Skutečnost nebo fikce? III

III

Obléknu se a odejdu hloub do lesa, jen abych se vynořil na jiném místě, aby nikdo nepoznal, kde jsem byl.

"Doufám, že víš, co děláš a že za nedlouho odejde, příteli," překvapí mě Saltorův klidný hlas, ve kterém je soucit.

"Vím, že odejde, ale nedokážu svému srdci nařídit, aby ho nemilovalo," odpovím tiše.

"Proto jsi ho málem zabil?" zeptá se klidně.

"Zabít? Ne nechtěl jsem ho zabít, měl hlad, myslel, jsem si, že to řekl, aby byl zajímavější, tenkrát jsem byl blázen," odpovím ještě tišeji.

"Teď jsi ještě větší blázen," řekne nemilosrdně.

"Máš pravdu, jsem ještě větší blázen, ale do něj. Možná to bude znít jako blábol nebo blbost, ale miloval jsem ho už v okamžiku, kdy stvořil tenhle svět," odpovím mu klidně.

"Tak proto…" vydechne Saltor.

"Jo proto, proto jsem ho sem přivedl a choval se k němu jak k odpadu jen proto, abych zjistil, že ho miluji ještě víc, místo, abych ho začal nenávidět. Myslel jsem, že víc už to ani nejde," sklopím nešťastně hlavu.

Od nedalekého stromu se odlepí postava s knihou v náručí a tužkami v ruce a nepozorovaně se vydá do svého pokoje s nejšťastnějším výrazem ve tváři, jaký mají jen zamilovaní.

O pár dní později stojíme na místě, kde jsem se tak nečekaně objevil.

"Stále ti dlužím život maličký, ale už nemám čas ti ho splatit. Vezmi si tento kámen, kdykoliv ho rozbiješ, přiletím, ať budeš kdekoliv a splním ti přání, ale jen jedno," podá mi Roden jemně zelený kamen ve tvaru slzičky na řetízku. Hned si ji připnu a obejmu draka, co jen to jde, kolem krku.

"Děkuji, Rodene, budete mi všichni moc chybět," zašeptám mu do ucha.

"Ale jdi ty, možná si ani nevzpomeneš," usměje se drak a poodstoupí. Naposledy se podíván na Ravena a bez ohlédnutí přejdu k Saltorovi.

"Ty se nerozloučíš?" zeptá se mě.

"Ne, kdybych to udělal, bylo by to navěky. Nedokážu se ho ztratit, takhle aspoň budu mít naději, že přijde náš zítřek," odpovím tiše.

Elf se usměje a chytne mě za ruku, ani nevím, jak a znovu stojím ve svém bytečku s vykopnutými dveřmi. Rozhlédnu se a podivím se, že se nic neztratilo.

"Od doby co jsi odešel a vrátil se, se tu neposunul čas ani o setinu vteřiny," vysvětlí mi Saltor. Přistoupí ke mně a najednou mě obestře černá tma.

Probudí mě slunce, které mi zasvítilo přímo do obličeje, zvednu se ze stolu, o který jsem se opíral horní polovinou těla a zaskučím bolestí. Absolutně nechápu, proč jsem spal za stolem. Rozhlédnu se po místnosti a všechno se zdá stejné a přece jiné.

Vím, že jsem na něco zapomněl, ale netuším na co. Podívám se do otevřeného sešitu, a hned si vzpomenu, že jsem chtěl napsat knihu. Hned se zarazím, tohle není ono.

Marně si lámu hlavu snad celý den, bez toho abych si na něco vzpomněl. Při tom si pohrávám s přívěškem na krku.

Zarazím se, když si uvědomím, co dělám.

Nikdy jsem žádný řetízek a tím méně přívěšek neměl.

Skočím k zrcadlu a překvapeně se dívám na zelený kámen ve tvaru slzičky. Kde jsem ho vůbec získal? Vypadá to jako nefrit nebo malachit. Vlastně je jedno, co to je, spíš by mě zajímalo, odkud ho mám.

Sevřu přívěšek v pěsti a v zrcadle se mi objeví světle nefritový drak, který upírá zrak přímo na mě. Vyjeveně přemýšlím, jestli je tohle skutečnost nebo fikce. Hned přívěšek pustím a pomalu klesnu na kolena, opřu se rukama o zem a vzápětí mi v hlavě začnou vířit vzpomínky. Na elfy, trpaslíka, draky a hlavně na něj.

Na Ravena, jeho dotyky, výbuchy hněvu či nedočkavosti, lásky plná šeptání, jeho polibky, slova, která dokázala pohladit, stejně jako ublížit.

Na naše první milování.

