Nově příchozí

Nově příchozí

Zastavím se a nadhodím těžké zavazadlo. Kromě pár kusů oblečení tam mám ninja zbraně, nějaké svitky a pár věcí, které mám jako vzpomínku. Není jich nijak moc, jen památníček, misku na rámen, sklenici a fotku mě a mého přítele, který vlastně mým přítelem nikdy nebyl.

Nepocházím odsud. Kdysi jsem žil jako řádný šinobi, téměř dokonalé skupiny válečníků. Skvěle jsme se doplňovali, dokud neobjevili moje tajemství. Nachytali mě při částečné přeměně, kdy jsem se měnil ve vlka, abych líp odolal jedu nepřátelských šinobi, kteří napadli naši vesnici. Nenechali mě ani uzdravit. Dali mi čas, abych se sbalil a vyhodili mě z vesnice, bez čelenky, která by dokazovala, že k nim patřím. Stal jsem se psancem ve vlastní zemi uprostřed lesů. Moje vesnice se nazývala Vlčí, což je tak trochu ironie, protože mě odtamtud vyhodili právě proto, že jsem napůl vlk.

Mí přátelé, vlci, mě kryli a nosili mi jídlo, dokud jsem se nevzpamatoval z otravy. Jeden starý vlk naštěstí něco odkoukal od mediků, takže věděl, co asi pomůže. Pak se mnou odešli a chránili mě, dokud jsem nenabral dost sil na cestování. Prošel jsem všechny známé i méně známe vesnice ninjů, ale odevšad mě nakonec vyhodili.

Teď zbývala jen tahle vesnice Stínů. Jestli mě i tahle odmítne, budu odsouzený toulat se po zbytek života jako vlk. Tomu jsem se chtěl vyhnout.

‚Opravdu to chceš zkusit i tady?‘ ozve se v mé hlavě vlčí hlas.

"Jo, Ra, především jsem člověk a někde žít musím, i když s vámi je mi líp," pohlédnu směrem k lesu, kde tuším své vlčí společníky.

‚To musíš vědět líp. Dobře zkus to, kdyby něco, víš, co máš dělat,‘ povzdechne si Ra a vytratí se z mé mysli. Pousměji se a znovu vykročím k vesnici, která je mou poslední nadějí. Z oblohy začne kapat, tak přes sebe hodím plášť, jehož kapuci si stáhnu hluboko do očí.

 Když jsem na dohled vesnice, přes nos mě praští pach spáleniny a krve, nedávno tu proběhl nějaký litý boj. Přidám do kroku a doufám, že nejdu moc pozdě. Nejdu, vesnice stále stojí, to znamená, že útok odrazili a budou ostražitější. Ještě by to mohlo znamenat, že budou mít málo ninjů, tím by se moje šance mohly zvýšit.

Pousměji se a zvolním krok, vesnice mi neuteče. Vedle mě se najednou objeví Ra a jde vedle mě.

"To máš o mě takový strach?" uchichtnu se a plesknu ho po uchu.

‚Jako bys to necítil, Ziae,‘ zabručí a napjatě sleduje cestu přede mnou.

"Máš pravdu, je tu až zlověstný klid," pozvednu hlavu, když za sebou pocítím pohyb a srozumitelně na sebe s Ra mrkneme. V duchu varuji vlky, aby nezasahovali, protože si nemůžeme být jisti, jestli nejsou z vesnice, kam cestujeme. V mysli mi blikne čelenka jednoho z nich. Tři jednoduché lístky v přímce, porovnám to se znakem nad bránou, která je dost daleko než, aby ji obyčejný člověk viděl, jenže já nejsem obyčejný člověk, že?

Tiše to odsouhlasím a vlci se stáhnou. Pak jdu rovným krokem k bráně. Trvá to nějakou chvíli a v zádech ucítím pohled ninjů za sebou. Nejspíš se vracejí z mise.

