Vlčí krev - Speciál část I

Vánoce

Rozhlídnu se po bílé pláni a obrátím oči v sloup. Netuším, jak se mi černý vlk může ztratit v tak světlé barvě.

"Argore," křiknu a stále se rozhlížím. Najednou vystřelí z lesa jako šipka a něco nese.

‚Snad nezakousnul nějaké zvíře,‘ leknu se a jdu k němu. Jde to celkem těžko. Sníh, který padal dva dny, je dost těžký. Je pěkná zima, hnědá kožešinová bunda sice pomáhá, ale ne moc, příště si musím vzít ještě svetr. Konečně ke mně Argor doběhne a do dlaní mi strčí kotě, je promrzlé, ale ještě žije. Rychle ho strčím do bundy a vydáme se zpátky, ještě se zastavíme na veterinární stanici, aby kotě prohlídl doktor. Pak se konečně vydáme domů, Argor pěkně pšikne.

"No pozdrav pánbů, snad jsi taky nenastydl," povzdechnu si a podrbu ho mezi ušima.

"No, teplý čaj neodmítnu," poznamená a stiskne zvonek. Skoro hned nám otevře Yori zabalený v dece. Jeho natěšený pohled pořádně zvadne. Naštěstí má jen slabou chřipku.

"Díky, nemáš ležet?" usměji se na bratrova kluka.

"Myslel jsem, že je to Jack," zakňučí Yori.

"Ty buď rád, že ještě doma není, ten by tě hnal," ozve se Agaton a obejme mě.

"Všechno mě bolí," zafňuká znovu Yori. Trhnu sebou.

"Běž si lehnout, zavolám mu," postrčím ho do jejich pokoje. Yori kývne a jde, nebo spíš se šourá do pokoje.

"Nějak mi připomíná Aga, když se proměňoval," zamumlá Leon, který vykoukne z obýváku, co je tu za hluk.

"To je blbost, ještě nemá patnáct," zamračím se na Leona.

"Agaton se taky přeměňoval v sedmnácti, proč by to nemohlo být opačně," podívá se na nás.

"Hlavně nemaluj čerta na zeď," zamumlám a radši zavolám Jackovi, který dorazí, co nejdřív obtěžkán nákupy. Mezitím se postarám o kotě.

"Co se děje?" zeptá se vyděšeně.

"Yori se nejspíš proměňuje," ozve se Leon.

"Ještě mu nebylo patnáct," vyděsí se ještě víc Jack a jak jen rychle dokáže, přemístí se s věcmi do pokoje. Za chvíli je zpátky.

"Jak rychle jste byli v jeskyni?" zeptá se vážně.

"Dvě hodiny, ale nebyl sníh," zamračím se. Vůbec se mi nelíbí, že by proměna měla proběhnout už teď. Patnáctiletý kluk má co dělat, aby to zvládl, zvlášť když je nemocný.

"Tak radši vyrazíme hned, vypadá to, že už to bude začínat," povzdechne si a vrátí se do pokoje.

"S jídlem si nemáme dělat starosti, donesou ho strážci. Ten sníh nám byl čert dlužný, jen ho to unaví," zamračí se Leon a pohlédne ven.

"To jo, ale Jack bude mít pěkný dáreček pod stromečkem," zachichotá se Agaton. Skoro vyprsknu smíchy, má pravdu, za pár dní budou vánoce. Mám pro svého vlčka taky překvapení, není to ani měsíc, co se rozplýval nad jedním domem. Byl v perfektním stavu a staří majitelé ho odmítli prodat. Před třemi dny se mi ozvali, jestli bych o ten dům měl ještě zájem, prý se budou stěhovat k dceři a neví co s ním. Zaplatil jsem jim za ten dům slušnou sumičku a předevčírem jsem převzal klíč. Teď ho pomaličku zařizuji. Včera ráno se mi ho podařilo zatáhnout do nábytku, po chvíli děsných ksichtů po obchodě začal pobíhat a z kusů nábytku rázem udělal pohodlný a hlavně vkusný výběr do domu.

Dokonce jsem ráno musel vstávat ještě před ním, abych to utajil. Když jsem se vrátil, házel na mě uražený pohled, který vyžehlila procházka, z níž jsme se vrátili teď.

S lovci naštěstí už takové problémy nejsou, když ztratili špeha mezi kapitány, dost tápou, a když na ně narazíme, často to bývá náhoda.

V ten moment přijde Jack s Yorim, který se tváří zkroušeně a znovu vyrazíme ven, za chvíli se k nám přidá i zbytek smečky. Nejhorší je cesta do lesa, tam sice sníh je také, ale ne v takovém množství, takže se jde podstatně líp. V půlce cesty Yori chytne první křeč.

"Ještě pořád je na tom líp než Argor. U něho jsme si nebyli jisti, jestli to přežije," poznamená Falko a Yori na něho obrátí vystrašený obličej.

"Drž zobák, Falko," lepne ho Ramaru. Falko na něho nevinně zamrká stylem - já nic, a rozběhne se jako první. Za chvíli narazí na podivné stopy, u kterých si nejsme jisti. Takže první vyrazí Leon a po chvíli se vrátí.

