12. Znovu do školy

Znovu do školy

"Ryuu vstávej, nebo přijdeme pozdě," drcne do mě někdo. Jsem hluboko v podvědomí, tak ho ani nevnímám a dál si sním svůj nádherný sen.

"Tak Ryuu, máš půl minuty, pak jdu pro vodu," zatřese se mnou ten onen. Zavrčím a otočím se na druhý bok. Jak mi někdo může říct, abych vstal, když Kaiovi zrovna vyznávám lásku, ani mě nehne.

"No jak chceš," povzdechne si hlas a v dalším okamžiku se šokem posadím na posteli a ze mě stéká ledová voda.

"Který neskutečný idiot?" zavrčím a rozhlédnu se. Pohled mi padne na Kaie, který stále svírá sklenici, ve které nejspíš byla voda a culí se na mě jak měsíček.

"Ty, já tě..." procedím skrz zuby.

"...políbím? Dám si říct, ale teď se obleč a jdeme na snídani nebo nestihneme školu," zasměje se Kai.

Škola. To slovo ve mně vyvolává kopřivku se záchvatem žluté horečky, brr. V dalším momentě se doslova zakuklím do mokré deky.

"No tak housenko vstáváme," píchne do mě Kai. Nereaguji, jen se ještě víc skroutím.

"No tak jak chceš," povzdechne si a než se naději jsem bez peřiny a Kai si mě přehodí přes rameno, " do školy půjdeš takto, když se nechceš obléct," uslyším Kaie.

"Ne já nikam nejdu," zaskučím a chytnu se poslední záchrany, zárubně.

"No tak Ryuu, jsi jak malé dítě, škola tě neukousne," povzdechne si Kai a postaví mě na nohy.

"Škola možná ne, ale ty zmije v ní! Nikam nejdu!" postavím si hlavu.

"Ryuu, všichni ví, že máš dnes přijít do školy, to chceš, aby tě mělis zbabělce? Podle mě na ně máš, ale pokud se budeš chovat jako mimino, tak je v životě nepřesvědčíš, že jsi víc než otloukánek a podle toho se k tobě budou chovat. Myslel jsem, že jsi dospělý a ne uřvané mimino, které se drží máminy sukně, myslím si, že jsem se v tobě zklamal," postaví mě na nohy a v klidu odejde do kuchyně. V té chvíli jsem si připadal jako idiot, který neumí víc než brečet. Povzdechnu si.

Ten tedy umí mluvit do duše. S rychlostí hlemýždě s revma se převleču, vezmu si tašku, sešity už mám dopsané v sobotu večer mi s tím Kai pomohl, a se stejnou rychlostí se přesunu do kuchyně, kde už všichni snídají.

"Dobré ráno, vyspáno?" mrkne na mě Sai s úsměvem. Povzdechnu si a kývnu, pohledem přitom nezabloudím ke Kaiovi, protože se mu prostě po tom proslovu nedokážu podívat do očí. Syn psychiatra se nezapře, dělá jako by věděl, že mi na jeho názoru záleží!

Po tom, co všechny obdařím dobrým ránem, se pustím do snídaně a pár koleček salámu dám i Nerovi, který na mě hází psí oči.

Dokonale.

"Dneska vás do školy zavezu, už byste to nestihli," promluví doktor. Strnu s rohlíkem v puse, měl jsem v plánu se tam dostat někdy ve čtyři odpoledne, kdy je škola zavřená, takhle to nestihnu.

"Dobře tati, myslím, že bychom se tam nedostali do konce vyučování. Ryuu poslední dvě hodinky nasazuje tempo hlemýždě těžce postiženého revmatizmem a pokročilým tuhnutím slizu," poznamená Kai pobaveně. Sai má dost vyprskne čaj a pomalu se smíchy sesune na židli. Využiju situace a ukradnu mu přímo před nosem klobásku, kterou dám Nerovi. Saie smích hned přejde a začne se durtit, že ta klobása byla jeho.

"Pravdu máš tatínku, dokonce jsi použil i správný pád," pochválí ho manželka. Složím se smíchy stejně jako Kai. Teď už aspoň vím, proč vždycky přišel do školy vysmátý pod obraz, tohle se vážně nedá. Zvlášť když Sai nasadí obličej trucovitého děcka. Nero jako správný provokatér si sedne naproti Saiovi a pomalu klobásku pořádá.

