5. Saburo nezlob

Do třídy vstoupím v půlce vyučování a střelím vzteklím pohledem k Jurimu, který vyvalí oči a stiskne rty.

,,Pane Karaido, co tu děláte? Pan Hokaido říkal, že budete doma týden kvůli nemoci" podiví se učitel.

,,Pan Hokaido má zbytečné starosti. Byl jsem jen unavený a nezvonil mi budík, proto jsem zaspal" omluvím se učiteli.

Při tom po očku sleduji Juriho. Pevněji sevře rty a vztekle mu blýskne v očích. Je mi to jedno. Kvůli pár modřinám nepřestanu chodit do školy. Ještě by ho pomluvily, že mě bije.

V momentě, kdy mě učitel omluví, zamířím do lavice s pohledem upřeným na Juriho. Vůbec si mě nevšímá. Sklopím pohled a právě včas si všimnu natažené nohy spolužačky. Místo, aby mi podrazila nohy ji surově kopnu.

,,Promiň, nevšiml jsem si, že ti koukají nohy" omluvím se výsměšně a koutkem oka si všimnu napůl pobaveného a napůl zlomyslného pohledu Juriho.

Sednu si na místo a čekám, kdy mi na noze přistane jeho ruka. Nic. Podívám se na něj, ale pozorně sleduje výklad učitele a poctivě si vše zapisuje. Jako bych tam vůbec nebyl. Trochu ho šťouchnu do nohy. Jen posune nohu a dál píše! Ani se na mě nepodíval!

Zrovna přemýšlím, čím ho praštím, když zazvoní.

Drze vezmu jeho sešit a začnu je opisovat.

,,Saburo! Můžeš mi říct, co tu děláš?!" ozve se naštvaně Juri s rukama opřenýma o lavici.

,,Momentálně sedím v lavici a opisuji látku, o kterou jsem, díky někomu, přišel" odpovím celkem v klidu.

Vjede si rukou do vlasů.

,,Ty máš být doma, ležet v posteli a čekat až přijdu" řekne hlasem, jen o něco tišším, než řev. Divím se, že nevysklil okna.

Spolužačky stojí s otevřenou pusou a sledují náš hovor.

,,Promiň, můžeš mi to zopakovat? Já jsem tě neslyšel. Mluvíš moc potichu" mnu si ucho do kterého mě zařval.

,,Já z tebe jednou dostanu infarkt" obrátí oči v sloup a zhroutí se do lavice. Hlavu si opře o pravou dlaň a jemně se na mě usměje. Prstem mě pohladí po tváři.

,,Co žebra, nebolí tě?" zeptá se starostlivě.

Očarovaně se na něho dívám. Když se usměje, vypadá lépe než anděl. Jen okrajově si uvědomím otázku a zavrtím hlavou, absolutně hypnotizován jeho zeleným pohledem.

,,Dobře miláčku, ale jakmile začnou, musíš mě to hned říct ju?" zamrká na mě. Stále očarován kývnu.

,,Copak je s tebou? Jsi nějak mimo" lehce se zamračí a líbne mě na nos.

,Kdo by z něho nebyl mimo?´pomyslím si mimoděk.

,,Jak to, že jsi zaspal?" břinkne mě Guy do zad až se bolestí prohnu. Naštěstí se netrefil do té naražené části.

To už je Juri na nohou a drží ho pod krkem.

,,Ty idiotský pako, jsi normální? Ještě jednou se ho dotkni a zlámu ti ruku" řve nepříčetně na vyjeveného Guye. Ten pohled je k popukání.

,,Juri, pusť ho, nemůže to vědět" vyskočím a chytnu ho za ruku, kterou svírá Guye. Žebra se sice ozvou, ale nijak strašně. Juri ho nerad pustí.

,,To už zase? Co to bylo tentokrát?" zeptá se ze vztekem v hlase.

,,Pak" odseknu.

,,Jak zase?" chytne se toho Juri.

,,Myslím, že je na čase si promluvit" otočí se na mě Juri.

,,Není o čem" procedím skrz zuby.

,,Ale je" oponuje Guy

,,Drž hubu nebo tě….. " vyhrožuji planě.

,,Nebo co?" dotírá na mě.

,,To není poprvé, co přišel do školy zbytý. Není to ani poprvé, co měl nějak naražená žebra" otočí se na Juriho. Mě dokonale ignoruje.

,,Jestli sis všiml těch chvil, co nepřišel do školy. Tak tě můžu ujistit, že nemocný byl jen jednou. Po tom souboji." Dopoví Guy.

