13. Život

Život

"Cože?" vytřeštím na něho oči. Myslím, že mě šálí sluch. To, že to je pravda, mě přesvědčí, až když to zopakuje. V jednom tahu vyskočím a vezmu si tašku, pak se rozběhnu domů. Kai s Nerem jsou mi v patách.

 Pozdravím Sai a Adriánu a podívám se na ženu, která se nazývá mou matkou. Necítím nic.

Vztek, radost, zhnusení nebo třeba pohnutí, nic prostě nic. Jako bych se díval na neznámou ženu. Od té doby, co odjela jako by omládla.

"Ahoj Ryuu," zachvějí se ji rty.

"Dobrý den, co si přejete?" zeptám se ji naprosto chladně. Všichni se na mě podívají jako by mě viděli poprvé.

"Ryuu ty mě nepoznáváš? Jsem tvoje máma," vstane žena a přejde ke mně. Uhnu jí.

"Máma? Vy jste moje máma? Ne nejste. Moje máma by mě nenechala bez rozloučení a v takovém stavu a neodjela by pryč. Vysvětlila by mi, proč beze mě musí odjet. Volala by mi každou chvilku a navštěvovala by mě. To mámy dělají, ale na vás si nepamatuji," zasyčím nenávistně.

"Měla jsem své důvody, Ryuu. Musela jsem to udělat!" vzlykne žena.

"Když musela, tak musela. Pro vás v mém životě není místo a ani nebude, dokážu se o sebe postarat sám," ušklíbnu se.

Žena se zhroutí na sedačku a zakryje si tvář rukama. K ní přistoupí jakýsi muž, který má kolem čtyřiceti a dá jí ruku na rameno. Nevím, o koho jde, ale čekám, že se mně představí. Žena se konečně uklidní a podívá se znovu se smutkem na mě. Ne nedokážu ji označit za svoji matku.

"Ryuu, musela jsem jít vydělávat peníze, neměli jsme dům, prostě nic. Nechtěla jsem tě vláčet po ubytovnách, do jedné malé místnosti, kam jsem se sotva vešla já a pár mích věcí. Ty jsi na tom byl hodně špatně, věř mi, že jsem se informovala, jak na tom jsi, byla jsem v neustálém kontaktu s tvými lékaři a pak i s panem a paní Samochiovími..." začne mi vysvětlovat máma.

"Ale na vlastního syna jsi zapomněla, že? Bylo ti naprosto jedno, že neví, co se děje, že tě potřebuje u sebe. Neukázala ses ani, když jsem měl narozeniny, neposlala jsi ani blbou SMS, to vypětí by tě nejspíš zabilo," zavrčím vztekle.

Ucítím jak Kai vedle mě ztuhne a chytne mě za ruku. Vytrhnu ji.

"Hlavně, že jsi nezapomněla si nabalit prvního chlapa, na kterého jsi narazila..." pokračuji vztekle, dokud mi pusu nezavře facka od toho chlapa.

"Nemyslíš, že to trochu přeháníš? Tvá matka na tebe myslela, každou minutu, co s tebou nebyla. Litovala každé minuty, co nemůže být s tebou.

Šetřila každý jen, aby ti mohla zajistit budoucnost, jsi nevděčný spratek," zaječí chlap, který se třese zlostí. Klidně se mu podívám do očí.

"Jo to můžu být, jen mi řekněte, vy byste dokázal opustit děcko, o kterém se neví, jestli přežije?" zeptám se s úsměškem. Žena, která si říká máma, sebou trhne jako by dostala facku místo mě a chlap sklapne.

"Tak to nemůžeš brát," začne chlap chlácholivě.

"Nemůžu? A jak to mám brát? Probudím se na cizím místě a chci vidět mámu. A je mi řečeno, že odešla. Co si pod tím asi mám představit? To jsi mě tak nenáviděla, že jsi mě nechala polomrtvého napospas otci? Tak odpověz!" zaječím na ženu, které z očí tečou slzy.

Nelituju ji, když jsem ji potřeboval, radši ode mě utekla, jako bych byl prašivý. Tak si nejspíš naše setkání nepředstavovala, ale já si taky nepředstavoval, že se probudím a nikdo mě nebude držet za ruku.