"Tu klobásku si vypiješ Ryuu!" zapřísahá se Sai. Vší silou nasadím vážný obličej.

"Sai klobáska se dá pít? Mě od mala učili, že se jí," zamrkám na něho vyvalenýma očima. Saiovi zacuká obočí, Kaiova máma odběhne od stolu a Kai se zaduněním skončí z židle na zemi.

"Synu bacha aby ses nepropadl k protinožcům," zavrčí Sai a jde si pro druhou klobásku, kterou si ohřeje a sní ještě u dřezu. Dojím si vajíčka a koukám se na Kaie, který hodnou chvíli neví jak se postavit na nohy.

"Vy dva jste smrtící kombinace," povzdechne si, když se vzpamatuje a rychle dojí snídani.

"Kluci, tady máte a mazejte nebo to nestihnete," dá nám Alison balíčky se svačinou a nějaké ovoce. Zaskočeně se na to dívám. V životě se mně nestalo, že bych měl nachystanou svačinu, většinou jsem musel počkat s jídlem, než přijde máma a sníst to pod hromadou výčitek od otce, že užírám a jsem k budiž k ničemu. Ty vzpomínky jsou příliš živé. Už jen čekám, kdy mi za tu klobásu přistane pár facek, i když jsem předtím dělal srandu. Alison mi svačinu strčí do tašky a vystrčí nás i se Saiem z domu, za chvíli se k nám přidá. Skousnu si ret, to nádobí jsem měl umýt.

Sai nám zastaví u školy.

"Ať se vám daří," popřeje nám. Pomalu vystoupím a jdu do školy, stejně tak Kai,který se zařadí vedle mně. S maličkou dušičkou do ní vstoupím a přezuji se. Stejně pomalu se vydám po schodech do třídy. Jak jdeme po chodbě všichni, kolem kterých projdeme, ztichnou a hledí za námi, mám milion chutí se otočit a zdrhnout. Cítím každý jednotlivý pohled, který mě propaluje a čím víc se blížím ke své třídě, tím víc zpomaluji. Cítím, jak se ze třídy valí dusná atmosféra a dusí mě. Nakonec se úplně zastavím, aniž bych si to uvědomil.

"Ryuu hluboký nádech a jdeme, uvidíš, že všechno bude v pořádku. Klidně se jim postav. Jsou to jen mravenci a ty jsi mravenečník, sežereš je," zašeptá mi do ucha Kai. Upřímně, při té představě jsem vyprsknul smíchy a nějak se mi ulevilo, ale i tak s duší někde v krku vstoupím do třídy.

"A podívejme se, kdo přišel, náš malý mazánek, už jsem doufal, že jsi na krychlově," pustí se do mě jeden z dřívějších posměváčku. Povzdechnu si, co jsem vlastně čekal?

"Už dřív jsem si myslel, že nemáš rozum, teď jsi mi to jen potvrdil," setřu onoho kluka bezmyšlenkovitě. Popravdě, vyletělo mi to samočinně z pusy. Vzpamatuje mě až Kaiovo zabublání smíchu a pár holčičích uchichtnutí. A světe div se, je mi o dost líp! Teprve teď jsem si uvědomil, že těmhle ubožákům se musím postavit a ne trpět.

"Co jsi to řekl?" vyjede kluk nasraně a zastaví se u mě s připravenou pěstí. Ztratím odvahu. Zhluboka se nadechnu, jak se snažím získat nad svým strachem převahu.

"Ty jsi i hluchý? Ty jsi vážně chudáček, co?" ušklíbnu se, místo toho, abych se drkotavě začal omlouvat. Co to k čertu se mnou je?

Postřehnu, že kluk couvne s bledším obličejem. On se bojí? Ale proč?

"Co si to dovoluješ, ty buzerante?" zaječí na mě.

