7. Nešťastná náhoda

Nešťastná náhoda

Ráno se probudím odpočatý - nebo spíš někdo mě probudí -  je to sestřička se snídaní. Nemilosrdně do mě drcne, a když to nepomůže poprvé, tak se mnou pořádně zatřese.

"To mě tak musíte budit?" zamračím se.

"Mladej tohle známe," odfrkne si sestřička, a když se jakž takž posadím, dá mi na ně tác se snídaní. Rozespale se na něho podívám a sáhnu po hrnku s čajem. Pomalu ho začnu usrkávat.

"Ten chleba," upozorní mě sestřička, která u mě stojí. Podívám se na talíř, je tam celý krajíc. Pochybuji, že ho do sebe nasoukám, ale zkusím to. Sním necelou půlku, zato vypiji celý čaj.

"Mohl jsi toho sníst víc, za chvíli sem přijdu ještě s něčím," podotkne nespokojeně sestra a odejde.

"Té se taky nic nelíbí," odseknu a polknu, jak se mi do krku navalí hořkost žaludečních šťáv.

"Je ti špatně? To máš z toho, jak jsi nejedl, dobře ti tak," zamračí se na mě.

"Díky, za upozornění, ten chleba byl moc," zaskučím a stoupnu si, pomalu vyjdu na chodbu a zamířím na záchody. Když s nich vyjdu, upoutá mě nějaký hluk v jednom z pokojů. Zvědavě tam nakouknu a strnu. Doktoři se pokouší udržet na posteli mého otce, snažím se nenápadně zmizet, ale nepodaří se mi to.

"Ty hajzle, ty žiješ? No počkej, ty bastarde," začne ječet. Nesmyslné je to jen pro doktory. Co nejrychleji můžu, vycouvám z pokoje a zalezu do svého, kde se vyčerpaně opřu o postel.

"Už jsem myslel, že tě zase vezou na operaci," přivítá mě rozjařeně Adrian, pak zvážní.

"Stalo se něco?" zeptá se mě a očima mě přejíždí po tváři.

"Ne nic... musím pryč... hned... tu..." nedořeknu a začnu se kymácet ke skříni.

"Ryuu, co blbneš? V tomhle stavu nemůžeš nikam jít, vždyť sotva stojíš na nohou. No já mám, co říkat, ale stejně..." snaží se mi domluvit Adrian s vážnou tváří.

"Ne... on mě zabije," zadrmolím a snažím se najít své věci.

"Kdo tě zabije, Ryuu, měj rozum. Kam chceš v tomhle stavu jít," naléhá na mě. Netuším, ale vím, že venku mám větší šanci přežít než tady. S ním.

 Z některého pokoje se ozve zařvání revers. Trhnu sebou tak, že půlku věcí ze skříně sletí na zem. Bezpečně v tom hlasu poznám otce. Za chvíli se kolem našeho pokoje prožene sestřička s papíry a zmizí v pokoji, do kterého nevidím. Za pár minut kolem mého pokoje projde otec, snažím se vmáčknout do skříně, aby mě neviděl, i přes moji snahu na mě spočine pohledem.

Ježíši Kriste, tohle nezvládnu!

"Kampak jste se nám vydal?" zazní za mnou hlas psychouška. Trhnu sebou tak, že s sebou třísknu o hranu skříně, seknu po něm pohledem plným strachu a znovu se zaměřím na chodbu. Už je pryč.

"Děje se něco?" podívá se na mě vážně psychoušek a přijde ke mně. Zavrtím hlavou a odstoupím od skříně, začnu sbírat oblečení, které jsem nechtě vyhodil. Ovšem jakmile něco vezmu, roztřesou se mi ruce tak, že mi cokoliv vypadne z rukou.

"Nech to být, uklidím to," vyžene mě od skříně. Poslechnu ji a skrčím se na posteli s pohledem zaměřeným ven. Adrian mu to samozřejmě vyslepičí. Psychoušek  si sedne na postel a zlehka se dotkne mého ramene.