"Zatím je klid, pojďte," uklidní nás a my se znovu rozběhneme. Za chvíli jsme na dohled skále, když se k nám přidají další ochránci. To už zpomalíme do kroku, zvládneme to.

"Vy jste si pohnuli," zazubí se na Jacka Siden.

"Ani ne, jen jedno štěně je nedočkavé," usměji se a podívám se na Yoriho, který bojuje se sněhem.

"Kdy měl první křeč?" zeptá se jeho dvojče.

"Je to asi pět minut," odpoví Leon.

"Zvládáme s přehledem, jen škoda, že pár dní nevydržel, vánoční vlče jsme ještě neměli," poznamená další.

"Dočkej času, všechno bude, tři se ještě mají proměňovat," zasměje se Saiden a rozhlídne se.

"Kiro, nechybí ti Argor?" obrátí se na mě bratranec. Zběžně se podívám okolo a pak zakloním hlavu, no jasně, zase ty stromy!

"Neklouže to, Ary?" zeptám se ho pobaveně.

"Celkem jo a navíc nevím, kam stoupnout," zakňučí Argor a pak mi skočí do náruče, jeho nejoblíbenější zábava. Postavím ho na zem a podrbu mezi ušima.

"Chtělo by to bačkůrky, ten sníh studí," stěžuje si Argor.

"Ty jsi rozmazlenec," vyplázne na něj jazyk Falko.

"Lepší než nedochůdče," sejme ho s přehledem Argon, což si Falko nenechá líbit a za chvíli jsou v jednom chumlu. S Ramarem se na sebe podíváme a za ucho je stáhneme k sobě.

"A bude klid, jasné?" zamračíme se na ně. Oba jen zakňučí a drží se u nás.

"Jeden poděs šel, ale dva jsou až moc," povzdechne si Sorbo, který má kolem krku červený obojek, aby se líp hledal. V tom bílém sněhu je prakticky neviditelný.

"Počkej, až se k nám přidají jeho bratři," zasměji se a zbytek se na mě s hrůzou podívá. Nedivím se jim, ti tři jsou schopni vymyslet takové lotroviny, že všem stojí vlasy na hlavě.

Na první adventní jsme šli na výlet do skalního města, kde měli přísný zákaz se od nás hnout. Poslouchali tak tři minuty a pak zmizeli. Obrátili jsme i se strážci celé město vzhůru nohama, než nás zastavil Leon a ukázal na jednu skálu, kde byli všichni tři a pobaveně nás sledovali ve vlčí podobě. Argor ležel uprostřed a jeho bratři seděli každý z jedné strany. Ještě lepší bylo, že nevěděli jak dolů, ale nakonec na to přišli. S Argorem jsem nemluvil půl hodiny, místo plánovaných pěti dnů. Kdo by odolal tak smutnému pohledu?!

"Hlavně nestraš," otřese se Goro.

"Kiro, Argor je vlk a byl na stromě," připomene mi bratranec trochu zaskočeně.

"Jasně, že byl, spíš bych se divil, kdyby tam nebyl," pokrčím rameny a jdu klidně dál. Zbytek ze smečky a Leon s Marcusem, kteří jsou na Argorovi vylomeniny zvyklí, se začnou smát. Zbytek na nás kouká jak včela na kyselý bonbón.

Zbytek cesty uběhne celkem v klidu, už z toho důvodu, že mu jeho trampoty dokážu včas zarazit. Konečně jsme na místě a Yori s Jackem, zmizí vevnitř skály. Teď už zbývá jen čekat.

"Dá si někdo čaj?" ozve se ze svahu a k nám se sveze Shou a za ním vzápětí Juno.

"Já si dám," usměji se na ně a rozhlédnu se po bratrech, stačí mi pohled nahoru, abych pochopil, co mají v plánu. Začnu se ochomýtat kolem a při tom je nenápadně pošoupnu pod silnou větev, na které jsou bratři. Jen co se pod ní na chvíli zastaví, oba jim skočí za krk, vzhledem k tomu, že to nečekají, skončí v závěji a Tyr s Kyrem mají napilno je zahrabat a ještě si na ty hromádky sednout. Většina lehne smíchem, včetně mě, tohle se jim povedlo. Najednou se ty hromádky začnou hýbat, až to vypadá, jako by se vyhrabával krtek a po pracné půlhodině se Juno se Shouem konečně vyhrabou ze sněhu.

"Který všeumělec jim pomohl," zavrčí Shou.

"Jako byste nevěděli, že ti tři vždycky táhnou za jeden provaz," utře si Kira slzy od smíchu. To s ním vážně není možné, to musel žalovat?

"Zajímalo by mě, jak jsou na tom, nic není slyšet," položím si hlavu na Kirovo koleno. Čaj jsem stihnul vypít ještě teplý, nalil mi ho do misky. Proměňovat se mi v té zimě nechce, beztak nemám bundu.

