27. Zpět do Atlantisu

Zpět do Atlantisu

Týden! Celý týden mě mučí v nemocnici, i když jsem takřka v pořádku. Já chci ven. O Arvena se většinou stará Aion, nebo elf, který si ho viditelně oblíbil. Hodně zesílil a ještě se zvětšil, lehce se zamračím, za chvíli se chodbami ani neprotáhne.

"Tak co marode?" přijde ke mně Aion s úsměvem.

"Okamžitě mě odsud dostaň, jinak si nejsem jistý trvanlivostí nemocnice," zavrčím. Ruku už mám v pořádku, včera usoudili, že na ni můžou použít urychlovač. Jediné, co mi brání ve svobodném pohybu je noha, která trčí v podivné sádře, ji prý nechají, aby se uzdravila sama, prý to bude lepší. Jak pro koho, ale aspoň budu moct berli použít na Aiona, když mě bude štvát.

"Právě jdu pro tebe," zasměje se a na postel mi dá oblečení. Postřehnu, že kalhoty mám látkové ne z rifloviny. S pocitem úlevy se obléknu, stihnu to zrovna v momentě, kdy vejde zdravotník. S pousmáním mi podá berle a pomůže mi vstát.

"Žádné schody a žádné namáhání za týden by to už mělo být v pořádku," podívá se na mě. Přikývnu a s úlevou se začnu soukat ke dveřím. Aion ze mě má chvilku legraci, než se do toho dostanu. Do síně vejdu z grácií a jsem svědkem nečekaného. Jindy klidný táta štěká jako pes na Dryseho, kterému vztekle cuká obočí. Mezi nimi sedí Ai se svěšenýma ušima, když mě uvidí, radostně se ke mně vrhne. Povalí mě na zem a začne mě olizovat.

"Taky tě rád vidím," drbu ho za ušima a nechám se olizovat, dokud ho Aion neodtáhne.

"O co jde tati?" zeptám se ho.

"O toho čokla vlastně o oba dva. Lítají tu jak ztřeštění a jmenovitě tenhle schovává všechno, co dotyčný potřebuje," zavrčí Dryse. Leknu se. Jestli budou dělat problémy tak tu nebudou moct být.

"Zapomněl ses zmínit, že Ai schovává všechno tobě, protože ho baví, jak se krásně rozčiluješ. Pokud vím, problémy s nimi máš jen ty, Dryse. Nechápu, proč je nesnášíš, dobře nám pomáhají i v chodbách, Velitel dokonce uvažuje, že by jich pořídil víc," ozve se nade mnou nevzrušeně Aion.

"V momentě, kdy jich tu bude víc, končím," odsekne Dryse.

"Mám takový pocit, že problém nejsou ani tak vlčáci, jako něco jiného. Mě ani Ryuua nemáš rád od začátku a tady je kámen úrazu. Tobě by bylo jedno, kdyby tu byla celá smečka, problém je ten, že tu jsme my. Jen nevím, proč, Dryse," vložím se do hádky. Aion se po mě překvapeně podívá. A pak se podívá na Dryseho, který mě vraždí pohledem.

"Dryse se zamiloval do tvého otce. Když tvůj otec odešel za tvou mámou, pokud se ta bestie tak dá nazvat, uzavřel se do sebe.

Když jste se tu objevili, otevřeli se staré rány, když se vrátil i váš otec srazilo ho to. Vůči vám nemá nic," odpoví mi Aion.

"Kromě toho, že mu připomínáme otce. Je mi to jasný. Takže podle mě by si to měl vyřídit s tím, kdo za to skutečně může a nevylívat si vztek na zvířatech. Oni za nic nemůžou, ani za to, že táta občas neví, co roupama dělat. Jenže kdyby neměl roupy, nebyli bychom ani my, takže mu nic říct nemůžu. Je na tobě, jestli ho dokážeš srovnat do latě nebo ho necháš dělat skopičiny, Dryse," uculím se na vzteklého strážce.

"Hele synku, nemáš být na mojí straně?" ozve se dotčeně táta.

