Skutečnost nebo fikce? II

II

Probudím se za svítání a sednu si. Pootočím hlavu, všimnu si, že oheň pomalu uhasíná. Přihodím trochu dřeva na oheň, když se vzpamatuje, odplížím se do šera. V lese zaslechnu vodu a zamířím k ní, opláchnu se a uvidím ryby, jak se míhají mezi kameny. Ve zlomku vteřiny se rozhodnu pokusit štěstí a skutečně se mi podaří pár ryb chytit.

Snažím se vzpomenout, co táta říkal o kuchání ryb, ještě v době, kdy ve mně viděl syna a o táboření v lese. Přestal mě sebou brat, když zjistil, že se rybou dusím, nevím co mě na ni sedí, ale prostě je to tak. Neuměle ryby vykuchám a na klacíku je donesu k ohni, kde se naše společnost rozrostla o pár elfů.

"A tu ho máme. Včera jsi usnul tak rychle, že jsi nesnědl ani večeři," usměje se na mě Orlik.

"Kde jsi k čertu byl? Díky tobě nestihneme jít na rychlý lov a půjdeme o hladu," osopí se na mě Raven.

Mlčky mu pod nohy hodím ryby, sbalím svou deku, nevím, kam patří tak ji dám poblíž ostatních. Všichni mě rozpačitě sledují. Přejdu k malému hajku a opřu se silnější kmen. V zápětí zavřu oči a naslouchám větru, jak se prohání mezi stébly trávy.

Netrvá dlouho a ucítím pečící se ryby, naprosto ignoruji žaludek, který mi začne zpívat serenádu. Nakonec to vzdám a přemýšlím, kde a jestli vůbec tu rostou jablka nebo jiné ovoce.

"Alexi, máš tu snídani," zaslechnu Saltora.

"Nechci," ozvu se klidně.

"Takže ses rozhodl nám dělat problémy? Bez jídla s námi neudržíš tempo a čeká nás po čertech dlouhá cesta," zaječí na mě Raven.

"A víš, co je mi to jedno. Když ti tak překážím tak mě zabij, aspoň si ušetříš učení a cestu zpátky," zaječím na něho.

"O čem to k čertu mluvíš? Nikdo tě nechce zabít, jen chci, abys snědl tu rybu,"ječí a drží ji kousek přede mnou.

"V mém případě to vyjde na stejno, jsem na rybí maso alergický, dusí mě," zaječím na něho.

Podívá se na mě a na rybu v ruce.

"Nevěřím ti," řekne tiše. Pro mě je to horší jak facka.

"To už je tvůj problém," odseknu mu a odmrštím ruku s rybou, vyskočím a se zrádnými slzy, které se mi derou do očí, vběhnu do lesa, aniž bych tušil, kam jdu. Po chvilce bloudění narazím na keř, jehož plody bezpečně poznám a začnu se doslova cpát malinami.

Ty zapiji vodou z řeky a rozhlédnu se. Poznám místo kde jsem lovil ryby a vydám se zpátky do tábora.

Raven mi do ruky vtiskne pěkně vonící balíček a vydáme se na cestu. Slunce je už vysoko na obloze, kdy vonícímu balíčku neodolám a s trochu s ním, co jsem snědl, si uvědomím, když nedokážu nabrat do plic vzduch. Rybu, on mi dal rybu.

První si všimne mých potíží jeden z cizích elfů.

"Co jsi snědl?" zeptá se mně Saltor, když nemůžu odpovědět, rozhlédne se a všimne si balíčku, ke kterému přivoní. Víc už nevím, protože upadnu do bezvědomí.

Zděšeně se dívám na bezvládné tělo Alexe a Saldora, který se svou magii o něco pokouší.

"Saltore, co mu je?" zeptám se zděšeně.

"Nevím, z ničeho nic se mu stáhly plíce a neberou vzduch, nedokážu je k tomu přimět," procedí skrz zuby přítel. Na tváři mu vidím, jak moc se snaží. Konečně se, Alex, aspoň trochu nadechne, ale je to mělké, téměř neznatelné nadechnutí.

"Ty jsi mu dal tu rybu?" zeptá se mně Saltor.

