22. Svět miniatur

Svět miniatur

Ráno se probudím, jak jinak na Aionovi, lépe řečeno probudím se tak, že se protáhnu a temenem praštím Aiona do brady.

"Au, Leny, když se protahuješ tak vedle prosím, málem jsi mi vyrazil zuby," zaslechnu Aiona jak si povzdechne, chudáček už si nejspíš zvyknul.

"Promiň. Jak je možné, že se vždycky probudím na tobě?" zeptám se ho rozespale.

"Jo tak to já nevím, vždycky usínáš vedle mě," zasměje se Aion. Podívám se na něho a políbím ho.

"Dobré ráno. Kolik je?" zamrkám na něho.

"Dobré ráno, je sedm. Najíme se v sále?" zeptá se mě s úsměvem. Nadšeně kývnu.

"Ještě vzbudím bratra a najíme se tam všichni... jen co vstanu," zamumlám.

"A to bude?" zeptá se Aion.

"Až se mi bude chtít," zavrním a zavřu oči. Zrovna se mi nechce.

"Vstávej, už tu pro nás byli, chceme vás zavést ještě do jednoho světa, než odejdete," drcne do mě Aion. No tak to je jiná během sekundy z něj vyskočím a zaběhnu do koupelny, kde se ke mně přidá Aion a ukáže mi jaké je milovat se ve sprše. Zmetek, určitě to udělal proto, abych byl unavený a nikam neběhal. Pak si vzpomenu, že je neděle poslední den, kdy tu jsme, a povzdechnu si. Nikam se mi nechce. Nejraději bych si s ním lehl do postele a celý den promiloval. No nedá se nic dělat. Obléknu si černé džíny, černé triko a jsem připravený vyrazit. Aion mi půjčí mikinu. Pak seběhneme dolů, já s drakem na rameni, Ai říkal, že si ho můžu vzít sebou, a sednu si proti bráchovi.

"Ahoj," pousměji se, je zrovna uprostřed snídaně a s plnou pusou takže mu čmajznu vánočku s máslem a marmeládou.

"To je moje," zahuhňá.

"Ne už je to moje. Mňam, máš skvělý nápad," zavrním.  Za chvíli mi Aion donese talíř s vánočkami a kakao, sám si vzal snídani na vidličku.

"Děkuji," usměji se na něho a zamračím se na bratra, který si ukradnul vánočku zpátky. Než se pustím do snídaně, rozdrnčí se mi v kapse telefon. Všichni se na mě podívají a já ho vytáhnu ze zadní kapsy, kde jsem ho zapomněl, mám na něm miniaturního šavlozubého tygra. Na telefon jsem nejspíš zapomněl taky.

"Sem se někdo dovolá?" podivím se.

"Jen když zná kód, zvedni ho," pobídne mě Aion. Zmáčknu příjem.

"Prosím?" ozvu se.

‚Ahoj Lene, aspoň někdo má zapnutý telefon, ještě jste v chodbách?‘ ozve se tátův hlas.

"Jo, měli jsme jít až odpoledne ne?" zamrkám.

‚Jo, právě proto ti volám,‘ zasměje se táta. Jestli mi řekne, že máme jít hned tak mě nejspíš odvezou!

‚Vraťte se až v sedm večer, vaše máma se chce ještě někde stavit, tak přijedeme až k večeru,‘ vysvětlí mi táta. Ani netušíte, jak mi spadl kámen ze srdce.

"Takže máme jít v sedm večer? Dobře, řeknu to bráchovi," zasměji se.

‚Mám pocit, že už jsi to udělal, dej mi ještě Riseho, ano?‘ zasměje se táta. Podám telefon Risemu, který ho přiloží k uchu jako před chvílí já.

"Ano?" ozve se. Pak překvapeně zamrká, když se mu ze sluchátka ozve hovor a za chvíli se baví. Nechám je a snídám, po vysilující noci mám odpovídající hlad. Nacpu do sebe poslední vánočku a vezmu si od Riseho telefon, který nedbale strčím do kapsy.