,,Aha" podotkne ledovým hlasem Juri a vyjde na chodbu. Znám ho už natolik dobře, že vím, že je vzteky bez sebe.

,,Ty pitomče, jestli se do něčeho namočí, tak tě zabiji" vrazím Guyovy pěstí až poodlétne a vyřítím se za Jurim.

První místo kam letím je střecha. Najdu ho na mém místečku, kam zalezu, když chci být sám.

V ruce drží telefon a vytáčí číslo.

,,Juri nedělej to" chytnu ho za ruku.

,,Chtěl jsem volat k vám domů, ať si pro tebe tvá matka přijede." Oznámí mi.

,,Domů nejdu" postavím se mu na odpor.

Zamračí se, ale v tomhle neustoupím.

,,Chci tvé číslo" oznámí mi.

Bez rozmyšlení mu ho nadiktuji, aniž bych si vzpomněl na to, že ho mám rozbitý. Uloží si ho a přitáhne si mě do náruče. Jemně mě políbí. Zřejmě mu to nestačí a začne mě líbat. Obejmu ho kolem pasu a pár polibků mu vrátím.

Nevšimneme si otevíraných a zavíraných dveří ani postavy v nich, která hned zmizí.

Od sebe nás odtrhne až zvonění.

,,Tak jsme to zas přetáhli, miláčku. Co s tebou mám dělat?" povzdechne si Juri, jako bych za to, že je maniak, mohl já. Pak mě vezme za ruku a vede ke dveřím.

,,Hele, ne že zase ten pozdní příchod svedeš na mě" zamračím se na konci schodiště. On je schopný všeho.

Jediná reakce je, že se na mě podívá. V ten moment klopýtnu o poslední schod a začnu padat. Juri mě pohotově zachytí.

,,Miláčku, kdybys ses zmínil, že chceš vzít do náruče, nebyl by to problém" pobaveně komentuje moje klopýtnutí.

Krvavě rudnu a bouchnu ho do hrudníku.

,,Hned mě pusť. Je to tvoje chyba" zavrčím.

,,A co jsem udělal?" zatváří se zmateně a pustí mě na zem.

Vztekle vyrazím pryč, přece mu nebudu vykládat, že za to můžou ty jeho zelené oči.

Dožene mě u dveří do třídy a vezme mě kolem pasu. Pak otevře dveře a vstoupíme.

,,Neříkejte mi, že panu Karadovy se zase udělalo špatně." Varuje nás učitel.

,,To by bylo i na Saburu moc. Snažil se mě svést, jen těžko jsem odolal." Šokuje mě odpovědí. Krvavě zrudnu a dupnu mu na nohu.

,,Auuu. Miláčku to bolí" zaúpí Juri dotčeně.

,,Mě ne" ujistím ho ledově a jdu si sednout.

Jen co si začnu vytahovat učení z tašky, mám na koleně jeho ruku. Ještě skloněný se pousměji a vzápětí ji sundám. Není to nic platné, v momentě ji mám zpátky a na stehně. Obrátím oči v sloup a nechám to tak. Beztak bych ji tam měl hned zpátky.

Ve čtvrté hodině se mě ozvou žebra. Nechám to být. Přece jen máme před sebou už jen tři hodiny. O přestávce se už zkroutím a sáhnu do tašky, když si vzpomenu, že jsem je ve spěchu nechal doma.

,,Miláčku" poleká se Juri a přitáhne mě k sobě.

,,Jsou to jen žebra, Juri. To přejde" procedím skrz zuby.

,,Máš prášky?" zeptá se s klidem.

,,Doma" odpovím.

,,Tak jdeme na ošetřovnu. Tam ti něco dají." Chytne mě za ruku.

,,Juri mám analgetika, ty se nesmí míchat" namítnu s bolestí.

Rychle chytnu telefon a vymačkám bráchovo číslo. Mám tušení kde bude. Zvedne to až po pátém zazvonění.

,,Co je sakra" zaječí vztekle do telefonu.

Myslím, že jsem se trefil.

,,Saburo si zapomněl prášky doma a nesmí se míchat. Tak je prosím dovez" rychle zavěsím.

Pak si přitáhnu Saburu do náruče.

,To si ten Blbec dělá srandu´zavrčím vztekle a kouknu se na Naoa, který leží pode mnou. Bohužel je oblečený. Jen se líbáme, tedy já líbám Naoa. Povzdechnu si.