"Jo, musela být zkažená," zamračím se.

"Čerstvě ulovená ryby, kterou jsme jedli všichni a nic nám není?" zeptá se mě sargasticky Saltor.

"On říkal, že ho ryba dusí," připomene Gien.

Všichni se na mě podívají, ale neřeknou ani půl slova zato mě se vytratí barva z obličeje. Měl jsem mu věřit.

"Omlouvám se," zašeptám.

"Nám se neomlouvej, omluvu dlužíš někomu jinému a ne jednu," odsekne Saltor.

"Nic proti příteli, ale chováš se k němu hnusně, hlavně, když se mu podaří to, co ne nám," připojí se k němu Orlik.

"To je tím, že…" skousnu rty a svěsím ramena.

"Že, co?" zaměří se na mě Orlik

"Myslel, jsem, že ho budu poučovat a ukazovat mu, že o našem světě nic neví, ale…" začnu tiše.

"…ale, místo toho je chytřejší než tlupa gnomů a učí on nás, místo my jeho," dopoví Orlik. Kývnu.

"A je to horší o to, že ty ho miluješ," podívá se mi do očí Saltor. Sklopím oči, tu nemá cenu protestovat proti pravdě. Nechápu, jak jsem se do něj mohl za dva dny zamilovat tak moc.

"Dokážeš mu pomoct?" zeptám se tiše.

Zavrtí hlavou.

"Je mi líto, ale tu dokáže pomoct jen matka, pokud ani ona ne…" zmlkne a oči se mu zalijí smutkem.

Nad námi se ozve šum křídel a k nám slétnou draci. Mezi nimi je i Roden se Silfem.

"Co se stalo? Proč jsi nás volal?" zařve Roden a obrátí se na Elfa, který mu to řekne.

Přijdu k Alexovi a chci ho vzít na draka, když mi v tom Roden zabrání.

"Ty jsi už udělal dost," podívá se na mě nepřátelsky. Skloním hlavu a vyšvihnu se na Silfa, i ten se na mě dívá mírně nepřátelsky.

"Je mi to líto Silfe," sdělím mu myšlenkami.

"Na lítost je možná pozdě," odpoví mi a mohutným odrazem se dostane do vzduchu za Rodena, který se řítí k Elfskému lesu seč mu síly stačí.

Nikdy takhle neletěl, ani když nás sledovali nepřátelé, i tehdy se radši otočil a bojoval.

Draci vletí nad les a přistanou přímo před královnou Elfů, která překvapeně zamrká. Než stačí něco říct je u ní Saltor a vysvětluje ji, co se stalo.

Královna hned kývne a začne vydávat rozkazy. Saltor odnese Alexe do jedné stromové budovy, kam za chvíli začnou běhat elfové s různými bylinkami a mastmi.

Trvá zatraceně dlouho, než Alexe vynesou na nosítkách z budovy a odnesou ho do jiné. Ke mně přijde královna Elfů už na první pohled je rozzlobená.

"Ravene, myslela jsem, že znáš dobře pravidla Fantazie. Žádný z nás nesmí do skutečného světa a ze skutečného světa nikdo nesmí sem. Porušil jsi hned dvě vážná pravidla a jako by to nestačilo, ještě jsi ohrozil jeho život!" vyjede na mě královna, až se všichni zastaví a sleduji naší hádku. Spíš jednostranou debatu.

"No teď už je to jedno, bude se uzdravovat několik dní tak zůstane u nás a ty se k němu ani nepřiblížíš," zasyčí mi do tváře a do hrudi zabodne prst.

Poraženecky kývnu a odvedu draka ke svému stromu, žiji u nich hodně dlouho.

Nadechnu se a otevřu oči, vzápětí se vymrštím do sedu. Zběsile se rozhlížím a přemýšlím, kde jsem, vypadá to na dřevěnou budovu, která je zařízena jen tím nejnutnějším nábytkem. Vstanu a trochu se zapotácím, poslední na, co si vzpomínám, je dušení. Když chytnu rovnováhu, pomalu se vydám k oknu a podívám se dolů, vzápětí zalapám po dechu, protože místo trávníku je pode mnou několikametrová propast.