"Nefotil jsi, že ne," podívá se na mě Aion.

"Ne já jsem na ten telefon, úplně zapomněl," zamumlám s plnou pusou a rychle polknu, pak se otočím na Reie.

"Odkud znáš mého otce?" zeptám se ho. Ryuu se na něho taky podívá, ale než stačí odpovědět, přijde k nám Erik.

"Cesta je volná, blokádu jsme odstranili o půlnoci, takže můžete jít domů. Lene, tu věcičku," natáhne Erik ke mně ruku. Podám mu ho a otočím se na Aiona.

"Tak kam půjdeme?" zeptám se nadšeně.

"Uvidíš," pousměje se a počká na Erika, který mi vrátí telefon a vezme si Arvela, kterému se začne z nosu valit kouř. Překvapeně na něj zůstanu hledět.

"Je mi líto maličký, ale způsobil bys tam zmatek," pohladí ho a odnese.

‚Neotesaný hrubiánský pako. Lene, hlavně si odtamtud neber mazlíčka,‘ koukne se na mě Arvel přes Erikovo rameno. Zasměji se.

"Ty víš, kam jdeme?" zavolám za něj.

‚Tajemství,‘ zasměje se mi v hlavě a vyplázne na mě jazýček. Zavrtím hlavou. Aion někam se smíchem odejde a vrátí se s jídlem na celý den.

"To by mě zajímalo, kam nás chcete unést?" mrknu na Aiona.

"Kdo se moc ptá, moc se dozví," ujistí mě Aion a vystrká mě do chodby. Uraženě se zapřu nohama, ale jeho to nějak nezajímá, přehodí si mě přes rameno jako pytel ovsa a jde v klidu dál.

"Okamžitě mě pusť ty, přerostlý ováde," zaječím na Aiona a bouchnu ho do zad. Jen se zasměje a nadhodí si mě, jen heknu. Zkouším to dál, při čemž štěnice v zadku, je příliš slušné slovo. Ryuu s Risem, kteří jdou za mnou, se jen lámou smíchy. Nakonec to vzdám a podívám se na bratra. Pak si povzdechnu a začnu polemizovat, co se stalo s Aionovým mozkem, že ho nemá. Nakonec to vzdám a slušně Aiona požádám, aby mě postavil na nohy, je mi okamžitě vyhověno. Uraženě na něho vypláznu jazyk a vyrazím, když mě chytí za ruku a stáhne do chodby, které bych si normálně nevšimnul.

"Co je to za chodbu?" zeptám se zvědavě. Na stěnách totiž ve světle baterky objevím kresby neandrtálců, jaké jsou někde u nás.

"To ti nemůžu říct, sem se normálně nesmí, hodně dlouho mi trvalo, než jsem vyjednal povolení, aspoň jí projít tam kam jdeme. Tam vede i jiná cesta, ale tahle je dobrodružnější," usměje se. Zvědavě vykouknu z jedné jeskyně a brada mi spadne na zem. Věřte mi nebo ne, já se díval na prehistorický svět dinosaurů.

"Tady žádný mazlíček, Leny, to by nám nepoděkovali," zachichotá se Aion a odtáhne mě od jeskyně. Nechce se mi, vážně se mi nechce! Nakonec si dám říct a jdeme dál.

"To je něco jako časová smyčka," poznamenám.

"Máš pravdu, proto tohle držíme v tajnosti ještě víc než chodby, ani si neumíš představit tu pohromu, kdyby se to pašeráci domákli. Tak poslední chodba a jsem tam," táhne mě do další. Rise nás s Ryuu čeká na opřený o stěnu. Ryuu se mračí jako čert.

"Aione znáš pravidla?" ozve se za námi rozladěný hlas.

"Jo znám," otočí se k nim Aion a něco jim podá. Pětkrát to prověřují, než kývnou.

"Příště to musíme vědět i my," poznamenají a odejdou.

"Co tam bylo?" zeptá se mě zvědavě Ryuu.

