Přátelství II

II -_-"

V sobotu mě máma vzbudí časně.

"To hoří?" zeptám se a zavrtám se ještě hloub do vyhřátých peřin. Vůbec se mi nechce z vyhřátého pelíšku.

"Ne, ale je stěhovací den," ozve se Alexův pobavený hlas.

Polekaně vystřelím z postele a vzápětí, jak si uvědomím, že na sobě nemám ani nitku, zahučím zpátky s obličejem rudým jako rak.

"Jé," vyvalí na mě Alex oči.

"Vypadni ty jeden šmíráku," hodím po něm první předmět, který mám po ruce. Je to můj jediný budík. Alex ho pohotově chytne a vyběhne s chichotáním ven ani za sebou nezavře. Zvednu se a držíc před sebou peřinu dojdu ke dveřím a zavřu je. Pak se blesku rychle obléknu a z úložného prostoru válendy vyberu všechny věci. Kam je dám, netuším, jde především o puzzle a knihy které se mně nikam nevešli.

S Alexovou pomocí ji vyneseme po tom, co jsme ji přelepily lepicí páskou, aby se nám neotevírala. Přestavíme nábytek, aby měl kam dát své skříňky, a ustoupíme stěhovákům, kteří tam nanosí jak postel, tak zbývající skříně.

Naskládají to tam a poděkují nám, že jsme jim ušetřily práci. Alex se dá do vybalování svých věcí.

"Není to tak přecpané, jak jsem si myslel," rozhlédnu se po pokojíčku.

"Chtělo to jen správně uspořádat," pousměje se Alex.

Jak jsem nečekal, že mi někdo odpoví, rozbiji další věc.

"Ty jsi nemehlo," povzdechne si Alex a spraví vázu, kterou jsem robil. Zůstanu na to zírat s otevřenou pusou.

"To je moje schopnost, zpravovat věci," usměje se na mě.

"To se bude hodit. Kterou půlku chceš?" podívám se na postel.

"Je mi to jedno třeba tu u dveří," odpoví lhostejně Alex.

Povzdechnu si a dám si peřiny na tu u okna. Začnu si přerovnávat věci v prádelníku a poličkách, abych měl kam poskládat krabice a knihy.

"Nepochopím nikoho, kdo tohle dokáže složit," zamumlá najednou. Otočím se a vidím, jak drží jednu krabici s puzzle.

"Není to tak složité," pousměji se.

"Ty to dokážeš složit?" vyvalí na mě oči.

Ukážu na jeden obraz krajinky, která mi visí na zdi. Vůbec nejde poznat, že je poskládaná z těch malých kousíčků skládačky. Jen velice z blízka.

Alex přistoupí k obrazu a přejede po obraze prsty.

"Jak dlouho ti to trvalo?" zeptá se mě a v hlase je mu slyšet úcta.

"Ta krajinka? Asi tři měsíce," odpovím. Vyvalí na mě oči.

"To myslíš vážně?" nevěřícně. S úsměvem kývnu.

"Obdivuji každého, kdo dokáže složit dva dílky," zavrtí hlavou, nedá mi to, abych se nepochlubil, a vytáhnu rozdělané puzzle. Jde o tři malá tygřata, které se opírají packami o zeměkouli.

Je hotové jen z půlky.

"Je to nádhera," kouká na obrázek na krabici. Znovu krabici schovám a jdu se podívat, jestli máma nepotřebuje pomoct.

Bude hotové peklo být v jeho blízkosti a nedotknout se ho.

Pomoct potřebuje a tak sedím v kuchyni a škrábu brambory, mrkvu a další zeleninu do polévky a na oběd.

Když jsem hotový, přemýšlím, co mám dělat, abych se nemusel vrátit do pokoje a být znovu v Alexově blízkosti.

Téměř po půl roce se pro mě škola stala útočištěm. Jak jsem se dřív vyhýbal škole, teď se vyhýbám domovu a svému pokoji. V noci prakticky nespím a snažím se být co nejvíc na kraji, abych se ho náhodou nedotknul.

Vyhýbám se ho, jak nejvíc můžu a to jak doma tak ve škole. Zrovna se loudám nejdelší cestou domů, když za sebou zaslechnu známý hlas.

"Kene, chci s tebou mluvit," ozve se za mnou Alex.

Skrčím se a snažím se zmizet. Nepodaří se mi to. Chytne mě za ruku a otočí k sobě. Z jeho očí srší blesky.

Snažím se mu vytrhnout, ale nedá se a táhne mě domů, kde nikdo není. Strčí mě do pokoje a stoupne si před dveře.

"A teď mi vysypeš, proč se mi vyhýbáš. Ne jenom ve škole, ale i doma. Můžu ti říct, že mě to docela štve, chováš se jak spratek," křičí na mě.

Sednu si na postel a hlavu dám do dlaní. Nevím, jak mu mám vysvětlit, že se mně líbí a že s ním chci chodit, když je to můj brácha. Naši se před dvěma měsíci vzaly.

"Tak, co se děje?" zeptá se mě.

Skousnu si rty. Jeho přátelství jsem získal už dávno, ale teď mi to nestačí. Cítím, že chci víc, ale, co když ho ztratím? Po tváři mi steče slza.

"To mě tak moc nenávidíš?" zeptá se tiše.

Překvapeně zvednu hlavu. Nenávidět ho? Je tohle vůbec možné?

"To není pravda, je to…" zmlknu a kousnu se do rtů.

"Je to… co?" přejde ke mně a klekne si přede mě.

To už nevydržím a vrhnu se na něho. Své rty přitisknu na jeho, skoro hned se odtáhnu a vyděšeně se na něj dívám a čekám, co udělá.

"Víš, že jsi blázínek?" usměje se na mě Alex a než se stačím vzpamatovat, ležím pod ním na posteli a on mě líbá.

"Tušíš vůbec, jak dlouho jsem doufal, že ke mně cítíš to samé hlupáčku? Víš, jak dlouho tě mám rád? Poslední dobou jsem si málem rval vlasy hrůzou, že mě nenávidíš," dívá se na mě smutnýma očima a hladí mě.

"Já tě miluji Alexi už dlouho, ale jsi můj bratr," zajíknu se.

"Nevlastní bratr a vůbec žádné příbuzenské vztahy do toho neplandej. Miluji tě," skloní se ke mně Alex a spojí naše rty navěky.

Stojím na střeše školy a koukám se dolů na město. Tolik se toho změnilo. Hledal jsem pouhé přátelství jen proto, abych našel skutečnou lásku.

"Tak tady jsi. Zase tě sháním po celé škole," ozve se naštvaně Alex.

Otočím se a usměji se, když ucítím, že mě Alex vezme za ruku. Nechám se táhnout zpět do školy.

My dva prostě patříme k sobě.