Ztracený sen

Toulal jsem se po ulici, kde nikdo nebyl. Byl jsem rád, aspoň nikdo neviděl modřiny, které jsem nemohl skovat. Z nebe padal déšť, jakoby nebe se mnou soucítilo a snažil se spláchnout bolest, ale nepomáhalo to. Nic a nikdo mi nemohl pomoct. Aspoň jsem si to myslel.

"Davide! No tak Davide"ozvalo se za mnou.

Jen jsem se přikrčil a zmizel v postraní uličce. Věděl jsem, kdo to byl. Adrien můj nejlepší kámoš a láska. Ale ani on nevěděl, co mám doma za peklo a mohl jsem jen doufat, že se to nikdy nedozví. Nevěděl to nikdo ani máma, dokonce ani Dan moje dvojče.

Začalo to všechno před půl rokem.

"Tati, chci ti něco říct,"zavolal jsem.

"A co. Konečně ses zamiloval?"zacukali mu koutky úst. Byl to rodinný žert. Věděl, že se tím máma ohání u každé večeře a předhazuje mě a mému bratru děvčata z okolí. Dan se jen uculoval, ale nekomentoval to. Měl větší rozum, jak jsem se dozvěděl později.

"Jo."usměji se.

"Hm. A jak se jmenuje? Znám ji?"povytáhne obočí, tak tohle je poprvé.

"Adrien. Je to můj nejlepší kámoš a já nevím, jak mu to mám říct. Poradíš mi?"kouknu na něho a strnu. Ten výraz je děsivý.

"Ty miluješ svého kámoše?! To snad je nějaký vtip! Tím chceš říct, že jsi buzerant? Já to z tebe vymlátím, ty hajzle!"

Už během toho proslovu lítaly facky. Když skončil, měl jsem i modřiny na těle jak do mě párkrát kopl.

"Být tebou tak o tom, že jsi buzík, nikomu neříkám. Jenom by se ti vysmály a o tom výprasku taky ne nebo to bude příště horší. S tím tvým,kámošem´ už nebudeš ani mluvit. Je ti to jasné? Řeknu Danovy, ať na to dohlédne. Bože co jsem komu udělal, že mám takového syna?!"s těmi slovy odešel a mě tam nechal.

Nechápal jsem, co jsem udělal. Copak je to hanba mít někoho rád i když je to nejlepší přítel?

"Proboha…" vykřikla máma, "… kdo ti to udělal?"

No prosím a to jsem se snažil dostat do koupelny nenápadně.

" Nikdo spadl jsem z kola" snažil jsem se ji to vysvětlit.

"To ti tak budu věřit!"dá si ruce v bok a vyčítavě se na mě podívá.

"Okamžitě mi řekneš, kdo tě tak zmlátil!"

"Kdo jiný než ten jeho kámoš Adrien"ušklíbne se otec, který vykoukne z obýváku, i když ví, že to není pravda.

"Tak to si pěkně schytá"ozve se ode dveří.

Polekaně se ohlédnu. Dan! Moje dvojče. Jediný kdo nás dokáže rozlišit je máma, otec a Adrien. Jemu jedinému nemůžu lhát.

"To není pravda!"vykřiknu.

"Jedeme do nemocnice"zasáhne otec "ať mu to pořádně vyčistí. Pak si promluvíme o změně školy!"

"To nikdy! Slyšíš! Z té školy nepůjdu a nedonutíš mě ani ty!"rozkřiknu se na otce. Z té školy mě nedostane, Když už ho nemůžu milovat, je mi jasné, že se bude snažit ho ode mě nějak odstranit, abych nebyl v jeho dosahu, musím ho alespoň vidět i když z dálky.

Brácha se na mě podívá, přimhouří oči, něco se mu nezdá, ale neptá se a vyjde ven.

"Doufám, že mu pořádně domluvíš!"křikne za ním.

Otočí se

"Neboj"a odejde.

,Brácho, prosím neubližuj mu´úpím v duchu. Snad mě slyšel! Propadám se do tmy.

Probírám se. Otevřu oči a dívám se do bílého stropu.

