9. Svoboda nebo vězení?

Probudím se na tvrdé studené zemi a zasténám. Zatraceně, co se vůbec stalo? Otevřu oči a pohled na mříže mě dočista vyděsí. Proč jsem ve vězení? Chytnu se za hlavu, nějakou dobu mi trvá, než se mi vrátí vzpomínky. Ten zatracený nafoukaný bastard, doufám, že aspoň splnil svou část úmluvy. Zkusmo kopnu do mříží, které se ani nepohnou. Povzdechnu si a rukou zajedu do kapes, kde nahmatám mapu. Zarazí mě to.

U nás ve věznici všechno vytahují z kapes, ale tady zřejmě, jestli je to tak, mohl bych mít ještě sponku poslední záchrany. Ryuu mě naučil ve dvanácti otevírat zámky pomocí sponky, kde se to naučil on, ví bůh. Stane se zázrak a já sponku vážně nahmatám, díky bohu, sednu si pod zámek, a začnu v něm štráchat. Už to skoro mám, když mi sponka zmizí z prstů! Zděšeně vzhlednu a díván se na jakési monstrum, napůl ještěra, který stojí na dvou a má skoro lidský obličej. Odrazím se od mříží a zády vrazím do zdi.

Monstrum vejde dovnitř a dá mi na zem dvě misky, jednu s brambory a masem, druhou s vodou. Zamračeně se na mě podívá a zamkne za sebou, tentokrát se zámkem něco udělá, protože není vidět klíčová dírka. Zakleji a demonstrativně zavřu oči. Nevím jak dlouho tak sedím, když mě něco kopne. Zavrčím a pro změnu nakopnu tu věc, kupodivu se poslepu trefím. Ozve se zaúpění, které mě konečně donutí otevřít oči. Na mě se mračí ona bronzová nádhera alias Aion.

"Prý si se pokoušel utéct," spustí na mě hromobití.

"A co tady? Zábava je tu jako u mrtvého na hůře," zaprskám.

"Tady nemá být zábava, aby se vězni mohli těšit na červy. Lidi jim prý obzvláště chutnají," zašklebí se Aion.

"Ty jsi jejich představitel?" zeptám se zvědavě. Z vedlejší cely se ozve vyprsknutí.

"Dej si pozor na hubu nebo ti ji vypláchnu mýdlem," zavrčí Aion.

"Já žasnu, ty něco takového znáš?" vyvalím na něho oči. Aion se zhluboka nadechne.

"Mě dokáže urazit jen inteligent a ty do té kategorie nespadáš. Naval sem sponky," natáhne ke mně ruku.

"No to máš pravdu, že do té kategorie nespadám, do ní totiž spadá už červ a já jsem vysoko nad nimi. Nemám!" odseknu mu.

"Říkám ti, naval ty sponky, nebo tě mám prohledat?" zeptá se mě ledově. Trochu strnu.

"Měl jsem jenom jednu a tu mi vzal," přiznám.

"A to ti mám věřit?" zeptá se Aion.

"Já ti taky nevěřím, že jsi je odvezl do bezpečí," odseknu nakvašeně.

"Já sliby plním," ohradí se ostře Aion.

"A já nelžu," ohradím se stejně.

"Na to, že jsi za mřížemi, si nějak vyskakuješ," zavrčí Aion.

"Řekla blecha pánovi," zavrčím si pro sebe.

"Nejsi trochu moc drzý?" dá si Aion ruce v bok.

"Nejsi na červa trochu moc vysoký?" oplatím mu otázkou, po které mu zbělá jizva. Naštval jsem ho.

"Dávej si pozor na jazyk," zavrčí Aion.

"Já myslel, že od hlídání jsi tu ty," zaksichtím se. Aion beze slova vyjde z cely a počká, až hlídač zamkne. Bůh ví, proč mi tolik vadí pokřikování ostatních vězňů na Aiona, aby si jich všiml. Lehnu si ke zdi, kde se schoulím, navzdory obrovskému házení ramen, mám strach. Jak dlouho mě tu budou držet, než mě hodí červům. Den? Dva?

