13. Týden s manželem

Týden s manželem

Sedím v lavici a unuděně zírám z okna. Sluníčko začíná svítit víc a v pondělí začínají týdenní prázdniny, vedení školy neuvedlo důvod. Jasně všichni byli nadšeni jak krabičkový čertík, když z ní vyletí, ale mě nahánějí volné dny děs. Ryuu už plánuje, jak navštíví všechny své kamarády z jiných světů a mě vezme s sebou, ať už chci nebo ne. Já tam nechci, nechci se setkat s Aionem.

Pořád mi vrtá hlavou ta jeho náhlá proměna, jako by tam viděl ducha a pak to svedl na mě. Praštím hlavou do lavice a zaposlouchám se do hovoru spolužáků.

"...prý chtějí ty zříceniny srovnat se zemí, jestli jsou ty povídačky o chodbách pravda," říká zrovna jeden. Zatrne ve mně a prudce se k nim otočím.

"O jakých chodbách to mluvíš?" zeptá se jiný spolužák.

"Našli se listiny z jednoho století, které dokazují, že v tu dobu tam stála ohromná věž, která chránila vstup do labyrintu, kterým jste mohli dojít do jiných světů. Údajně to pár lidí zkusilo a už se nikdy neukázali, tak věž zbořili a pak se vchod ztratil. Nebo spíš nemohli ho najít. Prý se za některých nocí u něj objevují světýlka. No a jeden milionář se to rozhodl prozkoumat, co je na těch povídačkách pravda. Osobně tomu nevěřím, ale bude to zajímavé, ne?" otáže se nadšeně první.

Tak jestli tam budou hrabat, tak to jistě objeví ty chodby. Nechci vědět, kolik lidí by skončilo v červech, aby to strážci ututlali, zatraceně tak to vypadá, že tam přece jen budu muset jít! Ještě musím zjistit, kdy to tam budou prohledávat.

"To vypadá zajímavě, můžu vědět, kdy to tam budou prohledávat?" vložím se do hovoru.

"Hned zítra tam přijdou archeologové, aby to tam prohledali, pak hned půjdou bagry," odpoví mi spolužák.

"Aha, rozhodně se na to půjdu podívat," ozvu se nadšeně. Zatraceně, to budu muset hned nebo nevím.

"Rozhodně si to nenechej ujít, bude zajímavé to sledovat, jsem tak rád, že budeme mít volno tak dlouho, jinak bych šel za školu," zasměje se spolužák. Ještě podrbnu pár věcí a netrpělivě čekám na velkou  přestávku. Jen co zazvoní, seberu peněženku a vyrazím k vedlejší budově. Díky bohu, že je naše kantýna zase zavřená.

Prudce vrazím do dveří a skoro porazím nějakého mamuta, který tam hlídkuje, provléknu se kolem něj a začnu studovat rozložení tříd, musím urgentně mluvit s Ryuu. Do konce školy to určitě nepočká. Najednou mě někdo odchytne, nehledě na to kdo to je, se oženu loktem po hlavě onoho člověka, ozve se zavytí a ruce mě pustí, takže sice ztratím důvod někomu ještě něco udělat, ale i tak se otočí a kopnu dotyčného do břicha, že se sesype, až pak si všimnu, že je to celkem pohledný kluk, kterému bych na rande i kývnul.

"To jsou všichni na téhle škole takoví dobytci, nebo je tohle jediný příklad takové školy?" zavrčím naštvaně. Odpovědi se mi nedostane, protože se celá hala drží za pusu, aby se nesmála nahlas.

Ryuu mě chytne za ruku a odvleče jinam, kde se sesune na hromádku smíchy.

"Můžeš mi říct, proč se směješ, jako když hrbatý jede po schodech a brzdí se rohlíkem?" zeptám se naštvaně bráchy. Ryuu na mě vyvalí oči a znovu vybuchne.

"Víš, kdo to byl?" zeptá se Ryuu, když se uklidní.

"Ne že by mě to zajímalo. Potřebuji ti něco říct," odstřelím ho s nezájmem.

"Byl to učitel, který se chtěl zeptat, co tu děláš," zabublá Ryuu. Zblednu jako plátno a zasténám. To mi tak chybělo.

"Fajn, to teď nebudeme řešit, zítra chtějí prozkoumávat rozvaliny a o pár dní později je chtějí rozbagrovat, aby se dostali k chodbám," zavrčím na bratra, kterého okamžitě přejde smích a vážně se na mě podívá.

"Ty si děláš srandu, že jo," zabodne do mě oči.