"Já jsem, ale uznej, že pohlídat potřebuješ, zvlášť když jdete na společnou misi, oči máš přilepené jinde než je cesta a pak padáš do všelijakých nor, můžeš být jen rád, že tam bydleli býložravci. Nebylo by zrovna příjemné vědět, že si z tebe nějaký dravec urobil tatarák," zamračím se na tátu. Tohle mi předevčírem vykvákl brácha, který se u mě stavil. No bavil jsem se obstojně. Jako fakt, zvlášť když jsem věděl, že utrpěla jen jeho hrdost.

"Tobě by to nevadilo?" zamrká překvapeně Dryse.

"Ne a hlavně, já nemám proč protestovat," juknu na Aiona, který v sobě dusí smích.

"A ten druhý?" zaváhá Dryse.

"Ryuuovi taky ne. Sám mi říkal, že je zvědavý, kdy se rozhoupeš," mrknu na něho.

"Hele nemám do toho co kecat i já?" ozve se dotčeně táta.

"Ne ty jsi už svůj vkus ukázal a musím říct nic moc. Mamka byla sice šikovná, ale psychopata, který mi málem zabije bráchu jen kvůli tomu, že má manžela, sis odpustit mohl. Takže teď je řada na nás nebo nám přivedeš někoho, kdo nás spořádá i s chlupy," podpoří mě Ryuu, který právě s Risem přišel do sálu. Sálem se ozve chichot.

"Máte tu práci. Aione, tentokrát potřebujeme i tebe, je to ve tvém světě. Jinak Deirone ty budeš chodit na mise tady s Drysem, nikoho lepšího jsem nenašel. Vezměte sebou psy, co se týče těch tvých obludiček Lene, vem Arvena do jeho světa, tu už fakt nemůže být, málem bourá chodby, Aione ty na něho dohlídneš. Takže vy čtyři a dvě poloviny ehm, jedna polovina a jedna třetina, Lena počítat nemůžeme, podpoříte jednotku. Chytají tam tři procházeče k chodbám se zatím nedostali. Návrat večer, dnes vás už mám plný zuby. Odchod," vloží se do toho velitel. Ve mně zabublá smích.

"Spolehněte se veliteli," kývne Aion a vypaří se na schodech. Tentokrát mu trvá o dost déle, než se vrátí ve svém pracovním, mně dovede Arvena, který už je fakt velký, za tu chvilku myslím dohnal všechno, co zameškal, a černou bundu. Pomůže mi do bundy a vydáme se do chodeb. Aion nás vede chodbou, po chvíli ji poznám, tudy jsme šli, když jsme hledali ty zloděje vajec. Zdá se mi to hodně dávno. Všichni se loudají mým tempem.

"Tak jsme tady," vyjde Aion ven z chodby.

"Ale Arden je ještě mládě," fňuknu.

"Za chvíli by se tu měla objevit jeho máma, která se o něho postará, než bude dospělý," odpoví mi Aion.

"Nezabije ho?" zamračím se.

"Ne. U tady těch draků je to trošku jiné, já jsem tu s Jantarem musel zůstat, dokud se neosamostatnil, u trnoocasých to neplatí, o svá mláďata se starají podstatně déle, nevíme proč. A taky nezavrhují svá mláďata, když se s někým spojí. Nic o nich nevíme," zamračí se Aion.

"Jo a taky zjistíš, proč je většina v šoku z toho tvého. Rozhodně nepatří mezi draky, které by bylo snadné vést," pousměje se táta. Podívám se na něho a hned obrátím pozornost k obloze, kde se ozve zařvání. Hned si všimnu černého stínu, který se postupně zvětšuje a za chvíli kus před námi přestane dračice, ze které mi přejede mráz po zádech. Rozhodně je o dost větší než draci, na kterých jsme letěli, černé šupiny u nich nejspíš nahrazují brnění a jsou poskládané přes sebe jako štít. Nedal bych ani dukát za to, že jsou tvrdé jako ocel. Konce křídel jsou zakončeny silným drápem. Jinak tohle obrněné tělo má trny jak na hřbetě, tak na bocích všimnu si, že na ocase mají trny i na bocích a na špičce o dost hustější než jinde. Konečně zvednu hlavu a setkám se s pátravým pohledem temných očí. Z rozšířených nozder vyjde dým a otevře se tlama plná jako břitev ostrých zubů. Ani se nenamáhám hádat, že by mě bez zaváhání zabila, kdyby usoudila, že jsem k ničemu. Ucítím, že se mě pokouší dostat do hlavy a okamžitě ji před ní zavřu. Dračici to překvapí, ale nezdá se mi, že by to neschvalovala. To zavírání jsme cvičili s Arvelem v nemocnici.

