Vlčí krev IV

Prázdniny v horách 2

Mazlíček

"Vůbec nevím, co sis myslel. Vždyť to tu vůbec neznáš. Mohl ses lehce ztratit. Ty vůbec nemyslíš na druhé! Kira by mě zabil," lamentuje brácha po cestě.

,Ještěže neví, že jsem málem sletěl ze skály,´ děkuji v duchu. ,Už tohle není k vydržení. ´

"Mohl bys toho nechat? Už mě brní uši. Co jsem měl asi dělat, když nikdo nebyl doma? Šel jsem se jen projít," vyjeknu dotčeně.

"Jo mohl a měls' sedět na zadku," zavrčí.

"To určitě. Nejsem vycpaný plyšák, abych seděl na jednom místě a ani se nehnul," odseknu.

"Bohužel," zavrčí. Seknu po něm pohledem.

"Agatone, ty jsi vůbec nejedl! V troubě jsem ti nechala řízek s kaší!" ozve se přísně matka z kuchyně.

"Sním to pak. Vůbec nemám hlad," zakřičím zpátky. Zamířím do pokoje a švihnu sebou uraženě na postel.

"Nemáš mi něco vysvětlit?" obrátím se na bratra, který stojí ve dveřích.

"Kdyby ses necoural, tak bys to měl za sebou a teď nemám čas a laskavě se netoulej." Odsekne a zmizí.

"Pablb," zabručím na adresu bratra a kouknu na hodinky. Jsou teprve dvě a tak vymýšlím další plán. Při tom si rychle vybalím a sejdu dolů.

"Tati, kde je tu nejbližší město?" zavolám do obýváku.

"Asi tři kilometry na západ. Je to celkem velké město, tak se neztrať," odpoví.

"Dík," zahlaholím od dveří, než vyběhnu.

,Docela pěkná procházka,´ pomyslím si, když za necelé dvě hodinky dorazím do města. Hned se dám do podrobného prozkoumávání. Za chvíli mi jde hlava kolem. To město je úžasné. Vedle křivolakých uliček a starých krámků jsou krásná náměstí. Zalituji, že nemám u sebe blok a tužku. Byl by to nádherný obrázek.

Sednu si u náměstí s krabičkou hranolek a koukám na nádherný výhled do skal. Myslím, že tenhle výhled mě nikdy neomrzí.

"Je nádherný, že. Do hor jezdím už kvůli němu," ozve se za mnou.

Otočím se a za mnou stojí kluk s rudohnědými vlasy. Přimhouřím oči.

"Ty jsi Hydeki?" zeptám se.

" Jo jsem," usměje se.

"To tu jste všichni?" zamračím se.

"Více méně.

Chybí nám už jen Saito. Ten dorazí zítra," usměje se Hydeki.

"Nebo dnes s předstihem," ozve se za námi pobavený hlas.

Otočím se a uvidím kluka se světlými vlasy se stříbřitým odstínem.

"Ahoj Argore, dlouho jsme se neviděli," pozdraví mě a podává mi kornout se zmrzlinou.

"Díky," vezmu si ji a s rozkoší olíznu oříškovou pochoutku. Druhou podá Hydekimu a sám se pustí do vanilkové.

"Jak tu jsi dlouho Argore?" zeptá se po tom, co se uvelebí vedle mě na lavičce.

"Od včerejška a říkej mi Agatone, jo?" požádám ho.

"Není v tom problém, i když Argor ti sedne víc," ujistí mě.

"Já vím, ale rodiče jsem, když jsem byl malý, nepřemluvil," povzdychnu si.

Oba dva se rozesmějí.

"Nevím co je tu k smíchu," otočím se dotčeně na kluky a všimnu si hloučku lidí, co hledí naším směrem.

"My nevěděli, že jsi uměl mluvit už jako kojenec," snaží se uklidnit kluci.

"Jak nevěděli?! Já jsem inteligentní," ohradím se dotčeně.

"My ti věříme," utírá si slzy smíchu Hydeki.

"Ještě aby ne," ohradím se.