"Bohužel ne, vidíš snad, že bych se popadal za břicho?" zasyčím na něho.

"Musíme jim o tom hned říct," zpanikaří Ryuu. Tak v tom je úplně nemožný, jakmile jde o nějakou krizovou situaci, panikaří.

"Klídek radši mi řekni, kdy končíš," zklidním ho.

"O půl druhé a od pondělka máme volno na týden," odpoví mi.

"To je dobře, my to máme stejně, takže mi vezmeš tašku domů a já zdrhnu za Aionem, abych mu to řekl, ty řekneš tátovi, kde jsem," vyložím mu plán.

"Myslíš, že to bude po škole stačit?" zapochybuje Ryuu.

"Jasně že bude," ušklíbnu se. Ryuu váhavě kývne.

"Ještě mě zaveď do kantýny, naše je zavřená," ozvu se s povzdechem.

"Kdyby sis koupil obědy, měl bys po starostech," nadhodí Ryuu.

"Ale zase bych přišel o možnost tě občas nasrat," odseknu.

"Nebo knokautovat učitele," zasměje se Ryuu. Ušklíbnu se, ten aby si nerýpl. Vyjdeme na chodbu a tam uvidím toho učitele, povzdechnu si a jdu se mu omluvit, zároveň udám důvod návštěvy. Učitel mi odpustí a já si valím koupit oběd. Samozřejmě zaplatím a začne zvonit, nemám já smůlu? Jako splašená slepice přeběhnu do naší budovy a učiteli se omluvím, že mě unesl Lucifer.

"Žáku milený, vy lítáte mezi Nebem a Peklem, to si vás tam nemohli nechat déle, abych vás stihnul zapsat?" podívá se na mě profesor.

"Ne upozornili mě, že jim už došli nervy, tak jsem se radši pakoval, abych neskončil v kotli," hlásím mu klidně.

"Peklo není jediné, komu lezete na nervy," poučí mě učitel.

"Peklo má nervy? To se na ně musím podívat," otočím se na patě.

"Nikam, o volných dnech si pátrejte, jak chcete, teď sednout nebo vás vyvolám!" zahrozí mi učitel a podívá se ke dveřím. Má smůlu, už sedím v lavici a tvářím se jako andělíček. Učitel mávne rukou a začne vyučovat o motýlech. Za úkol nám dá jednoho nakreslit do skicáku. Zapíšu si ho a skoro hned se rozhodnu jít do světa obrů a nějakého nakreslit tam, budu ho mít jak pod mikroskopem.

 Jen co zazvoní na konec školy, shrábnu učebnice a než se stihne učitel rozloučit, jsem pryč. Bráchovi hodím venku tašku a zdrhám na druhou stranu, kudy se k rozvalinám dostanu nepozorovaně, tedy až když přeskočím zeď. Na to jsem expert.

U rozvalin jsem za chvíli a po pár metrech do někoho vrazím.

"Auu, to musíte tak blbě stát," zasténám.

"Nelegální procházeč? A ještě tak drzý?" zavrčí nějaký hlas.

"To je Len, manžel Aiona," odvětí druhý a pomůže mi na nohy, snažím se vydýchat opřený o kolena.

"Neříkej, to jsou novinky, koho hledáš?" zeptá se mě o poznání přátelštěji první strážce.

"Aiona," vydechnu.

"Je to vážné nebo jen tak na návštěvu?" zeptá se druhý.

"Je to vážné," odpovím a narovnám se. Oba se na sebe podívají a tmavý brunet mi pokyne, ať jdu s ním, nehádám se, on bude líp vědět, kde je. Kdyby mu to jen oznámil, že tu jsem, nejspíš by mě nechal čekat do rána a tolik času nemám. Brunet mě dovede do vězení, kde právě probíhá přebírka vězňů. Když mě Aion uvidí, zbělá mu jizva na tváři. To jsem zvědavý, co jsem zase udělal.

"Co se stalo?" zeptá se Aion a dojde k nám.

"Potřebuji s tebou mluvit a nepočká to ani sekundu," podívám se na něj.

"Já s tebou nemám o čem mluvit," zavrčí Aion.

"Ale já s tebou ano," zaječím na něj.

"Tvoje chování je nevhodné," napomene mě Aion.

"Do prdele, to si na mě nemůžeš udělat pár minut čas? Kdyby to nebylo důležité tak o tebe ani nezakopnu. A ještě nechápu, proč jsi mě posledně zachraňoval od červů, když mě teď nesnášíš, tak by sis aspoň uchránil tvoji nedotčenost!" zaječím na něho, obrátím se na patě a valím pryč, když o to nestojí, nic mu říkat nebudu. Popravdě jdu pryč, protože se mi třese brada a nemám daleko k pláči, proč mě to k čertu tak zraňuje?