‚Takže ty jsi ten, kterého si Arden vyvolil? Moc ses o něj nestaral,‘ zahromuje mi v hlavě její hlas. Provinile sklopím hlavu, dobře vím, že jsem se o něho měl postarat. Nevím, jestli pro tohle vůbec existuje omluva. Nakonec se rozhodnu před ní otevřít mou mysl, aby zjistila, co se stalo, hned toho využije.

‚Neříkám, že to nejsou pádné důvody, ale pořád ho neznáš. Dobře, dám ti šanci, očekávám tě tu minimálně třikrát do týdne, budu vás učit oba,‘ odpoví mi v duchu. Nadšeně souhlasím, musím se o něm hodně dozvědět. Rozloučím se s Arvelem, dost mi to trhá srdce a nechám ho odletět. Ani netuším, kdy se to vlastně naučil.

"Lene musíme jít," ozve se Aion. Kývnu a jdeme do chodby. Moc se mi nikam nechce.

"Ale no tak, jak tě znám, za chvilku si omotáš kolem prstíku další potvoru," utěšuje mě Ryuu. Navzdory jeho snaze mě utěšit mu málem za tu potvoru vyrazím zuby.

"Jediná potvora tady jsi ty," zabručím. Už teď se mi po Arvelovi stýská!

"Pf," otituluje mě brácha a urazí se.  Podívám se na něho a obrátím oči v sloup. Dobírá si mě.

Ani nevím, jak se dostaneme k Atlantisu, skoro zakopnu o Tirase.

"Co ty tady strašíš?" vybafne na něho Aion.

"Taky tě rád vidím, jinak od kdy ti straší ve věži? Víš co? Já vezmu Ryua a Lena k sobě a ty makej, pak si je tam vyzvednete. Ahoj Rise, to samé platí pro tebe tak zatím," nečeká Tiras na souhlas, jednoduše mě chytne do náruče a nese dolů. Jen zamrkám a pak si vyžádám, aby mě pustil, poslechne mě.

"Tohle nám asi neprojde," zabručím, když se namátkou ohlédnu a vidím nad sebou vzteklého Aiona.

"Však on se zklidní," mávne rukou Tiras a dovede mě k nim. V kuchyni se jim zrovna prochází divné zvířátko. Je to něco mezi outloněm váhavým a veverkou. Jen se usadím, už ho mám na sobě.

"Dej mu oříšek, zbožňuje je," ukáže na něco podobné naším datlím. Když na to sáhnu, ucítím tvrdou slupku.

"U nás ořechy vypadají jinak," lehce se zamračím a nabídnu zvířátku. Vezme si a začne ho louskat, ukousne si a půlku jádra nabídne mě. Vezmu si, chutná to jako rybíz.

"Je to hodně zvláštní, ale chutná mi to, trochu to připomíná rybíz," zauvažuji.

"Co je to rybíz?" zeptá se Tirasova a Aionova máma. hmm jak to vysvětlit?

"Máte tu nějaký papír a tužku?" zeptám se. Tiras kývne a odběhne, za chvíli se vrátí s papírem a různobarevnýma tužkami. Super, je pro mě dílem okamžiku jim nakreslit jak u nás vypadá rybíz i jeho černého bratra. Chuť přirovnám k onomu ořechu. Nakonec se to zvrtne v debatu, jak vypadá ovoce u nás a u nich s příkladnou ochutnávkou. Naše bohužel chybí. Nejvíc mi tu chutnají jahody, které vypadají jako měsíčky pomeranče až na to, že mají zelenou barvu. Chuť mají skutečně po našich jahodách.