"Ty jsi vážně blbí, že neznáš ani tenhle pojem co? Buzerant je člověk, co nemá otce nebo je nemanželský, i když v tomhle to ztratilo svůj význam, protože se to bere normálně. Já otce mám i matku, i když nevím, jestli si to označení zaslouží. Ty si zasloužíš jen jedno označení, ubožák," odseknu mu a projdu kolem něj do lavice. Vážně čekám, že mě praští, čekám posměšky, ale nic z toho se nestane. Když si sednu a podívám se po něm, ještě pořád stojí na stejném místě a ve stejné pozici, jinak je všude hromadné ticho a všichni na mě hledí s otevřenou pusou. Tedy skoro všichni Kai na mě mrkne s úsměvem a podivným výrazem ve tváři. Pak dojde ke mně.

"Můžu si sednout vedle tebe?" zeptá se Kai.

"Jasně, že můžeš," pousměji se a podívám se do rozvrhu, co máme za hodinu, celou třídu ignoruji, jako by tam nebyla. Ještě chvíli trvá ticho a pak se někdo ozve, že našel novou perfektní mangu, celá třída se na něho otočí.

"Kdo ji napsal?" zeptá se kdosi.

Nastane ticho, zvědavě zvednu hlavu a vidím jednoho bruneta, jak na knížku poulí oči, pak pomalu zvedne hlavu a zabodne oči do mě. Ve tváři má naprosto ohromený výraz.

Dojde mi to skoro hned a všem nejspíš taky, protože se na mě obrátí. V té samé vteřině si přeji, abych se propadl pod zem!

Co nejklidněji sklopím hlavu a otevřu si učebnici, ze které se začnu učit. Doufám, že nikdo nezahlédne, že se mi třesou ruce a to celkem dost. V pravou chvíli zazvoní a do třídy vejde učitel, který začne dělat docházku.

"Ryuu, ty už jsi zpátky? Doufám, že už jsi neuzdravil. O přestávce prosím tě zajdi za ředitelem, abyste se domluvili na celkové zkoušce, přece jen si dost chyběl a taky doufám, že mi podepíšeš svoji knihu," mrkne na mě a když skončí s docházkou. Pár lidí si vyzkouší a pokračuje v nové látce. No super, zrovna o té manze se zmínit nemusel, snad nějak přežiji.

Hned po zvonění vyklouznu ze třídy, než mě kdokoliv stačí zastavit a jdu do ředitelny, kde se domluvím na přezkoušení. Cestou zpět mě zastaví učitel a skutečně se vytasí s mojí knihou, podepíšu mu ji a s rudým obličejem poslouchám jeho chvalozpěv na moji osobu. Že prý vždycky věděl, že to dotáhnu daleko. Jsou to keci.

Co nejdřív se omluvím a jdu do třídy, kde to hučí jako v úle. Všichni zmlknou hned, jak mě uvidí. S pocitem buňky pod mikroskopem se posadím do lavice a vytáhnu si učebnici na další hodinu. Modlím se, aby už skončilo vyučování. Na jídlo nemám ani pomyšlení, mám stažený jak žaludek, tak celý krk.

"Tak vidíš, že to není tak strašné," uculí se na mě Kai.

"Máš pravdu, je to doslova horor," zavrčím na půl pusy.

"Ale všem jsi zavřel pusy,"zasměje se Kai tiše. 

"Jsem rád, že se bavíš. Vůbec nevím, co to do mě vjelo," zasyčím nešťastně.

"Počkej, budu hádat... ee, že by to byl konečně rozum?" mrkne na mě Kai. Nemůžu si pomoct a vyprsknu smíchy, přímo v hodině.

"Pane Kaimo, co je vám asi tak k smíchu, to že se váš spolužák u tabule potí? To že jste spisovatel, neznamená, že nemusíte dávat ve škole pozor," vyjede na mě profesorka.

"To není ani tak k smíchu jako k pláči, tuhle látku si pamatuji ještě před mojí nemocí," odpovím ji v klidu.

"Tak to se podíváme na vaše vědomosti, hned jak se spolužákem skončím," probodne mě pomstychtivě profesorka.

