Host z Okinawy - 2 bonus

část II

Zatraceně, ani jeden nedal najevo, jak mu to vadí, i když Roy se tvářil jak bůh pomsty, uchichtnu se a pohledem se zastavím na červech, kteří vypadají jako skuteční, jen mají cukrovou příchuť. Zazubím se, jak mi mozkem projede další plán a skočím si tam pro dvacet deka, abych zjistil, jak jsou dobrý, možná se i něco najde jiného. Pohled mi padne na drobné pavoučky, ale zdravý rozum mě varuje, že to je moc, tak aspoň koupím housenky v cukru a běžím do školy.

Přijdu tam akorát se zvoněním a ještě před učitelem, skoro všichni odevzdají vyplněné přihlášky, jen pár se omluví, že rodiče se ještě rozmýšlejí. Nějak přetrpím hodinu a pak mě Trey stáhne do rohu, kde máme klid.

"Tak co? Rozmysleli si to?"zeptá se mě chraptivě Rick.

"Ani náhodou a to jsem jim osolil čaj a osladil vajíčka," zavrčím. Kluci na mě chvíli hledí a pak se složí smíchy na hromadu. Nechápavě se na ně dívám, my tu diskutujeme o vážné věci a oni se mi smějí, urazím se.

"Promiň, ale ty jsi neskutečný. Takhle se postavit ghétum na odpor," podívá se na mě a v očích má obdiv.

"Co mám dělat, když mě neposlouchají?" pokrčím rameny.

"Neposlouchají? Oni nás krmí historkou, že my musíme poslouchat je!" ozve se Troy.

"Však já to beru, jen nechápu, proč nemůžu na tábor, oni se mě na něho nezeptali, nezjišťovali si nic, jen se na to podívali a zamítli to. Jen kvůli takové obilovině, že mě unesli, kdyby mě unesli z domu, dělali by co? Zabarikádovali se?" zavrčím vztekle.

"Mají o tebe strach," promluví Rick vážně.

"Já mám taky strach, ale to se mám krčit doma a třást se před každým stínem?" zeptám se ho naštvaně.

"Neříkám, že nemáš pravdu, ale jdeš na to naprosto špatně," usadí mě Rick.

"Dobře a co bys mi navrhoval?" zeptám se ho.

"Jdi ven jednou bez nich a bez stínů, dobře vím, že je voláš jen, co vyjdeš ven," uzemní mě Rick. Copak tohle dokážu? Co když… Ale když to neudělám, jak přesvědčím ostatní, že se nic nestane?

"Odpoledne se u tebe zastavím," podívám se mu do očí.

"Budu tě čekat, ale bez těch kostlivců," zasměje se. Pousměji se, další plán se odkládá, dokud neudělám tohle. Vydržíme přes vyučování, udělá si hlouček vzadu a bavíme se, tedy já je bavím některými plány, který hodlám uskutečnit, dokonce jim ukážu červíčky a housenky. Trochu se sice leknou, ale pak je začnou pořádat, že je musím brzdit, ať mi je nesní.

Po škole stojí u školy Saimon a trochu mrzutě se na mě dívá. Vesele ho pozdravím a po tom co zamávám kamarádům jdu s ním domů. Cestou vesele brebentím, zatím, co Sai má trochu ukřivděný výraz. Doma stejně vesele křiknu pozdrav a vřítím se do kuchyně, kde se najím a jdu k sobě. Počkám, až bude klid a pak se obleču do džínů a bundy a potichu vyjdu ven. U venkovních dveří trochu zaváhám, ale nakonec je otevřu a vyjdu.

Ani se nenamáhám najít hlásič, protože jsem ho nechal v pokoji na stole, stalo mě to šílené úsilí, ho tam nechat, ale nakonec se podařilo, jdu k Rickovi a naschvál jdu tou nejdelší a nejklidnější cestou.

Konečně jsem u něj doma a zazvoním, otevře mi jeho bratr a pustí mě s úsměvem dál. Vyzuji se a po pozdravu vyběhnu k Rickovy spokoje.

"Dobře vyhráls, už neříkám ani slovo," usměje se na mě.