"Byl to tvůj otec?" zeptá se mě vážným hlasem. Kývnu, proč bych zapíral? Byl bych jen proti sobě. Psychoušek vyběhne z pokoje a vrátí se za půl hodiny s úsměvem na tváři.

"Zařízeno, neměl by se sem dostat, a na večery sem na pokoj dají nějaký dozor, kdyby ho náhodou napadlo se vracet," mrkne na mě a něco mi strčí do ruky. Pořádně to zastudí, tak sklopím oči a uvidím kelímek s pistáciovou zmrzlinou. Mňam!

Z druhé ruky mu vytrhnu lžičku a pustím se do studené dobrůtky. Na nebezpečí v podobě otce úplně zapomenu. Už kvůli téhle zmrzlině bych zůstal na živu!

"Ty jsi dobrý a spolutrpiteli nedáš,"zafňuká Adrian. Podívám se na zmrzlinu a nakonec mu dám do misky.

"Neděkuji," usměje se Adrian a pustí se do lahůdky.

"No co to mé oči vidí?" zahartusí ve dveřích doktor, který mě přijde zkontrolovat, oči přišpendlené na mém litrovém kelímku zmrzliny. No spíš čtvrt kilovém, protože jsem skoro všechno spořádal.

"Nevím, co vidí vaše oči, ale mé oči vidí spokojenost," zasměje se psychoušek.

"Přehlídnu, že jsem něco viděl. Ryuu jak ti chutnala snídaně?" dojde ke mně doktor. Zarazím se, mám mu říct pravdu.

"Bylo mu po ni špatně," informuje ho Adrian. Nechám ho, když si to tak vezmu... zděšeně si přiložím ruku k puse, abych zastavil nutkání zvracet. Doktor mi podá mísu, ale můj žaludek se po půl hodině zázračně uklidní.

"Jak to, že je mu tak špatně? Ty kaše mu nic nedělali," zeptá se Adrian.

"Protože si tělo odvyklo na normální stravu, měl buď nitrožilní výživu, nebo dietní kaše, které se dávají anorektikům, vysoké procento živin, které nedráždí žaludek. Tohle je něco jiného, než je zvyklý," vysvětlí doktor.

"Budeš zvracet?" zeptá se mě doktor. Zavrtím hlavou, i když tak moc si jistý nejsem.

"Dobře, tu mísu ti tu nechám, kdyby něco. Na oběd ti dáme krupicovou kaši, uvidíme, jak zareaguješ na to," usměje se doktor.

"Ty máš smůlu a dnes má být květákový mozeček," povzdechne si Adrian. Já ho zabiju!

"Jestli okamžitě nezmlkneš, tak udělám mozeček z tebe," zavrčím na něho. Už jen ta představa mi dělá špatně. Podívám se na doktorovu kravatu a překvapeně zamrkám.

"Kde máte ty úchylný kravaty?" zeptám se ho zvědavě.

"Nemám. Moji nejoblíbenější jsi mi rozstříhal a další ti neukážu. Víš jak se mi Kai smál, když jsem mu ukázal ty chuďátka zbytečky? Málem se propadl do sklepa z patra!" nafoukne se psychouček.

"Škoda, že mě to nenapadlo dřív, z těch hrůz jsem měl noční můry," otřesu se děsem.

"Mě dokáže urazit jedině inteligent," nadechne se zhluboka psychoušek.

"Nemám moc velkou konkurenci? To víte, vedle vás je každý inteligent," zeptám se pobaveně.

"To nevím, ale být blbcem není jednoduché, konkurence je až moc vysoká," odsekne mi psychoušek a vydupe na chodbu. Jen co se zabouchnou dveře, Adrian vybuchne smíchy.

"Proboha kam na ty hlody chodíš?" zeptá se mě skoro mrtvý smíchy.