"Už ses probudil?"otočím hlavu a dívám se přímo do ustaraných tmavě zelených očí, které patří nějakému klukovi, co mě drží za ruku.

"Kdo jsi?"zeptáme udiveně.

Kluk jen vytřeští oči. Vzápětí prudce vstane a vyběhne na chodbu. Za okamžik přiběhne doktor a v závěsu za ním ten kluk

"Tak už ses probudil? Víš, kde jsi?"ptá se.

Jen vrtím hlavou, i když mě to začíná pomalu docházet.

"Jak se jmenuješ? Kde bydlíš? Máš sourozence?"otázky jen lítají.

Při poslední otázce se zarazím. Sourozence?

"Dana."odpovím.

Klukovi za doktorem se uleví. Prohrábne si krátké černé vlasy a usměje se.

,To bude dobré, brácho. ´ uslyším v hlavě. Tentokrát třeštím oči já. Kluk se zakření a dá si prst přes ústa. Chápu, poví mi to potom a náhle se mi všechno vybaví. Přiznání, výprask od otce i jeho důvod.

"Jsem v nemocnici, jmenuji David Hisoga, mám bratra dvojče Dana a bydlím na Brightstrase 72, chcete ještě něco vědět?"zeptám se.

"Ne. To bohatě stačí. Víš, kdo tě tak zmlátil?"zeptá se.

"Proč to chcete vědět?"odpovím na otázku otázkou a uhnu před pátravým pohledem Dana. Před jeho otázkami neuteču. Když neodpovím, vytáhne mi je z hlavy, i když doufám, že to tak daleko nezajde. Umíme si je číst navzájem, ale funguje to jen u nás dvou a hlavně nikdo o tom neví!

"Já ne, ale bude to znát policie."suše odpoví.

"Co?" vyjeknu,

"Policie? A proč."

"Máte těžký otřes mozku, zlomené dvě žebra a zhmožděniny po celém těle. Je to těžké ublížení na zdraví. Nehledě na to, že jste byl týden v bezvědomí. Pošlu je sem."oznámí mi a odejde.

Vůbec si nevšímá mého otřeseného pohledu.

"Tak sis nakonec vzpomněl" slyším úlevný hlas,

" Ale bylo to na poslední chvíli, brácho. Řekneš aspoň mě, co se stalo?"

Smutně se na něho podívám.

" Asi ne."odpoví si sám.

"Můžeme?"ozve se ode dveří.

Otočím se a uvidím tam dva policajty v civilu.

"Jsem poručík Hassado a to je můj kolega Korido."představí se starší.

"Asi víte, proč jsme tady tak se nebudeme zdržovat. Váš otec mi řekl, že to byl váš spolužák, Adrien Korido. Je to pravda?"zkoumavě se na mě dívá.

Opět vytřeštím oči, z kterých mě začnou téct slzy. Podívám se na ně pevně a odhodlaně. Mou lásku obviňovat s takového svinstva nikdo nebude.

"Ne! Vím, kdo to udělal a z jakého důvodu také, ale nikoho nebudu jmenovat. Je mi sedmnáct bez mého udání to řešit nemůžete a já vám to ani neřeknu. Neřeknu to ani nikomu jinému. Ale on to nebyl, to mi můžete věřit. A já odmítám udat někoho kdo je v tom nevině."celou dobu se jim dívám pevně do očí.

"To myslíte vážně? Vy víte, kdo to byl a nechcete to říct, navíc obhajujete toho, koho nám oznámil váš otec?"zuří Hassado

.Neříkám nic, jen kývnu hlavou.

"Víte, že se to může opakovat?"skřípe zuby.

"Ano vím."Podívám se na něho výsměšně.

"A taky vím, že se to opakovat bude, ale nic víc vám neřeknu."skončím. Vím, co by se stalo, kdybych ho udal. Nic dalšího ze mě nedostanou už tak jsem si dovolil víc než dost.

"Jak chcete! Ale pak si nestěžujte."zuřivě vylétne z pokoje.

Korido, se na mě zamyšleně dívá, pak šáhne do kapsy a podá mi navštívenku, na kterou cosi připsal.

