Host z Okinawy - 3bonus

část II

Zavrtím se a přitisknu se k tělu vedle sebe, je mi zima, což je v podstatě hodně divný. Rozespale otevřu oči a zjistím, že v posteli z ghétů zbyl jen Darwen.

"Dobré ráno," usměje se.

"Kde jsou ostatní?" zamručím místo odpovědí.

"Odvolali je do práce," odpoví s povzdechem. Taky si povzdechnu a stulím se ještě chvíli u něj, vstaneme až pozdě.

"Co se ti stalo?" zeptám se ho a upřu pohled na jeho zraněnou nohu.

Trhnu sebou, netušil jsem, že se o to bude zajímat.

"Jednou mě přepadli, ubránil jsem se, ale odnesla to moje tvář a noha, tu mě museli v kotníku sešroubovat," vysvětlím mu zlehčeně, rozhodně mu nebudu vykládat, že šlo o nájemné, které na mě poslal jeden z rady. Moc jsem mu do noty nekápl.

"Ještě, že to nebylo nic horšího," zaslechnu Lennyho a překvapeně se po něm ohlédnu. Vzápětí se mi pověsí kolem krku a přitiskne se ke mně.

"Darwi, já vážně musím do toho města sám, nešlo by to nějak zařídit," zavrní mi do ucha. On to vážně zkusil. Ještě, že mě Roy varoval, jak vidím, znají ho líp, než jsem si myslel, jen ho přehnaně ochraňují, což je vzhledem k jeho minulosti pochopitelné, ale neomluvitelné.

"Hele nesmlouvej a nech toho nebo z téhle postele vylezeme až večer jenom proto, abychom se sem vrátili," plácnu ho přes zadeček, což mi oplatí celkem dost bolestivým kousnutím do ucha. Se zabručením vstane a zmizí v pokoji. Pokud jsem dobře slyšel, brumlal si něco o hluchých blbcích, co musí být po jejich. Jen se zasměji a také se obleču, pak vyjdu z ložnice a dojdu do kuchyně, kde Lenny připravuje snídani. Zacuká mi obočí v zápalu přemýšlení, co do toho přidal, dobře ty historky znám.

"Nic v tom není," ozve se Lenny, jako by četl moje myšlenky. Položí na stůl vajíčka s tousty a sedne si ke stolu, připojím se k němu a natáhnu se po konvici s čajem. Když se pustím do vajec, skoro se rozpustím blahem, jsou dokonalé.

"Ty poslyš, můžeš mi říct, proč děláš ty vylomeniny?" zeptám se ho a něco z toho vyjmenuji.

"No, když jim nemůžu domluvit po dobrém, tak je nějak musím upozornit, že s nimi nesouhlasím," pokrčí rameny. Zacukají mi koutka.

"Dojezeno? Tak půjdeme ne?" pousměji se a bavím se, jak protáhnul obličej, během deseti minut jsme na cestě. Lenny zrovna nehýří nadšením a po cestě kope do všeho, co potká. Cestou zahlédnu na protější straně Zicha a stejně krásně naladěného Treye, ostatní na tom nejsou líp. Protažené obličeje až na zem.

"Lenne, tady přejdeme," upozorním ho a zamířím k přechodu. Uslyším jeho odfrknutí, ale poslechne a plouživým krokem se mnou přejde. Dojdeme ke kavárně a já se po pozdravu posadím na poslední, židli. Len se rozhlédne a pak si sedne na moji zdravou nohu, s ostatními si vyměňuje pěkně otrávené pohledy. Mrknu se na ostatní, kteří je sleduji stejně pobaveně a objednáme si kávu, všichni freedmani do jednoho, protočí oči.

Ještě je chvíli necháme trápit, a když nám donesou kávu, mrknu na Lenna. Naráz přivoláme stíny.

To snad není možné, máme na to jediný den a oni ještě budou zdržovat! Jen, co jim donesou kávu, za všemi se objeví stíny, každý má jiný znak, pochopím, že patří k ostatním.

"Tak mazejte a nezapomeňte si nás tu vyzvednout," promluví Darwen. Málem sletím z jeho klínu, když to pronese. Nevěřícně se na něho podívám a pak se podíváme ohromeně na sebe.

"No jestli chcete, abychom šli s vámi…" začne vstávat Zich.