V nejlepším do domu vtrhne táta s Aionem a Risem. Teda všimneme si jich, až když se ozve Aion, že dostal chuť na jahodový pohár. Doslova nadskočím.

"Víš, jak jsem se tě lekl?" zaúpím a oddechnu si.

"To bude nejspíš tím čistým svědomím," uchichtne se táta a jde pozdravit naše hostitele.

"Ty máš tak co říkat," odfrknu si, ale pohár, který mi přichystá Aion si s chutí vezmu. Spíš se divím, že si mně všimnul.

"A co my?" prskne Ryuu.

"Vy jste pohyblivý," ujistí ho Aion a sedne si vedle mě. Musím se zasmát, někdy je výhoda mít berle. Podívám se na Aiona, připadá mi, že nějak změknul nebo se mýlím? Zachytím tátův pátravý pohled a hned tuším, proč se o mě tak stará, pohár mi zhořkne v ústech.

"Chytli jste je?" zeptá se Ryuu.

"Jo, zkoušeli se dostat do kláštera, tam bychom nic nezmohli," odpoví Aion.

"Někdy je výhoda, že jsou tvrdohlaví," poznamená Tiras. Aion po něm vrhne takovým pohledem, že sebou škubnu.

"Co je tohle?" obrátí Aionova máma pohled na naše psy.

"No to jsou psi, zvířata z našeho světa. Tihle jsou mazlíčci, neohrozí nikoho," vysvětlím.

"Vypadají divně, ale když neublíží," pokrčí Aionova máma rameny. Aion si jen odfrkne a podrbe Aie  za ušima, hned přiběhne i Ryuuv Ken. Rozproudí se celkem slušná zábava, ale za chvíli usínám Aionovi na rameni. Ucítím, že mě zvedl a někam odnesl, ale to je tak vše. Jen se zavrtám do něčeho měkkého.

Probudím se až večer, jak usoudím podle zešeřeného svitu, než si všimnu zatažených záclon. Posadím se a rozhlídnu se. Je to těžké, protože moje oči jsou ještě rozespalé. Za mnou se něco zavrtí, otočím se a překvapeně zůstanu zírat na Aiona. Pousměji se a znovu si k němu lehnu, hned mě obejme.

"Ještě spi, je brzo," zamumlá. "Brzo?" zamrkám a podívám se na zatemnělé okno.

"Ono není večer?" vyjede ze mě překvapeně.

"Ne, ten jsi zaspal. Od mámy jsem dostal vynadáno, co tě tahám po všech čertech, když tě právě pustili z nemocnice. Trochu neopodstatněný, když jsme šli jen s Arvelem a sem. I když je fakt, že jsi trochu unaveně vypadal," zamumlá Aion. Určitě ještě napůl spí.

Nechám ho spát a zavrtám se do jeho náruče.  Za chvíli zase spí, tedy chrupká. Zavřu oči, jen aby mě z něj vytrhlo temné zavrčení. Ucítím pohyb, a polekaně otevřu oči, podívám se na Aiona, který s dýkou v ruce přeběhne tiše ke dveřím, které se začali otevírat.

"Co tu chcete?" zavrčí Aion a postavě přiloží dýku ke krku.

"Jen si promluvit s Lenym," ozve se klidná odpověď. Zamračím se, ten hlas jsem už někde slyšel.

"S provazem v ruce, že? To vám tak budu věřit! Máte dvě vteřiny, abyste vypadli, jinak zavolám pořádkáře a obviním vás s vloupání. Protože teď vás jistě nikdo nepustil, nehledě na to, že ani není doba na návštěvy, jsou sotva tři ráno," zavrčí nebezpečně Aion.

"Bez něho neodejdeme," ozve se klidný hlas. Vidím jak Aion zašátrá za sebou a v ten moment se domem ozve alarm. Netrvá ani dvě minuty a na schodech se ozvou těžké kroky.

"Co se děje?" ozve se hluboký hlas.