Musel jsem usnout, protože si nic nepamatuji, probudí mě až zoufalí křik nějakého vězně. Vstanu a přistoupím k mřížím, jako desítky jiných. Uprostřed vězení stojí tři vězni, úplně zbaveni oblečení, kteří jsou ochromeni strachem. Příšerný jekot vydává čtvrtý, kterého táhnou k jakési jámě na druhé straně vězení, dojde mi, že je to jáma s červy. Jen, co k ní dojdou, hodí tam vězně, který se ještě pokusí zachytit a vylézt, nemá šanci. Ještě než se ruka vzdá a pustí se, je na kost ohlodána asi centimetrovými červy mléčné barvy. Když si představím, že mě čeká stejný osud, vnitřně se roztřesu, na vnějšek se ovšem obrním proti Aionovím zkoumavým pohledům.

"Tohle za týden čeká i tebe," přistoupí ke mně Aion.

"Rychlejší smrt jsem si nemohl přát, děkuji," podívám se na něho a vrátím se do svého rohu. Vzhledem k tomu, že se otočím, nemůžu vidět, že snad poprvé za svou existenci Aionovi klesla brada úžasem. Pohledem zavadím o prázdné misky. Spoluvězni si nejspíš jídlo ukradli. Nezajímá mě to. Co je horší? Pomalá smrt hladem nebo jáma plná červů, které vás sežerou do pár minut? Tomuhle osudu se stejně nevyhnu. Zavřu oči a se svědomím, že jsem aspoň zachránil přátelům život, znovu usnu.

S otevřenou pusou hledím, jak se moje myš schoulí v rohu do sebe a skoro hned usne. Podívám se na zbytek vězňů, pak se obrátím na podpatku a vydupu z vězení. Ve společenské místnosti s sebou hodím do křesla a třemi prsty si podepřu čelo. To s ní není možné, já chci myšce nahnat strach a ona mi ještě poděkuje za rychlou smrt. Jak jsem si mohl myslet, že bychom spolu mohli vycházet?!

Prudce otevřu oči zděšením, co mě to ke všem čertům zase napadlo? O čem to přemýšlím!

"Aione, prý jsi před dvěma dny chytil svoji myšku," promluví na mě nejstarší strážce, kterého jsme si, s logickou úvahou, vybrali za vůdce. Jeho prostě musíte poslouchat.

"Ano, chytil," zabručím a odložím sklenku s vínem, které najednou chutná hůř než ocet.

"Chceš ji zachránit?" zeptá se mě přímo.

"Ne, dělá si ze mě jen blázny, dokonce mě přinutil, abych se cítil hůř než zbabělý červík. A co hůř dokázal to jednou větou. Jak někdo tak křehký, může mít tak velkou odvahu, to nechápu," povzdechnu si a podívám se do plamenů.

"Byl jsem se za tou Myškou podívat. Vůbec jsem netušil, že by to mol být někdo tak známý," povzdechne si nejstarší. Nechápavě se na vůdce podívám.

"Pojď se mnou Aione," vstane a zamíří k vězení, beze slova ho následuji. Při pohledu na něj se zděsím. Strašně zhubnul, ale vždyť... Pak si vzpomenu. Tady v katakombách čas neexistuje, ale tělo si pamatuje čas, kde žilo. Na zemi museli uběhnout nejméně tři čtyři dny.

"Proč jste mu nedali najíst?" obrátím se na hlídače.

"Dávali, ale nikdy se ničeho nedotknul, ostatní mu jídlo sebrali, než si ho stačil sníst. Zjistili jsme to až teď," brání se strážce. Povzdechnu si.

"Tak, co jsi chtěl?" podívám se na vůdce.

"Podívej se na jeho rysy, nepřipomíná ti někoho?" zeptá se vůdce a podívá se, v očekávání, na mě. Nechápavě se na něho podívám a pak znovu na myšku. Prohlížím si ho tak dlouho, dokud mě to neuhodí do očí.

"Otevři," křiknu na klíčníka, který mě rychle poslechne. Vejdu do cely a kleknu k Myšce, a natočím k sobě obličej. Je to celí... ne to nemůže být pravda! Polknu a odhrnu mu límec bundy a triko. Je tam, znamínko ve tvaru klíče, odvěký znak klíčů.