"Měls pravdu, potřeboval jsem to, strachoval jsem se zbytečně," pousměji se a začneme blbnout na počítačích. Moc si nezahrajeme, protože do pokoje vrazí všichni tři a tváří se jako bohové pomsty.

"Ahoj, vy jste tady?" podívám se na ně jako neviňátko.

"Všechno ti dokážu tolerovat, ale tohle už ne, jdeme," zasyčí Roy tak vztekle, že mám tisíc chutí se skrčit do neviditelné díry a zůstat tam. Ovšem než se stačím po nějaké rozhlédnout, Roy mě chytí za ruku a táhne mě pryč, stačím Rickovi jen zamávat.

Roy mě strčí do limuzíny a sedne si naproti mě. Pak nasedne zbytek a auto se rozjede. Vevnitř je tak dusné ticho, že si začnu nervózně hrát s náramkem.

"Můžete mi aspoň vynadat?" nevydržím to. Roy se na mě ani nepodívá, Leon se uchichtne a Sai se mě zeptá.

"Můžeš mi říct, co tě to napadlo?" podívá se na mě uhrančivým pohledem.

"No měl jsem za to, že vás nemůžu žádat, abyste mě poslali na tábor, když se neodvážím bez dozoru z domu. No já jsem si to dokázal, tak teď je řada na vás ne?" zamrkám s úsměvem. Saiovi zacuká v koutku, ale kývne.

"Nikam nejedeš a pauzuj si, jak chceš!" odsekne Roy.

Povzdechnu si. Je to paličák, Sai není proti, teď už ne, Leon o tom uvažuje, ale s Royem nehne ani bagr. V pondělí přihlášku musím odevzdat vyplněnou, jinak se unudím k smrti.

"A proč ne?" dožaduji se odpovědi.

"Protože jsem to řekl!" zaječí Roy až sebou trhnu. Pak se uraženě skrčím v rohu a nemluvím. Doma se ani neobtěžuji vyzout a v zápětí třísknu dveřmi od pokoje, až se otřese dům. Dokonce odmítnu jít na večeři, a jakmile uslyším Royovi kroky, které míří k pokoji, zamknu se tam. Pauzu jsem sundal, nemá to smysl. Neodváží se ani zaklepat a prostě odejde. Je mi strašně smutno. O půlnoci už to nevydržím a jdu si ukrát chleba, naštěstí nikoho nepotkám.

Ráno jdu dolů s taškou, Leon se mě snaží nasměrovat ke kuchyni, ale obratně se mu vyhnu a třísknu za sebou vchodovými dveřmi. Snídani i svačinu si koupím po cestě, jen co vyjdu z krámku všimnu si stínu s ozdobnou kobrou. Jen ho probodnu pohledem a jdu ke škole. Tam se na mě vrhne parta kluků, znám je, od slabších vybírají peníze na takzvané mýtné, ale dnes u mě narazili, jsem až moc nasraný a tak je pár kopy zneškodním. A jdu za Rickem.

"Tak jedeš?" zeptá se mě Riss, místo odpovědi vychrlím tolik nadávek, až jim přechází zrak, nejspíš pochopili, že ne. Jen si povzdechnou a chlácholivě mě poplácají po rameni.

Absolutně si nevšimnu Darwena, který stojí opřený o strom na druhé straně ulice a dívá se za mnou s pozvednutým obočím, ani že stín na mě překvapeně kouká a schovává připravenou dýku zpět do hábitu.

Celou školu přemýšlím, jak se jim pomstít a jak nejlíp využít. Pak si připravím bojový plán. Možnost dostanu hned po škole. Kuchyň si sice hlídají, ale obývák ne, blesku rychle zapíchám do pár nádherných jablek cukrové červy, tak aby nebyli vidět, pak hlídám, kdo si vezme první, Roy, to se hodí a přímo do místa kde jsem zapíchnul červa, vejdu dovnitř.

"Víte, co je horší než najít červa v jablku?" zeptám se ledabyle.

"Ne," odpoví Roy a polkne kousek jablka.

"Najít tam půl červa," odpovím klidně, a dívám se jak Royovi oči, sklouznou na jablko, kde se věrohodně kroutí cukrový červ, v ten moment zezelená a vyletí z obýváku tryskovou rychlostí, tou dobou jsem už v pokoji, a svíjím se smíchy. Přitom si gratuluji, že mě ráno napadlo znovu vyvěsit pauzu.

