Zajatec dračího pána

Strčím ruku do křoví a vylovím zajíce co mi tam utekl. Zabiji ho a přidám k ostatním. Po chvilce usoudím, že deset zajíců by nám na pár dní mohlo stačit a začnu se plížit zpátky. Cestou musím dávat pozor, aby mě nikdo neviděl, hlavně pán komu to patří. Jedná se totiž o zlatého draka a ten nemá rád, když se v jeho lese potuluje pytlák. Takový si prý dává k snídani.

Náhle ucítím závan vzduchu a já se rychle přikrčím za padlí strom. Těsně nad vrcholky stromů pomalím letem přeletí zlatý drak a rozhlíží se, jako by někoho hledal.

Málem nedýchám. Jestli mě najde, je po mně.

V momentě kdy zmizí, vyběhnu a po pár metrech do něčeho narazím.

"Tak to chce pořádnou drzost krást v mém lese," ozve se dunivý hlas nade mnou a já zděšeně vzhlédnu.

Dívám se přímo do očí zlatého draka. Roztřesu se.

"Promiňte p-p-pane, ale máme hlad a tu je tolik zvěře. Starám se o mladšího sourozence," vypravím s námahou.

"A to ti mám věřit?" zasyčí.

Kývnu a ztěžka polknu.

"Na to, že jsi člověk, jsi docela drzý." Zauvažuje drak a zní to dost pobaveně.

Podívá se na vrcholky stromu. Využiji toho a vlezu do nejbližšího chrástu a v jeho stínu se rozběhnu, seč mi síly stačí domů. Sem už nikdy nepáchnu, nikdy, přísahám si sám sobě.

Bez dechu vrazím do dveří, přirazím je za sebou a svezu se po nich dolů.

"Co se stalo? A kde máš zajíce?" vyjede po mě máma.

Nemůžu jí říct pravdu. Vyhodila by mě.

"Nechytil jsem ani jednoho. Les pročesávají jezdci zlatého draka a pátrají po pytlácích," vyložím ji smyšlený příběh.

"Ty jsi, pablb třást se před nějakými jezdci," zakroutí hlavou.

"A jíst budeme co?" zeptá se mě.

"Na zahradě máme celkem dost zeleniny a najdu si práci. Zpátky do lesa mě nedostanete," prohlásím.

"Jak to myslíš?! Potřebujeme maso!" ječí, až se otřásají okenice.

,"Tak se koupí. Já do toho lesa nejdu," zařvu zpět.

Přiletí mi facka. Pak druhá a pak se zhroutím pod přívalem ran. Když konečně přestane, mám po těle modřiny. I tady, kde se děti do dospělosti nesmí bít, existují výjimky. Sousedé si toho nebudou všímat. Matka jim namluvila, že se mně modřiny dělají hodně snadno. A pak dává si pozor, aby mě mydlila jen tam, kde to nepůjde vidět.

"Nachytal mě samotný drak. Proto tam nepůjdu," řeknu ji pravdu.

"Ty ses nechal nachytat drakem?" ztěžka dosedne za stůl.

"No bude lepší, když se tam pár dní neukážeš a koukej si najít práci," usoudí po chvilce přemýšlení a odejde.

Oddechnu si. Trochu s obtížemi vstanu a rozběhnu se po dědině, jestli někdo nemá práci. Štěstí mi přeje a tak po denní práci u jednoho sedláka si odnáším tři stříbrné. Pomáhal jsem na poli i ve chlévě. Tohle byla týdenní mzda dopředu. Jeden stříbrný skovám do tajné kapsičky a vejdu do domu.

"Tak co našel´s?" zeptá se matka tázavě.

Kývnu a na stůl položím dva stříbrné.

"To mám týdenní mzdu," odpovím a posadím se ke stolu. Dostanu talíř řídké polévky a dám se do jídla. Ostatní také. Pak se rozejdeme do postelí. Za ten stříbrný plánuji koupit bráškovy trochu pořádné jídlo.