"Už ses vzbudil?" zeptá se melodický hlas Saltora.

Prudce se na něho obrátím a kývnu.

"Jak se cítíš?" zeptá se a přistoupí ke mně.

"Dobře, spíš mě překvapuje, že ještě žiji," řeknu upřímně.

"Ano, ale dalo nám to práci. U nikoho jsem nic podobného neviděl," podívá se na mě starostlivě.

"Z toho si nedělej hlavu, z toho ovzduší co máme u nás je nemocný každý druhý člověk. Často to jsou nemoci, které nikdy neexistovali," pousměji se smutně. Srozumitelně kývne.

"Pár dní zůstaneš u nás, tak se neostýchej chodit, kam chceš, pak tě zavedeme domů," usměje se na mě.

"Dobře, jak je Ravenovi?" zeptám se tiše.

"Trpí výčitkami svědomí, ale to mu neublíží, neboj. Občas potřebuje usadit," zasměje se.

"Hlavně, že je v pořádku," odechnu si.

"Ty se na něho nezlobíš? Málem tě zabil," podívá se na mě udiveně.

"Víš, že ani ne? Docela ho chápu, na jeho místě bych nejspíš udělal to samé," pokrčím rameny.

"Tohle mu říkat nebudu, jinak s ním nevydržím," zasměji se.

"Vy spolu chodíte, že," podotknu smutně.

"Nechodíme, mám přítele, ale on to není. Jestli se cítíš dobře, proč nejdeš ven?" zeptá se mě udiveně.

"To je dobrý nápad," usměji se a obléknu, z tašky vytáhnu sešit a tužku a vyjdu ven, po příkrém schodišti sejdu dolů.

Nechápu, jak je mohli udělat, ale sekerou to určitě nebylo, na to byly moc dokonalé. Když hledám klidný koutek, rozhlížím se, jak můžu.

Za chvíli zabloudím na nejdokonalejší místo na psaní. Sednu si pod rozložitý strom. Kupodivu nemusím chytat nápady jako doma, místo toho píšu bezmyšlenkovitě a přece souvisle.

Ponořím se do svého světa, kam nikdo kromě mě nesmí a kam nikoho v životě nepustím, do svých snů.

Silf strčí hlavu, ze svého odpočinkového místa vedle mého pokoje, do okna.

"Rave, jestli se mu chceš omluvit, tak máš možnost, právě vyšel ze svého pokoje. Když budeš mít štěstí tak si najde odlehlé místo, kde si budete moct promluvit," ozve se tiše. Vyhlídnu ven a s díky doslova vyletím ze svého příbytku. Vůbec nikoho a nic nevnímá, jako by v hlavě měl zase jeden ze svých příběhů.

Naprosto si nevšimnu Saltora, který mě sleduje tak abych si ho nevšimnul, což se stalo.

Přikradu se za strom, který si zabavil Alex: a přes rameno se mu začtu do neskutečného příběhu, plného elfů a draků. Hlavním hrdinou je neskutečně arogantní pablb, který si myslí, že má ve všem pravdu. Trvá mi hodně dlouho, než mi dojde, že představuje mě, skoro se vzteky neznám.

"Takže podle tebe jsem neskutečný idiot, který diktuje, co má kdo dělat a jsem nepříčetný, když není podle mě nebo se podaří něco, co pokládám za nemožné?!" zaječím na něho nečekaně.

Místo toho, aby vyskočil, lekl se a začal koktat omluvy, se na mě klidně podívá a usměje se.

"No jako on vypadáš, chováš se tak a máš stejně inteligentní kecy, tak bych řekl, že to budeš ty," setře mě s klidem. A aby toho nebylo málo, ještě mě dorazí slovy.

"Příště buď tak laskavý a nedupej tolik, kdo se pak má soustředit na psaní, demente," zavrčí a mě doslova a do písmene dojdou slova. Jen tam stojím a hledím na něho jako trol na svou palici, která mu nečekaně spadla na hlavu.

Za mnou se ozve křišťálový smích. Otočím se a vidím Saltora, jak se smíchem běží pryč. Už vidím, jak se mi všichni chechtají za zády.