"Kdybyste si to rozmyslel tak zavolej třeba půlnoci, na zadní straně je mé soukromé číslo."s tím odejde.

"Ani mě to neřekneš?"zeptá se smutně bratr. Nechce mi lézt do hlavy, vidím to na něm. To si necháváme pro horší případy, Kdy opravdu potřebujeme pomoct.

"Promiň, ale nemůžu. Věř mi."prosím ho. Jen smutně kývne. Nikdy jsme před sebou neměli žádné tajemství a já teď mám dvě.

Jak jsem zamyšlený, ujde mi, že jde za mnou, snažím se zahnat myšlenky na to, co se stalo před půl rokem i na ty měsíce týrání, jak fyzického tak psychického. V tom mě někdo chytne za rameno. Prudce se otočím a spadnu do další černé tmy. Většinou mě v téhle náladě najde brácha a ne on…

Adrien zakleje. Tak, tak ho chytil. Z kapsy vyloví mobil a zavolá bráchovi. Za chvíli poblíž zastaví auto a Adrien s Davidem v náručí nasedne.

"Dík Zacku, můžeme jet k tobě?"zeptám se.

Hodí pohled dozadu a kývne. Chce se ho také na něco zeptat.

Protřu si oči a posadím se. Rozhlédnu se a okamžitě se mi uleví, Nejsem v nemocnici. Poslední dobou se probouzím jenom tam a jen proto, že mě najde brácha první. Se zájmem se rozhlédnu po pokoji, když se otevřou se dveře.

"Už ses probudil?"ozve se.

Pohlednu ke dveřím a úplně strnu. Dan! A za ním nakukuje nervózní Adrien, kterému se okamžitě uleví.

"Tak,"ozve se bratr. Podle toho jak mluví tiše je pěkně naštvaný. Povzdechnu si, tentokrát se tomu nevyhnu, jen se divím, že to nepřišlo dřív. Jen kývnu už tak žít nemůžu.

"Fajn. Zacku! Už bude mluvit."zařve někam do bytu.

"Dobře, Hned tam jsem."ozve se.

"Tak, už můžeme a prosil bych nic nevynechat,"řekne povědomý hlas.

Povědomý?! Je to ten poručík z nemocnice před půl rokem. Poručík Korido. Podívám se vyjeveně na bratra. Tomu zacukají koutka.

"Jo je to on," hned ví, co se mi honí hlavou, ,,a jen tak, mimochodem, už pět měsíců spolu chodíme,"zazubí se mi do vyjeveného obličeje.

"A je to ke všemu můj starší bratr."ozve se Adrien.

Se zaúpěním spadnu zpět do peřin

,To se mi snad jen ZDÁÁÁ! ´ úpím v duchu.

,Nezdá, ´baví se brácha.

Podívám se na něho a kývnu. Teď nebo nikdy. Začíná výslech. Všechno se točí na pásku, aby se to použilo u soudu. Za Zackem stojí psycholog, aby dosvědčil vše, co slyšel a kdybych se náhodou psychicky složit. K čemuž nemám daleko. A další dva policisté jako svědci.

Když začnu, úplně cítím, jak brácha ztuhne, tohle nečekal. Čím víc se rozpovídávám a blížím ke konci, tím víc bledne. Nakonec ho Zack musí držet, aby neběžel domů a otce nezabil ho sám. Ani se mu nemůžu divit. Opravdu ne. Jeho to bolelo stejně. Nakonec se zhroutí na postel a smutně se na mě dívá.

,Měl jsi mi to říct bráško´ozve se mi v hlavě.

"Proč jste to neřekl dřív? Na co jste čekal?"ječí mi Zack vztekle do obličeje.

Sotva všichni odejdou. Zůstane jen brácha, Adrien a Zach.

,,A co jsem měl dělat když vyhrožoval, že mojí lásce ublíží?"ječím na něho zpátky.,,Neříkejte mi, že vy byste ho udal, když víte, že on ví kdo to je, a kde bydlí.A vy ležíte nemocnici a nemůžete ho chránit!"

"Máš pravdu, neudělal bych to." Usměje se na mě smutně Zach.

