Host z Okinawy XIV

"Jak co se mnou bylo?" zeptám se tiše.

"Víme, že jsi byl nemocný, ale proč?" přidá se David a pohrává si s náramkem s pavími pery.

"Jestli vám to nebude vadit, tak bych si to nechal pro sebe," odpovím tiše.

"Bohužel bude. Rádi máme o sobě přehled," podívá se na mě Trey.

Podívám se jinam.

"Jestli chceš, můžeme začít my. U mě to sice není moc zajímavé. Těch pět se prostě domluvilo a mě to jen oznámili, ale celkem se to dá snést," ušklíbne se na mě Trey.

Vytřeštím na něho oči,

"Pět?" vydechnu nevěřícně. Mně stačí ti dva, abych toho měl plné zuby.

"Jo pět, ale naštěstí jsou rozumní a tak nemusím co chvíli vyvěšovat stávky," zasměje se Trey. Rick se jen ušklíbne.

"Mluv za sebe," zamumlá. Trey po něm blýskne úsměvem.

"Jinak abys rozuměl, ghétové můžou mít jen jednoho freedmana, bez ohledu na to kolik jich je. No maximum je pět ghetů na jednoho freedmana. To byl největší ústupek, co v tomhle dovolili. I tak je to podle nás moc, ale aspoň jsme si vydobyli právo stávek," zasměje se Trey.

"Jsou nějak limitované?" zeptám se.

"Jo, nesmíš je vyvěšovat, abys je potrestal, nebo ztratíš právo je používat. Tohle platí jen pro krajní meze, kdy jsi doslova schvácený. Oni často neví kdy přestat," zachraptí Rick.

"Takže, když uznám, že jsem v pořádku tak ji musím sundat?" zeptám se pro jistotu.

"Jo, maximální počet dní pro jednu stávku je deset," odpoví David.

"Díky za varování," řeknu sklesle. Plánoval jsem ji tam nechat aspoň měsíc.

Na dveře se ozve zaklepání. Všichni se otočí ke dveřím a vzápětí na mě.

"Dále," pustím neznámého dovnitř.

Dveře se otevřou a dovnitř vejde dlouhovlasý muž a zamíří k Treovi, který se instinktivně skrčí. Podle toho poznám, že se jedná o Zika.

Dřepne si před Treye a v ruce mezi dvěma prsty drží jeho telefon.

"Miláčku, kolikrát ti máme říkat, že ho musíš mít neustále nabitý a zapnutý?" zeptá se přátelsky, ale mě z toho tónu přejede mráz po zádech a nejsem jediný.

"Omlouvám se, ale já ho včera vážně kontroloval," sklopí nešťastně Trey oči.

"A nemůže být něco s baterii?" vložím se do soukromého hovoru.

"Možné to je nechám ho prohlédnout," kývne zamyšleně hlavou Zik. Vytáhne druhý telefon a vloží do něj simku.

"Zatím používej tenhle," podá Treovy telefon a vyjde z pokoje.

"Díky, už jsem myslel, že mě přerazí," stočí ke mně Trey vděčný pohled.

"Nenabíjel jsi ten telefon často?" zeptám se ho zvědavě.

"No nabíjel, ale tahle možnost mě nenapadla," povzdechne si Trey.

"No tak aspoň víš, na co si dát pozor," zachraptí pobaveně Rick.

"Ricku co se ti stalo s hlasem?" nevydržím se nezeptat.

Rick se na mě podívá a po tváři mu přejede mrak.

"Promiň, neměl jsem se ptát," omluvím se rychle.

"To nic. Stejně by ses to dozvěděl. Můj brácha je ghét, tedy přesněji řečeno jedním z mých ghétů. Co se týče toho hlasu, matka se mě pokusila v opilosti podříznout, kdyby v ten moment nepřišel brácha a nezavolal záchranku, asi bych nepřežil. Takhle to odnesly hlavně hlasivky, přes rok jsem nemohl mluvit vůbec. Hned po tom mě představil ostatním a ti souhlasili, abych u nich zůstal jako freedman," pokrčí rameny a sundá si obojek pod kterým je vidět jizva. Hned si ho připne.

Zůstanu na něho zírat. Moje matka je šílená, ale ne až takhle.

"Je to za mnou," usměje se Rick.

"Musím říct, že on má za sebou, zatím nejzajímavější minulost," ušklíbne se David.

"Jako kdyby ty ne," zasměje Trey.

"Co je na mojí minulosti tak zajímavého?" zeptá se zvědavě David.

"Nic, jen, že tě ti tví ghétové, naháněli skoro rok, jak ses před nimi schovával," řehtá se Trey.

"Já za to nemůžu, že nerozumí slovu ne," brání se pobaveně David.

"Technický dotaz. Rozumí ghétové vůbec nějakému záporu?" zeptám se zvědavě.

