Věštba

Sem můžou jen starší

"Musí to být kluk jasné Aiasho," řve na prvorodičku otec.

"Pane, prosím vás. Vaše paní má těžký porod. Počkejte na chodbě, tu nejste nic platný,"snaží se ho odvést sestřička.

Když se jí to po pěti minutách podaří, sklidí vděčný pohled matky. Usměje se.

,Ta to s ním nebude mít lehký´pomyslí si smutně.

"Jsou to dvojčata. Kluci. Gratuluji vám,"říká doktor otci o dvě hodiny později.

"Matka je také v pořádku. Na chvíli vás k ní pustím, ale spí." Řekne a zavede ho k ženě.

Doktor odejde a nechá je samotné. Ani si ji nevšimne a jde přímo k chlapcům. Chvilku se na ně kouká a poté jedno vytáhne z postýlky, zabalí do deky a strčí do velké tašky. V tu chvíli se jeho manželka probudí. A její první pohled míří k postýlce.

"Kde je druhý syn" zeptá se, v panice, manžela.

"Umřel"odpoví stroze a vyjde i s kabelou ven, aniž by se zajímal o city své ženy.

Jde za lékařem a podplacením se ujistí, že od něho se jeho ženě dostane stejného vysvětlení a úmrtního listu.

Tašku vyhodí i s novorozencem do nejbližšího kontejneru, ale před tím mu na tváři udělá jizvu. Za hodinu kloučka najde žena, která se ho ujme.

"To se opravdu musíme stěhovat do té pr…auu!" Vykřiknu dotčeně, protože sklidím pohlavek.

"Toru, můžeš mi laskavě říct, kolikrát jsem ti říkala, že nemáš mluvit sprostě?" zeptá se přísně matka.

"Asi po sto padesátý. Posledních dvacet minut jsem nepočítal," odpovím vykuleně.

Matka se bezmocně rozesměje. Ráda by věděla po kom je tak drzí.

Pořád, ale nemůže zapomenout na svého druhého syna. Na toho, kterého její muž vyhodil. Pořád neví, jestli je na živu. Když se to dozvěděla, tak ho nejenže vyrazila z bytu, ale poslala na něj i na doktora policii. Její muž nepřežil střet s autem a doktor sedí ve vězení.

Po synovi jako by se slehla zem. Nikdo nic neviděl. Policie to vzdala a radila jí, ať se smíří s faktem, že je mrtvý. Tomu, ale nevěřila. O dvojčatech věděla víc než dost. Věděla, že Toru by nebyl tak neposedný, kdyby byl Yuki mrtvý.

"Jo musíme. Mám tam novou práci a ty si tam najdeš šikovnou holku," odpoví mama.

Povzdechnu si.

"Mami to bude drobný problém. Mě se líbí kluci," kousnu do kyselého jablka.

"Tak kluka a žádný problém v tom nevidím," koukne do zrcadla a usměje se synově vyvalenému pohledu. Tohle nebrala jako tragédii. Bývají horší věci.

"Jsme tu," zastaví před patrovým, bílím domkem.

"Paráda. Tak o tom jsem snil. Pokoj jen sám pro sebe a v patře s verandou!" kouknu na balkónek v patře.

"Hej moment. Ten jsem si vybrala já, ty máš z druhé strany," brzdí matka syna.

"Mami," kouknu na ní smutně.

"Žádné, mami tě nezachrání, stejně jako ten štěněčí pohled. Ty máš pokoj z druhé strany," řekne nesmlouvavě.

"Zkusit jsem to mohl," pokrčím rameny.

"Nábytek už tam máš," řekne mu.

"Dobře. Tak pojď Akeno půjdeme se podívat, kam nás mama schovala." Popadnu půlmetrového medvěda a sportovní brašnu.

Vyjdu do patra a prohrábnu si černé vlasy s bílým pruhem.

"To je problém Akeno. Co myslíš, které to jsou?" přeměřím si troje dveře.

Jdu vlevo.

"Juj špatně. To je mamky. Takže tyhle," jdu naproti a otevřu dveře vpravo.

"Bingo, to bude náš pokojíček a …. Máme balkón Akeno," zajásám a vrhnu se k němu. Můj sen se splnil.

