Přání první vločky

Tahle bude na tři moc se omlouvám :(

Jedna stará legenda vypráví,

že když spatříš úplně první vločku, jak padá na zem,

splní ti přání.

Přání, které nosíš tajně v srdci a které se zdá být nesplnitelné.

Stojím u okna a sleduji vločky, které se tiše snáší k zemi. Toužím spatřit tu úplně první vločku. Vločku přání.

Snažím se o to marně už třetí rok a ani teď se mi to nepodařilo. Smutně se usměji a sejdu dolů, kde vrcholí přípravy na vánoce. Z trouby voní cukroví a z rádia se linou tiše vánoční koledy. Nemám náladu je poslouchat. Mou jedinou povinností bylo nakoupit dárky, to jsem udělal. Koupil jsem jeden navíc, kdyby se našel někdo, kdo by o mě stál, ale kdo by stál o takového podivína, jako jsem já?

Jediné čím disponuji skvěle, jsou mé oči, které mají zlatavou barvu a zorničky protáhlé do čárky. Miluji noc a toulaní v ní. Jedině tehdy jsou mé oči normální.

Jedině tehdy můžu odhalit svou pravou identitu. Nikdo o tom neví. Nikdo neví o tom, že se za bezesných nocí proměňuji v černou kočku.

Toužím najít někoho, kdo by to pochopil, kdo by se na mě nedíval jako na zrůdu, je mi jedno, jestli to bude holka nebo kluk. Dokážu milovat oboje. Ale nikdo nechce milovat mě.

Tiše přeběhnu do předsíně a vezmu si bundu.

"Lukáši potřebovala bych skočit do obchodu," ozve se máma z kuchyně.

Prsknu. Jak je možné, že pokaždé ví, kde jsem?

Vrátím se podrážděně do kuchyně.

"Jistě mami co potřebuješ?" vezmu blok a tužku. Máma nikdy nenadiktuje jednu nebo dvě věci. Vždy je to minimálně tucet.

Máma začne diktovat, přitom otevírá skříňky a ledničku, aby na něco nezapomněla. Nakonec je z toho nákup o dvou stránkách a dvou sloupcích na každé. Tak jestli tohle utáhnu, ví bůh. Povzdechnu si a vyhrabu pět velkých tašek.

"Páni, toho je. Nechceš pomoct Lukáši?" zvedne oči od seznamu Dominik.

"Neměj péči," zpražím ho a počkám, až máma vyloví peníze.

Vezmu seznam a vydám se do chodby pro bundu a boty. Dominik mě následuje a za chvíli jdeme vedle sebe. Nevšímám si ho. Dojdu k obchodu a vytáhnu vozík, dokonale mě naštve, když Dominik udělá to samé.

"Jestli něco potřebuješ tak mi to řekni a já ti to koupím," zasyčím na něho.

"Já nepotřebuji nic, ale ty potřebuješ pomoct," odsekne a sebere mě půlku seznamu a peněženku.

"Za půl hodiny se setkáme za první pokladnou ano?" ujistí se a zatlačí vozík do prodejny. Udělám to samé a vytáhnu půlku seznamu.

Začnu do vozíku házet věci na seznamu. Konečně mám všechno až na jednu věc. Zamračeně se dívám na sklenice medu, které jsou jako naschvál mimo dosah. Natáhnu se a konečky prstů se mě podaří jednu sklenici posunout o milimetr. Zkusím to znovu a modlím se, aby jich nespadlo víc.

Jednu jsem schopný chytit, ale ne dvě. Najednou někdo sklenici chytne a dá mi ji do košíku.

"Stačilo říct Lukáši," ozve se za mnou známí hlas a já se otočím, abych zjistil, že za mnou stojí Tomáš z naší třídy.

"Zvládnul bych to i bez tebe, ale i tak dík," poděkuji a zamířím na smluvené místo k pokladně. Dominik už tam čeká a vyhlíží mě.

"Zařaď se přede mě, zaplatím to," řekne mi a postrčí před sebe.

"A kdo jiný by to měl zaplatit, když jsi mi sebral peněženku," zeptám se ho jedovatě.

"Promiň, bráško, ale ty bys byl schopný koupit jen tu polovinu a mě tu s druhou nechat, tak jsem to musel udělat tak," omluví se mi Dominik.

Zmlknu a otočím se k pokladně. Přesně to jsem měl v úmyslu. Začnu vyndávat věci na pás a Dominik hned po mně.

"To je dohromady," zarazí prodavačku, která se snaží oddělit nákup plastikovou přihrádkou. Ta se o to přestane snažit a začne nákup markovat. Stojím za pokladnou a bez ladu a skladu ho házím do tašek. Konečně je vše hotovo a táhneme nákup domů.

Jen co dojdeme, nechám nákup ležet v předsíni a odběhnu do svého pokoje, kde se zamknu. Pochvíli vyjdu a jdu do předsíně.

"Lukáši kam jdeš, za chvíli bude večeře," vykoukne z kuchyně máma.

"Jdu ven, nemám hlad, nedělej si starosti," řeknu s odvrácenou hlavou, teď mám oči výraznější než kdy jindy, a vyběhnu bez bundy do zimy.

Máma stojí ve dveřích a se starostí v očích se za ním dívá. Doufá, že se mu nic nestane. Po chvíli se roztřese zimou a zavře dveře.

Není jediná, kdo si o něj dělá starosti.

Vykouknu ven a vidím Lukáše, jak vyběhl z domu bez bundy.

"To je hlupáček," povzdechnu si a s křikem, že jdu ven, vyběhnu i s náhradní bundou, kterou jsem pro něj koupil.

Vím co je Lukáš zač. Už dlouho doufám, že si mě Lukáš všimne. Zatím se držím bokem a dávám na něho pozor. Však se to už několikrát vyplatilo.

Několikrát jsem byl i u jeho přeměny, jen se nedokážu rozhodnout, jestli je rozkošnější jako kočka nebo jako člověk.

Několikrát ho ztratím z dohledu, ale nedělám si starosti, vím, kam chodí nejčastěji. Doběhnu k osamělé, slepé uličce a tiše vběhnu dovnitř. Uvidím ho znovu při přeměně, schovám bundu do bedny a vrátím se na začátek, abych dal pozor. Když se proměňuje, nevnímá okolí.

Vím, že nikdo nesmí Lukáše takhle vidět. Rychle vyhodím pár bezdomovců, kteří se s nadávkami přestěhují do jiné ulice. Jsem tak soustředěný do rozhlížení, že skoro přeslechnu kočičí tlapky. Rychle se schovám a sleduji černou kočku, která opatrně vykoukne z uličky a rozhlédne se. Teprve poté se vydá na toulku.

Z bezpečné vzdálenosti ho sleduji. Za těch pár měsíců jsem si vybudoval slušnou kondičku.

S úsměvem si vzpomenu na poslední květnový den, kdy jsem poprvé viděl, jak se přeměňuje.