Měj se (Gravitation)

"Yuki mám to, budeme zpívat v nejpopulárnějším pořadu, to je jako sen!" uslyší vysoký blonďák u stolu ve své pracovně, kde píše knihu. Nakladatel je už vážně netrpělivý a on nemá náladu na nic. Tím méně na svého růžovovlasého přítele, kterého jde slyšet snad s přízemí panelového domu.

A tak ho dokonale ignoruje.

Co nemůže ignorovat je to, že ten růžový tajfun, jak mu tajně říkal, vrazil do pracovny a pověsil se mu kolem krku.

"Shuichi, doháním termín tak mě neotravuj!" zaječí blonďák na svého přítele. Ten jako by neslyšel.

"Pak nám dá K dovolenou, můžeme si zajet na výlet, co takhle do zábavního parku?

"Ne," odtuší Yuki.

"Nebo na pláž," navrhne další místo Shuichi.

"Ne,"další zamítavá odpověď.

"Může…"

"Ne, nikam s tebou nejedu. Musím to dopsat," odsekne Yuki chladně.

"Dobře Yuki, tak vyrazíme, jak to dopíšeš. Já mezitím napíšu písničku," sedne si Shuichi na zem vytáhne blog a začne psát s občasným pobrukováním, nevšímaje si Yukiho, který ho propálí ledovýma očima.

"Vypadni z mé pracovny a vůbec z celého bytu," zaječí na přítele Yuki.

Shuischi si z toho nic moc nedělá a jen odejde do obývacího pokoje, kde dál pokračuje v psaní slov. Snaží se víc než kdykoliv jindy, i když ví, že mu Yuki řekne, že nemá talent, nevadí mu to.

Stačí mu jen být u něj, cítit jeho blízkost, ale poslední dobou se s ním něco děje. Yukiho odtažitost je čím tál tím větší a cítí z něj větší chlad než kdy před tím. Trápí ho to a ne málo.

"Říkal jsem ti, že máš vypadnout z mého bytu a z mého života taky, otravuješ ho už hodně dlouho na to, abys mě dál otravoval," zaslechne Shuichi. Překvapeně zvedne hlavu.

"Yuki…," začne Shuichi.

"Ne, pro tebe už nejsem Yuki. Mám nového přítele a ty mi zavazíš," opře se do něj blonďák. Shuichimu z tváře vyprchá všechna barva.

"To přece nemyslíš vážně, Yuki," sklouznou Shuičimu po tváři slzy. Chladný pohled ho přesvědčí o opaku. Na víc nečeká, vezme si jen blok s propiskou a vyběhne z bytu. Jde rovnou do bytu svého přítele Hira, který ho pustí dovnitř.

"Tak, co se stalo? Zase tě vyhodil?" zeptá se Hiro a poškrábe se ve vlasech.

"Tak nějak," knikne Shuichi a dál to nerozebírá. Hiro se překvapeně dívá na růžovláska. Když nenastanou obvyklé scény, tak to nechá být a stará se o své.

Tak to jde pár dní, vždycky ráno Shuichiho vzbudí a jdou do studia. A celou dobu čmárá do bloku.

"Schuichi, ty píšeš nový song?" zeptá se ho K.

"Hmm," odpoví Shuichi aniž by vzhlédl.

"To bude skvělá písnička. Dobudeme s ní svět," rozjaří se K.

"Ne končím se zpíváním," odpoví Shuichi naprosto klidným hlasem. Ztratil Yukiho a tím i svůj smysl života.

Dokončí tu píseň, ale nazpívá ji sám, bude to poslední dárek pro něj. Nikdo jiný ji slyšet nemá, bude to takové requiem na rozloučenou.

Musí si najít jiný smysl, pro který žít, pak se možná ke zpěvu vrátí.

Všichni se na něho překvapeně podívají.

"To přece nemůžeš myslet vážně, Shuichi. Máme před vystoupením v nejpopulárnějším pořadu, to byl tvůj sen!" dřepne si před něj Hiro.

"Co jsou sny Hiro? Tisíc se jich narodí a jeden po druhém zhášejí jako svíce," pronese Shuichi smutně.

"Schuichi, kdy se vrátíš k Yukimu?" zeptá se Hiro.

"Nevrátím, našel si přítele tak ať si má jeho, už mě nezajímá," odsekne Shuichi a odejde ze studia. Všichni za ním hledí ještě překvapeněji než když jim oznámil, že končí se zpíváním. Hiro sejde dolů a sedne na motorku, je na čase si promluvit s centrem problémů.

Yuki sedí v obýváku a už týden marně přemýšlí, kde je Shuichi. Už byl tak zoufalí, že mu volal na mobil, ale ozvalo se jen, že jeho hovor byl odmítnut. Jistě, řekl mu, že má přítele, ale nemyslel to tak nechce nikoho kromě jeho, i když je to pro něj nepochopitelné.

Najednou se ozve zvonek s nadšením, že je to Shuichi jde otevřít, ale místo drtivého objetí se mu dostane ránu, že odvrávorá zpátky do bytu.

