26. Điernův příběh

Điernův příběh

Sedím zavrtaný do křesla a úplně ignoruji Riseho, který kolem mě skáče jako slepice kolem kuřat, s efektivním modrákem na čelisti. Taky mě působivě bolí ruka po té ráně pěstí. Stejně tak nemluvím ani s otcem, tudíž jediný, kdo je tu překladatel od nich a ode mě je Aion, kterého to otravuje, protože čeká na zprávy o Lenym, který šel na novou operaci. Zjistili totiž, že má v noze takové odštěpky a ty musí vyndat. Aion tam má zákaz vstupu, protože když mu to zdravotníci oznámili, seřval je jak mimina, šlo to slyšet až sem.

"Ryuu, uznávám, že jsme to přepískli, ale tímhle si prošel každý," zavrčí Rise. Líně obrátím pohled na Aiona.

"Aione, neříkala tu nějaká ropucha něco?" zeptám se klidně.

"Jste jak malý." zavrčí Aion, který toho má viditelně plné zuby. "To se neumíte domluvit?"

"Ne, já se s nimi nebavím!" odseknu vztekle.

"A když ti dám obrovskou krabici Toffifee, budeš se se mnou bavit?"zkusí si u mě udělat očko táta. Nepodstatnou výhodou je to, že ví, že na tyhle čokoládky v karamelu mám výslovnou slabost.

"Za pět možná," juknu na něho.

"Čtyři," namítne táta.

"Šest," zvednu laťku.

"Tři," zamračí se táta.

"Domluveno," kývnu spokojeně.

"Tohle není fér!" zamračí se Rise.

"Život není fér, smiř se s tím," ušklíbnu se a začnu drbat Rika pod bradičkou. Skoro okamžitě začne příst.

"Tak to tedy rozhodně ne," zavrčí Rise a než stačím něco namítnout je u mě a ústa mám zalepené těmi jeho. No když se to vezme kolem a kolem, tak ze zase tak moc nestalo. Ten teda umí smlouvat. Zatraceně! Proč musí mít tak sladká ústa.

"Dobře, odpuštěno, ale jen tak ti to nezapomenu," povzdechnu si.

"Fajn, pokusím se tě přimět, abys na to co nejdřív zapomněl," usměje se Rise. V interiéru se ozve divné zvonění. Rise se ode mě odtáhne, ale než se stačí otočit,Aion svírá něco velice podobného mobilu.

"Aion," ozve se. Sledujeme jeho zamračenou tvář, která se postupně rozjasňuje.

"Hned tam jsem," odsekne a položí telefon. Podíváme se na něho.

"Probudil se," usměje se a žene se ke dveřím. Jsme mu v patách. V rekordním čase dorazíme na ošetřovnu, Aion se ani neptá na svolení, prostě tam vrazí jako uragán a rovnou zamíří na pokoj, kde leží Len. Je tam sám. U lůžka stojí jen jeden z ošetřovatelů, který mu právě kontroluje ruku a operovanou nohu.

"Aione, kolikrát ti mám říkat, že se máš ohlásit, když vstupuješ na ošetřovnu," hodí po Aionovi ostrý pohled.

"Jsem tady, už mě vidíš?" zeptá se klidně Aion a přejde k posteli Lenyho. Uchichtnu se a taky se vrhnu k posteli.

"Leny?" ozve se vedle moji postele Aionův hlas. Neslyším ho poprvé, dost těm, co se o mě starali, vynadal a ne jednou. Vlastně si skoro ani nepamatuji, proč nejsem schopný pohybu. Pak se mi všechno začne vracet. Z pod víčka mi steče slza.

"Neplač, už jsi v bezpečí," ujistí mě Aionův hlas a setře mi slzu. Uklidní mě to a pokusím se otevřít oči, jde to hrozně těžko, ale nakonec se mi to povede. První, co spatřím je Aionův kamenný obličej. Jsem na to zvyklý, tak se mu podívám do očí a uvidím tam úlevu. Dokonce se pousměje! Tak to už je zázrak nad zázraky a to skutečně.