V pokoji přikryji mladšího brášku ještě svou dekou a natáhnu se vedle něj. I když je mi zima, jsem tak unavený, že hned usnu.

Po měsíci se vrátím od sedláka se špatnou zprávou.

"Sedlák už mě nepotřebuje. Tohle jsou poslední peníze, co jsem od něj dostal. Ráno se poohlédnu po jiné," oznámím se dvěma stříbrnými, co jsem dostal od sedláka a posadím se za stůl.

"Já tě zadarmo živit nemůžu, buď si do týdne najdeš práci, nebo půjdeš pytlačit," oznámí mi máma a dá hustou polévku. Rychle ji sním, i když je mi to divné. Pořád jsem měl jen řídké.

Ráno se rozběhnu po dědině. Všude slyším jen to samé. Nikoho po žních nepotřebují.

Loudám se domů a rozhodnu se aspoň ulovit zajíce, když nemám práci. Hledám v blízkém lese a nepozorně se zatoulám až na území draka.

"Tak ty si nedáš pokoj?" zahřmí za mnou hlas.

Roztřeseně se otočím a začnu couvat. Za mnou leží drak a já jsem ho asi vzbudil, protože ospale mžoural.

"Já sem nechtěl jít. Zabloudil jsem a nic jsem tu nedělal,"začnu se obhajovat.

"Protože jsi neměl čas!" odfrkne si a upře na mě fialkový pohled.

Počkat fialový pohled? Kde se u draka vzaly takové oči? Měl by je mít stejně zlaté jako šupiny! Okouzleně jeho oči pozoruji. Tyhle oči nemůžou být zlé.

Jak jsem se mýlil, poznám, když ztemní jako nebe před bouřkou.

Dám se na útěk. Vím, že nemám moc šancí, ale pokusit se o to musím. Prodírám se mlázím, dokud nedoběhnu domů. Zabouchnu dveře a zůstanu překvapeně stát.

V místnosti jsou vojáci. Na plášti mají vyšitý znak draka. Nadechnu se a prudce otevřu dveře, chystám se vyběhnout, když mě jeden popadne a praští se mnou o zeď. V mdlobách se sesunu na zem.

Probudí mě nepříjemné štípání na hrudi. Než stačím otevřít oči, ozve se zvuk otevíraných a zavíraných dveří. Otevřu oči a rozhlédnu se.

Ležím na posteli se saténovým povlečením. Má barvu stejnou jako šupiny draka. Zlatou. Pohnu nezvykle těžkou rukou. Podívám se na ni a vzápětí vytřeštím oči. Kolem zápěstí mám zlaté okovy.

,Ty se přece dávají zvláštním oblíbencům. Těm co musí sloužit v posteli´ pomyslím si zděšeně a pohnu druhou rukou. Ucítím to samé. Nemůžu s nimi moc hýbat, protože článek řetězu je zachycen za háček pod postelí. Tak se znehybní, ti co je jejich osud jistý, aby se nemohli bránit.

Začnu sebou mlátit ve snaze vyháknout články řetězu. Náramky jdou odepnout celkem snadno, ale k tomu potřebuji druhou ruku.

Hluk přiláká stráže, které mě znovu omráčí.

Probudím se znovu. Je už tma a u okna stojí nějaká postava. Rychle zavřu oči.

"Nemusíš předstírat, že spíš," ozve se od okna a postava vejde do světla.

Vyjeveně si ho začnu prohlížet. Dlouhé vlasy, barvy zlata mu sahají po pás. Fialkové oči si mě zkoumavě prohlížejí a ústa jsou přísně sevřena. Až na úzké černé kalhoty je nahý.

"Řekni mi, proč jsi v mém lese pytlačil a kdo ti udělal tohle," ukáže na obnaženou hruď. Chci se zakrýt, ale nemůžu hýbat rukama, tak aspoň mlčím.

"Ty neumíš mluvit? Jak se jmenuješ? Já jsem Aldor," zahrne mě otázkami a představí se.

"Já se jmenuji Naarden," odpovím.

