Jsem tu jen pro tebe II

Druhá část

Nebe ozáří blesk a já z vedlejšího pokoje slyší zděšený výkřik. Rychle přeběhnu pokoj a běžím k jeho. Má zamčeno. Ani se nenamáhám klepat a vyrazím dveře.

Rozhlédnu se po pokoji a nikde ho nevidím. Upoutá mě tichý nářek v rohu za dveřmi. Podívám se tam a uvidím schouleného Shina. Přejdu k němu a skloním se. Dotknu se ho a v tom momentě mi visí kolem krku a třese se strachy.

"Uklidni se je to jen bouřka," snažím se ho uklidnit.

"Není. Bouřka mi zabila rodiče. Bojím se jí," řekne roztřeseným hlasem.

Tak konečně už chápu ten až nepřirozený strach.

"Neboj se. Jsem tu," zašeptám.

"Budeš u mě pořád?" zeptá se tiše.

"Jistě že budu" řeknu a vezmu ho do náručí.

"Pojď, půjdeme spát. Dnes se vyspíš u mě. Zítra nejdeme do školy, tak se můžeme pořádně prospat," říkám mu, když ho nesu k sobě.

Položím ho a vidím, že už spí. Celou věc mi zjednoduší tím, že je oblečený v pyžamu. Sundám mu ruce z krku, abych se mohl převléknout do pyžama. Pak si lehnu k němu a usnu.

"Osami to už překračuje všechny meze!" probudí mě řev mámy ve dveřích.

Zmateně zamrkám očima a uvědomím si několik skutečností. Je noc. Shino spí spíš na mě než vedle mě a jeho ruku mám pod pyžamem.

"Počkej mami, včera tu byla bouřka a on se bál," snažím se uvést věci na pravou míru.

"To ti tak budu věřit! Zítra se sbalíš a jedeš k tetičce!" oznámí mi máma a začne budit Shina.

Ten se jen zavrtí a přitiskne se blíž ke mně.

"No, dnes to už nechám tak a zítra jedeš," oznámí mi máma.

"Co škola?" zeptám se se strachem v hlase.

"Tenhle ročník doděláš tu a pak se tam stěhuješ natrvalo. Už je vše zařízeno," oznámí mi suše a odejde.

Znovu si lehnu a po tváři mi začnou téct zrádné slzy. Teď, když jsem našel to, co jsem tak dlouho hledal, mám vše opustit.

Přitáhnu si Shina blíž k sobě, kradmo mu vtisknu polibek. Po jeho spící tváři se rozlije mírný úsměv.

"Pamatuj si, že tu jsem jen pro tebe. Miluji tě. Je mi líto, že tě takhle opouštím, ale bude to pro tebe lepší," zašeptám a vymámím se z jeho náručí.

Co nejtišeji se obleču a sbalím si věci. Ve dveřích se ještě ohlédnu a odejdu z jeho světa.

"Osami no tak. Zas tu stojíš jako idiot a koukáš se do prázdna," bouchne mě do zad nový spolužák.

"Jo, jen jsem si na něco vzpomněl," vzpamatuji se.

Už je to skoro půl roku, co jsem odešel od své lásky. Neuvěřitelně mi chybí. Pět měsíců jsem skoro nepromluvil a skoro jsem nejedl. Tetička mámě volala skoro každý den, ale zůstala neoblomná. Ze svých 65 kily jsem se brzy rozloučil a zhubl takřka o dvacet kilo. Na to se přišlo, až když jsem sebou při tělocviku praštil o zem.

Doktoři volaly na poplach a tenkrát se vzpamatovala i máma. Jezdila za mnou každý den a každý den jsem ji odmítl vidět.

Teď na mě dávali pozor všichni dokonce i spolužáci. Cpali mně jídlo pořád a pořád na mě dávali pozor. Skoro pokaždé se mi je podařilo obelstít a jídlo vyhodit. Nemínil jsem dál žít bez něho. Upadl jsem do takové deprese, že jsem prakticky nevnímal svět.

Bylo mi jedno, jestli praží slunce nebo padá ledový déšť. Byl jsem co chvíli venku a pozoroval obzor. To jediné mi nedělalo problémy.

Teta už nevěděla kudy kam a tak jednou donesla kotě. Bylo celé černé, jen oči byly zelené. Právě ty oči mi znovu připomněly Shina. Nechal jsem kotě kotětem a utekl ven. Hledaly mě skoro celý den, než mě našli na nedaleké skále, kde jsem usnul vyčerpáním. No vlastně mě našlo kotě, které se za mnou vydalo. Doteď si to nikdo nedovede vysvětlit.

"Ty Osami jsi na kluky nebo na holky?" zeptá se mě Hiro.