"Deiron," vydechnu.

"Ano, zvážíš to?" zeptá se mě vůdce. Nikdy nic nenařizoval, jen žádal. Mlčky vyjdu z cely a počkám, až hlídač zamkne, pak zamířím ke společenské místnosti s hlavou plnou přítele, který mi zachránil život, a posléze se vzdal života strážce, aby se mohl oženit se ženou. A teď jsem chytil jeho syna, který je odsouzený na smrt.

Zachránit by ho mohlo jen jedno, a to kdybych si ho vzal. Nehledě na veškeré okolnosti, to Deironovi dlužím, nemůžu se před něj postavit s vědomím, že jsem zabil jeho syna.

"Sai, souhlasím," promluvím k zádům vůdce.

"Děkuji, jdi se připravit na obřad, přivedeme ti ho," usměje se na mě Sai. Sevřu čelisti a jdu do svého bytu, kde se převléknu do slavnostního obleku, je jedno, že můj ‚partner‘, tam bude jako trhan. Pak zajdu na terasu a pokusím se uklidnit pohledem na spektrum. Jenže tentokrát to nepomůže, proč?

"Aione, můžeme?" objeví se za mnou Rise. Jsem vděčný Saiovi, že poslal jeho.

"Jo," kývnu a jdu k němu.

"Ty ses vyšňořil," přehlédne můj oblek. Lehce ironicky se na něho podívám.

"No jestli tě to uklidní, slíbil jsem Saiovi, že jestli bude ta moje myšička ze stejného vrhu, tak si ji taky vezmu," zakřením se Rise. Hodím po něm nepěkný pohled.

"Promiň, budu mu říkat ptáčátko. Jaká je možnost, že má ten tvůj bratra, kterého jsem označil?" začne pátrat Rise.

"Vysoká," odpovím mu.

"Jak to můžeš vědět?" podiví se Rise.

"Neznáš zákon schválnosti?" pousměji se. Rise jen na mě zamrká s otevřenou pusou.

"Zavři ji nebo ti tam vletí mucha," zamumlám a vejdu do slavnostního sálu. Bůh sám ví, proč se na ten obřad tak těším. Len už stojí před naším Kreonem, má za úkol náš svazek zpečetit. Bere se to jako svazek kdekoliv jinde, až na jednu výjimku nepotřebujete svědka. Stoupnu si vedle, Lena a podívám se na něj, očividně neví, co se děje, když se vedle něho postavím, pokusí se utéct. Včas ho drapnu za ruku a přitáhnu si ho k sobě.

"Ani se nehni," zavrčím mu do ucha. Když mě poslechne, otočím se na Kreona a kývnu, chci to mít co nejdřív za sebou.

"Aione, slibujete, že se o něj postaráte za všech okolností a co budete žít, svůj slib nerozvážete?"podívá se na mě Kreon.

"Ano," odpovím. Kreon kývne a otočí se k Lenovi a zeptá se ho na to samé. Dlouho neodpovídá. Tiše si povzdechnou a rukou ho sevřu ze zadu kolem krku.

"Prostě řekni ano a hned," syknu na něho.

"Ano," vyjekne Len.

"Lhůta byla dodržena, učiňte, jak jste slíbili," pronese Kreon a opustí síň. S úlevou vezmu, Lena za ruku a vedu ho k výtahu. Nepoužívám ho, ale Len by tolik schodů nevyšel. Strčím ho do výtahu ze silného skla a vlezu za ním. Zmáčknu tlačítko dvacátého patra a podívám se na, Lena, který se zmateně obejme kolem pasu, očima těká po výtahu. Tohle nejspíš nečekal.

Výtah zastaví a já Lena vystrčím z výtahu. Jediný dotyk na indetifikačním panelu mi otevře dveře do bytu. Jen co za sebou zavřu, sundám si plášť a dám ho na věšák.

