Buď mým

Očkem kouknu po Ienzovi, který se s klubkem přátel vyrojí ze třídy, a s povzdechem začnu sklízet učebnice. Jsme dvojčata, ale už mě to netěší jak dřív, když jsme byli mladší, vyblbli jsme se všude možně a přímo královsky jsme se bavili, když si nás příbuzní pletli, u jednovaječných dvojčat to není nijak výjimečné, navíc nám naši rodiče, zařídili jeden velký pokoj. Ienzovi, to začalo vadit. Smutně si vzpomenu na dětství, kdy jsme kryli jeden druhého, kde ty časy jsou.

Asi bych se měl představit, jmenuji se Zexion. Pěkně uhozené jméno, stejně jako bratrovo, ale máma na tom trvala, že když už jsme stejní, tak se budeme jmenovat aspoň exoticky.

Už ani nepočítám, kolikrát jsme se museli porvat, aby se nám přestali posmívat, co my bychom dali za normální jména. Ienzo to vyřešil jednoduše, odmítal se ozvat, do té doby, dokud ho oslovili Ien, já to měl složitější, ale nakonec jsem si vydupal Zia, což je celkem přijatelné, ne?

"Iene? Ty jsi ještě tu? Potřeboval bych…" nakoukne do třídy spolužák.

"Máš špatnou osobu, zkus ho najít po hospodách," ušklíbnu se a vyjdu ze třídy, na rozdíl od bratra nemám chuť vymetat hospody a tak zamířím do parku na zmrzlinu, jako obvykle mám pocit, že mě bude potřebovat. Ienzo je sice starší, ale mozek zřejmě ztratil při dospívání!

Zmučeně se podívám na hodinky a vstanu, kašlu na něho, mám hlad a je mi zima. Půlka října přece jen teplejšímu počasí nesvědčí. Naše odcizení nesu hůř ještě z jednoho důvodu, budeme mít narozeniny, už sedmadvacátého, za sedm dní. Sladkých sedmnáct. Je to vůbec možné?

Mezi vzpomínkami dojdu domů a odemknu, hned uslyším hádku mezi otcem a bráchou, nechápu, jak mi mohl utéct. Zachytnu úryvky hádky.

"Ty zatracený buzerante, kdo ti dovolil sem vodit ty svoje děvky," zaslechnu křik a překvapeně zamrkám, je možné, že by i on…

Vrazím do obýváku, odkud se hluk ozývá, a v poslední vteřině stáhnu bratra z dráhy letící křišťálové vázy, která se roztříští o stěnu, při tom koutkem oka zahlédnu napůl svlečeného Adriana, parchanta jakému není rovno.

"Proč nadáváš Ienzovi? O tom parchantovi v křesle je známo, že rád likviduje pověst. Už se mu to povedlo u dvou učitelů a zkoušel to i na mě, naštěstí neúspěšně," rozkřiknu se nebojácně na tátu.

"Co se tu děje Ienzo, ty ses porval?" ozve se naštvaně máma ve dveřích, ještě je v kožichu, takže musela něco zaslechnout.

"Ne mami, to mu udělal táta nebo ten hajzl v křesle," odpovím ji a bratra dotáhnu do křesla, kam ho vmáčknu.

"Chceš vědět, co se stalo? Tvůj syn je buzerant, to se stalo!" zaječí táta.

"V tom případě jsou buzeranti nejspíš oba, protože víc jak devadesát pět procent genů mají společné. Nehledě na to miláčku, jsou to i tvoji synové," odvětí máma klidně. Jako bioložka by o tom přece něco měla vědět ne?

Táta zmlkne a zůstane na mámu hledět jak… ani nemůžu říct přirovnání, spíš mě překvapilo, že to vzala s takovým klidem.

"Ienzo, ty s ním chodíš?" zeptá se máma zvědavě. Zatrne ve mně, přece nemůže chodit s tímhle hnusem! Proč? Nechápavě se na něho podívám, jak tohle mohl?

"Ne, říkal, že mě to naučí," kuňkne Ien.

Oprava, je pitomější než jsem si myslel!

"Tak moment, tohle je Zai," zve se Adrian.

"Ne není, to je Ienzo, Zai je vedle něho," ušklíbne se máma.