"Na hlodákov, tam bývá úroda," odseknu mu naštvaně. Tím obědem mě naštval. Odpoví mi dalším výbuchem smíchu.

Otráveně mávnu rukou a znovu se obrátím k oknu. Sleduji park, kde se procházejí lidé. Nedokážu se ubránit obavě, co bude v noci. Znovu se otevřou dveře a vejde sestřička s obědem. Adrianovi dá talíř na desku, kde obvykle mívá počítač a mě podá misku s krupicí. Ušklíbnu se a pomalu se pustím do kaše. Sním víc jak tři čtvrtě a mám dost. Sestra se zdá být spokojená, protože ji beze slova vezme a odnese i Adrianovim talířem.

"Dáme šachy? Ale nech mě tentokrát vyhrát ano?" jukne po mě. Proč ne? Aspoň se budu soustředit na něco jiného. Pustíme se do hry a Adrian si dává sakramenský pozor! Soustředím se na hru, abych to skutečně neprojel. Nevšimnu si, že se ve dveřích objeví Adrianuv brácha a sleduje naši hru.

Nakonec Adriana přece jen porazím, ale dá mi fušku.

"No to se mi zdá, jak jsi to udělal?" zaskučí a padne do polštáře.

"Pěkná past," ocení uznale Adrianuv brácha a usměje se na mě.

"Jaká past?" zděsí se Adrian a nakloní se nad šachy, v zápětí zasténá.

"To snad není pravda, sotva vyzraji nad jednou už tu mám druhou, kterou neprohlídnu. To snad není pravda," bije se do Adrian do hlavy.

"Jak vidíš tak je. Na to ti posílá Lenka, za chvíli přijde a ty máš tady," položí mi něco na peřinu.

"Nechci," odseknu.

"Ty mluvíš? To je divné, já myslel, že máš syndrom ryby," začne si ze mě utahovat Adrianuv brácha, myslím, že se jmenuje David, či jak. Nad jeho poznámkou se jen ušklíbnu. Nestojím o žádný soucit.

"Ty se stydíš?" drcne do mě.

"Proč bych se měl stydět ty..." začnu, automaticky se natáhnu po předmětu, který sjíždí po peřině na zem, podaří se mi to zachytit v poslední vteřině. Podívám se na to a překvapeně zůstanu hledět na třiceti dekovou Milku v trojím provedení hořké, bílé a mléčné čokolády. Kdo by kupoval neznámému člověku tak velkou čokoládu?

"Děkuji," zastydím se za svou reakci.

"Nemáš za co," pousměje se David, "doufám, že ji máš rád, netušil jsem, kterou ti koupit," svraští obočí.

"Mám, nemusel jste si dělat škodu," přiznám rozpačitě.

"Tykej mi, jsem David. Pozdě, ale přece. Navíc, není to škoda, když někomu udělá radost," usměje se.

"Ryuu," natáhnu k němu ruku, rudý rozpaky. Nevím, čím jsem si tohle zasloužil, svým chováním rozhodně ne!

"To snad není pravda, já tě hledám u doktora a ty se tu vybavuješ se švagrem a jeho kamarádem," vpadne do pokoje, brunetka a rozhořčeně se pustí do Davida.

"Miláčku, ale to není moje chyba. Servírka se na mě dívala podezřívavě, když jsem si objednával páté kafe. Tak jsem šel sem," brání se David.

"Odkdy jsou u doktora v čekárně servírky?" podiví se upřímně brunetka.

"Já jsem měl čekat v čekárně? Myslel jsem, že jsi řekla v kavárně," dobírá si ji David. Brunetka se do něj pustí pěstmi.

"No tak Leňulko, radši mi řekni, jak jsi dopadla u doktora. Zjistil, z čeho je ti pořád špatně?" zeptá se ji David s očividnou starostí.

