Zloděj srdcí II

Tohle bude asi na tři díly >.<

Když dorazím do školy, neslyším nic jiného jen o nové skupině. Z jejich pištění, ječen se mi dělá zle. Ještě, že neví, kdo to zpívá, nemusel bych to přežít. Obloukem obejdu Ridericka a jeho partu a zapadnu do třídy a následně do lavice. Nevnímám hihňání holek a jejich rozplýváním se nad zpěvákem v masce. Pozoruji svět za oknem.

"Dnes jsi přišel včas? Kam to mám zapsat?" ozve se vedle mojí lavice sametový hlas.

Podívám se po jeho majiteli.

"Co chceš? Nic ti nedlužím," odseknu a nenápadně se odtáhnu.

"Nepřišel jsem se zeptat, jestli mi něco dlužíš, přišel jsem se zeptat, jestli bys se mnou nešel na pizzu," opře se, s neodolatelným úsměvem, o moji lavici.

"Cože?!" vytřeštím na něho nevěřícně oči. On si snad ze mě dělá srandu!

"Ptám se…" začne mi opakovat Riderick.

"Já jsem tě slyšel," přeruším ho.

"Jen nevím, jestli máš zatmění mozku nebo jsi absolutně blbý, myslíš si, že bych šel s někým, jako ty jsi ty na rande. Nehledě na to, že mám dost nabytý program, tak laskavě odpluj a dej mi pokoj," odpálkuji ho.

Skrčím se, jak každou chvíli čekám facku nebo, že mě chytne pod krkem.

"No aspoň jsem to zkusil. Tak se tě zeptám zítra, doufám, že budeš souhlasit," usměje se, dá mi polibek a odejde na chodbu.

Absolutně jsem nestihnul zareagovat. Teprve teď si uvědomím to ticho, co se rozhostí ve třídě. Rozhlédnu se. Všichni na mě koukají, jak na zjevení. Dlouho to nevydržím a vypálím na chodbu. Bohužel narazím přímo do toho idiota co posledně.

"A hele to je ten ubožák co do mě narazil už posledně, ani se neomluvil. Teď je to stejné, ale tentokrát za sebou nemá tu ochranitelskou bandu, tak se pobavíme," zkroutí mi ruku za záda a vede mě do chodby, kde nikdo není.

Jen co mě pustí, dostanu ránu do žaludku. Bolestí se zkroutím na zem. Tak do mě začnou pro změnu kopat. Pár jich mi mě postaví a drží v šachu. Dostanu pár ran pěstí, když to přestane a pustí mě i ti co mě drží. Neudržím se na nohách tak se zhroutím na zem a s bolestí se odsunu ke zdi kde omdlím.

<!-- /* Font Definitions */ @font-face {font-family:"Cambria Math"; panose-1:2 4 5 3 5 4 6 3 2 4; mso-font-charset:238; mso-generic-font-family:roman; mso-font-pitch:variable; mso-font-signature:-1610611985 1107304683 0 0 159 0;} /* Style Definitions */ p.MsoNormal, li.MsoNormal, div.MsoNormal {mso-style-unhide:no; mso-style-qformat:yes; mso-style-parent:""; margin:0cm; margin-bottom:.0001pt; mso-pagination:widow-orphan; font-size:12.0pt; font-family:"Times New Roman","serif"; mso-fareast-font-family:"Times New Roman";} .MsoChpDefault {mso-style-type:export-only; mso-default-props:yes; font-size:10.0pt; mso-ansi-font-size:10.0pt; mso-bidi-font-size:10.0pt;} @page WordSection1 {size:612.0pt 792.0pt; margin:70.85pt 70.85pt 70.85pt 70.85pt; mso-header-margin:35.

4pt; mso-footer-margin:35.4pt; mso-paper-source:0;} div.WordSection1 {page:WordSection1;} -->

Probudím se na ošetřovně.

"Jsi v pořádku? Nebolí tě nic?" zeptá se mně starostlivě sametový hlas.

Obrátím pohled za hlasem. Na mojí posteli sedí Riderick a starostlivě se na mě dívá.

"Co je ti do toho?" zeptám se ho a se sykáním se zkusím posadit. Jeho ruce mě hned vtisknou do polštáře.

"Zůstaň ležet. Aspoň než tě prohlídne doktor," napomene mě Riderick.

"Proč doktor? Jsme na ošetřovně," zamračím se.

"Dovol, ať tě uvedu do obrazu. Jsi v nemocnici a to napadení se odehrálo včera ráno. Doktoři se báli vnitřního zranění tak si tě tu nechali na pozorování," ujasní mi situaci Riderik.

"Ty si děláš srandu," hlesnu.

"Bohužel ne, ale neboj ten zmetek se, tě už ani nedotkne a vyhne se ti kilometrovým obloukem," mrkne na mě.

"To jako jsi mu pohrozil, že dostane přes prsty, když se na mě podívá, jo?" ušklíbnu se pobaveně.

"Ne. Řekl jsem mu, že dostane přes prsty, když se podívá na MÉHO kluka," usměje se na mě roztomile Riderick.