Konečně se dostanu k bráně a chystám se vejít.

"Hej, počkej, kdo jsi, sundej kapuci," zastaví mě hlídka. Sundám si kapuci a podívám se na ně.

"Ty nejsi odsud. Co chceš?" zeptá se další z hlídky. Za mnou tiše dopadnou tři ninjové.

"Mluvit s Káge," odpovím popravdě.

"Co od něj chceš? Jestli jdeš objednat misi, tak ta se objednává jinde," promluví druhý z hlídky.

"Nejdu kvůli misi, chci mluvit s Káge," trvám na svém.

"Samotného tě nemůžeme pustit do vesnice," zamračí se. Je mi jasné, že oni nemůžou opustit hlídku.

"To je v pořádku, Asai, jdu k němu, tak ho můžu vzít s sebou," ozve se za mnou hluboký hlas. Pootočím hlavu a střetnu se s černýma, pronikavýma očima, černovlasého muže. Přímý a férový, proběhne mi hlavou a Ra se mnou souhlasí.

"Dobře, Dace, dáme mu informaci," souhlasí Asai a ustoupí z cesty. Na vlka se mě nikdo nezeptá. Jsem jenom rád. Počkám, až mě předejde Dace a ostatní z tříčlenné skupinky a jdu za nimi. Dva se po chvíli od Dace oddělí. Ten pokračuje až do středu vesnice, kde je vysoká budova se stejným znakem jako u brány. Vejdeme dovnitř a začneme stoupat do schodů.

Nakonec staneme před dvoukřídlými dveřmi, u které stojí stráž. Dace se kývnutím postaví s ostrahou a po krátkém klepnutí vejde dovnitř. Následuji ho i s vlkem a zastavím se kus od dveří. Instinktivně vycítím, že stráže vešli za mnou a zavřeli za sebou dveře.

Jsou Kágemu vážně oddáni. Shodím si z ramenou batoh, položím ho skoro ke stolu a vrátím se zpátky, kde se postavím vedle vlka. Dace odevzdá misi a na němou otázku, ke mně pootočí hlavu, pak si stoupne bokem, aby mohl zasáhnout, kdyby viděl podezřelý pohyb, zároveň uchem zaslechnu šramot za oknem. Nepochybuji, že mě mají na mušce odevšad, kde to jen trochu jde.

Podívám se na Kágeho, je zvláštní, dlouhé rudé vlasy mu spadají na ramena, pronikavé zelené oči, ve kterých je jak tvrdost a nelítostnost, stejně tak jako dobrota a touha pomoct všem. Podle chování stráží v místnosti i venku, je hodně oblíben. Kdo by se postavil tomuto muži, postavil by se všem z vesnice, nepochybuji o tom.

"Kdo jsi a co si ode mě žádáš?" zeptá se zpříma, nejspíš nemá rád chození kolem horké kaše. Ne tak jako ti ostatní, líbí se mi.

"Jmenuji se Ziai, chtěl bych vstoupit k vaší ninja jednotce," odpovím přímo.

"Ziai, to je zvláštní jméno, jak se jmenuješ dál a k jaké vesnici patříš?" vypálí další otázku.

"Mám jen tohle jméno a nepatřím k žádné vesnici. Dříve jsem patřil k Vlčí, ale vyhnali mě," odpovím mu.

"Kdy to bylo?"zeptá se lehce zamračeně.

"Jsou to tři roky," odpovím, "občas jsem sehnal nějakou práci, ale nikde ve vesnicích mě vzít nechtěli."

"Kde máš čelenku?" zeptá se na další otázku.

"Vzali mi ji, prý by byla ostuda, kdybych ji nosil," pokrčím rameny, jako by mi to bylo jedno.

"Proč tě vyhnali?" opře se pohodlně do křesla. Tentokrát nepromluvím. Jediného, čeho se Káge dočká, je ukázkové mlčení. Tohle je něco, co si chci nechat pro sebe, za každou cenu co nejdéle.

