Věštba II

Druhý díl, taktéž 18+

Druhý den ve třídě si všimnu, že Akeno chybí. Při hlášení jeho jména učitel kývne, že o tom ví a začne vykládat novou látku.

Pořád se nemůžu zbavit dojmu, že za to můžu já. Tak se u něho po škole stavím.

Zaklepu a čekám, až někdo otevře. Je to asi devítiletý klučina.

Koukne po mně a zmizí někde vzadu. Za chvíli přijde jeho máma.

"Dobrý den já jsem…" začnu se představovat.

"Já vím, kdo jsi, pojď dál. Akeno je nahoře. Toru tě tam odvede," ukáže na huskyho, který přátelsky mává ohonem. Jdu za ním a on mě zavede do pokoje, který je zrcadlový s tím mým.

"Toru?" uslyším zachraptění a otočím se k posteli. Akeno napůl sedí a podpírá se loktem.

"Měl bys ležet," přejdu k němu. Což se ukáže jako největší chyba.

Chytne mě a silou, kterou bych u něj nečekal, mě stáhne pod sebe. Začne mě hned líbat,

"Akeno přestaň, máš horečku. Nevíš, co děláš!" snažím se s pod něj dostat.

"Horečku sice mám, ale vím, co chci. A teď se chci s tebou milovat." Zašeptá mi do ucha a začne mě svlékat.

Než se stačím vzpamatovat. Jsem bez košile a jeho jazyk mě hladí po bradavkách.

"Toru, chci se s tebou milovat, můžu?" zašeptá mi do ucha.

Už nemám sílu ani chuť mu v tom bránit.

,,Ano Akeno můžeš," zašeptám.

Jemně se usměje a začne mě líbat. Ruka mi přejíždí po bradavkách, které ztuhnou. Náhle ruce nahradí jazyk. Obkrouží bradavku a začne ji jemně sát. Rozkoší se prohnu, něco tak nádherného jsem nečekal. Rukama sjede na zadeček a začne mi sundávat kalhoty. Jazyk mezi tím doputuje k druhé bradavce, kde udělá to samé co s první. Zatím co se věnuje mím bradavkám začne mě připravovat.

Mokrým prstem vklouzne do mé dírky a začne s ním pohybovat. S hlasitým sténáním se vzepnu jeho ruce. V tom momentě do mě vklouzne druhý prst. To už trochu zabolí, ale téměř okamžitě bolest nahradí slast ještě větší. Po chvilce dráždění je ze mě vytáhne. Zaprotestuji, ale to už mě začne líbat a vnikat do mě něčím mnohem větším. Bolí to. Snažím se ho zastavit, ale on pokračuje a vniká do mě dál. Po tváři mě začnou téct slzy.

Když je ve mně celý zastaví se a začne mě slíbávat slzy.

,,Pššt. Miláčku vím, že to bolelo, ale už to bude dobrý, už to nebude bolet." Chlácholí mě.

Nezajímá mě to. Chci, aby ze mě šel pryč. Nechci ho tam.

Po chvilce, kdy si je jistý, že jsem mu přivykl, se pohne. Něco tak úžasného jsem nikdy necítil. Chci, aby pokračoval a tak se pohnu. Ucítím jak, mnou projede neutuchající rozkoš a hlasitě zasténám.

Spíš ucítím, jak uvidím, že se Akeno usměje, a začne se opatrně pochybovat. Vynáší mě, na vlnách rozkoše víš, a víš, až jsem si jistý, že umřu. V ten moment ucítím, jak do mě vyvrcholí a já začnu také stříkat.

Vyklouzne ze mě.

Vezme mě do náruče a přehodí přes nás deku.

,,Teď, už patříš jenom mě" zašeptá mi do ucha.

Neprotestuji, vím, že má pravdu.

V tom se rozlétnou dveře a v nich stojí matka.

,,Toru, okamžitě se oblékni a mazej domů. Říkala jsem ti, že s ním nic mít nemůžeš." Zaječí nepříčetně matka,

,,Na to je už trochu pozdě. Jsme milenci" podívá se jí pevně do očí.

Ta jen zalapá po dechu. Já se vykroutím z jeho náruče, ale jak vstanu, podlomí se mi bolestí nohy. Akeno mě zachytí a začne mě oblékat. Tohle matka nevydrží a odejde. Při odchodu práskne dveřmi.

"Zítra půjdu do školy, uvidíme se tam" políbí mě Akeno na čelo.

Mlčky kývnu a jdu domů. Toru se mě pokouší zastavit, ale odeženu ho.

Po příchodu domů toho lituji. Matka se mezitím stačila dostat do nálady, a jakmile mě uvidí ve dveřích, začne mě mlátit otcovým řemenem. Od ní to bolí mnohem víc než od něj, protože on byl většinou tak opilí, že se netrefil. Když skončí, odplazím se do pokoje, kde se zamknu.