"Aione, to co ti chce říct, nejspíš bude důležité," zaslechnu staršího. Aion něco zabručí a vydupe za mnou. Zatraceně, takhle ponížený jsem se necítil ještě nikdy. Aion mě chytne za ruku a odtáhne do síně.

"Tak co se děje?" zeptá se mě, jako bych ho obtěžoval.

"Zítra vědci začnou prohledávat rozvaliny a o pár dní později to chtějí rozbagrovat, aby se dostali k chodbám," odpovím s pohledem do země.

"Co jsi to řekl?" zaječí po chvíli Aion. Opatrně se na něj podívám, hledí na mě vytřeštěně jako by nevěřil svým uším. Zopakuji mu to.

"Jak se o těch chodbách dozvěděli?" zeptá se co nejklidněji.

"Podle spolužáka z nějakých listů z prvního století, ale nemají to dokázané, osobně jsem ty listiny neviděl," odpovím. Aion pokývá hlavou a rychle se rozběhne k panelu, kde něco začne vyťukávat.

Chvíli na to se síň zaplní strážci i s velitelem, který pokyne pár nejdůležitějším, Aion mě chytne za ruku a vede do jednací místnosti, kde zopakuji, co jsem se dozvěděl. Strážci projede nepokoj. A zasypou mě množstvím otázek. Na spoustu z nich neznám odpověď. Dokonce tam padne názor, že jsem o chodbách promluvil já.

Aiona to vytočí k nepříčetnosti a zastane se mě tolika argumenty, které nestačí a ani nemůžou ostatní popřít. Strážce se mi dokonce omluví. Vůbec Aiona nechápu, napřed mě ponižuje před ostatními a pak se mě zastává? O co mu vůbec jde.

"Veliteli?" otočí se jeden strážce k hlavnímu strážci.

"Nejlepší bude chodby na ten týden neprodyšně zavřít a pak až to utichne znovu otevřít," navrhne řešení, na které všichni kývnou hlavami.

"Fajn, tak já mizím," oddechnu si.

"Lene, ty a Ryuu ten týden zůstáváte tady," oznámí mi Aion.

"Ty si děláš..." začnu se bránit.

"Nedělám, všichni, co mají s chodbami co dočinění, musí být při uzavření vevnitř, takže ten týden jsi u mě," ujistí mě Aion. No tak to je v pytli!

"Dojdu si pro manžela," vstane Rise a opustí shromáždění. Velitel jde oznámit ostatním, co se děje.

Doběhnu domů a první, na koho narazím, je otec. Pozdravím ho a vběhnu do pokoje, táta tam za mnou přijde.

"Co se děje?" zeptá se mě. Rychle ho seznámím se skutečností.

"Rychle si zabal. Sobě i bratrovi, budete v chodbách," oznámí mi.

"Co máma?" zarazím se.

"Tu nech na mě, myslím si, že vás u kamaráda nechá bydlet, když ji vezmu na týden na Havaj," pousměje se táta. Kývnu a začnu se balit, otázky si nechám pro Riseho.

Zrovna dobaluji zavazadlo bratrovi, když přijde.

"Manželka je ještě v práci přijde za hodinu, urovnám to s ní," oznámí mu táta a nechá nás o samotě.

"Jak jsi na tom s balením?" zeptá se mě Rise.

"Už jen bráchovi zabalit asi padesát knih, to by mu mělo stačit," zamumlám. Rise kývne a narve nějaké do tašky, pak popadne ještě moje zavazadlo. Popadnu svoje a vyrazím za svým manželem. Po očku ho sleduji, nedá na sobě nic znát, ale zdá se, že ho něco trápí.

Neptám se a dojdeme k chodbám, u kterých čekají obě kočky.

"Jsou ohromně chytré," pousměje se Rise.

"To ano. Děje se něco?" zeptám se ho. Sice zavrtí hlavou, ale já vím, že něco ano. Večer to z něj vytáhnu. Dojdeme kousek dál do chodby, kde jsou strážci, které jsem ještě neviděl, po pravdě neviděl jsem jich ještě moc. Rise  mě stáhne za sebe a vytáhne podivné klíče, který dá do posledního zámku.

"Jsem rád, že vám to dlouho netrvalo," zabručí jeden z nich.

"Když jsem tam přišel, už měl více méně sbaleno," ozve se Rise.

"Mé myšičce by to trvalo hodiny," ozve se Aion.