Kamarádí se mnou od začátku. Ani nevím, jak to se mnou vydrží. Buď mu neodpovídám, nebo mu nadám, prostě se ho snažím zbavit.

"Na oboji," odpovím na půl úst.

"Takže mám u tebe šanci?" zajásá.

Překvapeně se zastavím a prohlédnu si ho. Vysoký, štíhlí. Krátké blonďaté vlasy a jasně zelené oči. Povaha se dá přirovnat jen k jednomu: veselý smíšek.

"Ne," odseknu.

"A proč ne, nelíbím se ti?" vyjeveně se na mě podívá.

"Ne že bys nebyl pěkný, ale…" ztrácí se mi hlas.

"Ale co? Ty mě napínáš" drcne do mě z legrace. Zapotácím se. V momentě mě chytne.

"Promiň, zapomněl jsem, že jsi takový věchýtek. Už ti dnes počítaly žebra?" zeptá se mě pobaveně.

Mlčky se na něj podívám a vytáhnu telefon. V něm mám jedinou fotku Shina. Sednu si na kraj chodníku a mlčky se na ni dívám.

"Aha. Už to chápu, nejsem tak krásný jako on," povzdechne si Hiro, který mi kouká přes rameno.

"Ne nechápeš, ty nejsi on," odpovím a ztěžka se vydám domů.

Před domem se zastavím a naberu opačný směr. Stojí před ním mámino auto a já ji nechci vidět.

"Utíkáš přede mnou nebo před sebou Osami?" zeptá se mi za zády sametový hlas.

Takový hlas měl jen… nedomyslím a z rukou mi vypadne taška i mobil, který stále svírám v ruce.

Bojím se otočit.

Bojím se, že to nebude on.

Bojím se, že kdyby to byl on, že mě nebude chtít.

"Nechceš mě vidět? Mám odejít?" řekne hlas smutně.

To mě nakopne k tomu, abych se přece jen otočil. Je to on, je to můj Shino a přece není. Tamten byl hubený a bojácný. Nosil minimálně o číslo větší oblečení a před každým se styděl. Teď přede mnou stojí sebevědomí kluk, s vypracovanou postavou, dlouhé vlasy stažené do culíku a je oblečen v úzkých džínech a triku bez rukávů.

Zatím co já?!

Mlčky se otočím a snažím se nezhroutit. Pomalu jdu ke skalám na své místečko, které zná jen kočka a já.

Pomalu nemůžu Osamiho poznat v téhle vychrtlé postavičce.

Kam se poděl ten drzí, nafoukaný fracek, který měl na všechno odpověď?

Kam se poděl kluk, který mě uklidňoval, když byly bouřky?

Který mně dodával odvahu, když jsem chtěl couvnout, ten který za mě vybojoval nejhorší bitky?

Smutně se dívám, co z něj zbylo. Propadlé tváře, vyhaslé stříbrné oči a místo černé, bohaté hřívy, mastné a matné vlasy.

Teprve včera jsem zjistil, co se stalo a odpustil mu, že odešel. Svou hloupostí jsem ztratil tolik času. Času, kdy jsme mohli být spolu.

Už tenkrát mi byl bližší než kdokoli jiný, ale musel jsem ho ztratit, abych zjistil proč. Protože jsem ho miloval.

Doteď si pamatuji tu poslední noc, když jsem ve spánku slyšel dvě krátké věty, které změnily můj život.

Jsem tu jen pro tebe a Miluji tě.

Teď je na mě abych řekl ta slova, které pro mě znamenaly spásu.

Jdu pryč od největší lásky, co jsem kdy potkal, už ho nejsem hoden. Proklínat se můžu jen za to, že jsem to nechal dojít tak daleko.

"Ten kdo začne utíkat, místo aby se postavil svým stínům, je jen zbabělec, který bude utíkat navždy. ´ To jsi mi říkal pokaždé, když jsem měl chuť utéct. Jsi taky takový zbabělec?" zastaví mě jeho slova na dalším kroku.

"Nejsem zbabělec, jen nedokážu najít tu správnou cestu," odpovím hlasem, který si odvykl mluvit.

,,,Neexistuje, nedokážu, jen nechci´ to jsi mi také vtloukal do hlavy," ozve se znovu, jen mnohem blíž.

Pak mě popadnou jeho ruce a otočí mě k sobě čelem.

"Tenkrát jsi mi to říkal ty a je na mě abych to zopakoval. Miluji tě Osami, jsem tu jen pro tebe," zašeptá a začne mě líbat.

Ted tem slovům věřím a věřím, že najdu všechny cesty i tu, kterou jsem ztratil po boku své lásky.