Vlčí krev XII

"Proč to musí být tak kruté," zeptám se smutně Kiry.

"Jednou dávno to rada nechala být, povolila, aby se tak stalo, až bude připravený. Ten vlk vyvraždil půlku městečka, než se ho podařilo chytit. Tehdy se pravidla změnila. Strážci, kteří mají nad vlkem plnou kontrolu, tomu dokáží včas zabránit, protože vycítí každou změnu v jeho chování i na dálku. Párkrát to vlkovi zachránilo kožich. Už se stalo, že spadl a byl v bezvědomí jako u tebe. Dokázal jsem vycítit, že se ti něco stalo, ale nevěděl jsem, kde jsi. Teď je to o něco lepší, ale pořád to není ono. I kdybychom se milovali teď, nebylo by to o moc lepší.

Vlci, i když důvody znají, si to nenechávají líbit. Však, jsi viděl, jak vypadal Lucien ráno. To mohl být rád, že dopadl takhle. Jeden vlk svého strážce přizabil," vysvětluje mi tiše Kira.

"Jak to tedy udělali v jeskyni? To neměli strach, že je zabije?" zeptám se. Tohle nechápu.

Kira zavrtí hlavou.

"Ti co ho tam táhli, mu uvnitř píchli látku, která je na čas znehybnila. Většinou to je tak na dvanáct hodin, navíc je přivázali, kdyby vyprchala. Nejmíň zabírá na patnáct minut a to u každého," odpoví mi.

"Venku nešlo nic slyšet," namítnu.

"Šlo to slyšet, sice slabě, ale šlo. Proč myslíš, že se Sono tak třásl?" zeptá se mě Kira.

Vybavím si Sonův vytřeštěný pohled a musím souhlasit s Kirou. To by vysvětlovalo i nehybnost těch, které vynesli z jeskyně.

"Myslím, že se budou mstít," zabručím tiše.

"To už je na strážcích, aby je zvládli," odpoví mi Kira a přitiskne mě k sobě.

"Teď už spi, ráno vstáváme brzo," políbí mě a přitáhne mi peřinu pod bradu.

Jsme u něj. Leon volal hned, jak jsme dorazili domů, že se sem nedostane a že přespí tam, rodiče, že o tom ví. Radši jsem našim zavolal a nechal si to potvrdit přímo u nich. Bůh ví, co by se Leonovi v té hlavě vyklubalo.

"Kiro?" nedá mi to.

"Hm," zamumlá rozespale.

"Proč máme ochránce," nedá mi to, nezeptat se.

"Naším úkolem je chránit vás, starat se o vaši volnost, což ve městě moc dobře nejde, ale snažíme se. A taky se staráme, abyste neotravovali ostatní což je práce na plný úvazek. Proto jsou i ty obojky, někdy musíte předstírat psy. Nám se to taky nelíbí, ale nedá se nic dělat," zamumlá Kira.

Přitisknu se k němu.

"Chtěl bych bydlet na samotě, kde by na nás nikdo nemohl," zamumlám Kirovi do ramene.

"Moje místo je po tvém boku, miláčku. Dobrou noc," políbí mě Kira na nos a zavře oči.

Nemůžu spát a tak si ho prohlížím, když spí. Zrovna bloudím očima po jeho těle, nebo spíš po jeho kousku, když zahlédnu jak z pod kimona, které si vzal, aby mě neuváděl do rozpaků, vykukuje bradavka.

Chvilku přemýšlím a nakonec podlehnu pokušení.

Přejedu po ní jazykem a přisaji se k ní. Kirovi unikne z úst hlasitý sten a než se naději, ležím na zádech, ruce mám přitisknuté nad hlavou a jeho váha mě tiskne do postele.

"Co to mělo znamenat zlobidlo?" zeptá se mně Kira přísně, ale prozradí ho touha v očích a něco, co mě tlačí do stehna.

"Já o ničem nevím Nevíš, co mě tu tlačí?" zavrtím trochu nohou a nevinně se na něho usměji.

Kira znovu zastená a výchovně mě plácne po zadečku, kam se nenápadně dostala jeho druhá ruka.

"A spát nebo ráno budeš vypadat jako mumie a já taky," zabručí dobromyslně. K mé smůle si upraví kimono, že není nic vidět. Zklamaně se k němu přitulím, lehnu si mu na rameno a zavřu oči.

"Dobrou noc," zaslechnu, než se propadnu do říše snů. Ani nestačím odpovědět.