"Tamhle je koupelna," ukážu Lenymu. Kývne, ale ani se nehne. S povzdechem ho chytnu za rameno a dovedu ho ta, pak ho začnu svlékat, nebo spíš se pokusí, protože se začne bránit. Povzdechnu si a násilím ho svleču, moc nadšený není. Postrčím ho ke sprchovému koutu a jeho oblečení odnesu s sebou. Chvíli počkám, dokud neuslyším vodu a pak mu začnu prohledávat svršky, aby nic nevyhodili. Najdu klíče, pár drobných, divných peněz po kapsách, nějaké jídlo v obalu s mentolem, jak to můžou jíst nechápu, nějaký čtvercový kus látky, který dám zvlášť. V náprsní kapse nejspíš peněženku s nějakým plastovým dokumentem. Zmuchlaný sáček s bonbóny. Proboha, jak může nosit bonbóny po kapsách?! Jen zavrtím hlavou a prošacovanou bundu dám bokem, u košile žádné kapsy nenajdu.

Pak sáhnu po kalhotách, tam najdu další drobné, kde všude to nosí nevím, nějaký složený papír. Sponka ani jedna, nelhal. Špinavé prádlo hodím do díry na oprání a zmáčknu knoflík spěšné. O naše pohodlí se stará neviditelná armáda sloužících trpaslíků a skřetů. Pak vezmu papír a zvědavě ho rozdělám, chvíli mi trvá, než zjistím, že se koukám na část mapy k bludišti.

"Kde to proboha vzal?" vydechnu ohromeně. Pak zavrtím hlavou, to snad není možné. Za mnou se otevřou dveře, otočím se a uvidím Lenyho zabaleného v osušce, jak pohledem těká z místa na místo.

"Oblečení jsem ti dal oprat," vysvětlím mu a přejdu k němu, ručník mu strhnu a hodím na věšák. Nahého Lena, vezmu do náruče a odnesu do ložnice, kde ho položím do postele a začnu se svlékat, aby to vešlo v platnost, musím se s ním pomilovat a to hned.

Nejspíš uhodne, co mám v úmyslu, protože se pokusí utéct, stěží ho chytnu a hodím ho zpátky. Odhodím zbytek oblečení a vlezu tam za ním. Odstrčí se.

Stáhnu ho zpátky a políbím ho, zároveň ho pohladím po těle a jemu unikne vzdech. Je lehoučký, ale mě to stačí. Začnu ho laskat po těle. Na můj vkus je trochu moc hubený, ale to se spraví. Rty vezmu do úst jednu jeho bradavku, hlasitě vydechne a prohne se ke mně.

Mazlím se s ním a rukou mu zajedu mezi nohy, kde přejedu po dírce. Okamžitě ztuhne, sevře nohy a snaží se mi ruku oddělat. Z jeho reakce usoudím, že ještě nikoho takhle neměl, potěší mě to. Natáhnu se pro misku s mastičkou, kterou si nandám na prsty a roztáhnu mu nohy, začne kopat, tak mu je musí upevnit k posteli, nelíbí se mi to, ale nemám moc času. Příště mu to vynahradím. Prsty namočenými v mastičce zajedu k dírce a proniknu do něj. Sevře se.

"Uvolni se nebo tě to bude bolet víc, než musí," napomenu ho. Po chvilce mě poslechne. S tichou úlevou ho roztáhnu a po tom, co si dám mastičku na penis, do něj začnu pronikat. Bolestně vykřikne.

"Pš, uvolni se," políbím ho a jediným pohybem se do něj dostanu celý. Prohne se a dalšímu výkřiku nedojde jen díky tomu, že se silně kousne do rtů, tak silně, že si ho prokousne.

Setřu mu krev ze rtu a políbím ho, chvíli počkám, dokud si na mě  nezvykne. Když se kolem mě uvolní, pohnu se. Myslím, že už ho to tak moc nebolí. Začnu se v něm pohybovat. v momentě, kdy přistanu, se pohne proti mně sám. Pousměji se a znovu začnu přirážet. Po chvíli vyvrcholíme společně.

 Uvolním mu nohy a lehnu si k němu a přikryji nás. Přitáhnu si ho k sobě, i když se brání, netrvá zase tak dlouho, než usne. Nechám ho odpočívat a studuji jeho rysy. Je vážně krásný.