"To jsi neudělal," vytřeštím oči.

"Ale ano, udělal. Teď zbývá vyřešit otázka, kdy se ke mně přistěhuješ. Sám zůstat nemůžeš a moji rodiče s tím souhlasí," věnuje mi další roztomilí úsměv Riderick.

Radši zavřu oči, než mu odkývnu i to, že země je placatá a tančí na ní mimozemšťané.

"Jen přes moji mrtvolu,"odpovím pomalu a srozumitelně. Pak pootevřu oko a mrknu se co on na to.

Zamrká na mě.

"Miláčku tak ty chceš, abych se přestěhoval k tobě? To´s měl říct hned. Jen brnknu bráchovi, ať mi sbalí věci," rozšíří se mu usměv.

Zvednu ruku a vrazím mu facku.

"Ne ty kreténe, ty se nebudeš stěhovat ke mně a já se nebudu stěhovat k tobě. Nechodíme spolu a já tě neznám. Chápeš to nebo ti to mám přeložit do srozumitelné řeči?" zaječím na něho. Takového tupce, aby svět pohledal. Mimochodem, moc nádherného tupce.

Okouzleně se koukám na jeho užaslý pohled. Ten kdyby dávali v reklamě spolu se sebevětší blbostí, tak se to prodává po milionech kusů.

Po chvilce se jeho pohled přemění do štěněčího. Jen zalapám po vzduchu a zatnu zuby.

,Nesmíš mu ustoupit jasné? Nesmíš´ říkám si jako modlitbu. S tím pohledem je prostě k pomilování.

"Ahoj Deri, jak se vede?" ozve se přátelský hlas Dominika.

Zajásám, jestli to vyjde tak mám na půl vyhráno.

"Ahoj broučku, už je mi dobře," zamrkám na něho ignorujíc zachmuřený pohled.

Dom tohle pochopí, i když chodí s holkou a navíc má smysl pro humor. A taky že ano.

"Miláčku kolikrát ti mám říkat, aby ses nepral. Víš, jak mi v našem útulném bytečku chybíš?" nakloní se ke mně s mazlivým hlasem. Když je, ode mě milimetr někdo ho chytne pod krkem a odtáhne ho ode mě.

Zmateně zamrkám. Riderick stojí kousek ode mě a drží Dominika pod krkem. Z uší mu málem uniká pára.

"Ty jeden buzerante. Co si to dovoluješ k mému miláčkovi? Já ti dám, útulný byteček máš jednu vteřinu, aby ses s Derikem rozešel a vyklidil ten byt. Jinak tvoje kousky budou sbírat ještě příští století po zeměkouli a teď se kliď!" vyhodí ho nemocničními dveřmi. Chudák Dominik mi stačí jen zamávat.

Zírám na to s otevřenou pusou a nevzmůžu se na nic jiného než na zírání.

"Co si ta omladina dnes nedovolí?! Viděls to miláčku? A to má ještě tu drzost ti nosit dopisy," zamává listem před mýma očima a začne ho otevírat. Jasně poznám písmo manažera.

"Co si to dovoluješ? To je můj dopis sprosťáku," vyletím navzdor bolesti z postele a skočím po dopise. Jemu přitom uštědřím další facku.

"Vypadni z pokoje ty…" zalapám po dechu. Na víc se nezmůžu, protože mi ucpe ústa svými.

"Nenávist je jak vítr. Jen láska určuje hranici mezi iluzí a snem," zašeptá a zmizí jako ten příslovečný vítr.

Jako ve snách se dotknu svých úst. Ještě na nich cítím jeho polibek. Chvilku se vzpamatovávám a pak otevřu dopis od manažera. Zachmuřím se, požaduje, abych sundal na příštím koncertu masku a příští koncert je za necelý měsíc.

To přece po mě nemůže chtít!

Lehnu si a snažím se přemýšlet. Jediné co mi v tom brání je Riderickův obličej co se mi zjevuje před očima.

"Zatraceně proč tě musím tak milovat Ridericku Azuki?! Dej mi už pokoj!" vykřiknu na celou nemocnici. Bohužel, čeho si nejsem vědom je, že ten, komu ta slova byla určena stojí před nemocničním pokojem a slyší každé slovo.

Usměji se.

,Tak řece mě miluje. To je, ale tvrdohlavec. Aspoň vím, že mám pořád u něj naději´pomyslím si vděčně a jdu ztichlou chodbou k východu.

Do školy se vrátím pouhý týden před koncertem. Ten, který byl mezi nimi, byl pro můj úraz zrušen. Jdu k automatu a koupím si kolu. Přitom poslouchám hovor nedalekého hloučku.

"Já bych toho debila co ho zranil, zabila, jak si dovoluje šahat na mého Derika? No počkej jen, co zjistím, kdo to udělal!" vyhrožuje jedna, holka z naší třídy, má bojovný postoj a zaťatou pěstičku. Nejlepší na tom je, že se bojí i drobného pavoučka.

