23. Šílenost

Šílenost

Společně se sejdeme až u večeře. Máma vařila jako pro armádu, nejspíš byla spokojena, že jsme nehladověli. Jíme a posloucháme mámu, která nás nadšením nepustí ke slovu. Naštěstí, nevím, co bychom tak říkali nejspíš to, jak se množil hmyz a jak jsme se koupali v horském jezeře, protože táta nás upozornil, co řekl mámě.

Konečně je po večeři, docela dost nám už hučelo v hlavě i táta obracel oči v sloup. Jen co poumýváme nádobí a patřičně nahlas zajásáme nad dárky, co nám z dovolené přivezli, já jsem z vícebarevného tropického trika radost teda neměl, kdyby nějaká kniha... můžeme jít spát, když další den vstáváme.

Odneseme si dárky do pokoje a Ryuu pak seběhne ke mně, chvíli se na sebe díváme a mlčky padne rozhodnutí. Dnes to z táty vypáčíme!

"Tati, můžeš na moment?" zaječí Ryuu, jakožto starší ratolest má přednost. Objeví se táta s knihou. Pobaveně se na sebe ušklíbneme.

"Co potřebujete, kluci?" zeptá se s úsměvem. Bez milosti ho vystrkáme do schodu a strčíme do Ryuova pokoje. To proto, že máma by nás u mě mohla přepadnout v půlce rozhovoru, nahoře máme jistotu, že nás neuslyší a bude nás varovat některá s koček, zůstali na schodech, kdyby šla nahoru.

"Tak, co je?" podívá se na nás.

"Chceme pár odpovědí," začne Ryuu.

"Jaké?" pozvedne táta obočí ryze ve stylu Aiona. Učil se to Aion od něj nebo on od Aiona? Ale jak by se s ním setkal? To je blbost.

"Jak to, že znáš Riseho a kód do chodeb, jak o nich vůbec víš?" vyjede Ryuu na tátu. Ten se na něho podívá a roztáhne pusu do širokého úsměvu, mezi rty se dokonce zablýsknou zuby a oči dostanou živý nádech. Takový úsměv jsem u něj ještě neviděl.

"No řekl bych, že když to neřekli oni, nemám o tom mluvit ani já, kluci,"odpoví po chvíli táta s klidem.

"Proč nám to nechceš říct?" zeptám se.

"Ne že bych nechtěl, spíš nemůžu. Jen vám řeknu tohle, hrozně byste mě zklamali, kdybyste je nenašli," blýskne mu v očích a otevře dveře. Než odejde, ještě se na nás podívá.

"Zkuste taky použít ty své makovičky k přemýšlení a ne k dělání neplech," uchichtne se a už ho není vidět. Podíváme se s Ryuu na sebe a pak na otevřené dveře a nahlas zaklejeme, zezdola k nám zalítne tátův smích.

"To tak vzdáme?" zavrčím.

"Rozhodně ne, zítra ho ulechtáme k smrti," navrhne Ryuu. Ten nápad se mi hodně líbí.

"Tak jo.

Jdu se osprchovat a spát, konečně mě nikdo nebude tlačit v posteli," vydechnu blaženě.

"Hlavně nedupej jako to tvoje stádo slonů," zachechtá se Ryuu.

"Debile," zavrčím a s Půlnocí seběhnu dolů, kde schytám pohlavek od otce.

"Za co?" fňuknu.

"Za to že i Jana Husa za pravdu upálili," uculí se táta. Rozesměji se na celé kolo.

"Cože?!" zavřískne brácha.

"Měl by si vyčistit uši, špatně slyší," poznamená na bráchovu adresu.

"Já tě slyšel dobře!"seběhne brácha dolů rudý ve tváři.

"Nic si z toho nedělej, Len je zase větší idiot, takže si nemáte co vyčítat," zasměje se táta. Urazím se. Táta nám strčí něco do rukou a odebere se do ložnice, já jdu do svého pokoje a tam rozdělám dárek, skoro mi spadne pusa. Je tam přívěšek na klíče z pravých drobných perel. Jsou to takové třásně a rozhodně nestáli málo, já tam mám ještě velkou krabičku s barevnými uhly a menší s černými. Jen zamrkám, jak tohle k čertu ví?! Brácha tam určitě bude mít něco, co zavání spisovatelstvím.