 V tom mě Saito chytne za ruku a bleskově mě stáhne z lavičky. Spolknu zbytek zmrzliny. Už chci vyskočit, když mě Hydeki zadrží.

"Vím, že se umíš prát, ale tohle nech na nich," napomene mě.

S povzdechem kývnu a zaměřím pozornost na náměstí. Z jiné uličky vystoupí asi deset lidí a vydá se k hloučku. Skoro nikoho neznám. Poznám jen Saidena, Sidena a Lea. Skrčím se trochu víc a posunu se za Saita. Ten se na mě pobaveně podívá, ale neprotestuje. Skupina dojde k hloučku a chvilku s nimi mluví, načež se hlouček se vzteklými výrazy vytratí. Saito a Hydeki stoupnou.

"Byli to normální lidé," nahlásí Saitovy. Siden a koukne na mě.

"Můžeš mi říct, co tu děláš, štěně?" zavrčí Leon, když mě spatří.

"Momentálně hledím na ten tvůj ksicht," odseknu a vyčítavě kouknu na Sidena. Ten pokrčí rameny.

"Pokud vím, máš být v chatě," oznámí mi suše.

"Kdyby bylo po tvém, tak tam sedím vycpaný na jednom místě," podotknu stejným tónem a vstanu.

"To máš pravdu, rozhodně bys tak udělal míň škody. Jako by ti nestačilo to v těch horách. Hledal jsem tě tam hodinu," zařve.

"Taky nechápu proč, nejsem mimino a umím se o sebe postarat, ty jeden potrhlý magore," zaječím na něj.

V ten moment mě přistane facka, že se otočím a ze rtu mi steče krev, jak jsem se kousnul do jazyka. Utřu ji a než mě někdo stačí zadržet, proklouznu mezi nimi a zmizím v jedné z postraních ulic.

"To jsi trochu přepískl Leone. Ten kluk má pravdu. Nemůže být jen na jednom místě, kam ho postavíš," podotkne Siden a já se na něho vztekle mrknu.

"To vím taky, že jsem to přepískl. Ale jasně jsem mu řekl, že má zůstat v pokoji. V horách není bezpečno," zavrčím. Mám Sidena a jeho poučování po krk.

"Nic proti, ale kdyby mě tohle řekl Ichigo, taky bych ho neposlechl," namítne Hlídaný.

"To není vaše starost," namítnu o něco klidnějším hlasem.

"Naše sice ne, ale Kirova ano a ten řekl hlídat, ne buzerovat," namítne druhý Hlídaný.

"No už se stalo. Měli bychom ho najít, než ho najdou lovci. Čtyři tu zůstanou a ostatní za mnou. Leo ty tu zůstáváš." Oznámí mi kapitán jednotky.

Kývnu.

,Z toho budou ještě problémy,´ pomyslím si, když sleduji, jak se zbytek jednotky vzdaluje směrem, kterým utekl Agaton.

Oba hlídaní si sednou na lavičku a propaluji mě pohledem, dokud nedorazí jejich ochránci a neodvedou je. Teprve pak se můžeme vzdálit. Já se oddělím a začnu prohledávat obchody se zvířaty. Vím, že je má rád, ale nikdy žádné neměl, protože se ho báli. Trvalo dlouho, než se s tím smířil.

Bez dechu se zastavím a rozhlédnu se. Moc to tu neznám. Na rožku si všimnu obchodu se zvířaty a vejdu dovnitř. Hned se ozve vylekaný jekot. Jako vždy mě to rozesmutní, ale odolám touze odejít v naději, že najdu nějaké, které se mě bát nebude. Hluk přiláká dopředu prodavače.

"Přejete si něco?" zeptá se zvědavě.

"Děkuji, jen se dívám," odpovím s úsměvem. Se smutkem se dívám na černou kočku, která se strachy choulí co nejdál ode mě.

"Oni se tě bojí," podotkne.

"Jo to vím, ale neublížil bych jim," řeknu naštvaně.

"Nevypadáš na to, ale radši tu zůstanu. Mě znají," usměje se.