"Zatím jsem si nevšimnul, že by nějakému rozuměli," snaží se nesmát Trey.

"Aha a já doufal, že tu natvrdlost jen předstírají," povzdychnu si zkroušeně.

"Na to jsou moc zatvrdlí," ujistí mě Davit s takovým pohledem, že se skácíme smíchy.

"Tu je nějak veselo," pozvedne obočí Leon, který se opírá o dveře.

Utřu si slzy od smíchu a s vážnou tváří se na něho podívám. Jen doufám, že neslyšel, o čem jsme se bavili.

"Děje se něco?" zeptám se.

Podá mi dopis.

"Tohle ti přišlo, ale přečetl bych si ho v soukromí. Pošlu sem hračku s občerstvením," usměje se na mě a zmizí.

Plácnu se s ostudou do čela.

"Kluci promiňte, já na to ani nepomyslel," řeknu s rukou před pusou, abych skryl zívnutí.

"Nic se neděje. Je mi jasné, že jsi rád, že jsi vzhůru," usměje se David a přejede si prstem pod očima, aby mi naznačil černé kruhy, které se rýsují pod nimi.

Než stačím odpovědět, otevřou se dveře a vejde hračka. Hned poznám toho kluka, co jsem dostal nedávno. Kolem krku má stříbrný obojek.

Položí opatrně tác na stůl a kouká zmizet.

"Zavři a pojď sem," rozkážu mu. Kluk ztuhne mezi dveřmi, a rychle poslechne. Zastaví se přede mnou a na můj pokyn se skrčí na posteli.

Kluci si rozeberou hrnky s čajem a znovu se posadí na svá místa. Potom se podívám na posledního z nás. Drobného blonďáčka, který sebou, při sebemenším pohybu některého z nás, trhne.

"To je Hikaru. To jméno se k němu hodí. Má za sebou podobnou minulost jako Rick, až na to, že jeho matka ho týrala soustavně. Úplně si vyřval hlasivky. Není jisté, jestli někdy mluvit bude. Pro něho je freedmaství doslova vysvobozením. Jeho ghétové se o něj ukázkově starají," ozve se Trey.

"Jo a teď jsi na řadě ty. Co ti vůbec bylo?" obrátí se na mě David.

"Měl jsem zápal plic," vysoukám ze sebe neochotně celý příběh.

"Tak tebe hledali? Ti dva si na tebe málem pozvali gardu, aby tě našli, ale jak vidím tak to zvládli sami. Podali na ni stížnost, tak se už nejspíš dozvěděla, co teď jsi a tohle bude nejspíš od ní," ukáže Trey na dopis.

Dočista jsem na něj zapomněl. Podám hrnek hračce, ať mi ho podrží a roztrhnu obálku. Divím se, že ji neotevřeli.

Trey měl pravdu. Je od matky. Z těch sladkých slovíček je mi na zvracení. Zmačkám dopis a papírovou kuličku hodím směrem ke koši. Spadne na zem, ale než se stačím zvednout a vyhodit ho, zvedne papír někdo jiný.

"Překvapeně se dívám na Roye, který kuličku zkoumá podrobněji.

"Můžu?" požádá o přečtení, až kluci úžasem zvednou obočí. Z toho pochopím, že na podobné ohledy nejsou zvyklí.

Kývnu, nemám co skrývat.

"Díky," usměje se a klukům obočí vyletí, ještě víš.

"Už jsme přišli na to, kdo vás sledoval," podívá se na mě Roy.

"To jste si pohnuli," zamrkám překvapeně.

"Brebto," rozesměje se Roy.

"Tak kdo to byl?" zamračím se na něho.

"No docela ostře jsme odmítli pár ghétů. Tak tě chtěli unést. Ještě, že jste šli přes město. Teď by ti nemělo nic hrozit, ale stejně si dej pozor," usměje se na mě a zmizí.

"Ty je tedy máš obtočené kolem prstu. Tohle bychom si k nim nedovolili a ještě se ptá na něco, co je pro nás samozřejmost," zavrtí hlavou obdivně Trey.

"Spíš se snaží žehlit," ušklíbnu se a víc nevysvětluji. O znásilnění jsem se nezmínil.

"Ale i tak," Zachraptí s úsměvem Rick.

Znovu někdo zaklepe na dveře.

"Dále," pozvu ho dál a dovnitř strčí hlavu veselý černovlásek.

"Promiňte, že otravuji. Hikaru jdeme domů," podívá se na blonďáčka, který hned vyskočí a přiběhne k němu.

"Něco jsi tam zapomněl," plácne ho po zadečku. Hikaru se zmateně ohlédne a vrátí se, aby odnesl hrnek.

"Bloček lásko," napoví černovlásek. Ten překvapeně zamrká, vezme blok s tužkou a utíká ke dveřím, kde zamává a zmizí. Černovlásek jen s úsměvem zavrtí hlavou a zavře dveře.