,,Zlatíčko, volal Juri, že si Sabura zapomněl prášky a bolí ho žebra. Víš, kde je má?" zeptám se ho.

Vylekaně zamrká a konečně povolí sevřené rty. Okamžitě ho políbím a mezi rty se vtlačím jazykem.

,,Pusť mě" zavrčí vztekle.

S povzdechem si stoupnu. Naoe se protáhne kolem mě a zmizí v Saburově pokoji. Jdu za ním. Pobíhá po pokoji a hledá prášky. Nakonec je najde na nočním stolku. Popadne je. Nevšimne si ještě jedněch za budíkem.

Otočí se, aby mi je dal a narazí do mé hrudi. Rychle ho popadnu kolem pasu a přitáhnu si ho ke mně. Podá mi je.

,,To jsou ony?" zeptám se. Přikývne.,,Dobře" vezmu si je. Pak ho poplácám po prdelce a vlepím mu pusu. Rychle zmizím, než se stačí vzpamatovat a hodit mi něco na hlavu.

Venku naskočím do auta a jedu ke škole. Zaparkuji před vchodem. Vyskočím z auta a proběhnu chodbou do jejich třídy. Položím prášky na lavici.

,,Díky brácho" vzhlédne Juri a hned otevře lahvičku. Jeden prášek vyklepe do dlaně a vnutí ho Saburovy. Za okamžik prášky zaberou.

,,Víš, od čeho jsi mě vyrušil?" zeptám se vztekle Juriho.

Pobaveně vzhlédnu a pásnu se na jeho naštvaném pohledu. Tohle se mi často nepodaří.

,,Jo tuším to." Podotknu pobaveně.

Podívám se na Saburu, který se vzpamatuje a děkovně mrkne na Saita.

V ten moment na něm přistane horká káva.

,,Jé pardon, já nechtěla" omluví se Yukina a ušklíbne se.

,,Co se tu… běžte s ním na ošetřovnu" vyhrkne učitel, který nakoukne do třídy, aby zjistil co je tu za rozruch.

Mile rád ho poslechnu a se Saburou v náručí a Saitem v závěsu vběhnu do ošetřovny.

,,Ahoj mami." Pozdravím doktorku a Saburu posadím na postel. Začnu mu rozepínat košily.

,,Co se stalo, snad nechceš…" začne šokovaná, když spatří, jak mu sundávám košili.

Dotčeně se ohlídnu přes rameno a sundám mu ji. Pak doběhnu pro studený ručník.

,,Kdo mu to udělal?" zeptá se naštvaně.

,,Ty žebra má na svědomí jeho otec a to opaření Yukina" informuji ji.

Sundá mu obvaz a podívá se na žebra.

,,Už se to hojí a to opaření je jen povrchové. Něco mu na to dám. Bere nějaké léky?" zeptá se.

,,Před chvíli jeden měl. Analgetika"odpovím.

,,Fajn. Ta modřina zmizí do týdne" namaže mu to.

,,Napíšu vám omluvenku. S tím by tu pobíhat neměl. A Juri ne, abys.." varuje mě.

,,Mami zas takový sexista nejsem. Od včerejška se sprchují ledovou vodou" odseknu dotčeně.

,,Aha, tak proto máš, tak skvělou náladu" popíchne se smíchem Saito.

To mi nestojí ani za pohled.

,,Já bych šel radši do třídy" přeruším začínající hádku.

,,Saburo, ty jdeš domů" zavrčí Juri.

,,Nejdu domů, jdu do třídy" postavím si hlavu. ,,Žebra a rameno mě nebolí. Nebudu se válet doma"

,,Saburo, stejně nemáš košili a nedovolím, aby tě každý okukoval"zamračí se.

,,Košili mám, blbče." Zavrčím.

,,V mokré nepůjdeš, byl bys nemocný" protestuje.

,,Klidně ti půjčím svoji" nabídne vesele Saito.

Juri ho probodne vražedným pohledem. Ten se ještě víc rozesměje. Juri se znechuceně obrátí zpět.

,,Saburo!" řekne výhružně.

,,Juri!" tak snadno se nedám.

Navzájem si hledíme do očí a ani jeden nechce ustoupit.

,,Ale no tak děti" baví se Saito.

,,No tak dobře miláčku" vzdá to Juri. ,,Chvilku tu počkej." Políbí mě na nos a odejde.

,,Kdes vůbec byl, že se objevil tak brzy?" zeptám se Saita, když se za Jurim zavřou dveře.