Pohodím ramenem. Je mi to jedno hlavně, že mě nevyhodil. Pomaličku obcházím obchod s klecemi a dívám se. Pomaličku začínám mít trauma z toho, jak se na mě vyděšeně dívají. Nakonec se zastavím před akvárii, kde jsou různé ryby a živočichové. Ryby nechci, ale zaujme mě pavouk, který si to zvědavě zamíří ke mně. Jak se dozvím z cedulky, jde o sklípkana.

"Tak se mi zdá, že jí se líbíš. Máš z pavouků strach?" zeptá se mě s klidem.

Zavrtím hlavou. Nikdy jsem se jich nebál. Prodavač k mému údivu otevře akvárium a vyndá pavouka ven.

"Klidně si ho pochovej," podá mi ho.

S rozzářenýma očima ho opatrně vezmu. Kupodivu je i nadále klidný, dokonce se vydá na průzkum po mojí ruce. Nakonec mi vleze pod rukáv košile.

"No tak vylez Shiu," napomenu pavouka se smíchem. Ten kupodivu poslechne a usadí se mi na předloktí.

"Kolik stojí?" zeptám se celý šťastný.

Prodavač řekne cenu a já se hrnu k pokladně zaplatit. Ještě mě zásobí krmivem a knížkou jak se o něj starat. Vyjdu z obchodu a Shiu, jak jsem pavouka pojmenoval, mi vleze do náprsní kapsy u košile. Krásně se tam vleze. V dobré náladě se vydám zpátky.

"Agatone," zaslechnu volání bráchy.

Vztekle se otočím. Shiu, který vycítí změnu nálady, se neklidně pohne.

"Co chceš?" zeptám se ostře.

"Všude tě hledáme," vyčte mi.

"Tak už jsi mě našel," pokrčím lhostejně rameny a znovu vykročím. Srovná krok a jde mlčky vedle mě.

"Nechceš nějaké zvířátko? Vím, že se tě bojí, ale možná najdeme nějaké, které nebude," ozve se smutně po půl hodině chůze.

"Ne díky. Myslím, že jsi toho udělal už dost," odpovím lhostejně.

"Promiň," ozve se. Na tohle nereaguji.

"Co to máš?" zeptá se po chvíli zvědavě, koukajíc na balíček v ruce.

"To tě nemusí zajímat," ujistím ho.

Víc mu neodpovídám, i když mě láká na oběd, zmrzlinu nebo podrobnou obhlídku města. Pokaždé lhostejně pokrčím rameny a jdu si svým směrem. Nakonec se otočím.

"Hele víš co? Dej mi pokoj. Dnes jsi toho udělal víc než dost a mám tě plné zuby. Tak neopruzuj. Domů se dostanu i bez tvé pomoci," vyjedu na něj. Pak ho nechám stát uprostřed ulice a vyjdu z města.

"Čau," ozve se z výšky.

Vzhlédnu a uvidím Saita a Hydekiho ve vlčí podobě.

"Ahoj," usměji se.

"Můžeme s tebou kousek?" zeptá se Hydeki.

"Samo," odpovím.

"Skvělé a říkej nám vlčími jmény, jinak nás prozradíš." Napomene mě Saito.

"Dobře. Neznáte nějakou zkratku?" zeptám se jich.

"Kde bydlíš?" zeptá Hydeki-Goro.

Vysvětlím mu to.

"Znám pojď," otočí se.

Jdu za nimi. Po hodině šplhání, přeskakování a vrávorání sebou švihnu, když mi na kluzkém kameni u řeky podjede noha.

"To jsi nemohl najít nějakou zkratku Goro?" zeptám se, když ležím rozpláclý na zádech.

"Nespecifikoval jsi to, ale nám to problém nedělá," směje se Goro. Krak radši ani nemluví, zřetelně vidím, jak se směje.

"Jo jenže vy máte čtyři nohy a já jen dvě," ohradím se.

"To je taky pravda," připustí.

"Pozor uteč!" zježí se Krakovy srst na hřbetě.

"Co se děje?" sleduji jeho pohled a uvidím Shiu. Zřejmě mi vypadla z kapsy, když jsem sebou švihnul.

"V pořádku," ujistím je a vezmu pavouka do ruky.