"Ty demente, co si o sobě myslíš? Pro tvoji infor..." začnu řvát na Aiona.

"Ryuu nech ho být. Některým idiotům prostě nikdy nic nevysvětlíš," ozve se Len a zmizí v jedné z chodeb. Vsadím se, že šel do síně, já bych tam tedy netrefil. Aion chvíli vypadá, že ho mrzí, co si o něm Len myslí, dobře mu tak, některým dementům není pomoci, ale lituji brášku, tohle si nezaslouží.

Vypadal nešťastně, ne na venek, ale vnitřně. Bratři něco takového poznají.

Za to Aiona nenávidím.

"Nevíš, co s ním je? Pořád mě jenom uráží," otočí se na mě Aion.

"A co asi tak děláš ty?" zeptám se ho nepřátelsky a dívám se, jak uzavírají bránu. Uslyším Aionův povzdech, ale nereaguji na něj. Jakmile všichni vytáhnou klíče, vyrazíme do síně, kde uvidíme, Lena sedět daleko o všech. Vlastně krčit se v jedné ze sedaček.

"Jdeme," oznámí mu Aion, když kolem něho projde. To je jako na psa, zavrčím v duchu. Len ho ignoruje.

"Vzal jsi mi skicák s uhly?" zeptá se mě Len. S úsměvem kývnu a vytáhnu objemný skicák a krabičku uhlů, kromě četby miluje i kreslení, ale málokdo to ví. Len oboje popadne a zmizí i s Půlnocí. Otočím se k Aionovi, který stojí u schodů a tváří se hodně nechápavě. Rozejdu se k němu, jak já ho nenávidím.

"Co jsi mu, ty osle udělal?! Uvědomuješ si, jak s ním vůbec jednáš?!" začnu na něho řvát.

"Ryuu, tohle není naše věc," chytne mě Rise kolem pasu.

"Moje věc to rozhodně je, je to můj bratr," bráním se, ale to už mě Rise vtlačí do výtahu s tím, že jeho zavazadla nechají u dveří, nejspíš budu mít se svým manželem, který je o hodně vnímavější než to kopyto Aion, dlouhý hovor.

Jen co vyběhnu ze síně a pořádně se zorientuji, rozběhnu se do země obrů, kde začnu hledat motýly. Konečně jednoho najdu na nějakém květu, kde odpočívá, nedaleko je docela dobrá rostlina, dost vysoká a nahoře pěkně rozvětvená, že se udělalo přírodní sedátko. Zaraduji se a se vším začnu šplhat nahoru, díky střídavým listům je to téměř hračka posadím se, najdu si prázdný list a začnu kreslit. Nejprve jemně tužkou náčrty a pak detaily, ještě vybarvit a je hotovo. Tenhle obrázek se mi celkem povedl, dokončil jsem ho na čas. Jen co jsem udělal poslední tah, motýl odletěl. Všimnu si ještě něčeho, začíná se stmívat. Polekaně zavolám Půlnoc a v jejím kožichu se nechám dovézt ke vchodu. Ještě před ním se pořádně prohmatám a nechám Půlnoc, aby mi zkontrolovala záda, teprve pak vejdu dovnitř. Propleteme se chodbami až k síni. A s dobrou náladou vejdu dovnitř.

"Kde jsi byl, víš, že jsem tě hledal po všech čertech?" opře se do mě Aion.  Trhnu s sebou a dobrá nálada je pryč.

"Ne nevím, měl jsi mi rovnou zakázat, abych se hýbal, to je tvá specialita ne?" zavrčím na něho, vezmu do náruče Půlnoc a doslova vyletím schody do dvacátého patra. Náramkem si otevřu dveře bytu, kam pustím Půlnoc. Vím, že má hlad, tak vejdu do kuchyně, tedy myslím, že je to kuchyně, je tam jen pult s nějakým průzorem a nikde nic ani skříně. Chvilku přemýšlím, a pak si povzdechnu, budu chvíli vypadat jak dement, ale nic už mě nemůže ponížit víc než manžel.

"Prosil bych žrádlo a vodu pro kočku a sklenici citrónové minerálky, prosím," dodám pro jistotu a zavřu oči. Když je otevřu, vše požadované leží na pultu.

"Děkuji," usměji se a dám žrádlo kočce, která se do něj hladově pustí. Já vypiji minerálku a jdu se osprchovat. Nakonec ve sprše nějak usnu, aniž bych věděl, že mě tam našel vyděšený Aion, pečlivě mě osušil a odnesl do postele, kde se zanedlouho ke mně přitulil. Tedy já k němu.