"Asi ne, ředitel se zmínil něco v tom smyslu, že až do přezkoušení nesmím být vytasen. Tady e škole jsem jen proto, abych toho nezameškal ještě víc. Jestli chcete, běžte se ho zeptat," podívám se na profesorku, která se na mě podívá přímo nenávistně. Pak posadí spolužáka s nedostatečnou a rovnou se pustí do výkladu nové látky. Zatím nechápavě házím pohledy na Kaie, který se dusí smíchy.

"Víš, kdo to je," zhroutí se Kai na lavici smíchy.

"Ne, neznám, ho tedy nepamatuji se, že bych ho viděl," zamračím se a začnu pátrat v paměti.

"Ani nemůžeš, přišel měsíc po tom, co jsi byl v nemocnici. Je to syn té profesorky, nechala ho přepsat sem, protože v tamté škole propadal. No kde nic není ani kuře nehrabe, tu je to stejné, ale dej si na něho bacha je dost agresivní," odpoví mi Kai.

"To jsem zase šlápl do vosího hnízda," povzdechnu si.

"Nikdo ho tu nemá rád," pousměje se.

"Nedivím se," pokrčím rameny a vtáhnu svačinu, doslova vyvalím oči na sendviče a sladkou roládu. Vezmu si sendvič a zbytek dám zpátky do tašky.

"Naval mi tu svačinu, ty hajzle," ozve se nade mnou. Ušklíbnu se a nevšímám si ho, proto mě dost zaskočí, když se mi pod očima zaleskne nůž. Před očima mi vystane fotr a skoro nekontrolovatelně se roztřesu, pak aniž bych věděl, co dělám, tu ruku chytnu a vykloubím ji. Kluk začne vřeštět jako na lesy, až do třídy vrazí několik učitelů, co se děje. Nevím, kdo co jim řekne, ale mě od toho kluka musí doslova odtrhnout, postará se o to Kai, kterého aspoň trochu vnímám.

"Co se s ním stalo?" zaslechnu některého učitele. Uslyším Kaiův povzdech.

"Když byl v nemocnici, napadl ho jeho otec s nožem, chtěl ho zabít, asi se mu to vrátilo," zaslechnu Kaie, mluví tak tiše, že ho skoro neslyším, i když stojí blízko mě. To mě celkem vzpamatuje a já se rozhlédnu po třídě. Všichni na mě dost vyjukaně hledí a ten kluk s děsem. Jeden učitel se pro něco skloní a do kapesníku vezme nůž.

"Nepotřebuje na ošetřovnu‘?" zeptá se další z učitelů.

"Jsem v pořádku," odpovím jim hluše a vyjdu k automatu na pití, potřebuji to zapít. Sáhnu do kapsy, kde mám normálně pár drobných, ale žádné nenahmatám. Povzdechnu si a chci jít do koupelny se napít aspoň vody, když se přede mnou objeví plechovka s kávou.

Zaraženě se podívám na kluka, který mi ji nabízí.

"Na, vezmi si to, ten hajzl už dávno potřeboval lekci a nikdo se na to nezmohl, máš můj dík," zašklebí se přátelsky spolužák. Je to první nabídka smíru.

"Díky, vrátím ti to," pousměji se zaraženě a vezmu si kávu.

"Nech to být. Jsem Juri Akashi," natáhne ke mně ruku. Nemám důvod ji nepřijmout a tak ji potřesu.

"Ryuu Kaimo," představím se. Juri na mě vyvalí oči.

"Ten..." začne.

"Hlavně mi to nepřipomínej," přeruším ho.

"Chápu, kdy bude druhý díl?" zeptá se. Bezmocně obrátím oči v sloup a otočím se na patě.

"Dobře, už o tom mluvit nebudu. To bude brácha čumět, že znám osobně spisovatele. Promiň, ale to se vážně nestává každý den," zazáří a začne mě zasypávat otázkami. A mám toho dost. Vrazím mu do ruky neotevřenou kávu a zapadnu do třídy. Nemíním se s tím blbcem bavit. Podívám se na Kaie, kterému cukají koutky.

"Nešel bys se mnou na pohár?" zastaví se u naší lavice rusovláska. I když je to vyhlášená kráska naší školy, má pár chyb, je to nepřeberná semetrika, pomlouvačka a je to ženská. To ona rozhlásila po škole, že jsem gay.

