Zasněžený sen

Jdu po zasněženém chodníku a je mi smutno. Bratrovi se splnilo přání a já jsem zůstal sám jako kůl v plotě.

Vůbec nekoukám na cestu a tak není divu, že do někoho vrazím a ten dotyčný spadne na zem.

"Promiň, nekoukal jsem na cestu. Můžu ti pomoct?" zeptám se kluka, který mi přijde trochu povědomí, ale nemůžu si vzpomenout proč.

"To budeš hodný Dominiku, nevidíš moje brýle?" zeptá se mě a já si ho hned přiřadím k novému spolužákovi Adriánovi. O to víc mě to mrzí.

Adrián je slepý. Rychle mu nasadím brýle a pomůžu mu vstát. Podám mu hůlku a podívám se na hromádku balíčků na zemi. Jestli to všechno nesl v ruce.

"Ty nemáš tašku?" zeptám se ho.

"Ne, nikdo mi ji nenabídl," pokrčí rameny a začne hledat balíčky. Poskládám mu je od náruče.

"Chviličku počkej ano?" požádám ho a než se stačí vzpamatovat, jsem zpátky i s velkou dárkovou taškou, do které naskládám balíčky.

"Dárky máš v tašce," vtisknu mu ji do ruky.

"Děkuji, jsi hodný" usměje se Adrián a stiskne tašku v ruce.

"Můžu ti ještě nějak pomoct?" zeptá se mě Dominik a mně se rozbuší srdce. Už po hlase se mi líbí. Je mi v jeho blízkosti hodně dobře.

"Když budeš tak hodný, potřebuji ještě do knihkupectví a pro pár dárků. Měl mi pomoct bratr, ale…" nasadím svému skvělému bratříčkovi psí hlavu.

Uslyším jemné zakňučení Dantyho a přejede mě mráz po zádech. Jestli sem teď bratr vtrhne, tak mi pokazí jedinečnou příležitost.

"Tak pojďme, ať si můžeme sednout do cukrárny na horké kafe se šlehačkou," uslyším Dominika a mě se málem zastaví srdce.

Vůbec jsem nečekal, že by mě fakt pozval na rande, i když teď ho k tomu žene pocit viny. Jemně si povzdechnu.

"Děje se něco Adriáne?" zeptá se mně Dominik a já překvapeně zamrkám. Tenhle povzdech neslyší ani bratr a má vynikající sluch.

"Ne nic jen jak jsi to slyšel?" nedokážu potlačit překvapení v hlase.

"To díky bratrovi. Má strašně jemný krok, ale to až jindy nechci se o něm bavit," odpoví mi. V jeho hlase zaslechnu trochu smutek.

"Stalo se mu něco?" Nedá mi to, abych se nezeptal.

"Ne, jen bratr si našel přítele a já jsem zůstal sám. Ne že bych mu něco vyčítal, jsem rád, že si někoho našel, ale minulí rok jsme trávily vánoce spolu a teď…" nechá hlas vytratit do ztracena.

"Nemůžu uvěřit, že třídní playboy zůstane na vánoce sám. Neříkej mi, že není nikdo, o koho bys stál," pousměji se a zastavím, když mě zarazí. Podle zvuků poznám, že jsme na přechodu.

"Je tu někdo o koho bych stál, ale nevím, jestli by on stál o mě," odpoví mi.

V ten moment nevím, jestli mám smutnit, protože nejsem tím, o koho stojí, nebo mám chovat naději, že jím možná jsem. Než stačím něco říct. Dominik zastaví a promluví.

"Tak jsme tady, pomůžu ti dokoupit zbytek dárků, ať můžeme jít na to kafe," promluví a já se zatetelím blahem.

"Děkuji, že jste mu pomohl, ale já se už o něj postarám," ozve se za námi bratrův hlas a do dlaně mi strčí čenich Dante.

"Ariáne, promiň, že to trvalo tak dlouho, ale ještě jsem byl proběhnout Danteho," otočí se na mě a Dominika úplně ignoruje.

Nejradši bych Nicka poslal do horoucích pekel.

"Škoda, tak já půjdu, Adriáne, když už tu máš doprovod. Uvidíme se ve škole," ozve se Dominik a vzápětí uslyším vzdalující se kroky.

Počkám, až odezní a otočím se na bratra.

"Nicholasi já bych tě nejradši vykopl ke všem čertům," zavrčím na bratra a chytnu se držadlo, pro slepce, který nese Dante.

"Proč? Vždyť jsem nic neudělal. Neříkej. Že tohle byl Dominik," dojde mu.

"Jo to byl Dominik. Jak vypadá?" zeptám se zvědavě.

"Je o něco vyšší než ty, tmavě hnědé vlasy, temně modré oči, štíhlí, má všechny zuby a prsty na rukou také. Nohy mi ukázat nechtěl," předvede Nick svůj smysl pro humor.

Zatrne ve mně, je přesně můj typ. Tak to u něj po dnešku nemám šanci, dočista jsem se ztrapnil.

"Měl jsem s ním jít na kafé, teď už mě nikam nepozve," posmutním.

"Jestli ho odradí tohle, pak nemá cenu, aby ses kvůli němu trápil," napomene mě jemně bratr.

Pousměji se. Nick má pravdu. Nevím jak je to možné, ale má talent vždycky říct to pravé, abych se netrápil.