V sedm mě zavolají k večeři, sejdu tam s cukrovým červíkem, který se mi kroutí mezi rty, všichni v ten moment naberou odstín kyselých jablek.

"Koupil jsem je v cukrárně, dáte si?" zeptám se a vytáhnu sáček s etiketou obchodu. Všichni se zhluboka nadechnou a chytnou se za hlavu,

"Jez nebo tě přetrhnu jak žížalu," zavrčí Roy. Nechápavě se na něho podívám a pustím se do báječného jídla, přitom mi zrak padne kořenky.

"Ani o tom nepřemýšlej," postřehne to Leon. Nevinně se na něho podívám a usměji se jako andílek. Sisi najednou vletí do kuchyně za myškou, kterou honí, všichni se po ní ohlídnou a v ten moment všem do sladkých knedlíků hodím pár cukrových pavouků, které mi pořídil Rick na moji žádost. Všichni se otočí zpátky a pro efekt zaječí, duchapřítomný Leon popadne talíře a hodí je do dřezu, pustí na to vodu, což cukrový pavouci nevydrží a rozpustí se. Když se Leon otočí na mě, už u stolu nesedím, místo toho jsem v jejich ložnici, kam pod deku nasypu housenky a zavřu se v pokoji, lituji, že mě nenapadlo tam namontovat kamery.

Nechápavě se dívám, jak se pavouci rozpouštějí, a jednoho vezmu do ruky, odvážím se a ukousnu si kousek nohy, na jazyku se mi rozpustí a zanechá příjemnou chuť cukru.

"Jsou z cukru," hodím ho na stůl a vynervovaně si zakryji obličej, po chvíli se mi začnou otřásat ramena, pak se rozesměji. Lenny tedy ví jak nás vytočit.

"Tohle už se rovná vyhlášení války," mudruje Sai zamyšleně a cucá cukrového pavouka.

"Neriskoval bych to, takovou mozkovnu jako má on nemáme ani náhodou," vzdá to rovnou Roy, plně souhlasím s bratrem.

" Proč mu ten tábor vlastně nepovolíme?" zeptá se rozumně Sai.

"Teď jde o princip. Napřed se musí omluvit za své lumpárny a teprve pak, mu možná povolíme tábor," postaví si hlavu Roy. V duetu si povzdechneme.

"Roy před nás postaví novou porci knedlíků a tak se najíme v klidu. Pak uklidíme kuchyň a vyrazíme do svého pokoje.

"Jestli nám něco dal do postele tak pauza nepasa, prostě ho za uši vytáhnu z postele a nasázím do něj, co se vleze," vrčí si po cestě Roy, mě cukají koutka. Když si vzpomenu na ty cvrčky v posteli tak ještě teď mě jímá hrůza. Převlečeme se a přelétneme postel, ještě se podíváme pod polštář a lehneme si na příjemně zelené prostěradlo, je vážně jako mech. Začnu se vrtět, něco mě tlačí a pohybuje se to, sáhnu pod záda a podívám se, co to je, nechápavě zírám na zelenou housenku, když pochopím, co to je vyletím s křikem jako raketa. Sai s Rojem to zpozorují a vyletí taky.

S polknutím se přiblížím a drcnu do jedné z housenek. Nic, drcnu víc a zase nepohne, vezmu jednu do ruky, a prohlédnu si ji pod světlem, zkusmo za ni zatahám a místo toho, aby se přetrhla, se natáhne jako želé. Zkusím to jen proto, abych zjistil, že to želé je. Vytřepáme prostěradlo a objeví se asi dvacet takových potvor, jedna je dokonce živá!!!!

Podíváme se na sebe a vrazíme do Lennyho pokoje, jen abychom našli lístek, že nám zapomněl říct, že spí u Ricka. Podíváme se na sebe a kapitulujeme, tohle už je mimo diskuzi. To jsem ještě nevěděl, co nám ještě stihnul připravit za překvapení.