A na naše rozloučení, které rozloučením vlastně ani nebylo.

Roden mi řekl, že mi může splnit jen jedno jediné přání, ale dokáže splnit i tohle? Sáhnu si na krk, ale ruku hned spustím.

Ze všeho nejdřív musím dopsat knihu, slíbil jsem mu to.

Nejím, nespím dokonce skoro ani nepiji. Cele minuty, hodiny a dokonce dny sedím u počítače a píšu. I tak mi trvá víc než měsíc, než knihu dokončím a než ji přetvořím do konečné podoby. Konečně je hotovo. Celý spis, který má bezmála osm set stran pošlu poslednímu vydavateli, který mi ještě trochu věří. Ani ne za dva dny mi poštou přijde smlouva s neuvěřitelnou zprávou, že to berou a ještě neuvěřitelnější částkou za knihu. Nedá mi to a vyběhnu ven a rovnou do nakladatelství, jestli to není žert.

Není. Jako ve snách podepíšu smlouvu a odpotácím se domů, kde padnu na postel, jak jsem, abych se konečně vyspal. Celé dva dny jsem napětím nezahmouřil oči.

O další měsíc později je kniha na pultech a po prvotních rozpacích se objeví takový ohlas, že musí připravit dotisk takřka dvou milionů kusů.

Na kontě mi naskočí tak vysoká částka, že bez problémů zaplatím veškeré dluhy a ještě mi zbude na luxusní apartmán i s vybavením. Dočkám se i největšího překvapení. V půlce balení, chtěl jsem jet za kamarádem se trochu odreagovat, někdo zaklepe na dveře. I přes to, že nikoho nečekám, otevřu a zůstanu zírat na otce.

Zatřesu hlavou, abych se vzpamatoval.

"Přejete si něco, pane?" zeptám se chladně.

"Alexandře, takové oslovení si vyprošuji a zrovna tak tón. Nepustíš mě dovnitř?" zahromuje jako kdysi.

"Je mi líto, ale můj otec mě zakázal pouštět dovnitř cizí lidi, i kdyby šlo o přátele. Mohli by něco ukrást,"vzpomenu si na jednu jeho poučku, kterou mě časoval.

"Já jsem tvůj otec!" zařve.

"Ne nejste. Můj otec by mě nevyhodil v době, kdy jsem ho nejvíc potřeboval," řeknu ledově.

Otcův výraz zrozpačití a netrpělivě přešlápne z nohy na nohu. Pak to zkusí jinak.

"Poslyš Alexi, nechme spát minulost a začněme od začátku. Víš, dostal jsem se do ošemetné situace…" začne laskavě.

"Tak tohle je ten důvod? Prachy? Nikdy ti na mně skutečně nezáleželo. Z těch peněz co jsem vydělal, nedostaneš ani zlomný groš. Nejsi pro mě nic než nula. Vyženeš mě, protože jsem gay, a když ti teče do bot tak se připlazíš s prosíkem. Můj otec i má rodina, kromě mého přítele, je pro mě mrtvá. Už mě nikdy nekontaktujte, pane. Nejste pro mě nic," zabouchnu dveře před jeho vytřeštěním pohledem.

Přestanu balit, celou dobu, co sedím na posteli a přemýšlím, co budu dělat.

Vždycky jsem snil, že jednou táta zaklepe na mé dveře a z nějakého důvodu mě bude potřebovat, obejme mě kolem ramen a nazve mě synem. A teď, když tahle doba nastala, je to pro mě stejně nevýznamné jako všední den.

Najednou nevím, co pro mě má a co pro mě nemá význam. Jedno vím jistě, peníze pro mě význam nemají, protože nejsou hodnotou úspěchů. Pousměji se.

Mám jen jednu cestu, po které chci kráčet a to po boku Ravena. Konečně znám svou budoucnost. Tuším, že jakmile se za mnou zavře portál, už to nebude tak, že by se čas zastavil. Prostě půjde dál bez ohledu na to, jestli tu budu nebo nebudu.

Sednu ke stolu a na papír, počítačům skutečně nevěřím a vůbec mi nebudou chybět, napíšu poslední závěť, kde všechno odkážu nejlepšímu příteli, který je na tom podobně jako já. List dám do oficiální obálky a rovnou hodím dopis do schránky. Na druhý napíšu důvod, proč odcházím, ten pošlu příteli i s kopií závěti.

Pak se obléknu do kožených kalhot a strhnu si z krku řetízek. Chvíli, v ruce převaluji tu nádheru a pak to zmáčknu. Kámen neklade žádný odpor. Teprve teď zjistím, že to nebyl kámen, ale sklo, co se tak snadno rozdrobilo.

