Únos II

Proberu se v nějaké místnosti, kde je zima na sobě mám stále ještě mokré oblečení a ruce svázané za zády. Z ničeho nic se otevřou dveře a dovnitř někdo vstoupí. Okamžitě zavřu oči, aby nepoznali, že jsem vzhůru.

Někdo mě popadne za vlasy a zvedne mi hlavu.

"Ten zmetek je pořád v bezvědomí, no žádná škoda. Tak jak jsme se domluvily, prodejte ho za tu nejvyšší cenu. Mezitím se postarejte, aby se nemohl zkontaktovat s nikým, jinak dědictví nedostanu. Pak vám každému dám třetinu," třískne mi dotyčná s hlavou o zem.

"Jo nebojte se madam, nic jsme u něj nenašli a ten náramek jsme mu sundali, jak jste nám řekla, nebylo to nijak snadné ho rozbít, ale nebylo to nic snadného," odpoví jeden z mužů.

"To je dobře, tak ho nenajdou," zasměje se žena a kopne mě do břicha.

Teprve potom uslyším kroky, jak se vzdalují. Jakmile se dveře zavřou, z očí mi stečou slzy. Věděl jsem, že mě nemá ráda, ale proč udělala tohle?

Po chvíli se mi oči samovolně zavřou a já usnu. Probudí mě chlad a kašel. Zmateně se rozhlédnu kolem, abych našel toho člověka, co kašle. Teprve když se znovu rozkašlu, pochopím, že to jsem já. Když si mé oči zvyknou na poloviční tmu, která panuje v místnosti, rozpoznám na druhé straně stůl a na ni láhev s pitím. Mám šílenou žízeň a tak se tam pokusím dokutálet, místo toho se převalím přes střepy z nějaké sklenice, či co. Chytnu největší střep, co nahmatám a pokusím se přeřezat pouta, doufám, že jsou z provazů. Mám štěstí, jsou. Ztěžka se postavím a rovnou padnu k zemi, jak se mi do noh zařežou střepy.

Rozhlednu se a uvidím, že ležím na hromadě skleněných střepů, které jsou rozmístěny do půlkruhu. Přelezu je, aniž bych dbal o bolest, která se mě zařezává do rukou a nohou. Doplazím se ke stolu a napiji se. Na něm spatřím i mobil s klíči. Popadnu je a strčím do kapsy. Nechápu, proč je tam nechali, ale je to plus pro mě. Na vratkých nohou, kterými mě pulzuje bolest při každém kroku, jak se mi hloub zařezávají skleněné střepy, se vydám ke dveřím.

Kupodivu jsou otevřené, pak si všimnu vypáčeného zámku. Zaslechnu hluk motoru. Rychle projdu dveřmi a chovám se mezi pytle s odpadky. Modlím se, aby se sem nedívali. Opatrně vykouknu a s hrůzou si všimnu krvavých stop, které vedou ke mně. Jestli si jich všimnou, je po mně.

Na to zřejmě nemají čas nebo se něčeho bojí, i když nevím čeho, nakouknou dovnitř. Hned vyběhnou a dají se na útěk. Pak ztratím vědomí.

Proberu se v momentě, kdy zapadá slunce, nevím, kolik času uplynulo od té doby, co jsem se probral a celkově je mi to jedno. Vyhrabu se z odpadků a vydám se tím směrem, kterým tuším město. Doplahočím se tam za úplné tmy. Jdu ve stínu, a co chvíli se skrčím, když kolem mě prolétnou nějaké stíny. Mám z nich strach.

Pak dojdu jakémusi komplexu, nevím kolik je nebo jak dlouho mě to trvalo.

Je mi to docela i jedno, jediné co vnímám je zima, která se mi zařezává hluboko do kostí a bolest, která mě provázela skoro celou cestu, už svými otupenými smysly nevnímám.

Zastavím se na jednom z rohů a ztěžka se opřu o zeď, která se krčí ve stínu. Rozhlédnu se a snažím se mezi mžiky rozpoznat, místo kde jsem. Po chvíli si všimnu nějakého komplexu, který mi připadá povědomí. Seberu poslední síly a jdu k němu. Zepředu ho poznám, sem mě dovedl Saimon.

Vytáhnu roztřesenými prsty klíče, které mě spadnou na zem. Hned po nich spadnu i já, ale mám je, to je nejdůležitější. Znovu se postavím a začnu se belhat k nim. Na skle visí nějaký papír, ale nevšímám si ho. Horečnatě hledám klíče, po chvilce začnu zkoušet jeden po druhém, až tam jeden pasuje a já je odemknu.

