Školní výlet II

To snad ne!

"Co nemyslíme vážně?" zašklebí se na nás můj otec a obejme mámu.

"Vy s námi nejedete jako náš dozor, že ne," snaží se probrat Juri ze začínající noční můry.

"Jedeme. Školní rada se usnesla, že to bude nejlepší řešení. Takže na vás dohlížíme mi," ušklíbne se Juriho otec a já s Jurim jdeme do kolen.

"Dobře, rodiče celkem beru, ale co tu děláte vy?" ukážu na Naoeho a Saita.

"My jsme dohled," informuje mě zlomyslně bratříček.

"To snad není možný. Doufám, že aspoň pokoj máme jen pro sebe," zasténá Juri.

"Je mi líto buď s vašimi bratry anebo s námi," usměje se můj táta.

To už je vrchol všeho. Z posledních sil se zachytím Juriho a předstírám mdloby.

"Vidíte, co děláte? Teď musíme zůstat doma, je z vás nemocný," chlácholivě mě poplácává po zádech Juri.

"Ale to není problém. Teta Miya se na vás velice těší," ujistí mě otec o vstřícnosti, pro mě neznámé osoby.

"Myslím, že se to pokusíme přežít," ujistím tátu a s odporem se podívám na autobus. Dělá se mi v něm špatně.

Chvilku se všechno zdrží, protože Juriho táta se nemůže dopočítat Yukiny, která přijede limuzínou a řidič vytáhne zavazadlo o menších lodních rozměrech. Podíváme se s Jurim na sebe a skoro vyprskneme smíchy.

Juri mi vjede do vlasů a jelikož jsem si je nestačil učesat, zaskučím, jak mi za ně zatahá.

"V autobuse ti je rozčešu, ráno jsme trochu nestíhali," políbí mě za ucho a obejme mě.

Vděčně se na něj usměji a přitisknu se k němu. V momentě, kdy jeho táta odkývne seznam cestujících, mě popadne za ruku a táhne úplně dozadu, kde mě posadí do rohu a sám si sedne tak, aby tam nikdo nemohl. Pár se jich na něj zašklebí a sedne si jinam. Yukina doputuje až k nám a vyzývavě se na něho podívá.

"Nedržíš to místo dámě?" zeptá se a tou dámou nejspíš myslí sebe.

"Ty tu nějakou vidíš? Odpal, kdo se má na ten tvůj ksicht pořád dívat? Mám jen jedny oči," odfrkne si Juri.

Skloním se k batohu, abych skoval úsměšek a abych našel hřeben. Když se mi to konečně podaří, sedí Yukina o pár sedadel níž a propaluje nás pohledem. Bleskově si rozčešu vlasy a stáhnu.

K nám se přidá Saito s Naoem.

"Juri, jak se říká holkám, když pořád někoho otravují?" zeptá se Saito s pohledem upřeným na Yukinu.

"Nejsou to náhodou kravky?" zeptá se nezúčastněně Juri.

"A jak se tomu říká v mužském rodu?" zeptám se zvědavě.

"To netuším, ale pěkné to nebude. Proč se o to zajímáš?" zeptá se podezřívavě Juri.

"Já jen, kdyby se náhodou nechala přeoperovat na kluka, aby to věděla," špičkuji.

Naoe se začne pochichtávat a vyhýbá se pohledu dopředu. Saito se kousne do jazyka, aby nevyprskl, a taky se podívá bokem. Při pohledu na ni by riskovali, smrt smíchem.

"Můžete mi říct, co vám na té holce vadí?" zeptá se nechápavě táta.

"Když začal chodit s Jurim, křivě ho obvinila ze znásilnění," odpoví za mě máma. Táta se zamračí.

"Dám si na ni pozor," kývne a věnuje se ostatním.

Opřu se o Juriho a zavřu oči, jsem šíleně unavený.

"Chce se ti spát, miláčku?"Obejmou mě jeho paže.

"Hm," zabručím ospale.

"Máš si vzít příklad ze mě. Jsem svěží jak rybička," chlubí se Juri.

"Aby ne, když jsem všechnu práci odvedl já," zamručím.

"Ty jsi ale. Copak jsem se nesnažil?" pofňukává Juri.

"Ale jo, sem tam jsi sebou mrsknul," utahuji si s něho.

"Ty jsi blbý," prskne Juri.

"Děkuji, miláčku, pochvala od mistra vždycky potěší," usměji se a poplácám ho po tváři.

"To víš, jsem učiněný sensei," odfrkne si Juri.

"Tak aspoň víš, od koho se učím," řeknu spokojeně.

"A jde ti to skvěle," pochválí mě Juri.