"Co jsem ti slíbil, když ublížíš Shuichimu?" ozve se ledový hlas Hira.

Toho tu vážně nečekal.

"Kde je Shuichi?" zeptá se ho a vstane.

"Cože? Ty parchante, ty si najdeš přítele a ještě se ptáš po Suichim?" vyjede na něj Hiro.

"Žádného přítele nemám, řekl jsem to jen proto, že jsem se nemohl soustředit na knihu, měl jsem ji odevzdat další den," vysvětlí mu Yuki.

Místo odpovědi dostane facku.

"Doufej, že je u mě, a že tě vyslechne. Chce skončit se zpěvem," oznámí mu Hiro a vyběhne z bytu. Yuki mu je v patách a nasedne do svého auta. Na ten vehikl, co mu Hiro říká motorka, by nesedl ani za nic. Ani jeden si nevšimnul Shuichiho, který stál za domem a sbíral odvahu si jít pro věci, ví, že by Yukimu skočil kolem krku. Jejich odjezd mu jen nahrál, tak se rychle vydal nahoru a sbalil si rychle věci. Pak stejně rychle odešel a ubytuje se v jednom malém hotýlku, kde by ho nikdo nehledal.

Mezitím oba dorazí k Hirovi domů, kde najdou jen vzkaz, že mu nechce překážet a jde jinam. Dále ho prosíať mu nevolá, že se ozve, až bude vědět co dál.

"Kam mohl jít?" zeptá se sklesle Hira Yuki.

"Jak já to mám vědět?" pokrčí Hiro rameny, ale přece jen zavolá k Shuichimu domů, ale tam o něm nevědí.

Hiro se zamračí a zavolá Shuichimu, ale ten mu telefon nevezme.

"Vypadá to, že s námi nechce mluvit," povzdechne si Hiro a položí telefon.

Yuki se sklesle vrátí domů, kde hned, jak se podívá do skříně, zjistí, že jeho věci zmizeli. Jeho byt mu najednou připadal velký a pustý. Popadne telefon, ale po třech zvoněních je mu oznámeno, že jeho hovor byl odmítnut. Třískne s telefonem o zeď a sedne si k notebooku, chce se ponořit do psaní, ale nejde to. Místo písmenek v každé klávese vidí Shuichiho tvář, místo obrazovky jeho společné zážitky s ním. Znechuceně notes zavře a jde si lehnout. Není to o nic lepší, zdá se mu o Shuichim, o jeho nevěřícném výrazu, kdy mu vpálil do obličeje, že má přítele. Na okamžik se mu tam bleskla taková bolest, jako by se rozsypal na kousky, ta bolest, která mu teď ničila srdce. Nakonec nechá spánku a vyrazí do parku, kde, jak doufá, bude Shuichi. Vrátí se až nad ránem, unavený po marném pátrání, ale nemíní to vzdát. Zvedne telefon a začne obvolávat jednotlivé hotely a motely.

Nakonec mu štěstí přece jen přeje a Yuki vyrazí k zapadlému motelu, kde údajně Shuichi. Zastihne ho.

"Shuichi, chci s tebou mluvit," začne tlouct na dveře.

"My dva už nemáme o čem mluvit, pane Eiri," dostane se mu chladné odpovědi od Shuichiho.

"Shuichi neblbni. Nikoho nemám, ty jsi mé slunce, co mi svítí na cestu!" zařve Yuki a v momentě si připadá jako ten největší idiot pod sluncem, protože z okolních pokojů vykouknou pochybné existence a některé ho dokonce začnou očumovat jako nějaké zboží. Stačí jediný ledový pohled jeho tygřích očí a všichni se stáhnou. Vzdá to až v deset hodin kdy na něho někdo zavolá policii.

Shuichi zůstane hledět do prázdna. Jsem jeho slunce? Řekl by to? Ne neřekl, tohle není Yuki a jestli to řekl jen proto, aby se ho zbavil, tím hůř. Hodí další věci do velké sportovní tašky, balí mechanicky, a nenechá se vyrušovat dalšími ránami na dveře a tím měně jeho slovy. Když dobalí, sedne si ke stolu a podívá se na slova písničky, vezme propisku a začne psát, konečně má zbytek slov, které mu vířily v hlavě. Když dopíše a poupraví slova je bez mála půlnoc, letadlo mu letí v sedm, ale nevadí mu to, ještě musí nazpívat písničku, pro tohle si jednorázově pronajal menší studio se zvukařem. To je všechno co potřebuje. Jen ta jedna písnička, nic víc nechce.

Potom vezme své věci a opatrně vykoukne, už dávno se naučil, že nemá strkat noc do cizích věcí, když nespatří nic, co by ho znepokojovalo, vyjde z hotelu a rychle se přemístí do méně nebezpečné ulice, kde si zavolá taxi, kterým se nechá dovézt do nahrávacího studia.