Pousměji se a klíčenku si dám na klíče, uhly pečlivě schovám k dalším věcem na malování. Nakonec vytáhnu pár knih, tyhle jsem nikde ještě neviděl a už podle názvu zavání dobrodružstvím, rychle se okoupu a zakousnu se do nich jako hladový oheň do dřeva.

Ráno mě táta musí probudit, protože bráchu dočista ignoruji. Prostě mě hodí do vany plné ledové vody a já se proberu s vřískotem.

"Zatracený kluku, to sis nemohl ty knihy přečíst postupně?!" zavrčí na mě naštvaně taťka.

"Náhodou, já jsem přečetl jenom jednu, pak jsem usnul," zafňukám a začnu se hrabat z vany.

"A v kolik jsi usnul, jestli se smím zeptat?" povzdechne si táta.

"Nevím, kolem třetí-čtvrté," zívnu. Táta si zamumlá něco o šílencích.

"Kdo je tu šílenec? Víš, jaká je mi teď zima?" zadrkotám zuby.

"Fajn, jdu v obýváku zatopit v krbu a pak tě tam posadím," zasměje se táta a zmizí z koupelny, právě včas jinak bych mu tu vanu s ledovou vodou hodil na hlavu, takhle ji jenom vypustím a skočím pod horkou sprchu. Mokré pyžamo vyždímu a hodím přes šňůry nad vanou. Tohle byl mamčin výmysl, ani nevím, na co je sem dávala.  V pokoji se obléknu a s obrázkem motýla a školní taškou jdu do kuchyně.

"Ukaž," zatahá táta za obrázek, nechám ho, aby si ho vzal. Pečlivě si ho prohlédne a s úsměvem mi ho vrátí, v jeho očích zahlédnu hrdost. Usměji se a sednu si ke stolu.

"Vážně musíme do školy?" zaskučím zděšeně.

"Už jen měsíc, to vydržíte," poznamená táta.

"V červenci všichni pojedeme na Haity, bylo tam nádherně, už jsem zájezd zajednala," promluví máma. S úlekem se podíváme s bratrem na sebe. Tohle Aion a Rise nepřekousnou.

"Byla jsi tam teď, kluci budou mít prázdniny u nás, do žádné ciziny nemusí," zasáhne táta.

"To snad nemyslíš vážně! Celé dva měsíce někde, kde na ně nedohlédnu? Vždyť zvlčí!" zděsí se máma. Podle mě právem.

"Jak jsem vypozoroval, dělají si, co chtějí i tak, takže víc zvlčet nemůžou," usadí ji klidně táta. Oddechnu si, je fajn mít tak pohodového otce, navíc proti jeho rozhodnutí máma nepůjde.

"Tak pojedu sama," odsekne.

"Úplně klidně, my si vystačíme," je s ní táta hned hotový. Máma se na něho podívá s pohledem slibujícím pomstu. Zamračím se, stejně klidné chování má Aion, teda když se bezdůvodně nevytočí. Dojím, opláchnu po sobě hrnek, pak se pomazlím s Aiem a Půlnocí a s bráchou jdeme do školy.

"Ahoj, jak to že jsi nebyl u rozvalin?" skočí mi kolem krku spolužák. Jinak konečně jsem si vzpomněl na jeho jménu Drive. Divné.

"Naši si vymysleli týdenní výlet k jezerům," ušklíbne se Ryuu, který má předem připravenou výmluvu. Díky bohu já bych zpanikařil.

"Tak to vás lituji, samozřejmě že žádné chodby neobjevili, byli to plané žvásty, takže ty staré papíry jsem si mohl vzít, chceš je?" podá mi ruličku se starými papíry. S díky si je vezmu.

"Jak ses vypořádal s malováním motýla, já jen něco načrtnul z nějaké knihy, stejně je to špatně, ale co," usměje se Drive.

"Jo šlo to," usměji se, ale s kreslením se mu nepochlubím. Ve dvoře se se mnou brácha rozloučí a zamíří do své školy, my taky do své. Učitel si motýly vyzvedne hned druhou hodinu a pořádně je zkritizuje, můj výkres ukáže jako dokonalou práci. Ušklíbnu se a znuděně poslouchám jeho výklad.