"Každý den, každý blbý den jsem čekal, že mi aspoň zavoláš, že mi napíšeš aspoň pár řádků, abys mi vysvětlila, co se děje! Ničeho jsem se nedočkal! Vždycky jsi dávala přednost druhým přede mnou a mě sis kupovala vším možným, abych neměl pocit křivdy. Já jsem ty věci nepotřeboval, já jsem potřeboval tebe! Když mi bylo nejhůř, nikdy jsi tam nebyla, nebyla jsi nikde, kde jsem tě potřeboval. Vždycky jsem si přál, aby sis na mě vyšetřila jeden pitomý den a šly aspoň na krátkou procházku. Když jsem byl v nemocnici, doslova jsi mě hodila přes palubu. Nezajímal jsem tě ani na tolik, abys mi napsala tři řádky a to že ti budu chybět. Teď už tě nepotřebuji, postavil jsem se na vlastní nohy," dořeknu. Možná to zní tvrdě, ale já ji prostě nedokážu odpustit, nedokážu ji odpustit, že se na mě vykašlala.

"Omlouvám se Ryuu, věř mi, že kdybych dokázala vrátit čas, tak to udělám a všechno vrátím zpátky," vzlyká žena.

"Jenže to nejde, co? Jaká úleva pro tebe," odseknu jedovatě. Netuším, proč jí chci ublížit stejně, jako ublížila ona mně.

"Lian, uklidni se, škodíš našemu děťátku," pohladí ji muž po rameni. Cítím, jak mi vyprchá krev z tváří. Taška mi z ramene sklouzne na zem, až to zaduní. Chvíli se na mámu dívám, pak se otočím na patě a než mě někdo zastaví, vyběhnu do houstnoucí tmy. Zastavím se až na výhlídce, jak říkáme kamenitému srázu nad městem. Je to normální travnatý kopec, který je utnutý v půlce a pak následuje jen příkrý sráz z kamení. Z očí mi nezadržitelně začnou valit slzy.

"Tak to jste se vážně vytáhli," sjedu pohledem Ryuovu matku a jejího nového partnera. Pak se rozhodně nezdržuji s další debatou, ať to vyřeší otec a s mobilem, kde vyťukám Adriánovo číslo, jestli tam není, i když o tom pochybuji, se obuji a vyběhnu ven s Nerem po boku. Hledáme ho snad po celém městě, než Nero najde jeho stopu a zamíří na vyhlídku. Můžu vás ujistit, že mě zatrnulo v páteři.  Rozběhnu se za Nerem a napínám oči, abych do Ryua náhodou nenarazil. V slabém světle hvězd ho spatřím přímo nad srázem.

"Ryuu," zaječím zděšeně a vyrazím k němu, podaří se mi stáhnout dost daleko od srázu. Brečí. Přitáhnu ho k sobě a obejmu ho.

"Ty hlupáčku jeden, víš, jaký jsem o tebe měl strach?" zašeptám tiše a snažím se ho uklidnit. Podaří se mi to víc jak po hodině.

"Proč mi to udělala?" zeptá se zničeně.

"Ty jsi na ni taky nebyl, bůh ví jak jemný. Chápu, že jsi to ze sebe potřeboval dostat, ale bylo to hnusné," zabručím mu do ucha.

Odfrknu si. Pan dokonalý!

"To nemyslím, vysvětlilo by se to, ale proč si hned nabrnkla nějakého hnusného chlapa, který ani neví, co se stalo a má s ním dítě, to mě fakt tak moc nenávidí? Proč jsem vždycky druhý v řadě, koho si všimne?!" zavrčím vztekle.

"Kdo chápe ženy? Já teda ne," povzdechne si Kai.

" Ryuu, tvoje máma tě má skutečně ráda, vážně potřebovala pomoct, pojď, ať si to v klidu můžete vypovědět," povzbudí mě Kai.

"Já už ji nikdy nechci vidět," vzlyknu mu do ramene.

"To snad nemyslíš vážně Ryuu, je to tvoje máma," zděsí se Kai.