"Toru, nemáš okupovat balkon, ale pomáhat mě vybalit," zlobí se na oko matka, která stojí ve dveřích.

"Jistě už letím," vznáším se po schodech dolů.

Nejdřív nastěhuji svoje věci do pokoje, kde to položím bez ladu a skladu, potom běžím pro zbytek krabic, které patří do ostatních pokojů.

Pomůžu mámě s vybalováním a vytratím se do pokoje, kde konečně zapojím počítač a uklidím si věci do polic a šuplíků.

Pak jdu do sprchy a vlezu do postele. Dnes jsem unavený dost.

Probudím se do pomněnkového rána a protáhnu svou atletickou postavu. Vyskočím a převléknu se do sportovního. Než se probudí máma, budu mít za sebou ranní běh.

Běžím podél jezera, když tu uvidím kluka v mém věku, jak hází dvěma psům, plemene husky, silnou větev a kouká, jak se s ní perou.

Přijdu blíž a v nestřeženém okamžiku mě ujede noha. Než stačím spadnout, tak mě ten kluk chytí.

"Hej dnes bych se nekoupal je ledová," zasměje se a staví mě na nohy.

"Dík podjeli mi nohy. Máš pěkné psy," poděkuji a pochválím je.

"Jo mě se taky líbí. Jsem Akeno Hotuji a to jsou Toru a Ruto." Představí sebe a psy.

"Toru Yamato. Včera jsme se přestěhovali," potřesu mu rukou.

Zmateně se na mě podívá.

"Máš stejné jméno jako psi," podotkne a hodí si přes rameno černý pramen.

"A ty jako můj medvěd," zasměji se.

Popadne mě za bradu a podívá se mi do očí.

"Jantarové oči ty jsem ještě neviděl. Líbíš se mi. Budeš můj," pousměje se, hvízdne na psy a zmizí za blízkým kopcem.

Dál už neběžím, tohle setkání s místním mi stačilo.

Vpadnu do kuchyně a ze zásob, co jsme si s sebou přivezli, vytáhnu pomerančový džus, který vypiji na jeden zátah.

"Toru to´s nemohl … copak se stalo?" zeptá se polekaně, když spatří můj výraz.

Vyklopím ji to.

"Na tu stranu už neběhej a od toho kluka se drž co nejdál. Tohle se mi vůbec nelíbí." Zamračí se.

"Neboj, mami, budu. A myslíš, že bys mi mohla konečně dovolit psa?" zamrkám očima.

"Toru o tomhle jsme se už bavily," řekne přísně.

"A co hada," smutně kouknu.

"Toru,"založí si ruce v bok.

"Tak nic," povzdechnu si a jdu otevřít, protože někdo klepal.

"Dob… co tu chceš?" zeptám se nepřátelsky, protože za nimi stojí onen kluk z rána.

"Dobrý den paní Yamato. Máma vás zve na snídani. Vás, vašeho manžela a syna," sděluje pozvání někam přes mé rameno, mě naprosto ignoruje.

Pootočím hlavu a uvidím mámu, jak se snaží vzpamatovat.

"Děkujeme za pozvání, ale zrovna jsem udělala snídani. Je mi líto, že nemůžeme pozvání přijmout." Odmítne zdvořile.

"Aha rozumím. Vyřídím váš vzkaz. Snad někdy jindy a promiňte, že jsem otravoval," rozloučí se a odběhne. Po cestě se ještě několikrát otočí.

"To byl on?" Zeptá se mě na rovinu, když zaběhne za roh.

Kývnu.

"Od něho se drž co nejdál. Mohl by ti ublížit a já nechci ztratit i druhého syna," řekne příkře.

"Neboj, nemám v úmyslu se s ním ještě někdy potkat," uklidním ji.

Bohužel to jsem ještě netušil, jak hluboce se mýlím.

V pondělí vstanu s předstihem a vypadnu z domu dřív, než musím. Chci si projít trasu ke škole a nevímjak bude dlouhá.