‚Lene? Slyšíš mě?‘ ozve se mi v hlavě dráček, až sebou neznatelně trhnu.

‚Arve?" usměji se.

‚Jo jsem to já, podívej se z okna‘ zajásá dráček. Udělám to a div mi nevypadnou oči z důlků. Tu bronzovou hřívu a ledabylý postoj poznám všude. Co tu dělá? Rychle mrknu na hodinky a Aionovi dole ukážu, že do zvonění zbývají tři minuty a že tam má počkat. Nejspíš to pochopí, protože se opře o zeď vedle brány a čeká. Skoro se nemůžu dočkat konce vyučování.

"Můžeš mi říct, co tomu drakovi je?" zamračí se na mě velitel, když Arvel po páté za krátkou dobu vyruší sezení. Popravdě, mě už taky dochází trpělivost.

"Nevím, asi mu schází Leny," zabručím a trhnu sebou, když dráček zavřískne.

"Dobře, tak jdi zjistit jak na tom je, Rise ti pak všechno řekne," promne si velitel kořen nosu. Omluvím se a běžím se obléct do vyšisovaných džínů, košile a ještě si vezmu volnou koženou bundu, do které se dráček pohodlně schová. Potřebuji ho, aby mi zjistil, kde je Leny. Vyjdu z brány a nechám se vést k budově ze skla, betonu nebo jak tomu říkají a železa.

"Zkus se spojit s Lenym," poznamenám tiše k dráčkovi, když svého manžela poznám za jedním z oken. Docela se nudí, usoudím z jeho podepřené hlavy. Nejspíš se to podaří, protože dráček radostně vypískne a Len otočí hlavu mým směrem a vzápětí vytřeští oči. Rychle mrkne na zápěstí a ukáže mi tři prsty, pak ukáže na zeď, nevím, co to znamená, ale usoudím, že mám počkat. Opřu se tedy o zeď a čekám. Za tři minuty se školou rozezní otřesné zvonění a trvá celou minutu, myslím, že budu hluchý do konce života. Chvíli po tom zvonění vyběhne ze dveří budovy Leny, hbitě přeleze bránu a už ho mám v náručí. Uvítám ho vášnivým polibkem, který mi oplatí. Rozhodně mu neřeknu, že mně šíleně chyběl.

"Co tu děláš?" zeptá se mě překvapeně Leny. Kupodivu slyším.

"Ale, tady ten mazel měl nepříjemné tušení a moc otravoval," posunu zip dolů, dokud nevykoukne dračí hlava.

"Ráno se vzbudil šokem," poznamenám.

"Jo táta mě vzbudil tak, že mě hodil do ledové vody," zabručí Leny mazlící se s drakem. Zatraceně, jak moc bych si teď přál, být na jeho místě!! Na mě nakonec taky dojde a líbáme se, dokud budovu neprotne onen nepříjemný zvuk.

"Už musím," zaskučí nešťastně Len.

"Takže nic se neděje?" ujistím se.

"Ne nic, jen tu asi zešílím nudou," povzdechne si Len a dá mi poslední polibek. Pak se začne drápat přes bránu, neodolám a plácnutím na zadek mu pomůžu.

"Budu se těšit na pátek," poznamenám a po tom, co zajde do budovy, se vydám zpátky.

"Tak vidíš, strašidla máš v hlavě," vytknu dráčkovy a přeskočím pár vyrytých brázd od těžkých strojů. Je skutečně škoda, že tenhle nádherný svět tak zničili. Rychle zmizím v chodbách, kde ostatní ujistím, že se nic neděje.

Věčná škoda, že si nikdo nevšiml ženy, která je vytřeštěně sledovala z druhé strany ulice a v které uzrálo šílené rozhodnutí, to z něj vymlátit...

S blaženým úsměvem si sednu do lavice a podívám se ven, ale už tam není. Povzdechnu si a plně nabitý k dalším úkonům šílené školy se vrhnu do učení. Otravné spolužáky a hlavně spolužačky odbudu něčím neurčitým. Po škole zamířím domů a na bratra nepočkám, ten má ještě jednu hodinu. Po cestě si koupím velkou zmrzlinu a sním si ji v parku.