"Nechci ji vidět. Ona věděla, co se děje, ale já ne, kdy by mi aspoň napsala dopis, co se děje... pomohlo by mi to... ale ona... se o mě... nezajímala... nechala mě, abych si myslel, že mě nenávidí... já ... ji... skutečně... nenávidím... za to... co mi udělala... že se o mě nezajímala... ani neza-vo-la-la..." rozbrečím se. Kdyby se tohle stalo ještě o pár týdnů dřív, neváhal bych a zabil se, teď... teď nechci ublížit klukovi, kterého skutečně miluji, a který mi je nablízku, i když má přítele – Kaiovi, mému klukovi za snů. Tomu, který mi pomohl, i když o tom nevěděl, v době mého nejhoršího temna, kdy jsem neviděl budoucnost.

"Ryuu, klid, uvidíš, že se všechno vyjasní, všechno bude v pořádku," snaží se mě Kai uklidni. Nedaří se mu to hodně dlouho. Teprve, když vykouknou hvězdy, upřu pohled na ně a začnu se uklidňovat.

"Tak to rána, poražen hvězdami," zabručí mi do ucha. Cuknou mi koutka.

"Myslíš, že je na nich život?" zeptám se tiše.

"Určitě, vesmír je až moc obrovský než abychom tu byli sami," usměje se Kai. Vymámím se z jeho náruče a stoupnu si na kraj a zvrátím hlavu.

"Kdyby sis měl vybrat mezi mnou a životem, co by sis vybral?" zeptá se škádlivě Kai. Zamrazí mě, měl jsem vědět, že tenhle den přijde.

"Život," zašeptám zničeně. Za mnou zašustí tráva. Odešel. Pevně sevřu oči, abych zadržel slzy, které se stejně rozkutálí po tváři.

Připadá mi, jako by se mně rozsypal svět přímo pod mýma nohama, tolik jsem doufal, že si vybere mě. Otočím se a mou myslí, projede, co řekl Adrián ‚ Až se ti nějaká odpověď nebude zdát, počkej ještě chvíli a poslouchej, co říká. Možná budeš překvapený‘.

Je možné, že by tahle situace, byla ta, o které mluvil? Tak uvidíme. Chvíli čekám a pak to zaslechnu, je to jako zaševelení větru. Kdybych nebyl tak blízko, nezaslechl bych to.

"Jednou se mě zeptáš, zda mám radši tebe nebo svůj život, řeknu ti, že svůj život a ty odejdeš, aniž bys věděl, že ty jsi můj život."

Málem se rozbrečím úlevou. Hlupák jeden... ne já jsem hlupák, měl jsem to vědět. Usměji se sám pro sebe a sevřu jeho ruku do své.

Prudce otevřu oči a ohlédnu se. Zdá se mi to nebo je to jen přelud? Ne opravdu tam je. Neodešel. Cítím, že mě drží za ruku a svírá ji ve své, s ním se cítím v bezpečí.

"Kai, miluji tě," obejmu ho kolem krku.

"Já tě taky miluji Ryuu. Promiň mi, že mi trvalo tak dlouho, než jsem se vymáčkl," zašeptá mi do ucha. Ani neví, jaké množství balvanů se mi sesype ze srdce. Pousměji se a místo odpovědi ho políbím, zrovna v té chvíli mě zalechtají první sluneční paprsky na nose.

"Protáhli jsme to víc, než jsem si myslel, myslíš, že nás Psychoušek nechá doma?" zeptá se mě Kai.

"Měl by," zasměji se. Kai mě chytne za ruku a jdeme domů. Na dohled domu začnu zpomalovat, kai mi sevře ruku a povzbudivě se na mě podívá. Pousměji se a s nádechem přidám do kroku.

Kai otevře dveře a vede mě do obýváku, kde jsou všichni, kromě mé matky a jejího nejnovějšího přítele.

"No sláva, už jsem si myslel, že jste se honili po celé zeměkouli, kde máte Nera?" ozve se Sai. Podíváme se na sebe a Kai odběhne do chodbičky, kde otevře dveře. Nero dovnitř vejde s uraženým bručením a stočí se na dece.