"Neřekneš mi to?" opře se Káge lokty o stůl.

"Ne," odpovím. Na přímou otázku přímá odpověď.

"Proč ne?" zeptá se Káge.

"Protože vy také máte své tajemství a každému ho neříkáte," odpovím klidně. Na tváři Dace přejede letmý úsměv, který hned zmizí.

"Jsi na holky nebo na kluky?" zeptá se Káge. To už mi vztekle zacuká obočí. Na kluky, ale nemusí to vědět.

"K čemu to potřebujete vědět?" odpovím otázkou.

"Já se tě na něco ptal!" zamračí se na mě.

"A já vám odpověděl," odpovím klidně. Jsem klidný, dokud neucítím, že se do mě prodírá cizí vědomí, tohle nestrpím! Během sekundy se prudce otočím a v dalším okamžiku pošlu ránou do břicha toho, kdo se o to pokusil. Ostatní sáhnou po kunajích, ale to už je v pozoru i Ra a hlídá mi záda.

"Klid, uklidněte se," zasáhne Káge. Než však stačí promluvit znovu, vrazí do kanceláře kluk s vlasy jako oheň, jen se kolem mě mihne.

"Staříku, proč mě posíláte na podřadné mise?" zaječí na Kágeho. Pozvednu obočí a podívám se na Ra, ten na mě a obrátí pozornost ke klukovi.

"Sai, nemůžeš sem jen tak vtrhnout!" zasáhne Dace, ale setká se jen s nevraživým pohledem.

"Sai, vážnější mise jsou jen pro ninji s vyšší hodností, ty jsi genin," nenechá se z klidu vyvést Káge.

"Pořád slyším jen, že máte málo ninjů, že nestíháte mise!" rozkřikne se kluk. Káge po mě střelí pohledem a znovu obrátí pozornost na kluka.

"Sai, máte mise takové, jaké máte a víc se o tom nebudu bavit!" zamračí se Káge.

"Ale to není fér," vybafne kluk na Kágeho.

"Život většinou není fér," rozhodnu se zasáhnout dřív, než se stačí nadechnout Káge. Kluk se ke mně otočí a podívá se na mě.

"Kdo je to?" zeptá se a začne si mě prohlížet.

"Někdo, kdo se uchází o práci ninji v naší vesnici," odpoví mu Káge klidně.

"Copak potřebujeme každého třasořitku?" zamračí se kluk.

‚Docela troufalé nazvat svého otce staříkem,‘ uchichtne se pobaveně Ra. V myšlenkách mu odpovím a sleduji tvář Kágeho.

"Neřekl jsem, že ho přijmu, ale pravda je, že lidi potřebujeme. Rozhodnu zítra, dnes si odpočiň," ukončí Káge audienci.

"Dace, ukaž mu, kde může přespat a vesnici. Zítra v deset na cvičišti," prohodí ke mně a začne se věnovat dokumentům a Saiovi.

Zvednu batoh a vydám se za Dacem, který mě odvede do malého pokojíku v hostinském domě. Počká, až si tam dám batoh a zamknu a vydáme se na prohlídku vesnice. Některé části jsou celkem dost poničené, jiné už opravené a na jiných se usilovně pracuje. Pak mě dovede na cvičiště, kde se mám setkat s Kágem a můžu si jít odpočinout. Všude kolem sebe cítím pohledy.

‚Hlídají tě," potvrdí mi Ra.

"To se dalo čekat, jsem celkem dost podezřelý. Nevadí, hlavně, že mě nevyhnali hned," povzdechnu si a odemknu dveře.  Ra vběhne dovnitř.

‚Prohledali ti zavazadlo,‘obrátí se ke mně, znovu kývnu, čekal jsem to, proto jsem si zbraně ukryl jinde. Zamknu a natáhnu se na postel, dnes byl dlouhý den.