Ráno klidně dělám snídani, výjimečně lívancovou, vajec máme od jisté doby plné zuby. Posázím lívance na talíř a pustíme se do báječné bašty, po které se nám zkroutí ústa a dávíme se, místo cukru je tam cítit pepř, čili a podobné nechutnosti. Pořádně se podíváme na kořenky a zjistíme, že je přesypal, v každé je něco jiné než má být, jako například v soli je pepř, v pepři je vanilkový cukr a tak dále.

Podíváme se na sebe a jdeme podepsat ten tábor, Darwen už podepsal, neviděl v tom problém, zítra to dám přímo do školy a je, máme totiž takové tušení, že dnes se tu neukáže a správné.

Darwen, který přišel na návštěvu, se jeho kouskům smál jak střelený, přišel nám zároveň říct, že u nás bude o měsíc dřív, to mu oznámíme v pondělí po škole. Jak jsme očekávali, celou neděli se neukázal a tak jsem v pondělí čekal před školou s mírně nabroušeným výrazem.

V pondělí vyjdu ze školy a podívám se na Leona, který tam stojí ve tváři má tak naštvaný výraz, že jen polknu. Kluci se po mě soucitně podívají a jdou ke svým. Já se pomaličku přiloudám k Leonovi, který mě beze slova strčí do auta a nasedne. To už je fakt vážný.

Ani se nesnažím nějak obhajovat vím že je to zbytečné, jen co vejdu domů, popadne mě Roy a pauza nepasa mi naseká pět a dvacet na zadek a že má pořádně pádnou ruku. Bolestí mě v očích stojí slzy.

"Tak aby bylo jasné, do odvolání máš zákaz počítače, návštěv a vycházek a telefonu také. Od prvního máš nového ghéta, Darwen bude doma stále a teď se odeber do pokoje, mazlíčci ani hračky k tobě nesmí, ty nesmíš za nimi," oznámí mi klidným hlasem. Tohle je horší než nejet na tábor, ani se neohlédnu a tak mi uniknou potměšilé pohledy. Pauzu strhnu a hodím ji do šuplíku, už nemá cenu ji tam držet. Lehnu si na postel a začtu se do knih, ani mě nenapadne, abych porušil některý z těch příkazů.

Další den obeznámím kluky se zákazem, soucitně se na mě podívají, ale ani oni se nepostaví proti nim, jen mě litují. Když jim ještě oznámím, že budu mít dalšího ghéta, začnou na ně nadávat, to mi moc nepomůže, ale i tak mě to povzbudí. Sem jsme přišli pouze pro vysvědčení, tak za pár hodin vyjdu a loudám se za Saimonem, který na mě čeká.

"Stálo ti to za to?" zeptá se mě, v odpověď jen zavrčím a jdu vedle něj. Doma se fakt nudím a to tak, že se dám do úklidu, za chvíli je pokoj jak z porcelánu a zase nemám do čeho píchnout. S povzdechem se natáhnu na postel a zavřu oči, nic jiného se v tom horku nedá dělat. Další den mě vzbudí Darwen a nařídí mi ať se obléknu. Vezmu si krémové kalhoty a triko ve stejném odstínu s černým, částečným síťováním, pak sejdu dolů a nasednu do limuzíny. Je mi jedno kam mě vezou, všude je to lepší než doma, Lief jede s námi. Zastavíme na parkovišti, kde nastupují děcka do autobusu, který je odveze na tábor, tak tomu říkám podraz!

"Vystup," poručí mě Roy a vystoupí hned po mně, jdu se rozloučit s klukama, kteří po mích ghétech šlehnou, vzteklím pohledem a vzápětí se rozjasní. Otočím se a vidím," jak Leon vytahuje velkou sportovní tašku a pak jen o trochu menší, kterou podá Liefovi, zavazadla odnese k jednomu z autobusů a pak se všichni postaví přede mě.

"Doufám, že tam nebudeš dělat takové vylomeniny jako doma a vrátíš se v pořádku," usměje se Roy. Chvíli na ně hledím a pak jim skočím kolem krku s tisícerem díků.

"Mám nejbáječnější Ghéty, to bych vám teď odpřísáhl. Každému dám obrovskou pusu a mávám jim, dokud nejsme hodně daleko, mám před sebou nejlepší prázdniny, jaké si kdo dokáže představit! Ale i tak se těším, až budu zase s nimi doma.