Jemnou chuť vanilky a karamelu prostě miluji. Pak zamířím domů. Podivím se, že je máma doma.

"Ahoj mami," usměji se.

"Kde jsi byl?" zeptá se mě chladně.

"Ve škole," podivím se a jdu se podívat, co je dobrého.

"Ty chodíš do školy, aby ses osahával s chlapy všem na očích? Abys mi dělal ostudu, abych byla všem pro smích? Já tě vychovala jako buzeranta?" ječí na mě máma a hází po mě všechno co má po ruce, nevyjímaje skleněných váz, na kterých si zakládala nebo nožů. Po jednom z nich nejspíš uklouznu, protože v patě ucítím ostrou bolest a sletím na zem, zároveň se snažím bránit dalším jejím výpadům, takže hlavou ostře narazím do zemně plné střepů z váz, které tam spadly před tím. Šíleně mě bolí hlava a vidím rozostřeně. Pokusím se vstát, sotva se zapřu nohou, projede mi jí šílená bolest. Zaječím a skácím se zpátky na zem. Otočím se nechápavě k ní, abych se podíval, čím mě to mlátí jako šílená. Dost se zděsím, když v jejích rukách, které teď pohání nenávist, uvidím basebalovou pálku. Jako malé nás táta učil odrážet míč. Za mnou zaslechnu šílené zamňouknutí, ale nemám čas se po Půlnoci dívat, mám dost práce s tím, abych se ubránil dalším a dalším dopadům pálky a snažil se odplazit z jejího dosahu pryč i za cenu dalších zranění. Uslyším, jak někdo vběhnul dovnitř a následné zalapání po dechu.

Nejspíš potom se ten někdo snažil přeprat mamku, protože další rány už nedopadali.

Mám strašně nepříjemný pocit, že se něco děje. Něco hodně zlého. Nakonec to nevydržím a vyběhnu i přes vzteklé řvaní učitele ze školy, s přezouváním se nezdržuji a pádím přímo domů. Čím víc se k němu blížím, tím rychleji mě to nutí běžet, dokonce vidím Půlnoc, jak jako blesk vystřelila směrem k chodbám.

Vpadnu do domu a skoro omdlím hrůzou.

"Co to děláš?" zaječím na mámu a snažím se ji dostat co nejdál od děsivě zraněného Lena, přitom se snažím, aby pustila basebalovou pálku z ruky. Skoro ji nemůžu ani udržet, když před domem zaskřípou kola auta. Díky bohu táta.

"Lene? Ryuu?" zaječí už z chodby, má úzkostný hlas.

"Tati," zakřičím. Jeho kroky se hned obrátí k nám a on padne do kuchyně. Na prahu ztuhne děsem, ale téměř okamžitě se vzpamatuje a přiskočí mi pomoct. V jeho očích je ještě větší šílenství než máminých, takže ta hned zkrotne.

"Deirone já ti to vysvětlím," začne máma. Táta ji ani neodpoví, jen ji ubalí takovou, že jí málem zláme na místě vaz. I tak přeletí přes celou kuchyň a třískne se do hlavy.

"Ryuu pomož mi, musíme ho dostat z těch střepů. Opatrně nevím, jak moc mu ublížila," otočí se na mě táta. Své manželky si nevšímá. Co nejopatrněji ho přeneseme do chodby, a já beze slov upaluji pro lékárničku. Táta mu hned začne zastavovat krvácení, jedná rychle a jistě, skoro zoufale.

"Aion ji zabije," zamumlám si jen pro sebe.

"Aion?" vzhlédne ke mně táta.

"Aion je jeho manžel?" zaječí na mě.

"Jo. Půlnoc utíkala chodbám, takže nejspíš pro něho," podívám se na tátu, který na mě třeští oči.

"Pán bůh nás ochraňuj," zamumlá táta.

"Ty ho znáš?" vyvalím na tátu oči.

"Jo. Jsem bývalý strážce, Aionovi jsem jednou zachránil život," odpoví mi. Bezhlesně otevřu pusu, jestli jsem čekal cokoliv, tak tohle ne.

"Bývalý strážce?" vyjeknu.