"Vedle koho?" zamračí se Adrian a pohledem skáče ze mě na Ienza a zpátky. Začínám se královsky bavit, zatím, co Ien, kterému začne docházet, že se Adrian spletl, začne pomaličku rudnout. Už jen čekám, kdy vybuchne.

"Zai, moc se omlouvám, netušil jsem, že máš dvojče, ale hned to dám do pořádku, věř mi," hrne se k nám Adrián a pak vezme za ruce Ienza, který zrudne dočista, rozpřáhne se a milí Adrián schytá takového facana, že se zastaví o zeď na chodbičce, jelikož máma stihla uhnout. Já při pohledu na Adriana vybuchnu smíchy.

"Bavíš se dobře?" obrátí se bratr na mě.

"A věříš, že ano? Aspoň tě to odnaučí lézt po hospodách, kvůli tobě jsem pořádně zmrznul!" odseknu vážně.

"A kdo se tě prosil, abys mě hlídal?" rozkřikne se na mě.

"Dovol, abych ti připomněl, že jsi párkrát šel do postele s pěknýma hnusema a jedním pedofilem!" zavrčím a bác v momentě schytnu facana i já. Tohle si vážně nemusím nechat líbit, v dalším momentě mu ji vrátím a jsme v jednom chumlu. Najednou mě chytnou nějaké ruce a odtáhne mě od bratra, nejspíš máma, protože Ienza drží táta. Prát se už nemůžeme, ale nadávat si můžeme. Při tom stačím postřehnout, že Adrian vzal roha. Zbabělec.

"Tak a dost? Oba dva máte domácí vězení na dva týdny, oba do pokoje, a jestli tam něco uslyším, tak si podám jednoho po druhém jasné?" zaječí máma až se otřesou zdi. Hned zmlkneme, pro nás je autorita máma ne táta.

Zlostně se vytrhnu a zamířím do pokoje, nevšimnu si tak nešťastného pohledu Ienza, až mámino "Ach můj bože" mě zastaví a otočím se na bratra, ale v obličeji už je obvyklá kamenná maska. Ienzo přijde asi půl hodinu po mě se zarudlýma očima a zavře se v koupelně, chci to nechat být, ale svědomí mi nedá.

Jen co otevřu dveře, strnu, protože nemůžu věřit, co vidím, nátepník, který si zvykl nosit má vyhrnutý a po zápěstí si přejíždí žiletkou. Takových jizev má už několik, ani nevím, co mě přinutilo pohnout, ale náhle držím Ienzovu ruku s žiletkou, párkrát jí třísknu o umyvadlo, až ji pustí a začnu ho fackovat.

"Zexione, co to děláš?" vytáhne mě táta z koupelny.

"Tak se mu podívej na ruce, sakra, ten kretén si podřezával žíly," zařvu na tátu, který strne a vrhne se k bráchovi, a začne mu prohlížet ruce, rychle mě pošle pro lékárničku a zafixuje mu zápěstí, pak ho vytáhne na nohy a táhne k autu, rozhodně se nenechám odbít a proklouznu do auta za Ienzem.

Celou cestu ho držím v náručí, zděšený tím, že jsem ho mohl ztratit, miluji ho víc než bratra, ale tohle mu nikdy nesmím říct. Stejně tak se od něj nehnu v ordinaci, kde mu doktor ošetřuje poranění. Ten se samozřejmě začne vyptávat, jak k nim přišel a hlavně proč. Táta nevědoucně krčí rameny, stejně tak já a Ienzo mlčí jako zařezaný.

"Znám špičkového psychologa," nadhodí doktor, když skončí práci.

"Děkujeme, ale poradíme si sami, kdyby ne, mám známého," odmítne to táta zdvořile, ale rozhodně.

Doktor pokrčí rameny a propustí nás s tím, abychom přišli za týden na kontrolu. Jdeme k autu a jedeme domů.

V pokoji si ho vezmu na paškál já.

"Ty jeden pitomče, můžeš mi říct, proč jsi to dělal? Jsi o dvě minuty starší, ale o pět let pitomější!" zaječím na něho.

"Ha, říká expert na průšvihy, co? Víš co? Starej se o sebe nemíním se ti svěřovat se vším, Zexione!" odsekne Ienzo. Zcepením.

"Byli časy, kdy jsme se svěřovali se vším, tomu druhému," zašeptám smutně.