"To už se to rozpouští?" zasténá Trey a mrkne na hodinky.

"No jo už je pět hodin," povzdechne si.

Ozve se další zaklepání. Kluci jako na pokyn vypijí čaj na jeden zátah.

Na pozvání otevře dveře přísně vyhlížející blonďák a David se zvedne.

"Tak čau," rozloučí se a na uvítanou ho políbí. Pak oba zmizí.

Nestačíme si říct ani slovo, když se ozve další zaklepání a dovnitř nakoukne kluk podobný Rickovi.

"Už?" zastená chraptivě Rick a zvedne se.

"Jo už, doufám, že jste s ním nepřišli o nervy," vyvalí na nás kluk oči.

Než stačíme něco říct, Rick ho bouchne a vzápětí mu dá pusu.

"Tak příště," mávne na nás Rick a odtáhne ho od dveří, které nechá otevřené. Pobaveně se na sebe s Treyem podíváme a máme co dělat, abychom nevybuchli smíchy.

Další zaklepání a už k nám nakukuje Zik.

"Tak ahoj," rozloučí se Trey a rozběhne se ke dveřím. S povzdechem posbírám hrnky a potom se stočím na posteli, kde usnu.

Probudí mě polibek. Zamručím a spím dál.

"No tak Šípková Růženko probuď se," ozve se pobavený hlas Roye.

"A proč?" zamručím.

"Čeká tě večeře a dáreček," odpoví mi.

"Hm," zabručím a otočím se na druhou stranu. V dalším okamžiku ucítím jeho teplou dlaň na čele.

Otevřu oči a podívám se na něho.

"Ty jsi asi dost utahaný, že," zamračí se a sundá mi ruku z čela.

"To si myslíš, že ta stávka je pro srandu králíkům?" zeptám se ho rozespale.

"Pojď, půjdeme se najíst a po dárečku můžeš jít spát ano?" usměje se na mě bez odpovědi.

S povzdechem vstanu a jdu za Royem. V jídelně se do židle přímo svalím, Roy přede mě postaví povzbuzovač, kterého se vděčně napiji. Potom se pustím do večeře. S posledním soustem vzhlédnu a setkám se, se starostlivým pohledem těch dvou.

Zmateně zamrkám.

"Jsi připraven na dárek?" usměje se Leon.

Podívám se na jejich nedotčené porce.

"Najíme se později," řekne Roy a vstane. Napodobím je a vyjdu s nimi ven. Naprosto nechápu, proč mě vedou ke stájím. Pochopím až, když se koukám na malou lamu, která ke mně zvědavě přiběhne.

S očima rozšířenýma úžasem ji pohladím po hedvábné srsti. Je rozkošná.

Tyhle zvířata jsem měl odjakživa nejradši. Jsou roztomilá.

"Lenny pojď, pomazlíš se s ní, jak si odpočineš," poklepe mi Leon na rameno.

Povzdechnu si. Zítra škola. Vstanu a za neustálého ohlížení se vrátím do pokoje, kde se rychle osprchuji a zapadnu do postele a hned usnu. Jen vteřinu před tím mi projede hlavou, že jí musím dát jméno.

Zavrtím se a otevřu oči.

"Už jsi vzhůru Lenny?" nakloní se nade mě Eliot.

"Aji jo kolik je hodin?" zamžourám na budík.

"Půl deváté," odpoví mi Eliot.

Okamžitě se vymrštím do sedu.

"Proč jsi mě nevzbudil?" zařvu na něj.

"Ghétové nařídili, že tě nemáme budit. Tu máš od nich dopis," vytáhne obálku a podá mi ji.

Otevřu ji.

Překvapeně zamrkám a znovu se podívám na dopis. Natáhnu se pro telefon, ale Eliot ho posune mimo můj dosah.

Překvapeně se na něho podívám.

"Jsou mimo dosah signálu," vysvětlí mi.

Jinými slovy, nesmíš jim volat. Kývnu a svalím se do polštářů.

"Kde je Lief?" zeptám se ho.

"Spí, byl u tebe celou noc. Mám ho vzbudit?" zeptá se mě Eliot.

"Ne, nech ho spát," zamumlám a zavřu oči. V polospánku ucítím lehoučký polibek a Eliotovo tělo, které se ke mně přitulí.

Roy s Leonem stojí naštvaně před nejstarším a nasupeně na něho hledí. Co si to zase vymýšlí?

"To snad nemyslíte vážně! Jak si opovažujete tvrdit, že se o Lennyho špatně staráme?!" ječí jako smyslu zbavený Roy.

Leon zamyšleně hledí na nezadané ghéty a přemýšlí, který bude vhodný. Potom narazí na muže s přísnou tváří, ale laskavýma očima, které se snaží skrýt ve stínu,

"Saimon," přečte si jeho jméno polohlasně, tak aby to nikdo neslyšel.

Potom obrátí pozornost k hádce.