Probudí mě samota. Otevřu oči a zjistím, že jsem zamuchlaný v pokrývce a nikde nikdo. Vymotám se z nich a bosky sejdu dolů a jdu za hlukem. Vejdu do kuchyně a zůstanu překvapeně stát.

Kira stojí u sporáku jen v kalhotách a dělá míchaná vajíčka. Své černé vlasy má sepnuty gumičkou na krku. Vůbec jsem netušil, že je má do pasu.

"Dobré ráno, lásko. Doufám, že máš rád vajíčka," přejde ke mně a políbí mě. Potom mě posadí ke stolu a dá přede mě horu míchaných vajec s uzeninou a chleba. Bez řečí se do toho pustím. Kira si sedne naproti mně a pustí se do svého talíře.

"Stačilo?" zeptá se mně s úsměvem, když všechno sním.

"Jo děkuji," usměji se na něj.

"Tak se běž obléct, za chvíli jsem tam," usměje se na mě a vezme talíře. Když se mu pokusím pomoct, vyžene mě z kuchyně s pořádným plácnutím. V pokoji se zamuchlám do deky a hraju si na uraženého.

"Tak to ne, miláčku, to na mě neplatí. Honem vstávat," pokusí se Kira o nesmlouvavý tón.

Ignoruji ho. Vteřinu na to se ozve zvonek a Kira jde otevřít. Do pokojíku vtrhne celá smečka i s ochránci. Filip do mě drcne prstem. Zavrčím.

"Nechte ho, pán trucuje," zasměje se Kira a posune mě, aby si mohl sednout.

Odkutálím se na druhý konec postele a skovám se pod deku.

"Co jsi mu proved?" zajímá se Ramaru.

"Odmítl jsem jeho pomoc na úklid, ale kdyby se tam ochomýtal, tak neudělám nic," objasní Kira.

"Aha, no to chápu a nesu novinky," ozve se Lucien.

Všichni se na něj obrátí. Já taky nastražím uši.

"Škola je zavřená minimálně na týden. Má vadné potrubí v celé škole. Musí se vyměnit. Při celkové kontrole se nic nenašlo, začalo zlobit až teď, takže od dneška do odvolání je škola zavřená," ohlásí Lucien veselým hlasem.

"Počkej a jak to víš?" snaží se překřičet jásot Kira.

"To musíš mít ředitele za otce," pokrčí rameny Lucien a vytasí se s oficiálním listem, oznamující uzavření školy.

"Teď sekretářky obvolávají rodiče, aby je neposílali, stalo se to o víkendu. Škola byla vyplavena, tak se na to přišlo," vysvětluje Lucien. Zazvoní mi mobil a klukům tak též. Zvedneme je. Asistentky, které vypomáhali obvolávat rodiče a studenty, nám řekli prakticky totéž, co jsme se dozvěděli před minutou.

"Lidi co podnikneme?" zeptá se nás Yuki.

Všichni zmlknou a pokrčí rameny.

"Měl bych návrh," nadhodí Yuki.

Všichni se na něj otočíme a já přestanu trucovat. Pověsím se Kirovi kolem krku a bradu mu dám na rameno.

"Tak povídej," pobídne ho Hydeki.

"Strejda, moc se neznáme - s naší rodinou moc s nestýká, mě pozval k sobě na podzimní prázdniny. Prý si mám sebou vzít kamarády, ale maximálně sedm, což se mi rýmuje s príma partičkou, takže jestli máte zájem…" vytratí se Yukimu hlas. Napjatě nás sleduje.

Mě se to jeví jako príma nápad a ostatní zřejmě nejsou proti.

"Kde to je?" zeptám se zvědavě.

"Je to spíš hornatá krajina, ale je tam i les. Vesnice je kus pod domem. Je to spíš samota," odpoví mi Yuki.

"A kdy jedem?" zeptám se ho.

"Vážně chcete jet? Musím vás varovat, posledních šest kilometrů se musí jít pěšky," řekne s obavou v hlase.

"Prosím tě, týden bez bráchy, to bych ušel i sto kilometrů a navíc se to jeví jako príma procházka, pokud tam je elektřina." Kladu si podmínku pro můj noťásek.

"To je a vyrážíme za půl hodiny. Sraz je u nás," stačí dodat, než se doslova rozprchneme sbalit si věci na cestu.

A za hodinku nás jeho otec v minibuse veze co nejblíže k cíli naší cesty.

"Tak jsme tu," zastaví o tři hodiny později v malé vesničce kousek od úpatí hory.