"Neříkej, že ty přede mnou taky nemáš tajemství," ušklíbne se na mě Ien. Sklopím hlavu, mám, ale copak mu to můžu říct?

"Tak vidíš," zašklebí se na mě a švihne sebou na postel. Sednu si k němu a pohladím ho po ramenu, odhodí mi ruku, aniž by se na mě podíval. Stáhnu ji a opustím pokoj, vím, že mě tam zatím nechce, do obýváku se mi taky nechce, slyším tam zvýšené hlasy rodičů a tak vylezu na střechu, kde za chvíli usnu.

Večer s loudáním vejdu do kuchyně a posadím se ke stolu, zírám do desky a snažím se být neviditelný.

Tohle jsem posral, ale kdo mohl vědět, že mě nachytá brácha? Pohledem sklouznu k obvázaným zápěstím a skousnu si ret. Ještě horší je, že to vlastně dělám kvůli němu, ani neví, jak mi ubližuje, když chodí na rande s těmi hnusnými kluky. Jsme přece dvojčata ne? My patříme k sobě za každých okolností, chci ho víc než kohokoliv jiného.

"Vážně je tolik sobecké, že chci, aby byl jen můj, aby miloval jen mě?" zašeptám do ticha. Ticho najednou prolomí tříštění porcelánu, nechápavě vzhlédnu a podívám se na otce, který na mě hledí s vytřeštěným pohledem se zbytky hrníčku pod nohy, teprve potom si uvědomím, že jsem promluvil nahlas. Zděšeně se přikrčím a očekávám další rány, nic nedopadne a tak se odvážím na otce podívat. Stojí a z oka mu vyklouzla slza.

"Běž se podívat po bratrovi," zašeptá a dá se do sbírání střepů, ani mě nemusí napomínat, vyklouznu z kuchyně a jdu ho hledat, když ho nenajdu, v obýváku nebo v pokoji, automaticky zamířím na střechu, kde se hrozně rád skrývá. A taky, že jo a dokonce spí!

Opatrně se k němu přesunu a skloním se nad ním, už natahuji ruku, že s ním zatřesu, když ji stáhnu a skloním se nad ním, mám jedinečnou příležitost, tu si nesmím nechat ujít! Přitisknu se k němu a políbím ho, náš první polibek, celým tělem mi projede elektrický náboj, jako potvrzení, že my dva jsme si souzeni. Vychutnávám si ten pocit, dokud si neuvědomím, že se bratr probouzí, rychle se odtrhnu a dostanu se na půdu, jak nejrychleji můžu. Sotva proklouznu dveřmi ve střeše, koutkem oka zachytím, že se probudil. Tohle bylo o chlup.

Posadím se n střeše a prstem přejedu přes rty, na kterém mě stále pálí polibek. Jedině to mě přesvědčí, že to nebyl sen, ale nádherná skutečnost. Pak začnu přemýšlet, kdo to mohl být. Na střechu se nikdo nemohl dostat, snad jedině vítr. Ienzo, a to jsem si přál nejvíc, to také nemohl být, protože se bojí výšek.

"Tohle asi nevykoumám," povzdechnu si.

"Zai, máš jít na večeři," ozve se z půdy bratrův hlas.

"Vždyť už jdu," zahučím a sunu se k padacím dveřím. Skočím na půdu a pečlivě zavřu dvířka, pak seběhnu do kuchyně. Ien už tam sedí a vrtá se v žemlovce, kterou zbožňuje, já jsem zase závislí na sladké rýži. Nakonec to pustím z hlavy a zeptám se na oslavu.

"Ty ses snad zbláznil," zděsí se táta. Hodím okem po bráchovi a on po mě. Ten jediný pohled stačí, abychom se spřáhli, jako za starých časů.

"A proč? Sedmnáct je nám jen jednou," uvede svou argument Ien.

"To je nejhorší věk, rozhodně tu nebudeme trpět stádo sedmnáctiletých huberťáků, jak se opíjí," protestuje táta.

"Však to nemusíte trpět, můžete si udělat dvou denní výlet, už jste dlouho nikde nebyli," souhlasím s tátou.

"Jistě a přijdeme do kůlničky na dříví," ukousne jedovatě táta.