Skočím před něho a vytrhnu mu sešit z ruky. Vzápětí na něho začnu ječet, dočista zapomenu, že jsem se mu chtěl omluvit. Chvíli mě poslouchá, pak udělá něco, že mě všechno přestane poslouchat a já zapomenu na všechno i na zákony chaosu, políbí mě.

Není to jenom obyčejná pusa, tohle je hluboký polibek, který dokazuje lásku. Sešit mi vypadne z rukou a můj mozek, pokud jsem někdy nějaký měl, mě v ten moment opustí.

Moje ruce, zareagují samočinně a začnou z něj sundávat oblečení, ústa, naprosto nekontrolovaně prozkoumávají každý kousíček jeho kůže, stejně tak jako ruce. Ani si nedokážu uvědomit, jak jsme se ocitli nazí na trávě.

Ruce laskají jeho tělo, stejně jako jeho moje, svíjí se pode mnou rozkoší jako had a umocňuje návaly rozkoše, které mnou procházejí. Z ničeho nic se jeho ústa dotknou mých, pomalu sjíždí po boku krku a líbají na každý milimetr kůže.

Chvíli ho nechám a pak se zmocním jeho bradavky, jemně ji saji a tahám za ni, jeho vzdechy jsou pro mě ta nejkrásnější hudba, jaká může existovat.

Jen co bradavku uspokojím, začnu provádět totéž s druhou. Vypne se ke mně a tiše vykřikne rozkoší. Neprotestuje, když ho položím do trávy a jazykem pomalu začnu zkoumat jeho kůži, jen co se dostanu na bříško, zasypu ho jemnými polibky a zuby dráždím k nepříčetnosti.

Vykřiknu, jeho ruka, která mě hladila, si našla cestu i tam, kde nikdo nebyl, k mému přirození a pohladila ho. Ani nevím, jak jsem se ocitnul na zádech a v jeho ústech, ale krásnější muka jsem nezažil.

Teprve, když mě vydráždí k nepříčetnosti, dostanu sílu ho ode mě odtrhnout a zaútočit na jeho horké napuchlé rty od líbání.

Přitiskne se ke mně a otře se o mě jako kočka, žadonící pohlazení. Chci mu jeho drzost oplatit, znovu ho donutím si lehnout. Zuby pomaličku přejíždím přes jeho kůži k jeho penisu. Jazykem ho obkroužím a začnu ho líbat na vnitřní stranu stehen těsně vedle jeho pyšně trčícího přirození. Takřka vzlyká blahem.

Usměji se a z milosti ho vezmu do úst, jeho slastný výkřik se odrazí od korun stromů a znovu spadne zpět. Chvíli ho laskám, než ho pustím. Ve snaze mu neublížit, ho chci nejdříve roztáhnout, ale chytne mi ruku s tichou prosbou, ať jdu hned. Vyhovím mu a pomalu do něj začnu vstupovat.

Nečekaně se pohne směrem ke mně, tím se ocitnu celý v něm. Jeho bolestný sten mě málem vyrve srdce z těla. V momentě, kdy chci z něj vystoupit, mě zablokuje tím, že mi nohy ovine klem boků a přitiskne se ke mně.

Pochopím a trpělivě čekám, kdy ho bolest přejde. Jsou to hotová muka. Hlazením a líbáním se ho snažím uvolnit, i když bych nejraději do něj přirážel.

Nečekaně se pohne a zasténá rozkoší. Pohnu se a zvuk se opakuje. Začnu do něj pomalu přirážet, aniž bych opustil jeho ústa, která líbám. Znovu a znovu se pohybuji proti němu ve stále rychlejším tempu a on se pohybuje proti mně. Netrvá dlouho a oba vyletíme do zářivého vesmíru jen proto, abychom zjistily, že stále ležíme na tom samém místě.

Vyklouznu z něj a lehnu si unaveně vedle stejně unaveného milence. Nečekaně se zvedne a oblékne se. Pak si ke mně klekne a pohladí mě po tváři.

"Nechci, abys měl problémy, vím, že se ke mně nemáš přiblížit, ale prosím přijdi zítra," požádá mě a se sešitem a tužkami se rozběhne zpátky.