"Promiň, nesmí to říct, je to tabu," ozve se Aion. Jen si tiše povzdechnu a kývnu. Tohle od něj byl projev důvěry a já ho nemíním zklamat!

"A jsme tu," pousměje se Aion a vystrčí mě do nějakého světa. Rozhlídnu se po divných keřích, ale nic jiného nevidím.

"A co tady?" zeptám se s pokrčením ramen. Je to skoro stejné jako u nás.

"Leny, podívej se na zem," poznamená Aion. Poslechnu a zamrkám, dole jde něco bílého, skloním se skoro až k zemi, abych poznal, že je to kůň, ale na výšku má tak deset - patnáct centimetrů!

"To snad není možný," vydechne Ryuu a už je na všech čtyřech. Napodobím ho a za chvíli si hlásíme své postřehy, o kousek dál, zahlédnu skupinu opic. Jsou tak malé, že bych je přehlídl. Ohlídnu se po Ryuovi a skupina opic je hned zapomenuta, protože Ryuu si prstem hladí žirafu, která drží strnulá strachem. Takového obra ještě nejspíš neviděla!

O kousek dál zahlédnu lva a posadím si ho do dlaně. Je legrační jak přes svoji drobnost se mě snaží zastrašit svým řevem, které pro mě není horší než hlasitější mňoukání kotěte. Zuřivě se po mě ožene svoji tlapkou když mu pocuchá hřívu a pak ho pustím na zem, ten páni upaluje! Beze strachu si pohladím i nosorožce, nebo dokonce pakoně, těmhle zvířatům bych se normálně zdaleka vyhnul.

"Lene my musíme být v Africe a všechno nám leží u nohou," pokusí se o placáka na zem. Zabráním mu vtom.

"Ty magore, nech toho! Zatímco u nás bys nanejvýš zabil pár mravenců, tady bys měl na svědomí nejmíň třetinu zvířat," varuji ho se smíchem.

"To máš pravdu, i když takový lví sendvič..." zapřemýšlí, leč pro jistotu nedopoví a klidí se mi z dosahu. Mezi zvířaty nastane panika. Srazím ho pěstí na zem a začnu se věnovat stádu vyděšených slonů, kteří se po chvíli kolem mě shluknou a začnou mě osahávat choboty. Tady mají velikost jako čivava. Jednoho si vezmu na dlaň, vždycky jsem je obdivoval, i když bližší jsou mi vlci a kočkovité šelmy. Tahle velikost je přesně do pokojíčku!

"Aione, nemůžu si tohle slůňátko nechat! Pěkně prosím," podívám se na Aiona psíma očima. Aion obrátí oči v sloup a zamumlá něco v tom smyslu jako, že to tušil.

"Ne Leny, myslím, že jedem drak a průvodce ti víc než stačí," povzdechne si Aion.

"Ještě zapomínáš na Aie doma," uculí se na mě ryuu. Já dnes bráchu fakt zabiju!

"Aie?" chytne se toho se vší samozřejmostí Rise, ti dva se hledali, až na sebe zbyli! A jako fakt!

"Hm, táta nám donesl štěňata německých ovčáků. Můj se jmenuje Ken a Lenův Ai," uculí se Ryuu. Pomalu vstanu, opráším se a otočím se na Ryua, který jen polkne.

"Další zvíře, nechtěl bys dělat krotitele?" zeptá se Aion.

"Rozhodně ne, nesnáším, když se zvířata krotí nebo jsou v kleci," zavrtím hlavou.

"Proto jsi nechtěl nikdy do zoo," pozvedne obočí Ryuu. Jen se ušklíbnu, jemu to došlo? No sice po pár letech, ale došlo.

"Kluci, rozlučte se a pomalu půjdeme, ať stihneme oběd," promluví Aion. Zakaboním se na něho, ale zůstane neoblomný, rozloučím se se svým sloním stádečkem opatrně a přejdu k němu. Už vím, proč dál nešli. Pečlivě se dívám, kam šlapu a myslím, že nic nezničím, skočím na skálu a točím se na Ryua. Vzápětí se zkroutím smíchy, tančí mezi zvířaty na špičkách jako baletka mezi noži, je to k popukání.