Nemám ani sílu se doplazit na postel a tak usnu v slzách na zemi.

Ráno se probudím s modřinami na celém těle. Jsou tam, kde je lehce skryji. A to taky udělám. Dnes tělocvik nemáme tak se nemusím na nic vymlouvat.

Než začnou chodit první studenti, sedím už dávno v lavici. Všichni na mě překvapeně koukají, ale nevšímám si jich.

"Nejsi tu nějak brzy?" zeptá se udivený hlas. Vzhlédnu a střetnu se s pohledem Akena. Stejně jako já má dlouhý rukáv.

Jen mlčky potřesu hlavou. Chytne mě za ruku a já se pod ní nepatrně zkroutím. To mu stačí.

Vytáhne mě z lavice ven a dotáhne do šaten, kde zamkne dveře. Začne mě rozepínat košili. Začnu se bránit, ale chytne mně obě ruce a jednou je přidržuje nad hlavou. Druhou dál rozepíná knoflíky. Vytáhne mi ji z kalhot a rozhalí. Ze rtů mu unikne zděšený výkřik. Pustí mi ruce a každou modřinu políbí. Pak mi sundá i kalhoty. S polibky pokračuje i tam.

Nakonec uslyším rozepínání jeho poklopce. Posadí se na lavici a mě donutí si na něho sednout obkročmo. Pomalu do mě vnikne, nepohybuje se ve mně. Jen na něm sedím a on mě uklidňuje a stírá slzy. Nevím jak, ale pomáhá to. Takhle vím, že mě potřebuje.

Když se uklidním, zvedne mě z klína a oblékne. Pak se upraví a zaváže mi ruku. Jdeme do třídy, kde začala hodina.

"Promiňte, Toru se pořezal na ruce, nechtěl si to jít ošetřit. Tak jsem ho tam zavedl." Omluví nás u učitele, který to přijme bez výhrad.

Celý den a na mě nenechá sáhnout a odhání dotěrné spolužáky. Teprve, když zmlátí třetího, nechají nás být.

Domů jdeme společně. Na přechodu z ničeho ni vyletí auto a narazí do mě. Necítím nic, jen hledím do tváře řidiče auta. To auto řídila má matka. Pak ještě zaslechnu Akena, jak volá mé jméno a pak je jen milosrdná temnota.

"Doktore, jak to vypadá" vyhrknu na doktora, který vychází s operačního sálu.

"No má jen povrchové zranění, které se brzy zahojí. Jak přišel k těm modřinám, je mi celkem jasné, ale to bude řešit policie, stejně jako tu nehodu. Ale ztratil hodně krve a navíc má vzácnou nemoc, která nám brání mu dát tu. Kterou tu máme. To bychom ho zabily. Takže, jestli nemá identické dvojče, zemře." Konstatuje doktor.

V hlavě mi pořád vrtá ten výraz, když nás jeho matka našla. A taky ta modřiny, které se mi objevili na těle, jsou téměř stejné. Je možné, že by on…

"Doktore, zkuste moji krev."oslovím lékaře.

"Nu což. Ztratit tím nic nemůžeme." Odvede mě na ošetřovnu, kde mi odeberou krev na testy.

Zatím co ji testují, sedím u Toru a držím ho za ruku.

"Tady jste," uslyším doktora. Otočím se.

"Můžeme použít vaši krev. Podle všeho jste jeho dvojče a máte i tu nemoc, takže by neměly nastat žádné komplikace." Slyším zřetelnou úlevu v jeho hlase.

Z tváře mě vyprchá barva, ale kývnu. Mělo mi to dojít hned. Už ta naše podoba… vlastně jsme stejní až na jeho bílí pramen. Je to ironie, že jsem se zamiloval do toho, koho jsem tak pracně hledal. Do svého bratra-dvojčete.

Díky mojí krvi se Toru rychle uzdravuje. Už měsíc bydlí se mnou a každý den se milujeme. Odmítl jít domů, kde bydlela naše matka. Docela jsem to chápal. Nikdy jí nemůžu odpustit to, co mu provedla. Toru ji odpustil, ale ode mě se toho nikdy nedočká.

Když se dozvěděl, že jsme dvojčata, nejdříve nevěřícně hleděl a pak se začal smát. Nechápal jsem to, dokud mi neukázal lístek, který mu připadl v čínském koláčku štěstí. Pak jsem se začal smát i já, protože jsem měl úplně stejný i se stejnou věštbou. Stálo tam:

Věštba se naplnila. Sám sebe jsem našel ve svém dvojčeti. A začátkem bylo jedno zlo. Otec.