Dan nás pobaveně pozoruje a poklepává si prstem po bradě. O něčem přemýšlí.

"Davide"ozve se.

Otočím se na něho. Pořád se cítím provinile, i když vím, že už mi odpustil.

"Když už tu svoji lásku tak bráníš, tak nám konečně řekni kdo to je. Já osobně jsem zvědavý jak kotě a ti dva, jsou na tom, jak vidím stejně." ukáže na Zacka s Adrienem

Tak z toho se nevykroutím, i když se o to snažím. Okamžitě se svalím do peřin s tím, že mám odpočívat. Dan ze mě strhne peřinu.

"Tak to ne bratříčku. Okamžitě to vyklop! Nebo si mě nepřej!"zavelí se zlomyslným pohledem. Už to tuší.

"Tak mám to říct sám?"vyhrožuje mi.

Podívám se na něj. Myslí to vážně. Povzdechnu si a zavřu oči.

,,Adrien" zašeptám.

,,Já to tušil," zavýskne, ,,ale až teď"povzdechne si.

Pak třísknou dveře. Polekaně je otevřu a zjistím, že jsme pokoji jen my dva. Musel je vyhodit.

"Tak a teď si popovídáme"ozve se nade mnou naštvaně.

Polekaně vzhlédnu a otřesu se. Tak naštvaného jsem ho ještě neviděl. Překonal i Dana a to je co říct, ten když se naštve, útočící vzteklý tygr je proti němu roztomilé jednodenní koťátko.

,Brácho, pomoz mi´zaúpím.

,Tohle si vyjez sám bratříčku´ozve se výsměšně v hlavě.

,Tak fakt díky´ušklíbnu se v duchu.

,Nemáš zač. ´odpoví

Povzdechnu si Adrien mě naštvaně, ale i pobaveně sleduje.

"Už jsi skončil?" zeptá se

Kývnu a smutně na něho kouknu. Ani mě nepřekvapí, že o tom ví. Vůbec se mi to nelíbí a vím proč.

"Co si o sobě myslíš?"začne řvát, až se otřesou okna. Jen se přikrčím, tohle je horší než jsem čekal.

"Jak sis dovolil mě z toho vynechat? Ty pitomče, kdyby se vyráběly medaile za idiotství, máš první cenu a ani se nemusíš snažit! To jsi fakt takový magor, že ti to nedošlo ani po takové době,"křičí jen o trochu míň než před tím.

Koukám asi dost vyjeveně, protože se při pohledu na mě začne pochichtávat. Nakonec si sedne ke mně na postel a obejme mě.

"Ty idiote, já tě miluji už dva roky. Jen jsem čekal, kdy na to přijdeš."zašeptá mi do ucha.

"C-c-co?"vyjde ze mě nechápavě.

Místo odpovědi mě povalí na postel a políbí mě?

"Miluji tě, ty hluchoni"zasměje se.

,Tak vidíš ty blbče´ozve se mi v hlavě.

,Víš to jako poslední. Jo máma to taky ví. To cos prožil, bylo úplně zbytečné. ´

,Takto si s tebou vyřídím to´s mi nemohl říct dřív? ´

Vedle mě se ozve povzdech.

"Nemůžete si to nechat na později?"ozve se Adrien.

Usměji se na něho a políbím ho.

,Brácho? ´ozve se nejistě

,teď neotravuj´zavrčím díky polibkům co si vyměňujeme, nemám v hlavě jasno.

V obýváku se Dan usměje na Zacka.

"Ti dva nás teď nebudou potřebovat, co tak si někam zajít?"zeptá se Dan

"Souhlasím, co takhle k vám domů?"a políbí ho. Za chvíli se za nimi zavřou dveře.

Co se týče otce-Byl odsouzen na devět let vězení za dlouhodobé týrání. Nedožil se jich. Hned druhý den si podřezal žíly, ale předtím se s ním má matka stačila rozvést. Byly jsme u toho. Moje a bratrovo očividné štěstí mu bylo trnem v oku.

Já a Adrien jsme se po třech letech společného žití vzali. Stejně tak i Dan se Zackem.

Dvojčata se nezapřou. Svatba byla dvojitá.