"Brácho, ty máš takový talent, že bys mohl z placu tančit coby Rusalka v baletu," směji se mu. Aion s Risem se radši dívali po mouchách, ale zřetelně jim cukají koutka.

"Hahaha zasmáli se zbrojnoši a zaryli se do skály," zavrčí na mě ryuu a v témže momentu zakopne o kámen a přesně jako zbrojnoši, ryje v kameni. A je hotovo. V křečích smíchu se složím na zem, dočista mrtvý, zatímco Aion s Risem se někam na chvíli vypaří.

Když se vrátí shodně se na Ryua, který sedí na zemi a ublíženě se na mě dívá, nedívají. Aion mě zvedne na nohy a strká před sebou do chodby. Pak je nechá projít, abych se uklidnil, je to hodně náročné. Nakonec se uklidním a jdeme do sálu. Celou dobu za sebou slyším nějaké cupitání, ale nevšímám si toho, myslím, že to jsou krysy.  Dojdeme do sálu pěknou chvíli po Ryuovi a Riseovi.

"Heleme se Aione, ty ses rozhodl založit sloní populaci?" ozve se jeden strážce. Aion se nevěřícně otočí a zasténá.

"Lene, říkal jsem, ti, že si nemůžeš vzít sebou ani jednoho, ty si ženeš celé stádo!" podívá se na mě s povzdechem Aion.

"Ale já si je nebral, museli za mnou utíkat sami," fňuknu při tak nespravedlivém obvinění.

"Pane bože, příště tě někam zavedu," povzdechne si a podívá se na Půlnoc, která slony považuje za nové myšky na hraní.

"Zaženeme je zpátky, jdeme okolo," ozve se jeden ze strážců, který v sobě dusí smích.

"Dobře, díky," kývne vděčně Aion. Nakonec se na stádo vrhne snad šest než se sloníci se zoufalým troubením dají na ústup.

"Ryuu, vy ani nevíte, jakou zbraň ve svém světě máte. Stačí Lena poslat se zvířaty a ti ten stát zadupou do země," začne se řehtat Rise.

"Opravdu k smíchu Rise, mám pocit, že by tam stačilo poslat tebe a oni se radši zničí sami," zastane se mě Aion. Riseho hned přejde smích. Nakonec se tak požďuchujeme než je čas jít. Zoufale se mi nechce!

Vezmu si věci a půlnoc. Arvel se mi jako obvykle usadí na ramenou a vyrazíme k našemu východu.

"Fakt tam musíme?" povzdechne si Ryuu.

"Fakt jo, za chvíli máte prázdniny a pak budeme spolu," pohladí ho Rise.

"Za měsíc," zavrčím.

"Přežijeme ne? Ještě jsou víkendy, tedy ve vašem světě," pousměje se Rise. Kývneme a rozloučíme se. Aion mi vezme dráčka, který na mě zírá zoufale. Za těch pár dní pár centimetrů povyrostl. Nevím, kdo mě bude chybět víc, jestli dráček nebo Aion se kterým sem si pomalu začal rozumět.

Naposledy se rozloučí a zmizí v chodbách. Podíváme se s bráchou na sebe a vykročíme do nudných dnů našeho světa.

Domů dorazíme ještě před našima, na stole máme obálku s penězi na jídlo. Rozdělíme si to coby kapesné. Nikdo to vědět nemusí ne?

Jen se usadíme, každý s kilem zmrzliny u televize, přijdou naši i s Kenem a Aiem. Vůbec nevíme, kde je táta nechal, ale vytáhli se pěkně, už to nejsou kuličky jak na začátku.

"Jak jste se měli?" zeptá se spiklenecky táta a mrkne.

"Perfektně!" odpovíme otci v duetu. Jen se usměje.