"Jak se cítíš, bráško?" ozve se na druhé straně Ryuu.

"Jako by po mě přejela mlátička a pak to vzala přeze mě zpátky," zamumlám.

"Jo, bylo to něco takového," usměje se. " Co si pamatuješ?" zeptá se mě.

"Všechno," povzdechnu si a poprvé se pořádně rozhlédnu. Netuším, kde jsem, vypadá to jako nemocnice, ale rozhodně ne ta naše.

"Aby sis ušetřil otázku, jsi v nemocnici v chodbách. Zpátky se už nevrátíme, jsme tam tak nějak považováni za mrtvé. Víš, jak tě zajímalo, jak to, že táta všechno ví?" vychrlí na mě Ryuu. Chvilku mé unavené hlavě trvá, než to všechno pobere a srovná.

"Můžeš mi to zopakovat znovu a ne tak zmatečně?" zamumlám.

"Čemu jsi nerozuměl?" zeptá se Ryuu prakticky.

"To považování za mrtvé," zamumlám a promnu si čelo, začíná mě bolet hlava.

"S dovolením prosím," zavrčí za hloučkem hlas.  Ryuu uhne a ke mně se prodere muž se zdravotnickým znakem na rukávu od pláště. Mračí se, jak tisíc čertů.

"Tohle vypij a za chvílí přinesu jídlo," podá mi hrnek s tekutinou. Neprotestuji asi proto, že mám šílenou žízeň, nad odpornou chutí se ani nepozastavím. Zdravotník vezme hrnek a zmizí.

"Na, tohle ti urovná chuť," podá mi Aion džus. Ten už vypiji s chutí. Bolest hlavy začne odeznívat, stejně tak i nohy, ve které mě začalo cukat.

"No, stručně, když mě táta viděl, jak se peru s mamkou, aby ti ještě víc neublížila, provedl rozvod po Italsku, jednoduše jsme všechno sbalili a tátovi kámoši nasimulovali autonehodu, i s námi, coby oběťmi. Jinak řečeno, jsme vymazáni s povrchu zemského," zadeklamuje trpitelsky Ryuu. Cuknou mi koutky. Jediný, co nechápu je, jak to myslel s těmi tátovými kámoši. Rozhlídnu se po skupince. Fajn, Aion, Ryuu, Rise a... zaměřím se na posledního strážce, když ho poznám, sjede mi brada na peřinu.

"Tati?" zeptám se nejistě strážce v šedém plášti, který je jen o pár odstínu jemnější než velitelův, dlouhé rovné vlasy mu spadají na záda a pár pramenů přes rameno dopředu.

"Vítám tě zpátky synku," usměje se táta. Mám dost jeden šok větší než druhý.

"Jo, přesně tak, papínek nám zapomněl oznámit, že je bývalí strážce, teď už jím zase je a je dokonce velitelův nástupce. Nejen to, on zná kompletně VŠECHNY chodby, zkratky a světy. A navíc tu má svého ctitele," našpulí Ryuu trucovitě rty. Připadám si jako Alenka v říši divů.

"Jo málem jsem zapomněl to nejdůležitější, to bude pro tebe asi největší šok. Táta je mimozemšťan, pochází z...." zarazí se a podívá se na tátu, který se mýma vytřeštěnýma očima dobře baví.

"Z Ertánie," pomůže bráchovi táta, " myslím, že se na mě maminka bude zlobit, ale je docela možné, že to stihneme. Jak se uzdravíš, vezmu vás za babičkou a dědou," usměje se.

"To je docela možné, pokud si dobře vzpomínám na Ertánii je jeden rok, jako dvacet pět pozemských. Jen se budou divit, jak jsi to za půl roku stihnul," pousměje se Aion.

"Myslel jsem, že tvoji rodiči umřeli," zašeptám, můj mozek všechno začíná brát lážo plážo. Těch šoků je tolik, že to nestačím vstřebávat.

"Nemohl jsem vaší matce říct, že jsem z jiné planety to pochop, bylo lepší, když si myslela, že jsem sirotek a nemám sourozence," pokrčí rameny. Jo to docela chápu.