Když dojdu ke škole, podívám se na hodinky a zjistím, že cesta mě trvala něco přes půl hodiny. Vejdu dovnitř a jdu přímo k řediteli, u kterého se mám hlásit. Seznámí mě s plánem budovy, a projde se mnou rozvrh hodin. Pak mi podá seznam učebnic a na mapce ukáže cestu do třídy. Najdu to bez problému. Zaklepu a vejdu.

"Dobrý den jsem…" pozdravím a dál se nedostanu.

"Nový student téhle úchylné školy. Těší mě, jsem váš nový třídní Takedo Yokishi. Prosím někam si sedněte," pošle mě učitel bez dalších řečí do lavice.

Posadím se do poslední řady u okna. Je jediná volná. Ani ne za deset minut mě trefí do krku malá guma. Otočím hlavu tím směrem a strnu. Sedí tam ten kluk ze soboty a ukazuje na místo vedle sebe. Zavrtím hlavou a otočím se na zpět na tabuli. Tak si nevšimnu, že se zamračí a zmrazí pár děcek, kteří se na mě otočí, pohledem.

O přestávce si věci přestěhuje za mnou.

"Hej vypadni, tohle je moje lavice," zaječím na něj.

"No tak teď je i moje. Nemysli si, že tě nechám bez dozoru," odpoví klidně.

"Já si to nemyslím, já to vím. A teď vypadni," odstrčím ho.

Chytne mě za ruce a přitiskne k parapetu.

"Nikam nejdu a ty taky ne, prostě tu budeme sedět spolu. A já si tě pohlídám," zavrčí mi do ucha, než mě začne líbat.

V momentě, kdy mě přestane líbat a pustí mi ruce, dostane ode mě takovou facku, že odlítne pár kroků.

"Tak tohle sis měl rozmyslet." Promluví potichu.

"Pane Hotuji nechte svého spolužáka být a vraťte se na své místo. To znamená na své staré místo a to hned," ozve se přísný hlas ředitele.

Akeno, ač nerad, poslechne. Ředitel po mě hodí obdivný pohled a zaměří se na třídu.

"Tak je malá změna. Poslední dvě hodiny máte místo matematiky tělocvik. A než začnete jásat tak všichni budete na hřišti a do šatny nepůjdete ani o přestávce. Jinak je to vše," oznámí nám a odejde.

Po jeho odchodu se ve třídě strhne jásavý povyk. Je vidět, že tu matiku nemají moc v lásce.

Na poslední dvě hodiny jdeme do šatny, jelikož nemám tělocvik, je mi povoleno zůstat v zamčené šatně. Jsem rád. Z tašky vytáhnu knihu a dám se do čtení, jakmile uslyším klapnutí klíčů.

"Ta kniha musí být dobrá, když jsi mě nepostřehl," ozve se výsměšný hlas Akena.

"Co tu děláš? Máš být na hřišti," vyjeknu překvapeně.

"To jo, ale není to poprvé, co budu za školou, takže po mě neštěkne ani pes. Zasměje se Akeno a přeměřuje si lavičky. Nakonec je srazí k sobě. Pak se na mě otočí.

"Svlékni se," poručí mi.

"Cože?!" nevěřím tomu, co slyším.

"Nerozuměl jsi? Řek jsem, svlékni se," opakuje znovu.

,"K tomu abys spal, mě nepotřebuješ," odseknu a otočím se k oknu. To byla velká chyba.

Ze zadu ke mně přiskočí, vytrhne mi knihu z ruky a někam odhodí, následně mě začne rozepínat knoflíky u košile. Prudce ho bouchnu loktem do břicha a odskočím.

"Rozhodně s tebou nemíním spát. Na to máš moc velké ego a malý mozek," zavrčím a vydám se ke dveřím.

"Zapomněl´s, že je zamčeno?" uchichtne se.

Mlčky zvednu knihu a sednu si znovu na parapet. Úplně ho ignoruji. Jen dávám pozor, kdyby se znovu rozhodl zaútočit. V tom znovu klapne zámek.

"Pane Hotuji pokud vím, máte být na hřišti a ty lavičky vraťte na své místo," zařve přísný hlas učitele. Akeno se skřípěním zubů poslechne a hodí po mě zdrcujícím pohledem.

"Vy pojďte také. Číst si můžete i venku," podívá se na mě učitel.