,,No" prohrábne si vlasy " byl jsem u vás a učil Naoa líbat. Zoufale to potřebuje. A je strašně tvrdohlavý. Pořád se mnou nechce milovat, ale neboj dostanu ho" začne se rozplývat.

,To je beznadějné. Oba jsou stejní sexisti´bezradně zavrtím hlavou.

,,To víš jak se Hokaidové rozhodnou, jdou přes mrtvoly." Povzdechne si doktorka.

,,Teda mami zatím nikdo nezemřel" ohradí se dotčeně Saito.

,,Kdo nezemřel?" vrazí dovnitř Juri a v ruce drží tmavomodrou košili.

,,Nikdo. Kdes ji vzal? Já ji hledám týden. Chtěl jsem se v ní ukázat Naoemu" pozoruje Saito košili.

,,Máš smůlu patří mě." Odsekne Juri a začne mi ji oblékat. Konečně zapne poslední knoflík a já se s obtížemi postavím a upravím.

,,Tak pojď nebo přijdeme hodně pozdě. Dík mami" rozloučí se a jdeme do třídy.

,,Jak to vypadá?" zeptá se učitel, když vejdeme.

,,Je to povrchové opaření, bude v pohodě." Odpoví Juri.

O přestávce naši lavici obstoupí houf holek. Já ležím na lavici a mám zavřené oči.

,,Juri" začne Yukina. ,, Můžeš my říct, co na něm vidíš? Bez brýlí by docela ušel, už kvůli očím, ale takhle vypadá jak kretén" pronese opovržlivě.

Ozve se zvuk dopadajícího políčku. Rychle se na ně podívám. Na Yukinině tváří se skví rudý otisk od Juriho ruky.

,,Normálně holky nefackuji, ale ty nejsi holka. Ty jsi zrůda. A co na něm vidím? To co vy ne. Nemiluji kvůli vzhledu, ale kvůli jemu samotnému a vy se můžete jít vycpat."řekne s klidem Juri a sedne si zpět do lavice.

Holky chvíli stojí jako opařené a pak se rozejdou. Dokonce i Yukina odejde se slzami v očích. Konečně snad pochopily svou prohru.

Oči znovu zavřu vteřinu před tím, než se na mě Juri otočí.

Slyšel jsem přesně ty slova, které jsem si přál slyšet. Jak to tak vypadá projel jsem druhou sázku, ale získal jsem něco mnohem cennějšího. Získal jsem Juriho. Konečně si přiznám, že ho miluji. Ale to přece neznamená, že to bude mít jednoduší, ne? Usměji se prohnaně.

,,Miláčku" zavrní mi do ucha pobavený hlas Juriho.

,,Hmm? Copak?" otevřu oči.

,,Tebe vzbudit je někdy vážně nadlidský úkol"ozve se pobaveně.

,,Cože? Jak vzbudit?" zvednu nechápavě hlavu.

,,Pane Karado, pokud jste tak moc unavený, jděte domů, ale nespěte mi v hodině!" ozve ze podrážděně učitel.

,,Promiňte, pane učiteli. Juri mě v noci strašně vyčerpává. Teď za to, ale vážně můžou prášky proti bolesti." Omluvím se.

Juri na mě vyvalí oči, ale nekomentuje to.

,,Nechcete jít radši na ošetřovnu? Juri vás tam rád dovede" zeptá se starostlivě učitel. Juri nadšeně kýve hlavou.

,,S ním bych to asi neriskoval. Jinak, už jsem tam byl a jsem v pořádku" oznámím mu.

Koutkem oka pozoruji, jak Juri mírně zesíná. Na tom požďuchování fakt něco bude.

Učitel kývne hlavou a víc se tím nezabývá.

Nějakým zázrakem zůstanu vzhůru po zbytek vyučování a na obědě, kam mě Juri zatáhne. Nějak nemám sílu ani chuť se bránit. Nakonec mě Juri dovede domů a strčí mě do postele. Usnu dřív než se hlavou dotknu polštáře.

Zavrtím sebou a kouknu se na budík. Ukazuje sedm hodin. Rychle vyskočím a natáhnu na sebe košili a kalhoty. Seběhnu dolů.

,,Už jsi vzhůru? Právě večeříme" přivítá mě Naoe.

,,To jsem spal tak dlouho?" vyjevím se.

Než stačí odpovědět tak se rozlétnou vchodové dveře a dovnitř se vřítí Juri a za ním v závěsu Saito.

,,Saburo, proč mi nebereš telefon? Jsi v pořádku?" žene se Juri ke mně.

Praštím se do hlavy.