Rozejdu se prázdnou halou k výtahu, který je naštěstí v přízemí a po doteku se otevře. Vpadnu dovnitř a zmáčknu všechna poslední patra ve třech řadách. Trvá to snad věčnost, než zastavím v tom posledním a vydám se ke dveřím. Po úmorném snažení zjistím, že se dobývám do cizího bytu. Sprostě zakleji a zamířím k těm druhým a taky posledním.

Po nekonečném zkoušení klíčů, tam jeden pasuje a já z posledních sil odemknu. Nemám ani sílu klíče vytáhnout, prostě je tam nechám. Vejdu a chci si sundat boty, tehdy zjistím, že je nemám, neřeším to. Vejdu dál a rozhlédnu se. Spatřím telefon. Jdu k němu a vezmu ho, zhroutím se na zem.

Opřu se o zeď a snažím se vzpomenout na čísla. Konečně jedno vyťukám a přiložím si ho k uchu, je mi naprosto jedno kdo to bude.

"Saimon," ozve se ve sluchátku vyštěknutí plné strachu.

"Sai," zachroptím do něj.

"Lenny? Kde jsi? Odkud voláš?" ozve se v hlase úleva kombinovaná s panikou.

"V bytě," dostanu ze sebe.

"Hned tam jsem, nikam nechoď," vykřikne a zavěsí. Kam bych asi šel? Zeptám se sám sebe a pustím telefon, naprosto mi nedojde, že by chtěl zavolat zpátky. Pak s námahou stoupnu a vydám se do koupelny, cestou sundám mikinu, kterou jen tak pohodím.

V koupelně si sundám kalhoty a dovrávorám do sprchového koutu, kde na sebe pustím horkou vodu ve snaze zahnat vlezlou zimu. Sednu si pod nejprudší proud a čekám, dokud se aspoň trochu nezahřeji.

V kapse mi zazvoní telefon a já sprostě zakleji. Tři dny hledáme Lennyho a nemůžeme ho za žádnou cenu najít. Dokonce jsme vyburcovali gardu stínů. Těm netrvalo ani pět minut zjistit, že byl unesený a kdo za tím vězí. Jeho matka.

Jen co jsme ji vletěli do baráku, ve kterém dříve bydlel i Lenny než jsme ho odvezli do Okinawi.

Jen, co nás spatřila, zbledla jako plátno a všechno vyklopila, aniž bychom položili otázku. Pak ji odvedli stíny, nezajímali jsme se, co s ní bude, jediná podmínka byla, abychom o ní ani nezaslechli. Pak jsme se vrátili zpátky a zapojili jsme se do hledání.

Vytáhnu telefon a vyštěknu svoje jméno, v další vteřině zastavím.

"Lenny? Kde jsi? Odkud voláš?" vyhrknu v panice do telefonu. Vůbec se mi nelíbí ten hlas. Když se dozvím, že je v bytě, projede mnou úleva, vyhrknu, ať mě tam počká a zavěsím. Prudce se obrátím na stíny, jednoho pošlu za Leonem, druhého za Royem, ať jdou do bytu, kam se hned vypravím.

Po cestě mu ještě zkusím, zavolat, ale máme jen obsazený tón.

U domu se srazím s Royem a Leonem.

"Kde je?" zavrčí na mě.

"V bytě volal mi," vyhrknu a tlakem otevřu dveře. Hned v hale mě zarazí krvavé stopy vedoucí k výtahu. Projede mnou děs a rozběhnu se k němu. Je v nejvyšším patře a tak chvíli čekáme. Ve výtahu je další krev. Zděšeně polknu a nastoupím.

Oba se vrhnou za mnou a Leon vytáhne telefon a chladným hlasem oznámí úklidové četě, ať dojdou uklidit. V jeho očích je strach.

Jen co vystoupíme z výtahu, uvidíme další krvavé stopy, jak vedou k protějšímu bytu a pak k našemu.

"Nevloupal se k vám někdo?" zeptá se Adam, který má byt naproti nám.

"Ne," odpovím sevřeným hlasem, když spatřím v zámku klíče. Roy vedle mě ztuhne a vrazí dovnitř.

Vrazím dovnitř, aniž bych se staral o své dva společníky, kteří mě následují. V hale jsou další krvavé stopy a telefon leží nezavěšený na zemi. Zaslechnu sprchu a běžím do koupelny, cestou zakopnu o Lennovu mikinu, která je od krve. V koupelně zděšeně zalapám po dechu a vypnu takřka vařící vodu, která stéká na Lennyho zkrouceného u stěny. Jeho pokožka je celá červená, pustím vlažnou vodu, která je spíš do studena a začnu mu otírat červenou pokožku. Lenny zvedne hlavu a podívá se na mě.

"Royi?" zachraptí.

"Už jsem u tebe,"přitisknu ho k sobě, aby neviděl slzy, které se mi vmáčkly do očí.

