11. Druhý obřad

Druhý obřad

Jen co ten strážce strhne náplast, znakem mi projede mravenčení, které se postupně zvětšuje a postupně přechází v bolest, která mě začne paralyzovat. V dalším momentě se zhroutím na zem neschopný pohybu, jediné co vnímám, je bolest, o které nechápu, kde se vzala.

Nevím, jak dlouho trvá, než bolest ustane, ale to zase nemůžu hnout rukama, které mám svázané za zády. Tak to už asi nehrozí, že bych se skrýval. Leny měl štěstí, bronzáč je sice nemilosrdní strážce, ale ty bestie, co chodí s ním ho mají rádi, bude to dobrý manžel. Mě se dařilo jim vyhýbat skoro tři roky, to je nejspíš u nich rekord.

"Tak jo, já si odvedu myšičku a vy se tu zatím mějte," promluví strážce, který je za mými zády a tak ho dobře nevidím. Postřehnu, že mi chce jít Leny na pomoc, ale druhý kluk ho bez problému udrží v posteli pouze jednou rukou, je vážně slabý.

"Nedovolím, aby Len zůstal sám tady s tímhle," seknu pohledem po bronzovém strážci. Za sebou zaslechnu zabublání.

"No dovol, myslím, že se o SVÉHO manžela postarat dokážu," zabodne do mě pohled strážce. Zaskočí mě to. manžela?!

"Než se zmůžu na další námitku, vyvleče mě můj strážce z domu. k chodbám se vydáme zadem, čekal jsem to. mourek běží vedle mě, ale nezdá se, že by to mému vězniteli nijak zvlášť vadilo. Nechám se vést bez protestu, stejně by mi to nepomohlo.

Kousek od chodeb spatřím otce, který nás mlčky sleduje, jen v očích má smutek.

"Klid, Deirone, nejde na popravu," ozve se můj věznitel. Táta si zhluboka oddechne.

"Díky, Rise, nikdy ti to nezapomenu," usměje se vděčně táta. Bezhlesně otevřu pusu. Cože?! Jak to že toho strážce zná? A odkud?!

Než se stačím nadechnout k otázce, zmizím v chodbách i s mým věznitelem.

"Odkud znáš mého otce?" pokusím se otočit na věznitele.

"Od pradávna. Ty nevíš, že tvůj otec byl kdysi Strážce průchodů? Dryseovi zlomil srdce, když se rozhodl odejít od strážců a vzít si smrtelnou ženu," vysvětlí mi věznitel. Tím mi doslova vezme hlas. Můj otec je bývalý strážce?! Jsem tak překvapený tou představou, že už se ani moc neupečuji a moc nerozhlížím, když mě jakousi chodbou prostrčí do kruhové místnosti plné křesel.

"Takže to nebyl poplach?" zvedne pohled celkem pohledný strážce s dlouhými tmavě hnědými vlasy a mandlově tvarovanýma očima barvy medu.

"Ne, nebyl Dryse," zaslechnu ve věznitelově hlase usměv.

"To jsem rád, že tuhle stranu máme z krku.

Kdy hodláš nakrmit červy?" zeptá se klidně.

"Trochu brzdi Dryse, tahle myšička je chráněná," zasměje se věznitel. Tak teď tomu nerozumím už vůbec.

"Aha, tak to ti mám vzkázat, abyste počkali. Velitel šel pro Kreona," poznamená Dryse. Vezme časopis a opustí místnost, aniž by se na mě podíval, myslím, že s tímhle nesouhlasí.

"No tak počkáme, udělej si pohodlí, myšičko," strčí mě věznitel do pohodlného křesla a posadí se naproti mně. Proti té přezdívce se musím ohradit, hlodavce nenávidím! Pak se zklidním a začnu si ho prohlížet. Má veselé tmavě hnědé oči, dlouhé černé vlasy, které tu na světle hází modré odlesky a samotné vlasy zbarví do tmavě modré, v obličeji není přímo nádherný, ale vyzařuje z něj klasická krása. Ano dokázal bych se do něj zamilovat. Když už se mi zdá, že jsem si ho prohlížel, až moc dlouho odvrátím oči a začnu se rozhlížet po místnosti. Kdybych nevěděl, že jsme ve skále, řekl bych, že jsme v nějakém paláci. Na sobě ucítím jeho pohled a neklidně se ošiji.