"Jo. V chodbách být ženské nesmí, ty chodby by se utajit nedali, kdyby tam furt běhala děcka. Tvou matku jsem zahlídl na jedné obhlídce a zamiloval se do ní. Kvůli ní jsem se vzdal všeho," odpoví mi táta. No tak to je jako fata morgána, beze srandy. Bezhlesně otevřu pusu a vzápětí vytřeštím oči na Aiona, který se ve dveřích objeví v plášti. Jeho tvář je jako vápno stejně bezbarvé rty ze sebe nedokáží vypravit ani slovíčko. Otce probodne takovým pohledem, že mám obavy, že ho vážně zabil. Pak se rozhlídne a zamíří k matce, která před Aionem, který bezhlesně drtí sílu, začne po čtyřech couvat. Pak nahmatá pálku a se zbytečky sebezáchovy se s ní po Aionovi ožene. Ten jí jen nastaví sevřenou pěst a pálka je na kusy, zároveň mámu chytne pod krkem a zvedne dobrých pár stop nad zem.

"Aione, pust ji!" zařve táta.

"Ani mě nenapadne," zavrčí Aion a ještě víc sevře ruku, ve které drží mámin krk.

"Aione, je to žena!" postaví se mu táta. I když je drobnější vyzařuje z něj ještě větší autorita než Aiona a to jsem myslel, že to není možné.

"Ty se jí ještě po tom všem zastáváš?" zasyčí Aion vztekle.

"Je to ještě pořád má žena, navíc jestli hned nepomůžeme Lenovi zemře," uhodí táta na citlivou strunu. Aion nepřemýšlí a mámu, jako by to byla pouhá hadrová panenka, prohodí skleněnými dveřmi. Pak zadá k ramenní vysílačce jakýsi kód a začne do ní chrlit příkazy, nezapomene se zmínit, že jde o Lenyho. Než se stačím vzpamatovat je v domě plno strážců, kteří jsou v šoku a za nimi se objeví jejich doktoři. Jeden z nich poklekne a začne zjišťovat všechna poranění. Řezné rány na hlavě se sklem, nejspíš slabý otřes mozku, řezné rány po nohách a celém těle, komplikovaná zlomenina pravé ruky, prstů a zlomenina klíční kosti, na levé má zle pohmožděné zápěstí, zlomená tři žebra na pravé a dvě na levé, nejspíš nějaké vnitřní zranění, roztříštěná lýtková kost na levé noze. Skoro se neudržím na nohách.

"To bude dobré, uzdraví ho," obejme mě Rise a přitiskne k sobě.

"Kdybych přišel dřív," vzlyknu a skoro hned se rozpláču. Rise se mě snaží uklidnit.

"Deirone, co uděláš?" otočí se na tátu velitel. Skoro ho ani nevnímám.

"Tady jsem skončil. Můžu se vrátit?" zeptá se ho tiše táta.

"Jistě, byl jsi jedním z nejlepších strážců, probereme to pak. Sbalte si věci a všechno co chcete vzít sebou, ostatní vám pomůžou. Máš nápad, jak zmizet odsud?" zeptá se Velitel.

"Autonehoda," pousměje se smutně otec.

"Zařídím to. Z toho bude bordel," povzdechne si Velitel a vydá příslušné rozkazy. Snažím se sebrat natolik, abych začal balit naše věci, horší je to u Lenyho knih. Mezitím lékaři Lenyho dají opatrně na nosítka a vydají se, co nejrychleji k chodbám.

"Oni mu pomůžou," pohladí mě Rise po rameni. Kývnu a mechanicky se znovu pustím do balení. Nakonec zbývají jen zvířata. Ještě vezmu svoji a lenyho klíčenku, co jsme dostali včera od táty.

"Zatracená psiska, neviděl jsi je Ryuu?" zeptá se mě táta. Kývnu a zaběhnu s vodítky do Lenova bývalého pokoje. No jistě, že tam jsou, najdu je pod postelí, připnu je a vedu do chodby.

"Tak je to všechno," kývne táta a vyjdeme z domu. Ani se za sebou neohlédne. Klopýtám vedle Riseho, který mě drží kolem pasu, kvůli slzám jsem úplně slepý. Dávám si to za vinu víc než cokoliv jiného.