Ten tělocvik se cítím jako pod lupou. V jednom kuse na mě civí a já se nemůžu soustředit na knihu.

"Copak hezkého čteš?" ozve se vedle mě.

Zvednu hlavu a koukám na Akena.

"To tě nemusí zajímat. A vypadni," odstrčím ho.

"No tak jsem raněný. Nepofoukáš mi to? Polibek by stačil," zamrká na mě.

"To bych radši políbil rozdrážděnou kobru," ujistím ho a jdu si sednout jinam.

Za okamžik je u mě.

"Ale vrabčáčku, to že nás někdo vyrušil, neznamená, že to musí přestat," pokukuje.

"Máš pravdu. To totiž znamená, že jsi neurvalý blbec, který nezná pojem ne," setřu ho.

"Víš, že jsi roztomilý, když se zlobíš?"zavrní a stáhne mě do náruče.

"Ty nevycválaný blbče, okamžitě mně pust!" vší silou ho odstrčím.

"No tak my jsme nějak nedůtklivý," zašpičkuje si.

"Jen pro otravy jako jsi ty," odseknu a zvednu se. Sednu si kousek od učitele. Tam si netroufne a jen po mě střílí pohledy.

"Asi ses dostal do vosího hnízda. Na Hotuje si dej pozor. Jakmile si někoho vyhlídne, dotyčný nemá šanci. Říká se, že někoho i znásilnil." Varuje mě jeden spolužák a rychle zmizí.

,Tak to mám fakt skvělé vyhlídky´pomyslím si a jdu domů. Musím dohnat učivo. Asi po deseti metrech si všimnu, že za mnou jde Akeno.

"Co, sleduješ mě?" vyjedu na něho.

"Pokud si vzpomínáš tak bydlím tím směrem. A být tebou podívám se na mobil." Odpoví mi a dožene mě.

Nevšímám si ho. Radši vytáhnu mobil a uvidím, že tam mám zprávu. Píše máma, že nebude doma a že přijede večer v sedm. Mrknu na hodinky.

No super, čekají mě tři hodinky strávené venku. Zapomněl jsem si klíče. Povzdechnu si.

"Děje se něco?" všimne si mého povzdechu.

,"Nic, co by se tě mohlo zajímat." Odseknu a zamířím domů.

Nevšímám si jeho starostlivého pohledu a mírného pokrčení ramen, než se otočí k domovu.

Počkám, až odejde a sednu si na schod.

Asi po půl hodině uslyším štěkot a něco do mě drcne. Odstrčím to rukou. Znovu ucítím drcnutí.

"Toru, Ruto! Co jsem vám říkal o tom utíkání?" uslyším rozzlobený hlas.

,,No to snad… Toru vstávej, vždyť tu nachladneš. Proč nejsi doma?" zatřese mi někdo ramenem.

"No vzhledem k tomu, že jsem si zapomněl klíče a nikdo není doma, mě nic jiného nezbylo," zavrčím.

Najednou na sobě ucítím něco teplého.

Otevřu oči a uvidím, jak pře ze mě přehazuje bundu a sedá si ke mně. Hlasitě mi zakručí v břiše.

"Hmm. Ty jsi toho dnes moc nejedl, že? Počkej tu. Toru hlídej," zmizí, než stačím protestovat.

Za okamžik je zpět s obloženým sendvičem.

"Na jez, já se mezitím proběhnu se psy," podá mi ho a znovu zmizí.

Hladově se do něj zakousnu. Je skvělý. Než se vrátí, zbude jen pár drobečků.

"Jak vidím, tak ten můj výtvor ti chutnal,"usměje se Akeno.

"Hm. Byl skvělý," nevím najednou kam s očima.

Zaslechneme motor auta.

"To bude asi tvoje máma. Radši půjdu. Myslím, že mě nemá moc v lásce," vezme si bundu a zmizí ve tmě.

"Proč nejsi vevnitř?" ozve se nepřátelsky matka.

"Zapomněl jsem si klíče," odpovím a schytám facku.

"Jsi nezodpovědný lajdák," vecpe mě do domu.

Nevšimneme si zamračené postavy ve stínu, která se potichu vytratí.