"Ano drahý zjistil. Ten pokojíček budeme potřebovat dřív, než jsme si mysleli," usměje se Lenka a David oněmí.

"Leni," popadne ji a zatočí s ní.

"Pusť mě ty, blázne," zasměje se Lenka, ale dá mu pusu.

"Nejsi unavená? Počkej, hned ti donesu židli," rozběhne se bezhlavě na chodbu, při čemž proběhne kolem stolu se třemi židlemi. Lenka nad tím jen zavrtí hlavou a pak se rozesměje.

"Chlapy," povzdechne si a sedne si na kraj postele. Za chvíli přiběhne David a v náručí drží obrovskou kytici růží různých barev. Musí jich být nejmíň padesát.

Zavřu oči a předstírám, že spím, tohle je rodinná sešlost, nemám právo do toho zasahovat. Ještě ucítím, jak mi vezmou čokoládu a přikryjí mě. Ještě ztlumí hlasy.

Lehké pohlazení po tváři mě spíš zalechtá, zavrtím se a otevřu oči.

"Dobré odpoledne Šípková Růženko," usměje se na mě Kai.

"Co? Já usnul?" zamrkám a posadím se.

"Jo, ještě když tu byl David s Lenkou. Na stolku máš od Lenky bonbošku," ozve se Adrian pobaveně.

"Ani o tom nevím," zamumlám a rozhlédnu se po něčem na pití. Kai mi podá hrnek s čajem.

"Dík," zamumlám a napiji se.

"Nechceš to tady zabalit? Nevypadá to na nejlepší zábavu," mrkne na mě Kai.

"Hej a co jsem já? Vzduch?" ozve se dotčeně Adrian.

"To musíš vědět sám," zasměje se Kai. Adrian po něm mrskne polštář, na který si Kai s klidem sedne i přes jeho hudrování.

"Donesl jsem ti počítač, už se mu po tobě stýskalo. Jo a tady máš nějaké sešity do školy, měl by sis je pomalu dopisovat a učit se, ať toho pak nemáš moc. Už chybíš přes dva měsíce. Budeš muset projit komisí, ale ty to zvládneš," usměje se na mě Kai a všechno mi dá na stolek. Můj pohled spočine na počítači a skousnu si rty.

"Jé tak to můžeš psát! Ani nevíš, jakou mám radost!!"zajásá Adrian.

"Proč bych měl psát, když se to nikomu nelíbí?" zeptám se hluše.

"Nelíbí? Nelíbí?! Hele, zapni ho a najeď si na svoje stránky a pak uvidíš!" naštve se Adrian.

"Nerad to říkám, ale souhlasím s Adrianem," připojí se k němu Kai. Když se dlouho k ničemu nemám Kai mi počítač zapne. Za chvíli mi vykoukne tapeta, kterou mám na pozadí a zapne se ICQ. Kai najede na internet a za nedlouho se objeví mé stránky. Zavřu oči a snažím se nekoukat.

"No tak, Ryuu, podívej se," zaslechnu Kaie.

Snažím se nekoukat - fakticky ne - ale jedno oko se samovolně otevře a spočine na prvním komentáři, kde je prosba, abych se vrátil. Skousnu si rty a podívám se na článek. Je tam jedno slovo, to kterým se loučím, samovolně najedu na komentáře a u jedné přezdívky se zastavím, je to ta, která mi poslala ten poslední hnusný komentář. Nemám odvahu jet dál, nemám odvahu si znovu přečíst, odsuzující slova. Někdo mi dá prst na šipku dolů a popojede stránkou... je to omluva. Hodně dlouhá omluva s prosbou o návrat. Pohled se mi zamlží, že nic nevidím.

"Tak vidíš, že to není tak zlý. Jen se musíš doučit trochu pravopis," požďuchne mě Kai a přejede mě po tvářích, jak mi utírá slzy. Ani nevím, že pláču.