"Jak dlouho jsem tady?" zeptám se.

"Asi tři týdny. Tady Aionek byl za tu dobu vyhozen minimálně stokrát," zasměje brácha.

"Proč?" zeptám se.

"Protože nám lezl na nervy a řval po nás. Tady máš jídlo, zatím je to jen kaše, žaludek si na stravu musí zvyknout. Máš moc krásného draka," usměje se zdravotník a protlačí se ke mně. Počkám až mi na stolek, jehož desku vyklonil, abych ji měl před sebou, a vezmu ruky lžíci. Tedy pokusím se, celou ruku mám danou do nějaké průhledné hmoty a mám tak ochablé svaly, že ji nezvednu. Před ústy se objeví lžíce a já otevřu pusu. Postupně mě tak Aion nakrmí, sním skoro půlku, když mám dost.

"To stačí, doufal jsem aspoň ve tři lžíce," ozve se zdravotník. Díky bohu už mě nikdo jídlem nemučí, v krku mám snad střepy či co. Otočím hlavu nalevo a na mě zamrkají nádherné dráčkovi oči. Aion ho vezme a dá mi ho do postele.

"Arvene," pohladím ho po hlavě. Vyrostl, ale je jen kosti a kůže. Zamračím se.

"Nechtěl nic žrát, i když jsem se ho snažil nakrmit," povzdechne si Ryuu.

"Já vím. Aione doneseš mi prosím nějaké maso a vodu?" podívám se na manžela, který nic nenamítá a odejde. Postřehnu, že jednu ruku drží poněkud divně.

"Co se mu stalo?" zeptám se.

"Pokousal ho Arven, když se ho pokusil nakrmit. Ale už je to skoro zhojené," odpoví mi Rise. Zamračím se na Arvena.

"To se dělá? Co jsem ti o tom kousání Aiona řekl?" vynadám mu.

"Promiň. Měl jsem o tebe strašný strach,‘ fňukne mi v hlavě dráček a přitulí se ke mně.

"Jak pozoruji, nejsi jediný, ale jíst se musí, vždyť jsi jako sušená švestka," povzdechnu si.

"Tady to máš," podá mi Aion misku dietního masa. Ani se nemusím namáhat Arvena krmit, prostě se na to vrhne a vzápětí mi usne na nohách.

"A je o starost míň. Jsem rád, že už ses vzbudil," vejde do místnosti velitel.

"Děkuji," usměji se. Znovu se podívám na bráchu, něco je trochu jinak. Začnu si ho prohlížet a všimnu si ruky, kterou má strnulou.

"Co se ti stalo?" zeptám se ho. Ryuova tvář se zmrazí v masku a přivře oči. Aion, velitel a táta se začnou pochichtávat a Rise se dívá všemožně jinde jen ne na svého manžela, moje zvědavost se prohloubí. Podívám se na bráchu.

"Ale tihle ti mě vzali na procházku do nebezpečného věta. Nejdřív nás tam málem sežrala kytka, která mně kyselinou popálila rameno, potom nás málem popravili, když jsme vyzvedávali zajatce a nakonec mě málem vypili krev komáři či jiná podivná havěť a ti idioti, co si troufají se oslovovat můj manžel a můj otec, ani slůvkem nenaznačili, že existuje nějaká rostlinka, která vypití krve brání. Doufám, že uznáš, že jsem si na otce netroufl," zabručí Ryuu. Podívám se na Riseho, který se pyšní perfektním modrákem na čelisti, a začnu se smát. To jsem neměl dělat, za chvilku mě bolí celý člověk.

"Však tebe to taky čeká miláčku," ujistí mě Aion, který se ještě drží.

"U něho to dopadne nanejvýš tak, že si sem přitáhne nějaké nebezpečné bestie," zabručí uraženě Ryuu. Všechny hned smích přejde.

"Lene, ani se neopovaž, stačilo mě to stádo slonů," zamračí se na mě Aion. Copak já za to můžu?!

"To bude zajímavé. Mimochodem, jak to, že znáš absolutně všechny zkratky?" nafučí se Ryuu.