"Yuki, cestu znáš tak vás vysvětlováním nebudu zdržovat. Pozdravuj Daira a Lucase s Damienem. Dávejte si pozor, prý se tu v okolí potulují vlci," vychrlí na nás pokyny a odjede.

,Tak vlci jsou to jediné, čeho se tu nemusíme bát ,´ pomyslím si a obě tašky přehodím křížem přes rameno.

"Tak jdeme, vlci," zavelí se smíchem Yuki a jako správný průvodce se vydá první na cestu. My ho následujeme.

Prvních pět kilometrů jde, horší je ten poslední. Vede do strmého kopce a navíc po úzké cestě, pokud se tak dá říkat úzké, rozpadající stezce. Sono strachem tiše zakňučí a pak se odvážně vydá vpřed.

Hned po pár metrech málem spadne do propasti, která se rozpíná napravo od nás, když se mu pod nohama uvolní kus cesty.

"Pozor zlatíčko. Dávej si na ni pozor, dost se drolí. Mám pocit, že nás naschvál poslali tou nejhorší cestou. Už jen kousek ano?" pohladí Sona Lucien po tváři a přitáhne ho k sobě.

Sono přikývne a vymotá se mu z náručí. Myslím, že mu ještě neodpustil, ale aspoň neutíká na každém kroku. Jde co nejopatrněji, ale i tak mu občas uklouzne noha jako nám ostatním.

Přitom si všimnu něčeho divného.

Ochránci své svěřence chytají dřív, než stačí uklouznout, aniž by se po nich ohlíželi. Mě Kira radši poslal, po pár metrech napřed, když se každých pět vteřin ohlížel, jestli nepadám.

"Ještě kousek zlatíčko, už je to jen deset metrů a jsme za propastí," usměje se na Sona Lucien a přitiskne ho k sobě.

Pořádně se na něho podívám, ale nespatřím nic. Ani kamennou nebo ztuhlou masku, jen uvolněný výraz, přesto se Sono nechá obejmout a vděčně se usměje. Zavrtím nad tím hlavou.

"Yuki, co je to za debilní cestu? Tahle je v tak šíleném stavu, že někde už dávno musí být lepší," zavrčím na našeho průvodce.

"Máš pravdu Agatone. Vůbec nás nenapadlo, že vás strejda pošle tou předpotopní stezkou," ozve se nad námi. Všichni vzhledneme a podíváme se na kluka, kterému u nohou stojí stříbrný vlk.

"Ahoj Lucasi, nevěděl jsem, že tu budeš," řekne znechuceně Yuki.

"Měl jsem být na koleji, ale Dam je nemocný, jeho rodiče bůh ví kde, tak jsem si udělal prázdniny, školu studuji přes internet a mail. Docela zábava, ale když sedíš u počítače i deset hodin, a nemůžeš brouzdat je to otrava," povzdechne si Lucas.

"Že neleží v posteli," rýpne si Yuki.

"Já mu to říkal, ale poslouchá jako někdo tady, že," zabodne oči do Yukiho. Ten odvrátí hlavu a vydá se znovu na cestu. Rychle ho následujeme a za chvíli máme stezku za sebou.

Netrvá dlouho a uvidíme stádo ovcí.

"Zákaz lovení, jasné?" upozorní nás Lucas a počká, dokud mu to neodkývneme.

Za chvíli dojdeme k většímu domu.

"Jsme tu, v patře jsou pokoje tak se ubytujte, jste po dvou, ale to vám nebude vadit. Mezitím připravím jídlo," oznámí nám Lucas a i s Daimonem zmizí ve vnitř.

Yuki nás zavede nahoru a každý pár si vezme jeden z pěti pokojů. Sundám nejdřív počítač, pěkně se mi pronesl a potom tašku. Hned potom si začnu třít ramena.

"Nechceš si lehnout?" Obejme mě kolem ramen Kira.

"Jestli si lehnu, tak zaručeně usnu," odpovím unaveně.

Kira mě dostrká do postele a přikryje mě.

"Dobrou noc," políbí mě a dá se do vybalování. Něco zamumlám a odeberu se do říše snů.

Protáhnu se a podívám se z okna. Je tam tma jak v ranci. Vyskočím.

,To mě ten blbec musel nechat tak dlouho spát?´ zavrčím v duchu a natáhnu na sebe rifle s trikem, nejspíš mě svlékl, když jsem usnul, a vyběhnu z pokoje, jen abych skončil v jeho náručí.

"Už jsi vzhůru?" usměje se na mě Kira a obejme mě kolem pasu.

"To jsi mě nemohl vzbudit dřív?" zavrčím a protírám si oči.