"Ne," vyjekneme naráz a jsme v prachu, tedy jsme na druhé straně ulice. Stíny se ztratili, i když víme, že jdou s námi, tohle nám poskytuje jakés takés soukromí.

"Ty malé mrchy z toho mají legraci," ozve se Rick, který se ohlídne.

"Peč na ně, jdeme nebo to fakt nestihneme," popoženu ho a za chvíli obíháme obchody jak o život. Vždycky do všech vběhneme všichni a pak ven, i když tam zrovna nic nepotřebujeme. Aspoň tak se je snažíme zmást, což se nám dokonale podaří. Po půl dnu běhání k nim totiž přijdeme s minimem tašek, než jaké bychom po těch obchodech měli mít. Mají protažené obličeje stejně jako my na začátku. Já jsem dokonce ze dvou svých stínů udělal nosiče, přece se s tím nebudu tahat!

Ostatní to vyřeší tak, že tašky strčí do ruky svým ghétům s poznámkou, že když je to pro ně, tak si to potáhnou. Prý je sebou netahali jen tak pro srandu králíkům. Docela se i bavím!

"Tak se uvidíme zítra na večírku," rozloučí se se mnou a jdou pryč. Jen si povzdechnu a bez poznámky se vydám domů s Darwenem.

"Chtěl bys tam jít?" zeptá se mě Darwen.

"Můžeme?" podívám se na něj s nadějí.

"Nevím, proč bychom nemohli, předhodím to ostatním," pousměje se. Povzdechnu si.

"Tak to rovnou vzdej. I kdybys měl sebelepší důvod, Roy to stejně nepovolí," mávnu rukou a se sklopenou hlavou se loudám po jeho boku, když mě obejme kolem ramen.

"Roy není tak špatný, jak si myslíš, jen má o tebe přehnaný strach," snaží se mě utěšit.

"No právě, nenechá mě nic udělat ani v kuchyni," zavrčím vztekle.

"No pokud jde o kuchyň, ani se mu moc nedivím," zabublá smíchy.

"Žádný vtip neopakuji dvakrát," nafouknu se.

"Budu si to pamatovat," poznamená Darwen se smíchem a odemkne dveře. Ani jsem si nevšimnul, že jsme došli domů. Pokynu stínům, aby šli za mnou, a jdu do pokoje. Jen co položí tašky zmizí. Usměji se a začnu se svlékat, když mám na sobě jen kalhoty, někdo mě přepadne zezadu a přitiskne mi nějakou látku na obličej. Instinktivně zatajím dech a snažím se ho zasáhnout loktem do břicha. To se mi nepodaří, tak ho zkusím kopnout, nic, uhne. v zoufalém pokusu se zkusím otočit a bouchnout s ním o skříň, když ho někdo ode mě odtrhne. Další ruce mě strhnou bokem, kde se zhroutím na zem. O chvíli později se ozve rána, jak někdo vyrazí dveře. Vždyť jsem nezamykal, uvědomím si a chytám dech.

"Co se…" ozvu se naštvaně a rozhlédnu se, během chvilky zhodnotím situaci.

"Pohlídám ho," prohodím ke stínům, které se hned pohnou směrem k ostatním. Díky tomu, že se postaví do okna, toho hajzla chytí. Zvednu telefon a zavolám vyšetřovatele, pak se skloním k Lennovi.

"Jsi v pořádku?" obejmu ho kolem ramen. Lehce kývne a přitiskne se ke mně.

Počkám, až se trochu vzpamatuje a pak ho vyvedu z pokoje a odvedu do obýváku. Jakmile dorazí vyšetřovatele, tak je nechám, aby si místo prohlídli a odvedli toho pobudu.

Ještě zavolám ostatním a jdu do obýváku, kde se setkám s další scénou.

Sednu si na gauč a schoulím se do klubíčka. Nechápu, proč jdou všichni po mě, to už snad ani není možné.

"Ale, ale, my jsme tu bez dozoru?" ozve se nade mnou slizký hlas. Než stačím zareagovat, tak mě začnou ochmatávat čísi ruce, prudce vykopnu a za okamžik se ozve hluk tříštícího se skla. Ten parchant se vzpamatuje celkem rychle a začne na mě dorážet. Bráním se, podle mě, jediným efektivním útokem-kopem mezi nohy. To naštěstí zabere a ten hnusák se zhroutí se skučením na zem. Rychle od něho odskočím a zády narazím do něčeho, nebo spíš do někoho. Rychlým pohledem za sebe se ujistím, že jde o stína. Hned mě strčí za sebe a stoupne si naproti tomu hnusákovi.

