Přání první vločky III

III

,Takže si tu ruku přece jen zranil, ´ pomyslím si, když vstoupí do třídy s obvazem na ruce. Zapadne do své lavice a skrčí se v ní.

Kolem něj se vytvoří hlouček a všichni se vyptávají, co se mu stalo.

"Nemůžete ho nechat v klidu? Kdyby chtěl tak vám to řekne," zasáhnu ostře a odeženu je od jeho lavice. Odejdou s nafouklými tvářemi.

"Díky," špitne Lukáš a usměje se na mě.

"Nemáš za co," usměji se a vrátím se zpátky do lavice.

V zádech cítím jeho zkoumavý pohled. Sleduje mě celou dobu. Nespustí ze mě oči ani v jídelně a to sedím co nejblíže k němu. Snažím se chovat nenuceně a dost netaktně odmítnu jednu holku.

"Jsi buzerant, každý jiný by si to považoval za čest," vyjede po mě vztekle.

"A víš, že jsem? A jsem na to hrdý, znám kluka, kterému nesaháš ani po prsty u nohou," setřu ji a sednu si k Lukášovi.

Chvíli se dívám, jak mu nejde ukrojit maso a pak se nad ním smiluji a nakrájím mu to. Odměnou je mi ten nejkrásnější úsměv, jakého je schopen. Můžu na něm oči nechat.

Rychle se pustí do jídla.

"Nehltej tak to jídlo ti neuteče," usměji se na něho.

Lukáš zrudne a jí pomaleji. Nevnímám, že se jídelna vyprazdňuje, čekám, až se nají, abych mu pomohl s tácem, který mu nesmlouvavě vezmu.

Jeho protest ignoruji. Potom s ním jdu domů. Bydlíme naproti sobě, tak nemůže nic namítat.

"Víš, často za mnou chodil kocourek, ale teď jsem ho dlouho neviděl, stýská se mi po něm," povzdechnu si u jeho branky a přeběhnu ulici. Shodím boty i bundu a vyběhnu k sobě do pokoje a rovnou k oknu. Ještě pořád stojí u branky a v ruce drží klíč, nakonec se přece jen vzpamatuje a odemkne ji. Vejde dovnitř a zavře za sebou branku.

O několik dní později znovu spatřím Lukáše, ve své kočičí podobě, jak jde zamyšleně k městu. Nevím, co mu vrtá hlavou, ale hned vyběhnu z domu.

Sleduji ho z větší vzdálenosti než obvykle, dává si bedliví pozor. Zahne za roh a já uslyším děsivé zavřeštění. Rozběhnu se a vidím velkého psa, jak v tlamě svírá Lukáše.

Neváhám ani vteřinu a vší silou loktem narazím do psovích žeber. Ten zakňučí a pustí Lukáše.

"Co si dovolíte šahat na mého psa?" zaječí afektovaný hlas. Pes má samovodící vodítko. Tohle byl úmysl!

Chytnu psa za obojek a volnou rukou vylovím mobil. Ženská znejistí.

"Počkejte, kam chcete volat," ozve se s panikou v hlase.

"Na policii," odvětím suše.

"Ne to nesmíte! Mikky jdeme!" trhne vodítkem, ale držím ho pevně.

Za okamžik jsou tam policisté a já jim vysvětluji, jak se vše seběhlo. Lukáše uvedu jako svého kocoura.

Policisté nás odvezou na jejich veterinární stanici, kde zjistí, že pes není přihlášený a očkovaný ani na jednu nemoc.

Rychlými testy se zjistí, že naštěstí nemá vzteklinu.

Ženská vyvázne s tučnou pokutou, s tím, že pro psa si může přijít, až uvede vše do pořádku.

Navíc musí uhradit naše ošetření.

"Ty rány nejsou hluboké, chce to jen čas," ujistí mě veterinář, když Lukáše ošetří.