"Potřeboval ses vyspat, tak pojď, čeká se jen na tebe s večeří," táhne mě po schodech do kuchyně.

"To jsem se fakt uvedl," brblám si pod nos.

"Oni to chápou, tak nehudruj," usměje se na mě.

"Dobrý večer," pozdravím provinile, když vejdeme.

"Dobrý," usměje se na mě jeden kluk u stolu a tiskne se k Lucasovi.

"Vyspáno?" zeptá se mě povědomý hlas.

Otočím se po něm a spatřím jednoho z rady.

"Ano," překvapeně zamrkám.

"Tak se pojď posadit, zrovna se podává večeře," usměje se a dá na stůl obrovský hrnec guláše. Dá tam ještě dva bochníky chleba a také se posadí. Podívám se na ostatní. Vypadají stejně zaraženě jako já až na Yukiho.

"Zapomněl ses zmínit," střelí po něm Kira očima.

"Tohle není zrovna věc, ke které bych se hlásil," zavrčí Yuki a postaví před Hydekiho vrchovatý talíř s tlustým krajícem chleba.

"Mně jsi to mohl říct," zabručí Hydeki a pustí se do jídla.

Ostatní následují jeho příkladu. Po počátečních rozpacích se rozproudí živá debata. Jediné co je tabu, je hovor o radě.

Po večeři se zvednu a s omluvou zamířím ven, kde si lehnu kousek nad dům na stráň. Koukám se do hvězd a užívám si klid.

Než se naději je, ve víru výletů, různých akcí a smíchu, konec prázdnin a nás čeká poslední den před odjezdem. Povzdechnu si. Tenhle týden bych ještě prodloužil a to nejmíň o rok.

"Copak?" obejme mě Kira.

"Nechci se vracet," zamumlám a opřu se o něj.

"Bohužel, zítra jedeme domů. Ještě jedna noc tu," pousměje se smutně Kira.

"Hm," zabručím a zabořím mu obličej do ramene.

"Taky se mi tu líbí," povzdechne si Kira.

"Pojď nebo nám utečou," odtáhne se Kira s povzdechem.

"Vadilo by to?" zamumlám smutně.

"O tom jsme už mluvili," zamračí se Kira.

Pokrčím rameny a jdu za ostatními. Musím vymyslet jak ho přemluvit, aby se mnou spal. Jsem tak zachmuřený, že odeženu Falka, který do mě šťouchne a zeptá se co mi je. Pak už si ode mě drží odstup. Nereaguji ani na Kiru, což vyvolá vrásky na čele staršího. Vyšplhám na strom, abych měl klid, a skáču z jedné silné větve na druhou. Pak na to přijdu a s jásotem přistanu ve vodě hned vedle Kiry, který mě hned zachytí jelikož neudržím rovnováhu.

"Ty hlupáku mohl sis zlomit nohu!" zaječí na mě.

"Ale nezlomil," zazubím se na něj a vymaním se z jeho náručí.

Kira mě popadne za ruku a už nepustí po celou cestu. Nechám to být a podrobně promýšlím plán.

Ani se nenaději a jsme v chalupě u večeře. Kira přede mě položí talíř a dává pozor, abych to snědl, když jsem neobědval. Teprve potom můžu jít do postele.

Když přijde na pokoj, jsem zamuchlaný po bradu a dělám, že spím. Kira mě pohladí a začne se svlékat.

Tajně ho pozoruji, a nemůžu se toho pohledu, jak mu hrají svaly, nabažit. Potom si oblékne kimono a jde si lehnout. Tiše pro sebe zavrčím.

Ucítím prohnutí madrace a pak se Kira přitiskne na mě a obejme mě. Začnu se vrtět a lehnu si kousek dál. Uslyším tichounké povzdechnutí. Trochu se zavrtím, abych zjistil, jak spí. Se spokojením uvidím, že na zádech.

Počkám, dokud si nejsem jistý, že spí a pak se k němu přikradu. Dám mu pusu a v dalším momentě na něm sedím a líbám ho.

Kira se se šokem probudí.

"Agatone okamžitě přestaň," nařídí mi se zaťatými zuby.

To mě ani nenapadne, spíš mě zajímá, co s ním udělá, když si pohraji s jeho bradavkou a hned svůj nápad uskutečním.

Olíznu mu bradavku a trochu skousnu. Kira zasténá a zalapá po dechu.

"Agatone, přestaň, než bude pozdě," vyrazí mezi jednotlivým zasténáním.

