se přemění a pak ho dovedu k vám," odpovím se zíváním.

"Super," zavěsí.

Uchichtnu se a za chvíli usnu.