"Pokud vím, tak Đieron byl procházeč a chytili jsme ho za pašování, takže i pašerák, ti musí mít perfektní orientaci," zasměje se velitel. Taťka upadne do lehkých rozpaků.

"To jsi neměl vytahovat, Weirete," zamračí se táta.

"A proč ne, mě by to zajímalo," ozve se Aion. Nakonec se ozvou všichni. A velitel slíbí, že nám to poví. Všichni si z chodby poberou židle a posadí se kolem postele, velitel před ni.

"Tak začneme," odkašle si velitel, " tehdy jsme šli po skupince, co pašovala bestie z jednoho světa do druhého, váš otec k nim nepatřil, pokud vím, tak šel hlavně po jídle."

"Tehdy byl u nás hladomor," pokrčí táta rameny.

" Jo, ale stejně to bylo nebezpečné a nepřerušuj mě!" zamračí se na tátu velitel.

Z pohledu velitele

Ženeme se chodbami jak o život, tohle už musí skončit. Jeden svět ty šelmy už vyřídil, ale můžou přijít další. Doběhneme na místo, kudy musí přijít a nic. Na zemi ani jediná stopa, která by svědčila o tom, že tudy někdo prochází a přitom jsme si tak jisti!

Je to jako zlý sen. Další mise, která skončila krachem. Beze stopy, nemáme důkaz a bez důkazu je nechytneme, protože nevíme, kudy chodí. Zatrolená práce! Povzdechneme si a ploužíme se zpátky, když něco zachytím. Zastavím se.

"Co...?" otočí se na mě Rjod. Zvednu ruku, abych ho umlčel, a po chvíli zaslechneme zasupění. Jde to zprava. Podíváme se na sebe a vrhneme se tam. Je to jen jeden pašerák, který táhne těžký pytel. Je šíleně hubený a i poloviční pytel by na něj byl těžký. Hned pochopíme, že k tamté skupině nepatří. Vzhlédne a ztuhne, ale o útěk se nepokusí.

"Nechtě mě ten pytel donést rodině, u nás je hladomor a tady je jen jídlo, klidně se přesvědčte. Pak s vámi klidně půjdu," podívá se na nás. V jeho očích vidíme, že je smířenost s osudem. Jako první se pohnu a podívám se do pytle. Jsou tam jen rostliny, které rostou takřka ve všech světech, i když mají jiný tvar, barvu a vůni. Otočím se a kývnu na vedoucího naší skupiny. Ten chvíli zkoumá zajatcovu postavu a po chvíli kývne, že to dovolí. Klukovi se viditelně uleví a znovu si hodí pytel přes rameno, jdu s ním i s velitelem, aby nám neutekl. V jeho světě se zděsíme a pochopíme, proč začal pašovat jídlo. Obyvatelé v jeho vesnici se plouží jako stíny, jen kosti potažené kůží. Kluk vynese z chodby ještě několik pytlů a pak se vrátí k nám. Jeho matka nás provází zoufalým pohledem.

Odvedeme ho do vězení, nejradši bych ho nechal jít pod přísahou, že už nebude pašovat, ale to nám zákony nedovolí.

"Máte ty pašeráky?" ozve se, když zamykám mříže.

"Ne. Tenhle se jen pokoušel zachránit lidi z vesnice před hladomorem. Tamty nemůžeme dostihnout, není tam ani známka, že by tamtudy chodily. Nemáme naprosto nic."

"Protože našli zkratky, které vy neznáte. Jsou vaším očím skryté," ozve se zajatec. Prudce se k němu otočím a získá si i pozornost velitele.

"Jak se jmenuješ?" zeptá se velitel.

"Đieron," odpoví zajatec.

"Rozhodně bych mu nevěřil, každý řekne všechno jen, aby se z něj nestalo krmení pro rybičky," zavrčí druhý strážce. Je na něm vidět, že je ze svého povolání unavený. Už jsem takových pár viděl, před tím než se zhroutili. A to je tu pouze dvě stě let.