Když se zdá, že se začne, co nevidět probírat vstanu, abych mu objednal jídlo.

Probudím se a nechápavě se rozhlédnu po pokoji, vážně se mi to nezdálo? Pokusím se sednout a se zasténáním se složím zpátky. Nezdálo. Ještě pořád mě bolí zadek, jak si mě vzal. Vůbec ho nechápu.

"Už jsi vzhůru? Tady máš oblečení, na stolku tvé věci, oblékni se, vedle tebe čeká jídlo," nakoukne Aion a pak se opře o rám dveří. Podívám se na něho a hned sklopím oči k zemi. Je to nezvyklí pohled, ho vidět jen v nedopnutých kalhotách a zatraceně sexy.

 Obleču se a všechno naházím do kapes, kromě peněz, netušil jsem, že mám tolik drobných. Jediné, co chybí je mapa, ale s tím jsem počítal.

"Dej mi levou ruku," přistoupí ke mně Aion, mechanicky ho poslechnu. Na zápěstí mi připne plochý stříbrný náramek.

"To je znak toho, že jsi zadaný a je to i povolení procházet se tady, můžeš i projít do jiných světů, jen se vyhýbej těm, kde je u východu červený kříž, ty svět jsou nebezpečné," vysvětlí mi. Zaskočeně se na něho podívám.

"Netušil jsem, že existují ti, kdo sem můžou," ozvu se zaskočeně.

"No asi po miliónu letech jsi první, kdo povolení dostal," upřesní suše. Pak mě odvede vedle, kde na mě čeká talíř s jídlem. Zakručí mi v žaludku.

"Jez," pobídne mě. Nemusí mi to říkat dvakrát, jídlo do sebe doslova naházím.

"Chci domů," podívám se na něj po jídle.

"Vím, čekal jsem to, jen se obléknu a doprovodím tě. Ještě, kde jsi získal tu mapu?" zeptá se mě. Pokrčím rameny, vážně nevím, kde se vzala v té skrýši. Kupodivu se mě už na nic neptá a jde se obléct. Škoda.

Pak si vezme plášť a podá mi mapu.

"Nikomu ji nedávej," doporučí mě a vyjde z bytu, rychle spěchám za ním.

"Když dáš náramek k tomu panelu, otevře ti dveře od bytu, jsme ve dvacátém patře," ukáže na jeden kámen a přivolá výtah. Nechám se do něj strčit, když nemusím myslet na to, jaký mám hlad, nevím, kam se mám dívat první. Aion mě několika chodbami dovede k mému světu. Vytáhnu mapu kapsy a rozvážu provaz, stačí jedno trhnutí, aby se uvolnil, stočím ho a i s mapou ho strčím za kámen.

"To bylo chytré. Očekávám, že o sobě dáš vědět, zatím na viděnou," podívá se na mě a políbí mě, vzápětí zmizí v chodbách. Povzdechnu si a vezmu to přes nedaleký les, kde se umažu, pak jdu domů.

"Lene?!" Vykřikne máma, když mě uvidí, mluví s několika policisty. Proboha jak dlouho jsem byl pryč?!

"Kde jsi byl, víš, jaké jsem měla nervy?" pustí se do mě. Použiji výmluvu, která mě jako první vleze na jazyk.

"Když jsem přišel, domů nikdo nebyl doma, tak jsem tam hodil tašku a šel do lesa. Ztratil jsem se," povzdechnu si.

"Ty jsi šílený trdlo, to tě nenapadlo, být někde na kraji?" zaječí na mě táta. Trhnu s sebou, to už utekl týden.

"Když já viděl vlka a chtěl jsem si ho prohlédnout," fňuknu. Táta se jen chytne za hlavu.

"Jak nemáš knihy, tak jsi jak pětileté děcko." Povzdechne si a tím to smete za stolu. Nebere to jako tragedii. Později se dozvím, že přijel po čtyřech dnech, po tom, co jsem se ‚ztratil‘. Nechápu, jak mi na takovou blbost skočili, mám perfektní orientační smysl.