"Nebudeš utíkat?" zeptá se mě klidně. Zavrtím hlavou, rozhodně bych to neriskoval bez provazu a mapy.

"Dobře," kývne věznitel a rozváže mi ruce. Promnu si zápěstí a košili, zbavenou knoflíků a trochu roztrženou si přitáhnu blíž, připadám si jako trhan.

Do místnosti vejde muž a kývne na mého věznitelem. Ještě stále neznám jeho jméno. Muž který vešel je rozhodně starší než všichni ostatní.

"Tak jdeme," zvedne se můj věznitel a chytne mě za paži, aby mě vytáhnul na nohy, rozhodně to potřebuji, protože nohy mám jako tvarované z rosolu. Projdeme těžkými zdobenými dveřmi, které se za námi zabouchnou. Připomíná mi to ránu z milosti.

Věznitel mě dovleče před osobu v černé sutaně s kápí, kterou má stáhnutou tak hluboko do čela, že nejde vidět naprosto nic z obličeje... pokud tam nějaký je.

"Druhý svazek, za tak krátkou dobu, to je neobvyklé," pronese temný hlas z pod kápí.

"Ehm.," odkašle si starší muž.

"Jistě, nic mi do toho není. Takže se vás táži Rise,slibujete, že o něj postaráte za všech okolností a co budete žít, svůj slib nerozvážete?" pronese temný hlas směrem k vězniteli.

Takže on se jmenuje Rise? To je neobvyklé jméno, ale líbí se mi.

"Ano," odpoví Rise. Se stejnou otázkou se otočí postava ke mně. Strachy se mi sevře hrdlo, Rise do mě musí drcnout, abych odpověděl.

"Lhůta byla dodržena, učiňte, jak jste slíbili," pronese osoba a vzdálí se.

"Výborně a my jdeme, můžu ti říct, že jsi mi docela nahnal strach, chytne mě Rise za ruku a vede z místnosti. Vejdeme do sálu s křesly a Rise mě táhne kamsi dozadu.

"Ty mě teď nepustíš?" zeptám se svého nového manžela.

"Ne, ještě máme před sebou jednu povinnost," sekne po mě křivým úsměvem. Dočista ztuhnu a musí mě dotlačit do skleněného výtahu, kde zmáčkne nějaké číslo. Výtah se rozjede nahoru. Dívám se všude možně, aniž bych něco vnímal, jen abych nemusel myslet na věc, co mě čeká. Z toho mám skutečně strach. Nakonec se výtah přece jen zastaví a já jsem z výtahu vystrčen, musím se pekelně držet, abych se nechytnul okraje výtahu jako nějaký pětiletý fracek a odmítl se pustit.

Z ničeho nic se otevře nějaký panel a Rise mě strčí do otvoru. Udělá dva kroky dovnitř a zůstanu stát s otevřenou pusou.

Představte si, že jdete do jeskyně s nějakou příšerou a z ničeho nic se ocitnete v překrásně a vkusně zařízením bytě! Já nevěděl, na co se mám dřív podívat!!

"Sundej si tu košili, dám ti ji zpravit," promluví na mě Rise. Otočím se na něho a vzápětí si nadávám, co jsem to udělal, on tam totiž za mnou stojí do půl pasu nahý! Kdy to proboha stihnul?! Nakonec přinutím své zdřevěnělé prsty k pohybu a rozepnu si zbytek knoflíčků a sundám si košili. Rise ji vezme, hodí do nějakého otvoru a něco zmáčkne, pak mě chytne znovu za ruku a odvede mě do stejně dokonalé ložnice.

Otočí se ke mně a v zápětí přistanu na posteli. Hned se ke mně skloní a začne mě líbat a hladit, pod jeho doteky se trochu uvolním a dokonce se mi to začne líbit. A to tak, že ho také začnu hladit. Najednou mi sáhne mezi nohy a já zjistím, že nemám ani šajn, kdy mě jich zbavil. Dotkne se mého penisu, je to tak krásné, až zasténám a prohnu sek jeho ruce, ani ve snu by mě nenapadlo, že by to mohla být kamufláž pro to, aby se dostal k mé dírce.