"Vy dva jste se hledali, až jste se našli," brečí smíchy Naoe a s ním celý autobus.

Teda kromě Yukiny, která na nás hledí s otevřenou pusou.

"Je tu nějak rušno, nepřestěhujeme se na Pluto?" zeptá se Juri, když se rozhlédne.

"Miláčku, a nestačil by Měsíc? Je tam každý večer rožnuto," zamrkám na něj.

"A jak víš, že je tam rožnuto?" zeptá se překvapeně Juri.

"Jednu dobu jsem tam bydlel," ujistím ho pobaveně.

"Tak půjdeme tam," usměje se na mě.

Poděkuji mu polibkem, stulím se mu do náruče a zavřu oči.

"A teď kdo pípne, poběží na vodítku za autobusem," uslyším křiknout Juriho přísným hlasem a v ten moment je klid.

"Tak se mi to líbí," pochválí si Juri a přikryje mě svou bundou. To je vše co vnímám.

Probudí mě polibek. Zavrtím se v peřinách a zamumlám něco na protest.

"No tak, broučku, vstávej, jsme tam za pár minut," zašveholí mě do ucha Juriho hlas.

"A to musím?" zabručím rozzlobeně.

"No, nemusíš, ale to bys mohl skončit v nejbližší řece," odpoví mi lehce Juri.

Chtě, nechtě otevřu oči. Juri nejde od slov k činům daleko. Posadím se a zjistím, že peřina, kterou jsem byl zakrytý, byla vlastně jeho bunda. Na nic nečekám a obleču si ji.

Ukázkově zívnu jen pro to, aby mi v puse přistál kus jahodového koláče. Na nic nečekám, chytnu mu ruku a začnu z koláče ukusovat, že nestačí uhýbat prsty. Nakonec zbude jen poslední kousek. Chvilku přemýšlím a nakonec si ten kousek vezmu i s jeho prsty.

"Auu, laskavě si uvědom, že jedlí je pouze koláč, ne moje prsty," ozve se dotčeně Juri.

"Když ty jsi k nakousnutí nejvíc," uculím se.

"Hlavně, že ti chutnám,"povzdechne si Juri a políbí mě.

"Tak, lidičky, vystupovat a poberte si své věci. Dávám všem najevo, že vám vaše věci nikdo nosit nebude," ozve se Juriho táta, když autobus zastaví.

Všichni se vyhrnou a popadnou své tašky. Měli tolik rozumu, že si vzali jen to nejnutnější.

"Juri, Saburo, pomůžete mi s kufrem?" zavolá na nás prosebně Yukina.

Podíváme se na sebe, jestli to myslí vážně a okázale ji ignorujeme. Ostatní se tváří stejně a jdou do budovy si rozebrat pokoje.

Po drobné hádce s otcem, sebere, se skřípěním zubů, Juri klíče od pokoje, a zavede mě do něj. "Tak která strana? Pravá nebo levá?"zeptá se mě s povzdechem Juri. Podívám se. Na levé jsou postele tak blízko k sobě, že prakticky tvoří dvou postel. Napravo jsou postele oddělené stolky.

"My si zamlouváme levou, tak nezdržuj s výběrem,"protlačí se dovnitř Saito.

Juri něco zavrčí a táhne mě na pravou stranu, kde jsou postele rozdělené dvěma nočními stolky.

Zamračeně se na ně dívá a nakonec je chce dát pryč.

"Ať tě to ani nenapadne, ty stolky zůstanou tak jak jsou," ozve se od dveří můj táta.

"Vy jste se proti nám spikli," zaskřípe Juri zuby.

"Perfektní postřeh," odpoví táta.

"Nešlo by to jednou obejít? Jsme manželé," připomenu tátovi náš stav.

"Jistě, udělám výjimku jednou a budu ji muset udělat pokaždé, neexistuje. Zůstane to jak to je," řekne své konečné slovo a odejde.

Zklamaně si povzdechnu a dám tašku na jednu postel. Juri ji dá na druhou a spiklenecky mrkne. Po večeři, na kterou se dostaví schvácená Yukina s vražedným pohledem, se odebereme do svých pokojů a rovnou do postele. Juri si lehne ke mně na jednu postel.

"Nikdo neřekl, že nemůžu spát s tebou. Jen, že nesmím přesunout postel," zachichotá se a obejme mě kolem pasu.

Rozkošnicky se k němu přitulím a dám mu pusu.

"To už není možné. Oni to snad dělají naschvál," zuří Juri o týden později a přechází po pokoji.