"Rozhodně to nedopadne jako tvůj sedmnáctiletý mejdan, kdy babička s dědou museli vyměňovat skoro všechen nábytek," odfrkne si Ienzo, přezíravě.

"Jak to víš?" vytřeští táta oči.

"Víš, jak jsi nás zmydlil, když jsme se pokoušeli podpálit tu kůlnu, protože jsme byli zvědaví, jak dlouho bude hořet? No tak jsme si šli ztěžovat dědovi a ten nám vysypal z rukávu, co všechno jsi prováděl ty, protože nás chtěl uklidnit," odpoví klidně Ien. Táta jen polkne.

"A jak jistě uznáš, právo na oslavu máme," přidám se k bráchovi.

"Amelie, tak rozhodneš ty," otočí se táta na mámu," která se pokouší udusit smích.

"Mají pravdu, na oslavu nárok mají, sedmnáct jim je jen jednou. A vy mi řeknete, co všechno táta vyváděl," ukáže na nás prstem. Jen se usmějeme a začneme, táta se po třech čertovinách vypaří, zatímco domem se rozléhá mámin zvonivý smích.

Povídáme snad do půlnoci, pak nás máma vyžene, abychom se okoupali a šli spát. Poslechneme ji a za chvíli se k sobě tulíme v jedné posteli, zbožňuji, když se bratrovo tělo ke mně tiskne, obejmu ho kolem pasu a za chvíli se odeberu do spánku za ním.

Další dny se vrhneme na přípravu večírku, do čehož se překvapivě zapojí i táta - pojídáním sladkostí, které máma peče. Nestihá ho vyhánět z kuchyně. My obíháme kamarády a zveme je na mejdan, ale zakážeme jim přivést kohokoliv jiného. Je to jen pro úzký kruh přátel, Adriana nepozvu.

Pak se přiblíží den oslavy a máma ozdobuje poslední chlebíčky, jednohubky a podobně. Než odejdou, zavalí nás hromadou příkazů, zákazů a doporučení, což jim s klidným srdcem odkýváme, protože máme v úmyslu všechno porušit. Co je oslava bez alkoholu, že?

Nemáme žádný silný, jen jelzina, nějaký koňak a tak, nechceme z toho mít opilecké hody.

"Hlavně ať to nedopadne jako na tátově oslavě," varuje nás máma, protože nás prokoukla, táta si naivně myslí, že všechno dodržíme. S pochichtáváním za nimi zavřeme dveře a jdeme se převléct do černých džínů a saténové košile, oba dva do stejně krvavě rudé. Pak už jen čekáme hosty, které se začnou trousit kolem páté i s dárky, takže je u schodů, za chvíli slušná hromada. V sedm se jimi začneme probírat, převládají spíš žertovné, ale objeví se tam i perfektní počítačové hry a podobně. Pak se rozjede zábava, plná žertů. V deset se vytratím, abych si odskočil, když vyjdu, někdo na konci zhasne světlo, takže se ocitnu v dokonalé tmě.

"To je vážně nejapný žert," zavrčím a sunu se podél zdi k hluku, když mě někdo přitiskne ke zdi a políbí mě. Tělem mi projde stejně elektrický výboj jako na střeše. Sjedu mu po ruce a nahmatám něco jako nátepník, nebo něco podobného, pak se ode mě rty vzdálí.

"Počky, kdo jsi," natáhnu ruku do tmy, na kterou si začínají moje oči zvykat. V tom se rožne a osní mě světlo, když se rozkoukám, nikdo už na chodbě není. Zklamaně se vrátím do víru oslavy.

"Posliš Zai, kam jste zmizeli? Napřed ty a chvíli po tobě tvůj brácha," odchytne mě Rei, jediný, kdo nás kromě rodičů pozná, nejspíš proto, že je taky z dvojčat.

"Ienzo taky?" podivím se a ohlédnu se po dvojčeti, který právě laškuje s dvěma kluky naráz. V srdci mě bodne, zvlášť když si uvědomím, že jako jediný na celé párty má obvázaná zápěstí, protože rány se ještě nezahojili. Zavřu oči a zeptám se sám sebe, jak jsem mohl být takový blbec.