Dám pokyn Dantemu a vstoupíme do knihkupectví.

"Pánové, promiňte, ale zvířata sem nesmí," zastaví nás prodavač už ve dveřích.

"To je slepecký pes," namítnu a chci jít dál.

"A co by dělal slepec v knihkupectví? Vypadni, nemám na tebe čas, mrzáku," zavrčí na mě prodavač a začne mě vystrkovat ven. Bratr se nevzmůže na slovo.

"Můžeš mi říct, co to děláš?" ozve se za námi ledový hlas.

"Já… to… oni chtěli krást." Vyblekotá prodavač.

"Byl jsem svědkem něčeho jiného a tentokrát ti to jen tak neprojde," odsekne ledově hlas a já si konečně uvědomím, komu patří. Dominikovi.

"Já se omlou…" začne blekotat prodavač.

"To ti tentokrát nepomůže," utne jeho řeč Dominik a drcne do nás, takže vstoupíme dovnitř.

"Sylivie, prosím tě věnuj se těmto zákazníkům a jako omluvu jim dej čtyřiceti procentní slevu, kdyby někdo mrmlal tak mají nějakou výhru. Jdu za tátou s tímhle ehm. Zase problémy," křikne na někoho.

"Jasně šéfe, doufám, že tu nebude, znepříjemňuje práci všem," ozve se příjemný hlas, který se vzápětí ozve u nás, " tak co to bude lidičky, ale ty jsi krásný pejsek," uslyším ten hlas, který se doslova rozplyne nad Dantem.

Když se s ním dost pomazlí, provede nás po knihkupectví a namarkuje vybrané knihy.

"Sylvi, je to vyřešeno, nevíš o někom, kdo by vzal brigádu do vánoc nebo až někoho najdeme?" ozve se Dominik.

"Jasně brnknu bráchovi, už dlouho něco takového hledá. Mohl by přijít už dnes," odpoví Sylva a požádá nás o zaplacení. Brácha zaplatí a vezme knihy.

"Ahoj Sylv, prosím tě nezakoplas o něco?" ozve se jasný hlas a mě vane kolínská a musím říct, že příjemná.

"Promiň, ale…" začne Sylvie. Je mi jasné, že to nejspíš bude její bratr.

"…ne, že. Je mi líto, že pořád otravuji," povzdechne si.

"Simone, mohl bys počkat, až domluvím?" vyčte mu Sylvie.

"Takže Simon," zaslechnu tiše bratra a jemně povytáhnu obočí a smutně si povzdechnu. Zrovna teď bych si přál vidět toho, kdo zrovna ulovil srdce věčného smíška.

"Promiň," špitne příjemný hlas.

"Jestli chceš, můžeš nastoupit tady brigádu a rovnou se domluvit se šéfem. Ušetřil´s mi volání," uslyším v jejím hlase pousmání.

"V-vážně?" zeptá se ohromeně Simon.

"Jo a teď plav, než si to rozmyslím a řeknu, že neznám," pobídne ho se smíchem.

"Díky, díky, díky jsi nejlepší sestřička pod sluncem," zapěje Simon a někam jde.

"To jsem zvědavá jak dlouho," zabručí si pro sebe.

"Simone a buď té lásky a najdi si nějakého kluka, přece nebudeš sám i tyto vánoce," křikne za ním.

"Ty jsi strašná. Nikoho nechci," zahučí Simon. Docela bych se vsadil, že je rudý až za ušima.

"Aha, dvě minuty," řekne si pro sebe Sylvie a povzdechne si.

"Ariáne, půjdeme," ozve se Nick. Neujde mi smutný podtón v hlase. Rázem se rozhodnu, že ty dva musím dát dohromady. Ale k tomu budu potřebovat spiklence, a kdo by se na to hodil líp než Dominik?

Do školy se s Dantem přiřítíme na poslední vteřinu a do třídy zapadneme až po zvonění.

"Á pan Senter, copak vás zdrželo teď? To si myslíte, že škola je holubník?" naveze se hned do mě učitel.

"Ne, přejíždělo moc aut," odseknu. Nemusí vědět, že jsem zaspal.

"Na to vám mám skočit?" zeptá se jedovatě.

"Má pravdu, teď je zácpa a tak se auta cpou do menších ulic i já jsem měl problémy a to bydlím blíž ke škole než Adrián. Dobře víte, že jsem do třídy zapadl pár vteřin před vámi," zastane se mě Dominik a třída souhlasně zabručí.

"Sedněte si," zavrčí učitel. A začne zkoušet. Samo mu padne na moje jméno. Zkouší mě snad hodinu a od začátku školního roku. Všechno umím a tak je pro mě dost šok, když mě oznámí, že mám za pět.

"To si děláte srandu?" ozve se od dveří ředitel.

"Pane řediteli já…" začne učitel. Podle zvuku je mu docela horko.

"Co vy? Ten kluk si zaslouží jedničku a s vámi si okamžitě promluvím v ředitelně, čekám vás tam hned po zvonění," řekne ředitel ledovým hlasem a vyjde ze třídy.

Učitel mě pošle sednout bez známky a ukončí hodinu.

"Díky Dominiku," otočím se po hlase na spolužáka.

"Nemáš za co," řekne a v hlase se mu ozve usměv.

"Mám, z toho bych se nevymluvil," odpovím a jdu si sednout do lavice.