Povzdechnu si. Sice sedím na posteli, ale štve mě to také. Sami nejsme ani minutu. V noci tu jsou Saito s Naoem a nedal bych moc za to, že střídavě drží hlídky, abychom nic nedělali. Když už sami jsme, zaručeně se najde někdo, kdo hned potřebuje s něčím pomoct a to jen od jednoho z nás. A jakmile se skováme, objeví se Black, pro kterého táta hned druhý den dojel.

"Už jen týden, Juri, snad to nějak vydržíme,"vstanu a obejmu ho.

"Pochybuji, už tak mám chuť zabíjet," skloní se a začne mě líbat.

"Nazdárek," vrazí dovnitř Gui.

"Tohle už nevydržím, jdeme," popadne mě Juri za ruku.

"Juri, už je noc," zaprotestuji, i když se mi dobrodružství začíná líbit.

"No právě. Nedaleko jsou horké prameny a nikdo tam není," usměje se svůdně Juri.

Ten nápad se mi začíná líbit čím dál tím víc. Doslova se proplížíme kolem pokoje našich a nakukujeme za všechny rohy, jestli tam nejsou naší bráchové nebo rodiče. Bez nebezpečí se dostaneme ven a zamíříme k pramenům, kde se svlékneme a ponoříme do nádherně teplé vody.

"Konečně klid," zabručí Juri a začne mě líbat.

K jeho polibkům se okamžitě přidám a začnu mu bloudit rukama po těle. Juri sjede svými rty na krk.

Pohladím ho po prsou a sjedu rukou na bok, abych ho přitisknul k sobě. Juri se usměje a zvedne mě na kámen, který vyčnívá z vody a začne si pohrávat s mými bradavkami.

Ze rtů mi unikne zasténání a nechám ho, aby se, se mnou mazlil.

"To už chce pořádnou drzost, opustit po večerce budovu, abyste si mohli zašpásovat," ozve se přísný hlas Juriho otec

Juri ztuhne a podívá se na něho.

"A co máme asi tak dělat, když nás nenecháte o samotě ani minutu? Připadám si tu jak ve vězení, kde nikdo nemůže být sám, aby někoho nepodřízli," vypění Juri.

"Je mi líto, ale musím souhlasit s Jurim. Tohle se vážně nedá vydržet. Chováte se k nám hůř než k trestancům," zamumlám a začnu se brodit ke svým věcem. Juri mě naštvaně následuje.

Juriho otec počká, až se oblékneme a jde mlčky za námi.

Když dojdeme do budovy, uvidíme zlomyslný výraz Yukiny a je nám všechno jasné.

Juriho otec nás pošle do pokoje a vzdálí se.

"Kluci, je mi to líto, neměl jsem tam tak vtrhnout," omluví se zkroušeně Gui.

"To nic, kdybys to nebyl ty, byl by to brácha nebo některý z rodičů," ušklíbne se trpce Juri.

Konejšivě ho obejmu kolem pasu a vedu na pokoj. Úplně ho chápu, mám stejný pocit.

" Není ti trochu divný, že se tu ti dva dnes neukázali?" zeptám se Juriho, kterému ležím v náručí.

"Když se o tom zmiňuješ, tak by mě to také zajímalo proč. A rodiče to totálně ignorují. Štve mě to," zavrčí a objímá mě.

"Jsem zvědavý, jaký trest vymyslí," povzdechnu si a zavřu oči. Ještě ucítím na svých rtech jeho a propadnu se do říše spánku.

Probudí mě Juri polibkem. Zavrtím se v jeho náručí a otevřu oči.

"Dobré ranko," usměji se na něho a dám mu pusu.

"Nevím, jestli je dobré, máme delegaci," ušklíbne se na mě Juri.

Podívám se a v zápětí vypěním pro změnu já. Tohle už je vrchol.

"Co tu k čertu děláte? To je náš pokoj tak vypadněte. Nemáte tu co dělat!" rozječím se na svého otce, co stojí nejblíže.

"Ten tón si vyprošuji. Co jste dělali včera v noci venku?" zaječí pro změnu táta.

"Co asi, zkoušeli jsme najít trochu soukromí, které nám odepíráte. Absolutně vás nezajímá, když se kluk s holkou líbají přímo před vámi, ale nás nepustíte sekundu z dohledu. Tohle už vypadá jako šikana než dohled. Mám toho po krk. Nic neděláme, ale jsme ti nejhorší." Ječím.

Vzápětí mě na tváři přistane facka.

Odstrčím Juriho, který mě objímá, blesku rychle se obléknu a třísknu za sebou dveřmi, aniž bych se na někoho podíval.

"No tak doufám, že už jste si ulevily. Saburo má v lecčem pravdu, všichni můžou všechno a mi nemůžeme nic," řeknu ledově a začnu se oblékat.