"Co se tu děje?" ozve se ode dveří rozzlobený Roy, rychle přeběhne scénu a spočítá si dvě a dvě. Skočí k tomu hnusákovi, zvedne ho za krk a pěstí přes držku ho kapituluje k druhé prosklené vitríně, která samozřejmě vezme za své.

Hnusák se bez hlesu svalí na zem.

"Měl jsi nám taky něco nechat," ozve se Leon a dlouhými kroky přejde ke mně a schoulí si mě do náruče. O moment později se ten hnusák probere. Konečně v něm poznám jednoho z rady, to snad…

"Tohle bude mít ještě dohru, nemyslete si, že vám to projde," začne ze sebe chrlit a vypadne dveřmi ven.

"Ty se tu taky musíš promenádovat, jen v kalhotách." osopí se na mě. Dobře, chápu, že je nasraný, ale proč řve po mně, když se ani nezeptal, co se stalo? Taky to nenechám bez odpovědi, otočím se k němu a o okamžik později tichem mlaskne facka, kterou uštědřím právě Royovi. Nevím, kdo je víc ohromený, jestli já nebo on.

Než někdo stačí zareagovat, přitáhne mě k sobě Darwen a pošle mě k němu do pokoje. Jen kývnu a vyběhnu, v patách jsou mi dva stíny a jeden vejde se mnou do pokoje, kde se zhroutím na postel a konečně se rozpláču. Tohle je už vážně moc.

Počkám, až se zavřou dveře od mého pokoje, to třísknutí vážně nejde přeslechnout, a obrátím se k Royovi, kterému se na tváři červená otisk Lennovi ruky. Musel do toho dát pořádnou sílu.

"Za tohle si můžeš sám, když nevíš, co se stalo, tak máš držet jazyk v hubě, kreténe," setřu ho nakvašeně.

"Co se tu stalo?" zeptá se mě Saimon a sedne si na opěradlo křesla, které předtím očistil od skla. Stručně jim vylíčím, co se stalo po našem návratu domů a stín to doplní končící scénou v obýváku. Musím uznat, že Lenn zareagoval perfektně. Roy na to neřekne nic, jen pevně sevře rty k sobě a znovu se vyřítí z domu. Nechám ho, radši ať si zchladí hlavu.

"Je v pořádku?" zeptá se Saimon tiše.

"Zrovna teď moc ne," odtuším, všichni víme, co tím myslím.

"Je to trochu pruďas," zamumlá Leon na omluvu.

"Myslím, že jsi slovo trochu, přímo zabil," pronesu svůj názor a dívám se, jak služky uklízí ten binec. Saimon zatím zařizuje náhradu za rozbité vitríny plné nejjemnějšího porcelánu. Pak si všichni sedneme, mlčíme a čekáme na Roye, který se přiřítí pozdě v noci a jde rovnou do Lennyho pokoje, který se dal do pořádku.

Otevřu dveře od Lennova pokoje, a vejdu dovnitř, jen co se tam objevím stíny zmizí. Odvolám je. Len měl pravdu, nemůže žít pořád pod lupou, bohužel to vidím až teď. Opatrně přejdu k posteli, na které leží, a pohladím ho. Myslel jsem, že spí, ale téměř hned otevře oči a podívá se na mě.

"Promiň, neměl jsem tě hned odsuzovat," poznamenám lítostivě. Jen zavrtí hlavou a sedne si, pak mě obejme a přitiskne se ke mně. Obejmu ho a snažím se ho utišit. Přese všechno, jak jsme šíleně začali a pokračovali, ho hluboce miluji. Jeho se ani nemusím ptát, ty rošťárny, co vymýšlí mě ujišťuji, že ani mi jemu nejme lhostejní. Budu muset Darwenovi zakázat jeho trestání. Myslím, že si užijeme ještě hodně. Držím ho tak dlouho, až zjistím, že spí přitisknutý ke mně. Do pokoje nakoukne Darwen.

"Vezmi ho k nám, ještě si musíme promluvit," zašeptá. Přikývnu a odnesu ho do naší ložnice, když ho opouštím nespokojeně zabručí, ale po ujištění, že za chvíli přijdu se uklidní. Odejdu do obýváku.