"Jak si ho dovoluješ, přivlastňovat, mého zpěváka? Ten je můj. Jen počkej, až pojedeme na svatební cestu, můžete mi zamávat!" brání se spolužák.

Málem vyprsknu to, co mám v ústech. Jen s námahou polknu a rozkašlu se. Tohle je další perlička, ten spolužák chodí s holkou. K hádce se pomalu začnou přidávat další.

Přestane bavit a tak se vydám do třídy.

Proti mně jde ten, co mě zmlátil se svou partou, už, už chci uhnout, když se parta zarazí a snaží se kolem mě proplížit. Riderickův gang, který stojí kousek dál, z toho má záchvat smíchu.

"Tak tě vítám ve škole Deriku," pozdraví mě Dan a ostatní přátelsky pokývnou.

Zaskřípu zuby a zapadnu do třídy.

"Miláčku ahoj, netušil jsem, že tě už pustili. Měl jsi mi zavolat, zlobidlo," vyrazí mi naproti Riderick.

"Díky nebylo třeba. Mám něco, čemu se říká kamarád," procedím skrz zuby.

"Doufám, že to nebyl ten hnusák, co tě posledně balil," stará se Riderick a vede mě k sobě do lavice.

"Pusť mě, sedím jinde," snažím se mu vytrhnout.

"Kdepak. Co jsi byl nemocný, změnil se zasedací pořádek. Učitel usoudil, že bude lepší, když budeš sedět s někým, kdo má smysl pro odpovědnost. Hned ti dám opsat sešity,"vrká Riderick.

"Tím zodpovědným myslíš sebe?" zeptám se s ironií.

"Samozřejmě koho jiného," zamrká na mě Riderick.

Tak tohle je fakt síla. Největší rváč na škole a nejzodpovědnější, tomu se říká černý humor. Než se naději sedím v jeho lavici, která je přitisknuta úplně ke zdi, takže, když budu chtít, musím kolem něj, posadil mě totiž ke zdi. Posadí se vedle mě a začne se přehrabovat v tašce, aby se vzápětí narovnal se sešity v ruce, které mi podá. Vytáhnu své a začnu rychle opisovat zameškanou látku. Nevím, od koho jiného bych si je půjčil.

Skončím s posledním zvoněním, protože se mi do toho připlete vyučování a hlavně Riderick, který se mě co chvíli někde dotýká.

"Nevíš, že to je obtěžování?" vyjedu po něm asi po sté za dnešek.

"Když já tě obtěžuji rád," zavrká mi do ucha Riderick a vzápětí mě do něj lehce kousne.

,Pomožte mi všichni svatí´ pomodlím se v duchu a s taškou přes rameno vstanu.

"Ty už jdeš?" zamrká překvapeně Riderick.

"Představ si to. Škola už totiž skončila," upozorním ho sarkasticky na daný fakt.

Mrkne na hodinky.

"Víš, že máš pravdu, miláčku?" zamrká překvapeně Riderick. Vzápětí se usměje.

"Doprovodím tě domů," oznámí mi.

"Já nejdu domů a už vůbec ne s tebou," vyhrknu rychle.

"Ty máš vlastně tu brigádu. Promiň, zapomněl jsem, tak mi aspoň zavolej, jak dorazíš domů, ať vím, že jsi v pořádku," vlepí mi pusu.

"Nemám tvůj telefon," odseknu vztekle a než stačím dodat, že ho nechci, drží můj telefon v ruce a vyťukává tam své číslo. Potom si vezme moje a vrátí mi telefon. Než stačím protestovat, vtiskne mi polibek a zmizí jako duch.

Loudám se za ním, jak nejpomaleji to jde. Když dorazím před školu, uvidím, jak se Riderick zastává malého kluka. Na pravé paži má připnutý červenou pásku hlásající, že je šéfem ochrany proti šikaně. Ostatní z jeho party mají také ty samé pásky leč v zelené. Překvapením sednu na schodek u vchodu a nemůžu uvěřit tomu, co vidím. Já ho považuji za největšího grázla na škole a skutečnost je úplně jiná! Není divu, že mu rvačky tak hladce procházeli, zatímco všichni ostatní za ně byli tvrdě trestáni.

V zápětí se před školou objeví ředitel, doprovázený děkanem a odvede výtržníky do ředitelny.

"Miláčku jsi v pořádku?" doběhne ke mně Riderick, když vidí, jak tam sedím.

Apaticky přikývnu a nemohu spustit oči z pásky, která zdobí jeho rukáv.

"Já… omlouvám se ti," vyhrknu, a rozběhnu se pryč. V zádech cítím jeho zmatený pohled. V tu ránu ve mně dozraje rozhodnutí a zavolám manažerovi, že s odhalením své indenty souhlasím a že musíme probrat podrobnosti.

Manažer přijede do studia a přes půl hodiny se dohadujeme jak to provést. Nakonec vyhraji já argumentem, že kdybych nastoupil bez masky tak to označí za podvod, takže masku sundám v polovině našeho hitu Everytime We Touch. Tu hodlám zpívat v polovině koncertu. Ještě ho požádám, aby poslal jeden lístek Riderickovi.