Ignoruji ho a začnu experimentovat s druhou. Jen se jí dotknu, Kira mě od sebe odtrhne a přetočí se na mě.

"Rád provokuješ? Ale tentokrát za to zaplatíš zlobidlo," řekne chraptivým hlasem a začne mě líbat. Rukou přejíždí po boku. Po chvíli opustí má ústa a přesune se na krk a potom k bradavce. Na vlastní kůži poznám jaká je to rozkoš, když si s ní někdo hraje. Prohnu se do oblouku a zasténám.

Rukama nahmatám šňůru, co drží jeho kimono a přetrhnu ji. Kira shodí kimono, aniž by se odrhl od mé druhé bradavky.

Když ji opustí, zklamaně vydechnu jen proto, abych vykřikl, když mě začne líbat na bříšku. Než se vzpamatuji, jsme oba nazí a Kira se věnuje mé chloubě. Zmůžu se jen na hlasité stenání.

Kira mi roztáhne nohy a vsune do mě jeden prst, který je v něčem namočený. Polekám se a stáhnu.

Hned ho vytáhne a začne se věnovat mým ústům. Znovu ucítím tlak, ale nevěnuji mu pozornost. Příliš mě zaměstnávají jeho ústa, a hlavně jeho jazyk, který rejdí v mých ústech.

Jeho polibky jsem natolik omámený, že až po nějaké době ucítím bolest v zadečku. Vykřiknu mu do úst a znovu se stáhnu. Po tváři se mi skutálí slza.

"Klid zlatíčko, už to nebude bolet," snaží se mě Kira uklidnit.

"Neřekl jsi mi, že to bude bolet," zakňučím a snažím se nehýbat, abych si zvykl na podivnou plnost ve mně.

"Někdo mi tu nedal šanci, abych cokoliv řekl," usměje se Kira a pohne se ve mně.

Zalapám po vzduchu a prohnu se mu vstříc. Čekal jsem snad všechno kromě rozkoše. Kira se ve mně začne pomalu pohybovat sledujíc bedlivě můj výraz. Snažím se v sobě dusit steny, po nějaké době to vzdám a začnu se pohybovat proti němu. Kira odpoví zrychlením pohybů, které přinesou ještě větší slast než dosud. Jsem skoro na hranici svých možností, když mě Kira vezme do ruky penis a začne ho mnout v rytmu přírazů. Hlasitě vykřiknu a vyvrcholím ve stejném momentě jako Kira. Ten ze mě vyklouzne a zhroutí se na mě. Chvíli jen lapáme po dechu, potom mě přitáhne do náruče a přikryje nás.

"Už spi, pokušiteli. Kdybys byl v ráji, nepotřebovali by tam hada," zašeptá mi do ucha Kira. Zčervenám a zabořím mu tvář do ramene. Zbytečně, Kiruv tichý smích mě přesvědčí, že si toho všimnul. Bouchnu ho do prsou a za chvíli spím.

Probudí mě tichý vzteklý hlas Kiry. Otevřu oči a dívám se na záplavu černých vlasů, které mu porývají ramena a část zad. Zatahám ho za pramínek. Otočí ke mně zamračený obličej a hned se usměje, jedním pohybem vypne mobil a hodí ho na stolek.

"Probudil jsem tě? To je mi líto, jak se cítíš sluníčko?" políbí mě na ústa.

Pohnu se a zašklebím se.

"Dobře jen jsem nevěděl, že mám tolik svalů," zašklebím se a chytnu za bolavý zadek.

Kirovy zacukají koutka.

"To máš z toho, že jsi netrpělivý. Doma bych ti na to něco dal, ale tu nic nemám. Budeš muset vydržet," plácne mě po zadečku.

Hraně popotáhnu a s tichým skučením vstanu a začnu se oblékat. Kira se usměje a začne si stahovat vlasy.

"Proč si je stahuješ?" zamrčím se na něho.

"Překáží mi a stříhat si je nechci," odpoví mi s klidem Kira.

"Jestli si je někdy ostříháš, tak mi nechoď na oči," zavrčím výhružně.

"Ty jsi nějaký podrážděný, ukaž očka," zvedne mi hlavu a podívá se mi do očí, které chvilku studuje.

"Drž se u mě miláčku," nařídí mi a oblékne si košili. Celou dobu ze mě nespustí oči a do kuchyně mě vede za ruku.

Přivítají nás poťouchlé výrazy a mezi nimi i jeden překvapený.

"Za hodinu pro vás přijede bratr," oznámí nám starší po snídani.

S mručením se pozvedáme a jdeme si sbalit.