"Dobře mluvit umíš a teď mi řekni, proč jsi pytlačil," nakloní nade mě.

"Protože jsme měli hlad a já musel nakrmit mladšího brášku. Když byla práce, nepytlačil jsem." vyhrknu.

"Dobře věřím ti. Kolik ti je?"zeptá se.

"Šestnáct," odpovím.

" Takže dospělí nejsi. Tak znovu, kdo ti to udělal?" opakuje otázku.

Sevřu rty, na tohle nehodlám odpovídat.

"Vážně mi to nehodláš odpovědět?" skloní se nade mě. Je tak blízko, že se skoro ústy dotýká mích rtů.

Uhnu hlavou. Nemám zájem o líbání, jestli to chce udělat tak ať si pohne.

Rukou mi obrátí hlavu a přitiskne svá ústa na moje. Tlakem mě donutí je otevřít a jazykem vklouzne dovnitř. Nechám ho, ať si dělá, co chce a pevně zavřu oči.

"Neboj se, teď tě neznásilním, ani to nemám v úmyslu. Budeš můj, ale dobrovolně. A teď spi, ráno mi snad řekneš kdo ti to udělal," lehne si blízko ke mně a za chvíli usne.

Koukám do tmy a snažím se představit život po jeho boku coby postelový otrok. Nejde to. Začne se mi stýskat po domově a po tváři mi začnou téct slzy.

"Proč pláčeš?" zeptá se mě Aldor.

Zavrtím hlavou. Utře mi slzy a začne mě líbat. Hladí mě po boku. Po chvilce přestane a vstane. Oblékne se a vyjde z pokoje.

,To jsem tak odporný, že nestojím ani za znásilnění? ´zeptám se sám sebe a zavřu oči. Po chvilce sebe litování usnu.

Probudí mě šum křídel. Podívám se k oknu právě včas, abych viděl zlatého draka, jak vzlétá k obloze. Znovu zkusím pohnout přivázanýma rukama. A světe div se, můžu. Náramky mám pořád, ale řetěz je povolený. Sice ne na tolik abych na ně dosáhnul, ale přece jen dávají nějakou volnost. Téměř okamžitě se stočím do klubíčka a znovu usnu.

Otevřu oči a vidím západ slunce.

"To jsem spal tak dlouho?" promluvím udiveně nahlas.

"No vlastně jsi spal dva dny, bylo mi líto tě budit. Tohle je třetí východ slunce," odpoví sametový hlas.

"Já, já se omlouvám, pane. Všechno vám vynahradím," zděsím se.

Tohle nikdo neodpouští.

"To nevadí byl´s unavený, ale koukej zesílit. A teď chci vědět, kdo tě bil" zeptá se přísně.

Sevřu rty a zavrtím hlavou. Tohle prostě říct nemůžu, bratr by byl v nebezpečí.

Aldor ke mně přijde a opře se o ruce na každé straně hlavy.

"Radím ti, abys mě to večer řekl, nebo vypálím celou tamtu vesnici i s obyvateli," řekne příjemným hlasem, ze kterého sálá výhružka.

Začnou mě téct slzy.

"Ne, prosím, udělám všechno, jen to nechtějte vědět. Ona by zabila brášku," začnu žadonit.

"Tvého brášku ochráním a postarám se, aby byl v dobrých rukou a teď mi řekni, kdo to byl," zeptá se znovu nekompromisně.

"Pane, prosím vás, nechtějte to po mně. Já-á…." Nedopovím, protože hlas se mi zlomí pláčem.

"Naardene, do setmění si to rozmysli, pak si přijdu pro odpověď," zašeptá mi do ucha a odejde.

"Proč to po mě chcete," zeptám se plačky, než otevře dveře. Nevím, jestli mě neslyšel nebo nevěděl co odpověď, ale beze slova otevře dveře a odejde.

Zhroutím se znovu do peřin rozhodnut, co nejdřív utéct a zachránit brášku. Teprve pak mu mohu něco říct. A na to musím být silný.