"Pravopis? Nemá tam tak velké chyby, jasně jsou tam, ale ne moc velké," podiví se Adrian.

"Opravoval mi to kamarád," odpovím mu tiše. Čekám odsouzení.

"Aha, s tím si nedělej hlavu, to je to nejmenší," mávne nad tím Adrian a vezme do ruky telefon, kde začne rychle vyťukávat zprávu. Zabliká mi zpráva ICQ. Odkliknu ji.

>Ahoj, ty už jsi doma? – vyvalí na mě očka smajlík od Deie.

‚Ne Kai mi donesl notasek, odepíšu mu.

>Dost, že ho to napadlo  ^.^

‚Dei napíšu ti později jo? Mám tu návštěvu.

>Kam jsem to dopracoval? Odmítnut pro kluka –zapláče mi smajlík- jasně pak se ozvi

Uchichtnu se a složím, okno na lištu. Podívám se na stránky a rozhodnu se, vyjdu ze svých stránek a přihlásím se na admina. Zaváhám a zavřu internet.

Nedokážu se vrátit!

Zavřu počítač a začnu si povídat s Kaiem, do toho nám ještě skáče s vtipnými poznámkami Adrian, takže se nejednou rozesmějeme. S ním to vážně nejde. Sestra na nás musí přijít třikrát, že je po návštěvních hodinách a nakonec tam zůstane stát dokud Kai neodejde. Je šest hodin, tak znovu otevřu počítač a ještě chvíli kecám s Daiem. Po tom, co počítač vypnu, ho pečlivě schovám i s tou hromadou sladkostí, která se mi odnikud nahromadila na stolku a pustím se do polotuhé večeře. Tedy bramborové kaše s kouskem kuřecího masa.

Večer k nám přijde vysmátý mladík v uniformě strážných a začne se s námi bavit. Polovičatým pocitem bezpečnosti se nechám uchlácholit do spánku, aby mě o chvíli později probudil ryk strážného. Prudce se posadím na posteli a očima - které si rychle přivyknou na tmu - spatřím, jak strážný s někým bojuje. Ve svitu měsíce se zablýskne nůž.

Otec!

Najednou se rozsvítí světlo, které je namířeno přímo na otce. Jeho to na chvíli oslepí. Využiji vteřiny překvapení a proklouznu dveřmi na chodbu zrovna v momentě, kdy se ozve z pokoje zvonek. Nevšímám si toho, vletím na schody a beru je snad po třech, tak není divu, že asi z pěti sletím. Za sebou slyším dupot nohou. V otevřených dveřích se otočím, kdyby jen to byl někdo z doktorů, a ke vší mé smůle se objeví otec se zakrváceným nožem v ruce.

Obrátím se a vyběhnu z nemocnice, získám drobný náskok, protože těsně před otcem se dveře zavřou, tak se zdržuje s otevíráním dovnitř. Pustí se bezhlavě za mnou.

Ještě pořád jsem hodně oslabený, tak není divu, že mě začne dohánět. Se zoufalstvím se snažím dostat k dálnici, při troše štěstí jí proběhnu a jeho aspoň trochu setřesu, než se dostanu do parku, kde se můžu skrýt.

Něco do mě narazí, neustojím to a sletím na zem, v zápětí ucítím nůž, jak mi projede svalstvem. Zařvu a začnu kolem sebe kopat, zasadí mi ještě pár ran, než se mi - k mému údivu - podaří vykopnout nůž z ruky a jeho kopnout do obličeje, tak, že mě pustí. Na nic nečekám a vydrápu se na nohy. Znovu se rozběhnu k dálnici, na kterou bezhlavě vběhnu. Všechno je lepší, než se dostat do ruky jemu. I přes pokročilou noc je na dálnici rušný provoz a auta nestačí brzdit, když tam vletím. Ku podivu tam doběhnu bez toho, aby mě srazilo auto. Za mnou se stane havárka...