"Budou v pořádku, když jsi to zvládl ty, tak oni taky," usměje se na mě Leon.

"Tak jo," souhlasím, když mě zasáhne sněhová koule a ten zrádce, co si říká můj ochránce, se může umlátit smíchy! Když vidí, že se ženou další, prostě uskočí a odběhne do bezpečné vzdálenosti, kde se postaví a směje se mi jak od Shoua a Juna dostávám koulovačku. Když nemám ruce, nemůžu se bránit, že a ty potvory mi taky nepomůžou, zanadávám, ale jen do té doby, než si všimnu, že jsou oba uplácáni do sněhu a koukají jim jen hlavy.

"Tak tohle ne," zavrčím a vrhnu se na ty dva, pak se vrhnu ke sněhovým hroudám a pomůžu bratrům na svobodu, pak ti dva nemají šanci.

Tak a teď Kira. Napřed ho uchlácholit, pomyslím si a vytřesu z kožichu sníh, pak si lehnu bokem a smutně položím hlavu na přední tlapky.

"Tak už jsme tady, kdopak se proměňuje?" ozve se hlas starších a za chvíli přijdou na prostranství.

"Yori od Jacka," ozve se dobře po pěti minutách Marcus.

Starší se rozhlédne kolem.

"Myslel jsem, že je máte chránit, ale já tu vidím jen hromady," zhodnotí osazenstvo, které je napůl mrtvé smíchy.

"To víte Argor, Kyr, Tyr, když se ta trojka dá dohromady, tak je na ně krátké i samotné peklo," jakžtakž se uklidní Marcus.

"Měli jste rovnou říct, že jste tu měli cirkus," uchichtne se Lucias.

Radu zajímají spíš praktičtější věci, když se dozví, že se do jeskyně dostal ještě před druhými křečemi, spokojeně pokývají hlavami a rozdělají si židličky, snobové, ostatním stačil kus igelitu nebo polystyrenu. Přemýšlím, jak se pomstit Kirovi, když tu mě do oka padne silnější větev, ohnutá k zemi docela pěknou nadílkou, stačí jen postrčit a...

Zavřu oči a už se kochám tou krásou, když se všechen ten sníh svalí na Kiru.

"Jsi nějak potichu, co zase šiješ za čertovinu?" žduchne do mě Kira a sedne si ke mně.

"Já? Momentálně nevlastním ruce tak nemůžu nic šít! Jak se to vůbec dělá? To se čertovina šije čertama?" zeptám se zvědavě s vyvalenýma očima. Kira, který se zrovna napil horké kávy, ji vyprskne smíchy na sníh.

"Nemám ti pod stromeček pořídit bryndáček?" podívám se na něho se smíchem.

"No, počkej, ty vozembouchu jeden," dá si kafe do sněhu a začne mě honit. Kličkuji, jak se dá a nakonec se udýchaně zastavím, pod tou větví tak, abych na ni mohl bez problému skočit, a dívám se po Kirovi, který se ke mně snaží nenápadně přiblížit. Počkám, až bude blízko a jakoby překvapeně vyskočím, naštěstí se mi podaří zachytit větev. Super a teď doufám, že si toho nevšimne. Nevšimne! Skočí právě, na to jedinečné místo včas, aby se celá ta hromada vysypala na něj. Z té hromady na mě koukají jen jeho nechápavé oči a uši.

"Máme tady huhuláka, máme tady huhuláka," pokřikuji a poskakuji kolem něj, respektive, kolem kupky jménem Kira, zatímco zbytek je složený smíchy ve sněhu. Pořádně se nemůžou ani nadechnout, natož se zvednout. Zvlášť, když se z té hromady sněhu vyderou nohy a začnou mě pronásledovat, nakonec se s Kiry přece jen ten sníh oklepe.

"Co je tu za povyk?" ozve se od skály Jack.

"Ale ti dva se nám rozhodli zpříjemnit čekání, kde máš vlka?" otočí se na Jacka starší. Jack se otočí a na výzvu zpoza skály opatrně vykoukne černohnědý vlk a přijde k Jackovi, už se mu ani moc nepletou nohy.

"Vypadá pěkně," pochválím ho a zastavím se skoro u něj.

"Tak mi Saitora nevykoukej, byla by ho škoda," zasměje se Jack a pohladí svého vlka.

"To by mě zajímalo, jestli jsou vlčice," podrbu se za uchem.

"Jsou, ale jsou hodně vzácné, za posledních deset let byly jen dvě," odpoví mi jeden z rady.

"Aha, to znamená, že je možné, abys spal na sněhu, miláčku," zavrním na svého kluka, který začíná chytat tik do očí.

"A žádná zmrzlina nebude," zavrčí Kira.

"Ty nechceš? To jsi hodný, že mi ji celou necháš," rozzářím se. Kira jen obrátí oči v sloup a mávne rukou.

"Že ho necháš, vůbec si s ním neumíš poradit. Dobře víš, že mě neustále žádají, abychom mu přidělili Argora," přimhouří oči jeden nejstarší. Mám podezření, že Kiru nesnáší a to dost.