"Ty, aby ses svého manžela nezastal," odsekne Saburuv táta.

"Tu nejde o zastávání, ale o princip. Jednáte s námi jako s malými haranty, i když na to nemáte právo. Být vámi, zamyslel bych se nad vaším postojem," vmetu mu do tváře. Obejdu je a po vzoru Sabury třísknu dveřmi.

Prolítám celí areál, abych ho našel v zapadlém koutku zahrady, kam nikdo nechodí. Sedí pod stromem a tvář má úplně ztrápenou. Sednu si k němu a obejmu ho. Nechá se, jen se o mě opře a zavře oči.

Vydržíme tak do oběda, kdy nám Saito donese sendviče k obědu. Podle jeho ztrhané tváře si také užil své. V duchu se mu musím omluvit.

"Víte, že jsem vás vůbec nemohl najít? Všichni vás hledají a pročesávají okolí, kam jste se ztratili," usměje se na mě a podá mi objemný balíček.

"To byl účel a rozhodně se nemíníme ukázat tak brzo. Díky za oběd, Sabura už má hlad," vezmu balíček a začnu ho rozdělávat.

"Vždyť spí, tak jak můžeš vědět, že má hlad?" zeptá se mě Saito.

"Nespím," ozve se Sabura a vezme si ode mě sendvič, do kterého se zakousne.

Saito zmateně zamrká a pak se usměje.

"Kde jste byli včera a dnes ráno?" zeptám se ho s plnými ústy.

"Vypadli jsme od dozorčí jednotky, už jsme toho měli dost. Nejenom vy jste byli hlídáni. Připadali jsme si jako pod mikroskopem." Povzdechne si Saito.

"Vy taky? Myslel jsem, že jedete jako dozor," zamrkám překvapeně i Sabura zvedne hlavu.

"To určitě. Navrhli to jen proto, aby nás měli pod dohledem. Hlavně Saburuv a Naouv otec.

Chápu, že jim chce vynahradit péči, ale tohle je moc," povzdechne si Saito.

"To mi říkej, měl jsem tisíc chutí mu dát nakládačku," zabručí Juri.

"No nechám vás tu. Nebojte, nikomu neřeknu, kde jste. Chápu, že potřebujete trochu soukromí," ušklíbne se Saito a pomocí kamínků a hlíny dá balíku původní tvar.

"Díky, Saito, máš to u mě," usměji se na bratra.

"V to doufám," zašklebí se na mě a pomalím tempem se vzdálí.

Klid máme, až do večera, kdy se zvedneme a neochotně se vydáme zpátky.

"Kde jste k čertu byli?" rozječí se Saburuv otec.

Mineme ho bez jakékoli reakce. Nestojíme o další hodinovou přednášku na téma zodpovědnost. V pokoji se převlékneme a jdeme na večeři.

Jaký je náš údiv, když nás každou vteřinu nerentgenuji pohledem a seřvou holku a kluka, kteří se pod stolem osahávají a hned je posadí každého jinam.

"Ale oni…"ukáže kluk na nás.

"Oni jsou svoji, tak je do toho nepleť," usadí je táta a Saburovi zaskočí kus brambory.

Bouchnu ho do zad, aby ji vykašlal.

"Jsi v pořádku?" zeptám se ho.

Sabura jen kývne a utře si slzy, které se mu námahou vehnali do očí.

"Takže lidi, zítra nás čeká okružní pochod, takže, bych byl rád, kdybyste šli co nejdřív spát. Ještě dnes si zabalte na cestu, obědy dostanete při snídani. Ne, abyste si zabalili lodní kufr, stačí jen pár náhradních věcí do batohu," oznámí zítřejší program Saburuv táta do všeobecného smíchu. Yukina krvavě zrudne.

Všichni se rozejdou do svých pokojů a nás ještě zastaví rodiče.

"Musíme se vám omluvit za své chování. Neuvědomily jsme si, že jste vyrostli, ale to neznamená…" začne s omluvou Saburuv táta.

"Vím, co to znamená. Chceme jen občas trochu soukromí nic víc," přeruším ho.

"Jo na tom bychom se mohli dohodnout," usměje se a pustí nás.

Oddechneme si až v pokoji. Vezmu jeho tvář do dlaní a políbím ho. Potom si teprve si všimnu trochu nateklé tváře.

"Ještě jednou se tě dotkne a zpřelámu mu hnáty, otec neotec," zavrčím a dojdu namočit kapesník, který mu položím na tvář. Po chvilce kapesník sundám a jdeme se okoupat. Teprve potom jdeme spát.