"Tak jak tak vidím, dopadlo to víc než dobře, že? Vás dva dávat dohromady tedy nebyla legrace," ozve se spokojeně Adrián.

"Co ty tady?" podivím se a opřu se Kaie. To gesto bylo tak přirozené, až všichni zamrkali.

"Přišel jsem ti nakopat zadek, podle slibu," uculí se Adrián. Ušklíbnu se, musel podepsat revers, odpoledne byl ještě v nemocnici.

"To může počkat, vy dva nahoru a do postele, být venku až do rána! Do školy zavolám," zamračí se Alison a Saie, který chce viditelně protestovat, zmrazí pohledem. Kai se dvakrát nerozpakuje, z kuchyně ukradne nějaké jídlo a vytáhne mě nahoru.

"Ty koláče vidím!" zavolá za námi Sai.

"Ještě aby ne, to by si pacienti pomohli slepý Psychoušek," zakření se Kai a zavře dveře svého pokoje, ovšem po tom, co mě vtáhne dovnitř. Koláče odloží na stolek a políbí mě, oplatím mu pusu a přitisknu se k němu.

"Měli bychom se osprchovat," navrhne Kai. Kývnu a odejdu si pro pyžamo. Pak jdu do koupelny, kde už je nahý Kai. Zarazím se ve dveřích s pohledem upřeným na jeho tělo. Kai se na mě otočí a napřáhne ke mně ruku. Po troše váhání se jí chytnu a nechám se vtáhnout dovnitř. Za mnou zamkne. Snažím se dívat bokem, rudý až za ušima. Kai mě pohladí a začne mě svlékat. Nechám ho, stejně tak se nechám vmáčknout pod tekoucí vodu, vejde za mnou a zavře sprchový kout.

Najednou na svém těle ucítím Kaiovi ruce, jak mě začnou umývat. Strašně se stydím za své zjizvené tělo.

"Pšt, nic se neděje Dráčku, ani nevíš, jak jsi nádherný," pohladí mě Kai. Kéž bych mu to mohl věřit. Nechám se umýt a natáhnu se po mýdle. Podá mi ho a nechá mě, abych objevoval jeho tělo, neodolám, a když ho opláchnu, políbím ho na rameno. Vzápětí ucítím polibek na krku. Rozpačitě se usměji a vyklouznu ze sprchového koutu. Uslyším, že zastavil vodu a v zápětí mě začne utírat. Je to pro mě něco jako malý zázrak. Obléknu si pyžamo a s rudým obličejem se podívám na Kaie, který se nasoukal pouze do kalhot od pyžama. Pak mě dovede k sobě do pokoje a strčí mě do postele, vzápětí si lehne vedle mě. Lehce zpanikařím a netuším co dělat.

"Já tě neukousnu," pousměje se Kai.

"A jsi si jistý?" zeptám se ho. Podívá se na mě a začne mě lechtat. Rozesměji se. Když konečně přestane a já se uklidním, přitulím se k němu a zavřu oči, ještě ucítím, jak mě obejme.

Znovu jsem na pláži, ale tentokrát to tu vypadá zase jinak. Nikde nejsou žádné skály, jen jemný písek, na kterém se sem tam povaluji lastury, nebo proběhne krab, stojím po kotníky ve vodě a rozhlížím se po tom jediném. Za chvíli ho uvidím, jak jde směrem k moři i s Nerem. Tentokrát kolem něj není žádná mlha a vidím ho jasně.

"Kai," zavolám na něho a rozběhnu se k němu. Podívá se na mě a přes tvář, přeběhne ten jeho nádherný úsměv. Vyrazí ke mně a chytne mě do náruče.

"To ti to trvalo, Dráčátko," pousměje se Kai a políbí mě. Jsme v soukromém ráji, kde navždy zůstaneme spolu...

Otevřu oči a napůl se zvednu, abych se podíval na Kaie. Už je také vzhůru. Bez dalších slov se k němu přitulím ještě těsněji a spolu znovu usneme, tentokrát se nám nezdá nic.

Nepostřehneme, že se potichu otevřou dveře a do nich nakouknou, Adrian se Saiem a Alison. Usmějí se na sebe a stejně tiše odejdou.