"Nahlašuji vloupání a pokus o únos," ozve se Aion. Na chodbě se rozsvítí světlo.

"Kněží?! A koho chtěli unést?" ozve se překvapený hluboký hlas.

"Mého manžela," odvětí Aion.

"Vy to nechápete. On je také světlo. Dokonce má hodně silné světlo, jemu je předurčeno stát se jedním z nás," začne se obhajovat stále klidný hlas.

"A jaký má na to názor on?" zeptá se hluboký hlas.

"Klidně se ho zeptejte, vzbudili jste ho," odtuší Aion a otevře dveře dokořán, v momentě mě oslepí světlo z chodby, že musím zavřít oči. Po chvíli se rozkoukám a zamračím se na vetřelce. Ai začne zuřivě vrčet a štěkat, umlčím ho pohlazením. Vstanu a děkuji bohu, že mého manžela napadlo, aby mi nechal spodní prádlo, a přejdu k Aionovi. Ten mi podá župan, do kterého se zahalím a přitisknu se k němu, obejme mě.

"Jsi jedno z nejsilnějších světel naší galaxie, chceš se k nám přidat," zaboří se do mého pohledu jeden z kněží. Nevím, co si představoval, nejspíš mě ten pohled měl zhypnotizovat, ale na mě to z nějakého důvodu nefunguje.

"Ne. Nesnáším církev a hlavně ty, kteří diktují, co mám dělat," odseknu a zívnu. Kněží nechápavě zamrkají a Aion mě pevně obejme.

"Ale, ale jistě jsi unavený a nevíš, co říkáš," zakoktá jeden z nich.

"Jsem natolik vzhůru, abych vás odsud dokázal vykopat," zavrčím. Díky bohu za pevnou sádru, i když mě ta noha bolí jako čert. Aion za mnou se začne otřásat.

"Myslím, že jeho názor jsme všichni slyšeli jasně. Budete nám muset něco vysvětlit, včetně toho provazu," ozve se hluboký hlas. Pak nějaké ruce chytnou kněží, jsou tam tři, a vyvedou je z domu. Aion zabouchne dveře a zajistí je, pak dostane chechtavou nemoc. Bohužel se už na té zraněné noze neudržím a začnu se kácet. Aion má tolik soudnosti, aby mě zachytil a posadil na postel.

"Můžeš mi říct, čemu se směješ?" zamračím se na něho.

"Jak jsi je parádně setřel a hned dvakrát po sobě. Církev bude mít co vysvětlovat před soudem," pousměje se. Ale je to spíš úšklebek než úsměv. Určitě myslí na bratra. Pohladím ho. Podívá se na mě.

"Chce se ti ještě spát?" zeptá se mě. Zavrtím hlavou. Kývne a začne se oblékat.

"Obleč se, půjdeme do chodeb, totéž by mohlo napadnout další idioty," podívá se na mě. Mlčky ho poslechnu. Když sejdeme dolů, máme nachystanou snídani.

"Děkuji mami," pousměje se Aion.

"Za nic. Koho by napadlo, že jsou tohohle schopni. Co vás vzbudilo?" podívá se na nás.

"Mě vzbudil Len, na ně mě upozornil Ai. Co je to vůbec za jméno?" otočí se na mě.

"Zkratka," zamumlám a cítím, jak se mi do tváří nahrne krev.

"Zkratka jakého jména?" zeptá se Tiras. Už je taky oblečený, i když je ospalý.

"Aion," špitnu a opatrně se podívám na svého manžela. Ohromeně na mě hledí a nejspíš ztratil dar řeči.

"Tak tohle vidím poprvé," uchichtne se Tiras a mrkne na mě. Po jídle nás vyprovodí do chodeb, kde se s námi rozloučí, a my se vydáme k sálu, ve kterém to hučí stejně jako ve dne. Tentokrát pro mě cesta není moc namáhavá, jen ty berle mi překáží.

"To je tu tak živo pořád?" zeptám se.

"Jo ve dne v noci," odvětí Aion a jdeme domů. Začnu přemýšlet, co dnes budeme s bratrem dělat.