"Je mi strašná zima," zachraptí a přitiskne se ke mně. Hodím pohled přes rameno a vidím, že Leon někam volá, doufám, že k doktorovi a Saimon právě rozebírá telefon, ze kterého vzápětí vyteče voda. Ten už je k ničemu stejně jako simka v něm. Trochu se od Lennyho odtáhnu a vypnu vodu, hned je u mě Saimon s osuškou do které ho hned zabalí.

Posadím ho na skříňku vedle umyvadla a začnu mu zkoumat nohy. Má je celé pořezané a sklo v nich, muselo ho to hodně bolet. Vytáhnu lékárničku a začnu mu vytahovat sklo, zatímco ho Leon objímá. Sai se stará o druhou nohu. Vzhlédnu a střetnu se z Lennyho prázdným pohledem, zdá se, že bolest už ani nevnímá. Je neuvěřitelné, jak mě ten pohled bolí.

"Už jsem tady," ozve se udýchaný hlas. Otočím se po něm a spatřím doktora s brašnou, jak vytahuje gázu a další potřeby, hned se začne věnovat zraněními na noze a po chvíli vytáhne lupu, kterou začne prohlížet chodidla a pořezané části, takřka ve všech musí zasáhnout a vybírat drobounké sklo. Ještě prohlédne ruce a namaže je antiseptickou mastí a začne je obvazovat.

"Ležet bude tady?" zeptá se klidně.

"Ne. V domě bude mít lepší ošetření," odpoví Saimon.

"Dobře, pořádně ho oblečte," nařídí. Zrovna to nám nemusí říkat. Odnesu ho do pokoje, kde ho obleču do několika vrstev oblečení a pořádně ho zabalím do deky. Pak s ním sjedu už vyčištěným výtahem dolů a nasednu do vyhřívané limuzíny. Vzápětí se k nám připojí i Leon s jeho věcmi a Saimon. Podívám se na Lenna, který má zavřené oči, i tak tuším, že nespí.

Za chvíli jsme před domem a vystoupím, odnesu ho do jeho pokoje. Mazlíčci se hned chopí práce a než bych řekl švec, leží Lenny převlečený ve flanelovém pyžamu a ve vyhřáté posteli. Za námi doběhne doktor a začne ho podrobně prohlížet.

"Prodělal zápal plic?" zeptá se klidně. Přisvědčím.

"Zdá se, že ho chytnul opět, ten suchý kašel by tomu odpovídal, ale plíce má relativně čisté, což se skoro rovná zázraku. Nechám vám tu antibiotika, a zítra se na něho přijdu podívat, kdyby se to zhoršilo nebo bylo stejné, nechám ho převézt do nemocnice, teď ještě záleží na teplotě," vytáhne z brašny dotekový teploměr a během chvilky mu změří teplotu, nevím kolik má, ale doktor je relativně spokojený. Píchne mu injekci.

"Držte ho pořád v teple. Horečku má přes třicet devět, ale čtyřicítku ještě nemá, tak bych to viděl nadějně. Teď je další otázka, jak dlouho byl v chladu, ale vypadá to na dlouho," zamračí se a zvedne se.

"Tak se uvidíme zítra, neustále mu měřte teplotu, kdyby se zvedla na čtyřicet, volejte sanitku, to se nemocnici nevyhne," povzdechne si a začne si balit věci.

"Royi, já nechci do nemocnice," zachrčí Lenny.

"Nepustím tě tam," pousměji se.

"Uvidíme zítra, teď odpočívej," usměje se na něho doktor a odejde z pokoje.

"Royi," ozve se znovu Lenny.

"Máš žízeň?" skloním se k němu.

"A hlad," kývne.

"Už se to nese," ozve se a dovnitř vejde Saimon s hrnkem čaje a miskou husté polévky. Vezmu hrnek a přiložím mu ho k ústům, vypije ho víc jak polovinu naráz, naštěstí je příjemně teplý. Polévku sní také skoro celou a pak jednoduše usne.

"Bude v pořádku," usměje se Saimon a odnese nádobí. V to také doufám, v jeho ochraně jsme selhaly. Sednu si k němu na postel a hladím ho, zatímco spí.

"Běž si lehnout, zítra máš poradu," položí mi Leon ruku na rameno.

"Celá porada ať se jde vycpat a vyterpelínovat," odseknu mu a nakloním se nad Lennyho.

"Zjistil jsem, proč ho nechala unést," promluví Leon a sedne si z druhé strany.

"Jsem jedno ucho," zavrčí Saimon a sedne si za mě.

"Z těch lotrů jsme dostali, že šla po dědictví, které získal po dědovi. Šlo asi třicet milionů, kdyby zmizel nebo zemřel, dostala by dědictví ona," vysvětlí nám Leon.