Tam už na něj čeká zvukař, který podle jeho potřeb namíchá hudbu. Teď záleží jen na něm.

Yukiho vzbudí šílené zvonění na zvonek dole, normálně by to ignoroval, ale tentokrát vstane a jde otevřít. Takhle šíleně umí zvonit jen Shindo. Místo něho je tam nějaký chlap.

"Co chcete?" vyštěkne vztekle na něho. Má tisíc chutí ho zabít.

"Jsem jen poslíček, mám vám doručit tohle, zaplaceno jsem už dostal," vrazí mu do ruky malý balíček a obálku, otočí se na patě a odejde. Yuki odolá pokušení obálku rovnou vyhodit a otevře balíček, vypadne z něj CD s věnováním Yukimu. Netrpělivě ho dá do přehrávače a jde si udělat kafe.

K zemi ho přimrazí už jen první slova písničky, vrátí se ke stolu a otevře obálku, z něj vypadne klíč od jeho bytu. Zhroutí se na pohovku a nevěřícně na to hledí. To přece nemohl udělat!

Druhý den ho tak najde Touma.

"Yuki, co ti je nebereš mi… proboha co se stalo," vyhrkne, když spatří Yukiho přepadlí výraz. Yuki místo odpovědi pustí písničku, kterou má poslechnutou snad milionkrát.

Touma ji poslouchá s naprostým úžasem. Nemůže pochopit, že mohl složit tak skvělou píseň, i když teď by ho nejradši přetrhnul jako hada. Jako kdyby se právě teď yuki probudil, vezme telefon a začne volat do všech možných i nemožných míst, kde by mohl být. Nakonec ho napadne i zavolat Hirovi a taktéž ho zaúkoluje. Netrvá dlouho a zatáhne do toho nejen celou Shuichiho kapelu i s Toumou, který se připojí jen proto, že nemůže vidět tak skleslého Yukiho.

Za pár dní narazí Yuki na noviny o dovolené. Vzpomene si, že chtěl jít s ním. Zesmutní víc než před tím. Žít se Shuichim je jako peklo, ale bez něj je to horší než očistec.

Všimne si zakroužkovaného názvu jednoho penzionu u moře, který nabízí soukromé chatky s dokonalou obsluhou. Neví, jestli je to co platné, ale stejně tam zavolá, odbudou ho s tím, že nepodávají informace o hostech, to mu dá naději.

Rychle si sbalí nejnutnější věci, a aniž by něco někomu řekl, vyrazí na pobřeží. Trvá mu dlouho, než tam dorazí, lepší by bylo letět, ale neřeší to, potřebuje se něčím zaměstnat. Dorazí tam druhý den odpoledne a vletí na recepci. Tam mu odmítnou cokoliv říct, dokonce, i když vyhrožuje agentem K.

Už to chce vzdát, když zaslechne Shuichiho hlas od moře. Rozejde se tím směrem, toho červa, který se mu opováží postavit do cesty s tím, že dál můžou jít jen hosté, rozmázne pohledem. Zastaví se, až na pláži kde uvidí Shuichiho jak hází klacek nějakému velkému psovi. Jeho smích, který už tak dlouho neslyšel je podbarven zvláštní bolestí, která mu trhá srdce.

Shuichy se rozběhne proti němu, aniž by ho vůbec vil, jak se snaží utéct psovi, přitom narazí do pevného těla s omamující vůní, kterou má pouze Yuki.

"Yuki ..." vydechne bolestně a zvedne hlavu, aby se podíval na toho, do koho vrazil.

"Pro…" ani nedomluví, když jeho modré oči doputují ke zlatým, které patří jen a jen jemu. Než se stačí vzpamatovat Yuki si ho přitiskne k sobě a začne ho líbat.

Shuichi se nechá tak dlouho ho nelíbal, když si vzpomene, co mu provedl.

"Pane Eiri, myslím, že jsme si vše řekli," odsekne ledově, otočí se a odchází co nejrychleji do své chaty, neudělá ani krok, když ho Yuki strhne k sobě a začne mu všechno vysvětlovat. Nesmí ho ztratit.

"Proč bych ti měl věřit?" zeptá se ledově Shuichi.

"Protože je to pravda a je taky pravda, že tě miluji Shuichi. Bez tebe nedokážu žít," odpoví Yuki. Tohle jediné vyznání, které kdy někomu řekl. Shuichi zaváhá, ano miluje ho, ale může mu ještě někdy věřit?

"Co když se to stane znovu?" zeptá se rozkolísaný Shuichi.

"Tak mě klidně zastřel je mi jedno, co se mnou uděláš, ale už nikdy nechci být bez tebe," odpoví Yuki.

"Dám ti ještě jednu šanci, ale nic víc. Jedna šance Yuki," otočí se k němu Shuichi a Yukimu se uleví. Jedna šance je to, co potřebuje, už nikdy nedovolí, aby ho ztratil. Napřed bude Shuichi a pak práce, přísahá si Yuki a skloní se, aby políbil jedinou lásku svého života.