"Nešel, nehledě na to, že ti podstatná věc chybí a druhá přebývá, nikam nechodím s megerama," setřu ji vytočeně. Ta kráva se nezmůže ani na slovo! Už toho mám plný zuby, o kolik to bylo lepší, když si mě nikdo nevšímal! Kai vedle mě se složí smíchy a jak po chvíli zpozoruji, škodolibě se jí smějí i některé holky. O pár hodin, a o pár došlých a vytečených nervů, později zazvoní poslední zvonek.

Díky bohu za ty dary!

Beze slova si sbalím věci a vypadnu z rozpálené školy. Kai mě následuje se smíchem.

"Jdeme domů?" zeptá se mě Kai.

"Ne, ještě někam musím skočit. Přijdu později," zavrtím hlavou.

"Aha, dobře, jestli půjdeš za Adriánem, tak ho pozdravuj," usměje se na mě Kai a s pozdravem odběhne. Povzdechnu si. Vím, kam jde, za svým přítelem. Lehce pokrčím rameny a jdu do nemocnice.

"To jsou k nám hosti, ze školy?" pozdraví mě Adrián nadšeně.

"Jo, je to větší ústav než před tím," zažaluji si a vyskočím k němu na postel.

"Postěžuj si strýčkovi Adriánkovi," zamrká na mě. Cuknou mi koutka a rozpovídám se. Výsledek... Adrián složený smíchy skoro pod postelí. Že já mu něco říkal!

"Hele, já si přišel pokecat ne se dívat na ten tvůj nevymáchaný ksicht," zavrčím na Adriána, který na mě zamrká a složí se v dalším záchvatu smíchu. Obrátím oči v sloup a vykuchám mu bonboniéru, kterou má na posteli, pro smích mi není schopný v tom zabránit.

"To byla moje bonboniéra," zamrčí se na mě, když se vysměje.

"Tlustý jsi dost, přej vystresovaným," utřu ho.

"No ok, ok. Co ty a Kai?" zeptá se mě.

"Nic, co by," pokrčím rameny.

"Cože? To mi chceš říct, že jsi mu ani nedal pusu?" vyvalí na mě oči.

"Blázníš? Má přítele," rozhodím rukama.

"To já vím, ale jak vidím, tak ten se k němu nemá," ušklíbne se na mě Adrián. Zavřu pusu a zůstanu na něho hledět.

"Ty jeho přítele znáš? Kdo je to?" zeptám se tiše. Adrián se na mě podívá jako na mimozemšťana.

"Cože? Ty se ptáš mě, kdo to je? Víš co? Podívej se do zrcadla, tam ho uvidíš!" poradí mi Adrián, když se vzpamatuje.

"Ty jsi teda kámoš," povzdechnu si smutně. Místo toho, aby mi to řekl, si ze mě utahuje.

"Začínám přemýšlet, jestli máš mozek, každý, kdo má oči vidí, jak tě doslova hltá pohledem, ty pitomo!" poklepe si na čelo.

"Hele najez se, mluvíš z hladu, který rozumný člověk by se zajímal o takový zjev, jako jsem já? Nezakopne o mě ani bezdomovec natož kluk jako je Kai," doporučím mu naštvaně. Seberu si věci a vypadnu. Nemíním nechat přesvědčovat o takové zbytečnosti. Jdu, aniž bych věděl kam a nakonec se ocitnu na nábřeží, kde jsem vždycky sedával, když mi bylo smutno. Udělám to i teď a jen tak z nudy házím do vody kamínky a dívám se na kola na vodě.

Netuším, jak dlouho tam sedím, když do mě najednou něco drcne a začne lízat.

"Ty teda jsi, už tě hledám tři hodiny, myslel jsem, že se ti něco stalo!" ozve se nade mnou Kai naštvaně. Zakloním hlavu a uvidím ho, že se mračí.

"Promiň, potřeboval jsem přemýšlet," zamumlám a pohladím Nera, který se ke mně tiskne.

"Dobře, ale příště mi vezmi aspoň telefon," povzdechne si. Pátravě se na něj podívám, vypadá nějak zvadle.

"Stalo se něco?" zeptám se ho.

"Jo, přijela si pro tebe tvoje máma," sklopí hlavu.