Opatrně ho vezmu do náruče a odnesu k sobě domů, kde ho uložím do postele a nechám odpočívat. Odejdu mu udělat něco na zub. Vrátím se právě včas, abych ho chytil na odchodu.

Položím misku a opatrně ho vezmu za poraněný hrudník, abych ho vzal do náruče.

"No tak Lukáši kam ses vydal, hm? Máš ležet," podrbu ho pod bradičkou, zatímco Lukáš na mě upře vyděšený pohled. Pak sebou začne smýkat.

"Neblbni Luky, jen si to zhoršíš," chytnu ho pevněji.

Lukáš se po chvíli uklidní a odevzdaně se schoulí v mém náručí. Znovu ho položím do postele a přikryji. Misku mu přinesu co nejblíže a odejdu pro další s vodou. Z náhlého popudu natočím vodu ještě do sklenice a odnesu to do mého pokoje.

Lukáš je přeměněný na člověka a kouká se ven.

"Luky, tu máš vodu napij se. Ty rány ti hned vyčistím, máš hlad?" zeptám se ho a zvednu ho, aby se napil.

Všimnu si, že peřinu drží co nejvýš a chápavě se usměji. Když se napije, otevřu skříň a podám mu pyžamo.

"Vrchní si ještě neoblékej, abych ti mohl namazat rány," usměji se na něho a odejdu do koupelny pro lékárničku. Dám si pořádně načas, aby měl dost času se obléknout, když vejdu je hotový. Ošetřím mu rány a namažu je. Pak mu obléknu vrchní díl a přikryji ho.

"Máš hlad?" zeptám se ho. Jen s odvrácenou hlavou knikne, že ne a zavře oči.

Stáhnu roletu, aby měl přítmí, a při tom si všimnu, že padá jedna jediná vločka. Pootočím hlavu a uvidím, že Lukáš se na ni dívá také.

"Přeje si to, co já?" zeptám se sám sebe. A poté, co vločka zmizí, zatáhnu roletu. Pak si zapnu malou lampičku, abych Lukáše nerušil, a pustím se do úkolů na zítřek.

O hodinu později zaslechnu domovní zvonek a já se rychle podívám po spícím Lukášovi, jestli se nevzbudil. Ne, klidně spí.

Seběhnu dolů a otevřu Lukášovu bratru Dominikovi.

"Ahoj neviděl jsi Lukáše? Nemůžeme ho najít," vyhrkne na mě nervózně.

"Spí u mě. Napadl ho pes, ale je v pořádku," odpovím mu klidně.

"Tak přece a byl…" odmlčí se. Nechce bratra shodit.

"Kočka, naštěstí jsem byl nedaleko," dopovím za něho.

Dominik na mě vyvalí oči.

"Ty to víš?" zeptá se mě nevěřícně.

"Jo vím, přišel jsem na to náhodou v květnu," usměji se.

"Tobě to nevadí?" zeptá se mě zaskočeně.

"Ne, nevadí, miluji ho takového jaký je. Doufám, že si brzy dá říct a bude se mnou chodit," odpovím mu klidně.

Dominikovu odpověď přeruší vzlyk, který se nese od schodů.

Otočím se a uvidím Lukáše, který se opírá o zábradlí a s nevěřícným pohledem na mě kouká.

Okamžitě se vydám k němu a obejmu ho.

"Miláčku měl bys odpočívat," pohladím ho.

"Budu s tebou chodit," usměje se na mě a položí mi hlavu na rameno. Jeho ruce mě obejmou kolem pasu.

Šťastně se usměji a pomyslím si, že první vločka skutečně plní přání.

Ani si nevšimnu, že Dominik s úsměvem zavře dveře a nechá nás o samotě.

Když po novém roku vejdeme s Lukášem do třídy, způsobíme hotový poprask. Nejenže tam vejdeme ruku v ruce, ale na prstě nám svítí z brusu nové zásnubní prstýnky.

Lukáš mi dal k vánocům stříbrný řetízek s přívěškem kočky, já jemu stříbrný řetízek s rolničkou.