"Představuji vám moje zvířátko Shiu," zasměji se jejich výrazu.

"No, jsem zvědavý, co na to řekne Kira," dostane výtlem Goro.

"Tu je veselo," podiví se za námi hlas.

"Yuki pojď se podívat jakého má mazlíčka Argor, že mi ho pořídíš?" vyběhne naproti zelenovlasému klukovy Goro.

Yuki a Ichigo se mi podívají přes rameno a pak na sebe.

"To nepřipadá v úvahu. Kočičku klidně, ale pavouka ne." řekne rozhodně Yuki. Goro se na něj smutně podívá. Pak se otočí k pavoukovi, který  se postaví do obrané pozice.

"Co se mu stalo? Nic jsem mu neudělal," couvne Goro.

"To není kvůli tobě," odpovím a ostře sleduji skály. Všimnu si záblesku a odstrčím Gora. Na místě kde stál, se rozprskne kulka. Yuki vytáhne pistoli a zmizí. Za okamžik se vrátí.

"Lovec. Je po něm," řekne udýchaně a skloní se k otřesenému Gorovi. Prohlédne ho a přitiskne k sobě.

"Pojďte, může jich tu být víc," pobídne nás Ichigo a drží Kraka za srst.

Neprotestuji a za chvíli jsem doma. Kousek před chatou se rozloučí a zmizí.

Zamířím přímo k sobě. Opatrně vytáhnu Shiu, která zmizí, aby se rozhlédla po svém domově, a já sebou unaveně praštím na postel.

"Už jsi doma? Můžu dál?"ozve se ode dveří Leo.

Nemám zapotřebí odpovídat. Pozoruji Shiu jak šmejdí po pokoji a co chvíli zmizí pod nějakým nábytkem.

"Měl bych ti vysvětlit co se s tebou děje," zkouší to znovu.

"Najednou máš čas?" zeptám se jedovatě.

"Jo," pochopí to jako pozvání. Vejde do pokoje a zavře za sebou dveře.

"Tak začíná se ti zlepšovat sluch a zrak, poslední přijde čich..." začne

"To mě došlo, ale proč se to děje zrovna mě?" vyjedu vztekle.

"No, je to tvou DNA. Máš vzácnou DNA, která se dokáže přizpůsobit zvířeti. To znamená, že se dokáže proměňovat. Podoba záleží na tom, co je k tobě nejblíže. Většinou se to pozná podle znamínka. Asi v patnácti se tělo začne pomalu přizpůsobovat. A v sedmnácti, někdy dřív, se můžeš proměnit. To záleží na tom, jak to přijmeš, drtivá většina o tom ani neví, proto zůstanou neproměněni, ty sis to začal uvědomovat, zřejmě až při setkání s vlky. Normálně je to postupné a nenápadné. U tebe to trochu zrychlilo. No podle toho jak rychle to postupuje, by ses měl proměnit do půl roku. Všechno bude o hodně ostřejší, už teď slyšíš o hodně líp, a to i to co já nezaslechnu. O tvém zraku ani nemluvím, už dokážeš vidět ve tmě. Když se proměníš, promění se ti i barva očí. Když se proměníš zpět, barva se vrátí taky. Je to docela vychytaný." Zasměje se.

"Takže jinými slovy jsem zrůda," shrnu to do balíčku.

"Jak to budeš chápat je tvoje věc," pokrčí rameny.

"Vlci mají o dost lepší smysly, reflexy a podobně, než zdomácnělí psi. Chvilkami to pro tebe bude šok, tak se nauč ovládat emoce, bude se ti to hodit. Proměna se uskuteční, když si tělo bude myslet, že jsi v nebezpečí. Tak se nauč rychle ovládat. To by mělo být vše, kdyby ses na něco chtěl zeptat, jsem tu." Skončí hovor.

"Co jsou to ti lovci?" zeptám se.

"Skupina fanatiků, co si myslí, že nemáte právo na život. Jsou to idioti, vy jste dokonalejší než my a oni z toho mají strach. Proto se vás snaží vyhladit." Odpoví ve dveřích a zavře za sebou.

Přemýšlím o tom tak dlouho, že nevědomky usnu.