Když jedním prstem do ní vnikne, je to pro mě šok a celý se stáhnu.

"no tak, uvolni se," zašeptá mi Rise do ucha. Kousnu se do rtů a zavrtím hlavou.

"Ty jsi ještě nikoho neměl?" podívá se na mě. Znovu zavrtím hlavou. rise se usměje a vytáhne ze mě prst, oddechnu si.

Bohužel předčasně, vzápětí ho tam mám znovu, ale tentokrát o dost hlouběji. Zároveň se mě snaží rozptýlit doteky, které se mi až do teď líbili, podaří se mu to a já se uvolním, na zadečku cítím další tlak a znovu se stáhnu. Slyším Riseho jak si tiše povzdechne.

"Lásko, zavři oči a vnímej jen doteky, pomůže ti to a nebude to bolet," poradí mi. Poslechnu ho, co také můžu dělat ne? A opravdu to pomůže, cítím se krásně a uvolním se. Najednou ucítím v zadečku ostrou bolest. Vykřiknu a pohnu se, tím jen pomůžu, aby se bolest dostala hluboko do mě, cítím, jak mi tečou slzy.

"Pšš, už to bude dobré, už jsem tam," zaslechnu Riseho hlas. Kéž bych mu věřil! Nehýbe se, já cítím v sobě jen plnost, která mě dohání k šílenství. Najednou se to ve mně pohne. Zakřičím, bolí to, proč mi lhal?! Pohyby nepřestanou, ale pomalu bolest začne nahrazovat slast. Po nějaké době se neudržím a začnu vzdychat a přirážet k němu. Na rtech ucítím polibek. Cítím, jak mě něco vynáší na horu, jeho horký dotek, kterým mi sevře penis, jen všechno urychlí a v momentě, kdy vystříkne, se udělám i já.

 Rise ze mě vyjde a lehne si vedle mě.

Podívám se na něj a opětuji jeho polibek. Netrvá dlouho a znovu se s ním pomiluji, tentokrát to bolí jen, když do mě pronikne. Pak usnu.

Probudí mě vůně zeleného čaje. Opatrně otevřu oči a zívnu.

"Dobré odpoledne, vyspal ses?" usměje se na mě Rise a podá mi hrnek.

"Dobré, ano děkuji," pokusím se posadit a se stenáním padnu znovu do peřin. Příšerně mě bolí zadek.

"Copak myšičko?" zeptá se překvapeně Rise.

"Neříkej mi myšičko, nejsem žádný opřený hlodavec," zavrčím na něho. Za to, že mě bolí zadek, může jedině on!

"No tak ptáčátko," usměje se Rice.

"Bolí mě zadek, co by asi mělo být?" zavrčím.

"Aha," poznamená, odloží hrnek na stůl. Pak mi opatrně pomůže posadit. Bolí to tak příšerně, že mi do očí vhrknou slzy.

"Počkej, něco ti na to dám," uslyším Riseho a znovu mě opatrně položí, odběhne a za chvíli cítím, že mi něco dělá se zadkem.

"Hej," otočím se na něj vyděšeně.

"Uklidni se, je to jen mastička," podívá se na mě. Po chvíli ji zavře a jde si opláchnout ruce. Ležím a v jednom momentě přemýšlím, jestli by ti červy fakt nebyli lepší.

"Už je to dobré?" zeptá se mě Rise. Podívám se na něj a ke svému údivu zjistím, že bolest polevila. Kývnu a sednu si. Znovu mi podá čaj a já se napiju. Je to můj oblíbený, citrónový.

"Podej mi levou ruku," ozve se Rise.

"Proč?" podívám se na něj. Ukáže mi náramek. Povzdechnu si a ruku mu podám. Náramek mi cvakne kolem zápěstí.

"Označení ti zmizelo. A s tímhle můžeš legálně procházet, sem můžeš také kdykoliv, výtahem vyjeď do dvacítky a když dáš náramek před panel, otevře ti dveře," oznámí mi Rise. Jediná věc, která mě zaujme je ta, že můžu legálně procházet, znovu se dostanu za svými přáteli, rozhodně je tohle lepší než červi!!