,,Jo, jsem, zrovna jsem vstával a telefon neberu, protože je na maděru. Musím si koupit nový i s číslem. Zapomněl jsem ti to říct." Vysvětlím mu s povzdechem.

Jurimu se uleví a obejme mě.

,,No, když už jste tu, tak se s námi navečeřte" pozve je máma ke stolu.

,,Děkuji, madam. Rádi přijímáme. Jeden nedočkavec nepočkal na konec večeře." Střelí Saito vyčítavým pohledem po bratrovy.

Juri omluvně pokrčí rameny a sedne si na poslední židli vedle mě. Saito zůstal stát.

Chci vstát, ale Juri mě zadrží. Máma se polekaně rozhlédne.

,,To je v pořádku, madam. Já si sednu k Naoemu" uklidní ji Saito.

,,Zvláštní, nemám chuť tě na židli pouštět" utře ho Naoe.

,,To jsem taky neměl v úmyslu" oznámí mu Saito a než se Naoe stačí vzpamatovat, vytáhne ho Saito na nohy, sedne si na židli a Naoa si posadí na klín.

Rychle se podívám jinam a chytnu se za žebra, které se ozvou, jak se snažím přemáhat smích.

Juri na nic nečeká a než ho stačím zadržet, vyběhne ke mně do pokoje pro prášky. Za chvíli se vrátí se zmateným výrazem a lahvičkou prášků.

,,Miláčku, proč jsi měl ve škole prášky na spaní?" zeptá se mě.

,,Cože?"vyskočím na nohy, podívám se na lahvičku a pak vztekle na bratra.

,,Naoe" řeknu tak zuřivě, že bratr polkne a snaží se zmizet. To by tam ovšem nemohl být Saito, který ho pohotově chytne a odtáhne na druhý konec místnosti.

Mě doslova, z kuchyně, vyvleče rozesmátý Juri. Na chodbě se na chvíli zastaví a pak mě, nadávajícího na bratra, vyvleče do pokoje. Hodí mě na postel a doslova mě k přišpendlí vlastní váhou. Pak se začne šíleně smát.

,,Okamžitě ze mě slez, ty mamute. Jsi šíleně těžký!"snažím se ho odstrčit.

Po pár pokusech to vzdám. Konečně ho smích přejde a opře se o loket. S úsměvem se na mě podívá. Všimnu si slzy od smíchu, jak mu stéká po tváři a bezmyšlenkovitě mu ji setřu. Skloní se ke mně a začne mě líbat.

V ten moment se rozlétnou dveře.

,,Juri, víš co říkala máma" zahřmí Saituv hlas.

Juri se ze mě ze zaúpěním skulí a vztekle se podívá na bratra. Jednou rukou mě stále objímá.

,,Já se dokážu ovládat" zavrčí na bratra.

,,No jen aby. Tak my půjdeme. Uvidíme se zítra" rozloučí se.

,,Já s tebou nikam nejdu" zařve nepříčetně Naoe.

,,Budeš muset. Klíče jsem nechal doma" zvedne ruku a my uvidíme, že jsou k sobě svázáni želísky.

V Jurim a ve mně zabublá smích. Saito se vesele ušklíbne a jde ke schodům. Naa přitom táhne za sebou.

,,Ty prevíte, to´s udělal naschvál!"slyšíme řvát Naoa.

,,Zlatíčko, pozor na schody" odpoví mu vesele Saito.

,,Na ně ti …. Uáááááá" zaječí Naoe.

,,Nevěděl jsem, že mi budeš tak brzo padat do náruče" ozve se veselí hlas Saita.

,,Ty praštěný neandrtálče! Okamžitě……"

Víc bohužel neslyšíme, jelikož klapnou vchodové dveře.

Podíváme se s Jurim po sobě a začneme se šíleně smát. Litujeme pouze toho, že jsme to neviděli.

,,Jsem zvědavý, jak s těmi pouty bude řídit" podotkne Juri, když se trochu uklidní.

,,To sice nevím, ale já se půjdu osprchovat, tak ze mě slez" nařídím urimu.

,,A nemohl bych se osprchovat s tebou" zažadoní Juri a neochotně vstane.

S milým úsměvem ho nenápadně vystrkám ze dveří. Tam se mu přisaji k ústům a s rázným ,,Ne" mu zabouchnu dveře před nosem a zamknu. Spokojeně se jdu osprchovat a s hudebním doprovodem, kdy Juri střídavě na dveře buší a škrábe, spokojeně usnu.