"Tak jak to šlo?" podívá se na mě Leon, jen co se zhroutím do křesla a napiji se martini.

"Strašně. Toho, co Lena přepadl v pokoji, odsoudili na smrt, ani nezjišťovali, kdo to je. Ten druhý bastard podal žalobu o napadení, dost jsme se před nejstarším chytli. Sice se mi to podařilo obhájit a toho ehmm vyhodili s funkce a nejen to, bude naprostá spodina…" vydechnu a znovu se napiji. Pořád se mi nedaří zahnat tu kyselou chuť porážky.

"…ale…" pobídne mě bratr napjatě.

"…máme Lenna potrestat. Trest nechá na nás," pronesu zachmuřeně. Rozhostí se ohromené ticho.

"To si snad dělají srandu!" vyskočí brácha a Saimon jako jeden. Darwen zůstává v klidu. Divím se mu.

"Ne, podle něho je napadení, jednoduše napadení," povzdechnu si a znovu se napiju. Vychutnávám si nadávky, které ze sebe vychrlí ti dva. Podivím se, o kolik jsou pestřejší než ty moje.

"Když potrestat, tak potrestat," pronese klidně Darwen. Všichni se na něho vyjeveně podíváme.

"Cos to řekl?" rupnou nervy tentokrát Leonovi.

"Mám návrh, co kdybychom Lenna potrestali vánočním večírkem, letošní program vypadá skvěle," hodí před nás papír. Podíváme se na sebe a vrhneme se na papír, když konečně pochopíme, co měl na mysli, svalíme se na gauč a rozesmějeme se.

"Tak tenhle trest tedy schválíme," svolím se smíchem. Mrkneme na sebe a jdeme spát.

Ráno jsem napjatý až hrůza, dárky jsem měl v pokoji hned ráno, tak jsem jim je taky dal a popřál jím vánoce. V noci jsem je slyšel, když jsem se šel podívat, mají mě potrestat, ale pořád je klid před bouří. Na dárky se nemůžu vynadívat, dostal jsem několik her, perfektní oblečení, tři celé řady mang, které jsem sháněl a shrnuto dohromady, dostal jsem všechno, na co jsem si ukázal. Nakonec den mine bez, jakýkoliv karambolů a nehod, nejspíš proto, že kolem chodím skoro po špíčkách, abych je zbytečně nedráždil. Zdá se mi, že se dobře baví. Nakonec Darwena, vyzvu k šachům, když prohraje, musí mi říct, co se děje!

K mé obrovské smůle vyhrál a já si můžu jedině kousat nehty. Konečně nastane večer a na jejich pokyn se jdu obléct. Obléknu si to nejpěknější, co jsem dostal a jdu dolů, jen co mě pochválí, zavážou mi oči a někam strkají. Tak a je to tady, jdu na popravu, proč jsem se jen tak nastrojil? Celou cestu mě rozptylují, tak se nemůžu soustředit kudy jedem. Potvory jedny.

Nakonec celý rozčílený vystoupím a teprve potom si uvědomím, že jsem vystoupil první. Měl jsem vystoupit poslední a až na vyzvání. Rozčíleně se otočím, kde tuším auto.

"Tohle je vaše vina, holomci," zavrčím na kohosi. Uslyším vyprsknutí a napomenutí. Naštvu se, jestli zkazili vánoce i ostatním, tak je namelu do štrúdlů, umíním si.

"Přestaň mumlat a běž," dloubne mě některý dobrák. Naštvaně dupnu za sebe a pocit zadostiučinění se dostaví, jakmile uslyším vyjeknout Leona, někdo z nich to zkrátka schytal a basta.

Pak se nechám postrkovat směrem k hluku. No bezva, oni při tom musí mít publikum. Vejdu a o něco zakopnu, kdyby mě někdo nechytil, vletím tam bradou napřed.

"Dívej se pod nohy, trdlo," napomene mě Roy. Nafouknu se, jim se to řekne. Konečně někoho napadne mi sundat pásku. Otevřu oči a překvapeně zamrkám, jestli se nemýlím, ocitl jsem se na vánočním večírku. Rozesmáté tváře mých přátel mě přesvědčí, že se nemýlím.

"Běž se bavit, když budeš něco potřebovat, budeme tam," zašeptá mi Roy a ukáže ke stolu s ozdobenou kobrou. Rychle mu dám pusu a rozběhnu se za přáteli.

Co víc si přát než ty moje příšerky?