Za oknem se ozve hukot křídel, rozrazím okno a zůstanu překvapeně hledět na Rodena, který se ve vzduchu drží máváním křídel.

Dole na ulici je zmatek nad zmatek a všichni fotí jako o život.

"Takže už máš přání?" zeptá se mě přátelsky.

"Ano chci za ním," oznámím mu.

"Víš, co se stane, když se za tebou zavře portál? Už se nikdy nebudeš moc vrátit," zvážní.

"Nic a nikdo mě tu nedrží, tam mám přátele," odpovím mu.

"Tak na co čekáš? Nasedej,"obrátí se ke mně bokem, abych mohl nasednout, což hned učiním.

Roden se mávnutím křídel dostane do vzduchu, jen tak, tak se vyhneme dvě stíhačkám.

"Co to bylo za mouchy?" ohlédne se za nimi Roden.

"Národní protiletecká obrana," odpovím a drak nechápavě zamrká. Nakonec neodolá a začne si s nimi hrát na honěnou, když ho to přestane bavit tak na ně vychrlí oheň a vletí do portálu, který se pomalu začal uzavírat.

"A jsme tu," oslyším úlevný hlas Rodena a otevřu oči, které jsem zavřel, když vletěl do portálu. Ohlednu se, za mnou je jen modré nebe.

"Je pozdě litovat," natočí ke mně drak hlavu.

"Nelituji, tu cítím, že jsem doma," odpovím a v srdci cítím, že mluvím pravdu. Drak se usměje a zamíří k jednomu místu, když přistane, uvidím Saltora, který na nás očividně čeká.

"Ahoj, netrvalo ti to nějak dlouho?" zeptá se mě přátelsky.

"Ani ne, musel jsem zařídit pár věcí a něco konečně urovnat," odpovím mu a potřesu mu rukou.

"Jak vidím, podařilo se. Nezměnil ses trochu? Vypadáš jako žížala, kterou natáhli, aby se protáhla ouškem jehly," prohlíží si mě pobaveně.

Uraženě se na něho podívám.

"Radši mi řekni, kde je ten Havran," naštvu se.

"Jestli mu tak řekneš před ním tak tě pověsí za uší nad jezero žravek," varuje mě pobaveně.

"Výborně, díky za návod jak ho naštvat a teď mi řekni kde je," zeptám se znovu. Saltor pobaveně ukáže na břeh. Teprve teď si všimnu postavy, která místo, aby lovila ryby, do řeky háže kameny.

Jdu k ní a postavím se přímo za ni.

"Není tohle ucpávání vodního koryta, Havrane?" zeptám se napůl klidně. Z druhé půlky mi srdce buší jako by mě z hrudi mělo vypadnout.

Ruka v půlce pohybu strne a kámen z ní vypadne na zem. Pak se pomalu ke mně otočí. Málem se ho leknu, jak vypadá, vždyť bych si ho spletl se smrtkou.

Nevěřícně na mě zůstane civět a nakonec se vydá ke mně, pomalu natáhne ruku a dotkne se mojí tváře. Teprve potom uvěří.

"Co tu ke všem čertům a démonům děláš?" zaječí až se zatřesou skály.

Strčím si prst do ucha a začnu si ho čistit.

"Promiň, co jsi říkal? Nějak jsem ohluchl," zašklebím se na něho.

"Nemáš být náhodou na druhé straně portálu a psát si ty pitomosti?" zeptá se mě klidněji.

"Ne, jakýsi všeuměl se chlubil tím, že mě naučí střílet z luku a nejspíš na to zapomněl,"povzdechnu si.

"Nezapomněl, naučím tě to, i zacházet s mečem a sekerou,"promluví sevřeným hlasem.

"Nejspíš budu muset požádat odborníky," povzdechnu si znovu a obrátím se k Elfovi.

Ze zadu mě chytnou jeho ruce a stáhnou zpátky.

"Já jsem odborník," zamumlá mi do ucha. Rozkoší obrátím hlavu a všimnu si vody za sebou. Hlavou mi bleskne nápad, teď ho ještě provést.

Prudce se otočím, tak, že se mu vymámím z náruče, hned mě zasáhne ztráta, žduchnu do něj, asi by to udržel, kdybych mu nepodrazil nohy, takhle jen zamává rukama a zřítí se do vody.

Od Saltora ke mně dolehne smích.

"Jsi, ale nějaký mokrý odborníku," nakloním se nad vodu. To byla chyba, protože se za chvíli řítím do vody po něm. Jen stačím zahlédnout černý dračí ocas Silfa. Ten drak je vážně zlomyslný.

"A ty jsi mokrý učedník," zamumlá Raven a spojí naše rty.