"Svině," zavrčí Saimon. Překvapeně se na něho podíváme, tohle je nejostřejší slovo, které jsme od něj slyšely. Saimon se natáhne k Lennymu a vytáhne mu ruku, na kterou připne opravený náramek. Našli jsme ho hned ten den u řeky a prostě jsme zpanikařili. Ještě se nestalo, že by ho někdo zlomil. Doufám, že v té díře, kam jsme je poslali, chcípnou.

Přejedu mu rukou po tváři a dám mu studený obklad.

"Zajímalo, by mě, kde byl, že si tak zranil nohy. Vypadá to spíš, jako by chodil bosky po skle," povzdechne si Saimon.

"Zjistím to, budu za chvíli zpátky," zvedne se Leon a za chvíli je pryč, vrátí se za hodinu s jeho dočista zničenými botami. Jen pozvednu tázavě obočí.

"Byl v jednom malém skladišti, pár metrů za městem, museli vylomit zámek, tak aby mu zabránili, v útěku mu zničili boty a kolem místa, kde nejspíš ležel na holé zemi, byl třicet centimetrů široký pás rozbitého skla," procedí Leon skrz zuby a boty rovnou vyhodí. Natáhnu se pro telefon a během vteřinky zařídím, aby ti tři chodily bosky po rozbitém skle a nejlíp se svázanými nohami, aby po těch střepech museli doslova šoupat.

V šest probudím Lennyho na prášky. Přitom mu vnutím další misku polévky a nechám ho odpočívat. Vypadá to, že mu už není taková zima. Když se vrátím, uvidím, že je vzhůru.

"Jak ti je?" Zeptám se ho a pohladím ho po tváři.

"Šíleně mě bolí v krku," zašeptá a přitulí se ke mně.

"To se ani nedivím, můžeš mi říct, proč jsi nezavolal stíny?" zeptám se ho.

"Já zpanikařil jsem," přikrčí se.

"To mi taky, ale odteď tě aspoň jeden stín bude doprovázet na každém kroku," podívá se na mě.

"To bude fajn, nechtěl bych to zažít znovu," pousměje se.

"Royi, byla to máma, chtěla mě zase prodat," vyhrknou mu do očí slzy.

"Víme to, neboj, už ji neuvidíš. Nepřiblíží se k tobě," pohladím ho.

"Nemáš jít na poradu?" zeptá se mě.

"Ať táhne k čertu, zvládnou to i beze mě," zavrčím. Pootevřenými dveřmi proklouzne kočka a skočí mu na postel.

"Sisi," zachraptí a pohladí ji zavázanýma rukama. Saimon dost běsnil, když jsem ji donesl domů, Další den dotáhnul fretky, takže máme veselou domácnost. Ty se objeví hned po Sisi a Lenny usne v kožešinovém objetí.

"Jak na tom je?" nakoukne Saimon.

"Dobře, bolí ho v krku, ale dýchá dobře. Snědl další misku polévky," usměji se.

"Informovals ho o dohledu?" zeptá se mě a vstoupí dovnitř.

"Jo, abych řekl pravdu, ulevilo se mu," odpovím Saimonovi.

"Jsem rád, že si zvyknul. Ten začátek nebyl zrovna ideální," podívá se na mě zdrcujícím pohledem.

"To ne. Lituji toho začátku ani nevíš jak, ale musel jsem jednat rychle, nejednou naznačila, že ji Lenny obtěžuje a jeho otec se ji nepostavil. Prostě mu to bylo jedno. Nemohl jsem ho tam nechat, Leon o tom neví, tak mu to ani neříkej prosím," požádám Saimona a obrátím pozornost zpátky na Lennyho.

Co jsem nevěděl, bylo, že z venku stojí Leon a nestačí se divit.

Stojím opřený o zeď a koukám se na doktora, který prohlíží Lennyho, který je vzhůru a jen nerad se podrobuje prohlížení.

"Mám dobrou zprávu," otočí se na mě doktor, jen co skončí s prohlídkou a měřením.

"Zápal plic nechytil, plíce jsou zanešené, ale spíž bych řekl, že je to náběh než zápal plic, do nemocnice nemusí. Chytl ještě hodně silnou angínu, ale ty antibiotika mu pomůžou. Za týden se na něho přijdu podívat, kdyby něco, volejte," sbalí si doktor věci.

"Aspoň jedna dobrá zpráva," oddechnu si a doprovodím doktora ke dveřím. Když se vrátím, Lenny se pokouší vstát.

"Lenny?" založím si ruce v bok.

Hned si lehne a podívá se na mě.

"Podej mi aspoň noťas," jukne na mě smutně. Se zavrtěním hlavy mu ho podám a naženu k němu dva mazlíčky, aby na něho dohlédli. Vím, že bude v pořádku.

Taky, že jo. O měsíc později nám zatopí, ale to už je jiný příběh.