"Stalo se něco?" zeptá se Rei a zapátrá po svém dvojčeti, kterého uvidí v rohu, jak se nechá ocumlávat nějakou holkou a taky svlékat. Hned se tam rozběhne a jak té holce tak bráchovy nabančí a táhne ho ke dveřím, takřka neumí stát na nohách. Na dálku mu mávnu, že rozumím a jdu zkontrolovat alkohol, abych zjistil, že někdo donesl tvrdý a je tam dost lidí, které jsme nepoznali, hned se dám do práce a vyhodím, alkohol zabavím a odnesu.

"Stalo se něco?" všimne si bratr.

"Jo někdo donesl tvrdý alkohol a je tu dost opitích,"odpovím nahlas, aby mě slyšel. Kývne na srozuměnou a jde se rozhlídnout, pak ho vidím stát u telefonu, netrvá dlouho a přijede pár rodičů, pro ty nejopilejší, ty které ještě stojí na nohou a nejsou tak ztřískání odvedou kamarádi, stejně tak doprovodí holky ze vzdálenějších oblastí a zbytek, co tu zůstane, pomůže uklízet, aby se naši ráno nezděsili, taky už táhne k třetí hodině, když se rozloučí poslední a my si oddechneme, že jsme všechno zvládli bez většího rozruchu a oslava se podařila, protože se všichni bavili.

Ne každá párty musí být jen o alkoholu ne? Takhle máme navíc zajištěno, že příště nám ji dovolí zase.

"Tak jsme to zvládli," zhroutí se v obýváku do křesla Ienzo naprosto vyčerpaný. Vím, jak se cítí, jsem na tom stejně.

"Vůbec jsem nedoufal, že to bude až tak v klidu," souhlasím s ním. Až na pár potyček s nepozvanými se to vážně odehrálo v klidu.

"Ale líbilo se mi to víc než u Drewa," pousměje se Ienzo. Když si vzpomenu ta tu hrůzu u kamaráda, kde se dokonce objevili drogy, musím souhlasit s bratrem.

"Někdo byl v patře," nadhodím a dávám pozor, co udělá. Drobounce zrudne, ale trvá to jen mžik.

"Asi někdo potřeboval a dole bylo obsazené," odpoví lhostejně.

"Ten kluk mi dal pusu," zkouším dál, tentokrát je zčervenání nápadnější.

"Kdo to mohl být?" nadhodí Ienzo a podívá se bokem. Je vážně tak roztomilí. Skloním se k němu a políbím ho, už mu dlužím dva polibky a dluhy se dělat nemají, ne?

"Co?" zeptá se zaskočeně.

"Vím, že jsi to byl ty, promiň, že mi to trvalo tak dlouho, miluji tě Ienzo," pohladím ho. Chvíli se na mě dívá a pak se mi vrhne kolem krku. Chytnu ho a začnu ho líbat, oplácím mu polibky a zvednu ho z křesla, ani nevím, jak se nám podaří dostat po schodech do pokoje.

Vnímám jen jeho prsty, které mi vytáhnou a rozepnou košili, jeho horké rty, které se dotknou mé pokožky a pak mi obejmou penis, v ten moment skoro vyvrcholím, ale přinutím se vydržet.

Položím ho nahého na postel a mučím ho stejně, jako mučil on mě před chvíli, pak už to nevydržím a veden pudem proniknu hluboko do něj, abych dokončil, co jsem začal. Po tom, co do něj vyvrcholím, z něj vyjdu a lehnu si vedle něho, sotva nás stačím přikrýt, než upadneme do spánku.

Ráno mě probudí paprsky slunce a jemné polibky, s pousmáním otevřu oči a podívám se do jeho rozzářených.

"Dobré ráno miláčku,"políbím ho.

"Dobré poledne," zaskočí mě s hlasem plným smíchu. Znovu si zanadávám do blbů, jak dlouho jsme se takhle mohli probouzet?

"Poledne?" zamrkám zmateně

"Spíš odpoledne, už bude jedna," zasměje se Ienzo.

"To je pěkné," zasměji se a políbím ho.

"Řekneme to našim?" zeptá se a kousne se do rtů.

"Řekneme, nikdo nás nemůže rozdělit," usměji se a dám mu další pusu. Když o pár minut sejdeme dolů, ruku v ruce, jsme připraveni se postavit všem.

Dva jsou víc než jeden, spolu dokážeme všechno