"Jinou stopu nemáme. Běž si odpočinout, už to vyřídíme," zatřese hlavou velitel. Strážce poslechne a odejde. Jen co odejde, velitel se obrátí k zajatci.

"Jak to víš?" zeptá se ho. Dosud je nenapadlo, že by chodby, mimo hlavních, kterými projdou, existovali.

"Protože jsem je viděl a občas je taky používám. S pytli se jimi ale neprotáhnu," pokrčí rameny.

"Ukážeš nám je?" zeptá se velitel. Snaží se skrýt otřes, který utrpěl a překvapení.

"Jen pokud mě necháte jít. Klidně vám odpřísáhnu, že do chodby už nevkročím," podívá se na velitele. Podívám se mu do očí, z nich dokážu přečíst hodně. V těch jeho není vychytralost jen touha žít.

"Dobře víš, že tě nemůžeme jen tak nechat jít. Je to proti zákonu věčnosti," odpoví velitel. Đieron zavře oči a znovu je otevře. Tentokrát je v nich smíření a pochopení.

"Nevadí, pomůžu vám. Nikdo nemá právo ubližovat jiným," povzdechne si.

"I přes to, že tě nezachráním?" zkusí to velitel.

"I přes to. Možná chtějí zničit náš svět," kývne Đieron. Podíváme se s velitelem na sebe a pousmějeme se. Hned ho pustím a svoláme další misi, tentokrát nás vede Đieron. Protáhne nás tolika uličkami, že jsme na místě za polovinu doby. Tentokrát pašeráky chytneme při pašování. Proplétáme se tak dlouho, dokud nemáme všechny. Đieron nám ukáže i skrýše a kapsy, o kterých jsme neměli ani potuchy.

Velitel je tím dost otřesený a ustanoví hledače chodeb. Přednost mají ti, co jsou otřeseni službou. Đieron je zpátky ve vězení, když sejdu za ním s velitelem. Má pro něho nabídku a myslím si, že ji neodmítne.

"Tak jak se ti vede?" zeptá se velitel.

"Za chvíli mě to už nebude trápit," pokrčí Đieron rameny.

"Nebo tě to nebude trápit vůbec," pousměje se velitel.

"Na co narážíte?" zeptá se Đieron. A pak, že jsou Ertiáni hloupý. Jestli je to pravda, tak tenhle je obrovskou výjimkou.

"Můžeme tě osvobodit, ale má to jeden drobný háček," začne velitel.

"Jaký?" zeptá se Đieron ostražitě.

"Musíš se stát strážcem chodeb nebo si tě někdo musí vzít," oznámí mu velitel polohlasně, aby to okolní vězni neslyšeli.

"Budu strážcem, mám chodby rád. Tedy jestli mě vezmete," pousměje se Đieron. Podívám se na velitele a otevřu celu. Odvedeme ho nahoru a necháme ho udělat zkoušky, jestli se na něho hodí. Všemi proklouzne s bezmála plným počtem bodů. A to od psychické odolnosti až po orientaci, či zacházení se zbraněmi.

"No tak to vypadá, že mám svého nástupce," zabručí velitel. Kývnu, jemu nesahám ani po kotníky. Když nastane čas na nového velitele, protože stávající zemře pod tesáky měničů, Đieron odmítne velitelství.

současnost

"A tak jsem se stal velitelem. Je tu sice jen dvě stě padesát let, ale nikdy jsem nepoznal nikoho, kdo by byl lepší než on. A to platí do teď, i když mu Len pořádně šlape na paty," skončí vyprávění velitel.

"Netušil jsem, že pašeráci se mohou stát strážci," poznamená Aion.

"Đieron byl a je jediná výjimka, kterému byla udělena a to kvůli pomoci strážcům bez nároku na odměnu," ujasní velitel. Všichni kývnou.  Zívnu, ani netuším, z čeho jsem unavený.

"Odpočiň si, musíš se uzdravit, co nejdřív," pohladí mě Aion. Kývnu a zavřu oči, za chvíli spím. Všichni se co nejtišeji vytratí, jen Aion zůstane u mě, aby mě hlídal.