"Jaký panel?" zeptám se ho zmateně.

"jak budeme odcházet tak ti to ukážu," usměje se Rise. Kývnu a napiji se čaje, načež mi v žaludku zakručí hlady, zrudnu jako rajče.

"Co by sis dal?" zeptá se mě Rise.

"Stačí nějaký sendvič," zadrmolím si pod nosem. Dal bych si smažený sýr, ale nechci obtěžovat. Rise kývne a odejde vedle, také vstanu a obleču se do spodního prádla a kalhot.

"Jestli se chceš osprchovat tak pojď sem" zavolá na mě. Vyrazím tím směrem jako ke spáse, nezapomenu ani čaj, který dopiji jediným douškem. Rise mě provede po nádherném bytě a já pak zakotvím v perfektní sprše.

Když vylezu, čeká na mě i košile, prohlédnu si ji, všechny knoflíky jsou přišity a po roztržení taky ani vidu. Nadšeně si ji obleču a přejdu do obýváku, kde je Rise.

"Pojď, už máme připravený oběd," usměje se na mě a zavede mě do jídelny. Na židli si sednu ještě opatrně a podívám se, co mám přichystáno, nad sýrem překvapeně zamrkám a podívám se na Riseho, který pokrčí rameny. Podívám se co má on a popřeji mu dobrou chuť.

Jeho minutka s kuřecím masem a hranolky taky nevypadá špatně. Ale já mám sýr vynikající!

Po jídle talíře zmizí.

"Asi bych se měl vrátit," skousnu si ret.

"To je pravda, dovedu tě domů," usměje se Riso a odběhne se převléct. Objeví se v džínech a černé košili, a že mu to sekne. Vyjdu s ním z bytu. Prohlédnu si panel a nechám se odvést do sálu a odtamtud do našeho světa. Jsme skoro u našeho domu, když si vzpomenu na rohlíky.

"Počkej," kniknu a zaběhnu do pekárny, kde koupím rohlíky.

"To máš ještě hlad?" podiví se Risu.

"To je pro bratra," vysvětlím mu. Chápavě kývne a vyrazíme k nám. vejdeme do bratrova pokoje a uvidíme, Lena,  který spí a Aiona, který si prohlíží Lenyho knihovnu. Jeho jméno mi řekl Rise. Zase budu muset něco vysvětlovat, povzdechnu si, když spatřím jeho výraz, který je směsicí okouzlení, nevíry a zděšení.

"Rise, pojď se na to podívat," podá mu jednu z mých knih. Rise ji vezme do ruky a prolistuje pár stránek, to stačí k tomu, aby zesínal.

"Kdo to napsal?" zeptá se Aiona, který pokrčí rameny. Povzdechnu si. Tady nemá cenu zapírat.

"Já," přiznám se a sednu si se syknutím na Lenyho židli.

"Ty ses zbláznil!" vykřiknou oba naráz. Vida jak se shodnou.

"Tady se to bere jako fan-fikce, prostě to nikdo nebere doslova. Je to stejně nereálné, jako kdybych tam psal o dracích!" snažím se je přesvědčit.

"Jenže svět draků existuje," namítne Aion.

"Ale tady ne. Tady to existuje pouze jako výmysl, výplod myslí," povzdechnu si.

"Takže to nikdo nebere reálně?" zeptá se mě Rise.

"Přesně tak," kývnu, vděčný, že to aspoň jeden pochopil.

"Dobře, necháme to tak," pokývne Rise klidně.

"Ty mi věříš?" zalapám překvapeně po vzduchu.

"Bylo by smutné, kdybych nevěřil vlastnímu manželovi ne?" usměje se Rise. Usměji se.

"My už půjdeme, kdyby se Lenymu přitížilo, dej nám vědět," ozve se Aion a podívá se knihu.

"Klidně si ji půjčte, když tak dám Lenimu další výtisk,"všimnu si toho. Aion kývne a vezme si ještě dvě knihy, pak odejde.

"Tak zatím, nashledanou," usměje se na mě Rise a dá mi pusu. Vrátím mu ji a dívám se, jak odcházejí. Je podivné mít povolení prolézat chodby, už to nezavání takovým dobrodružstvím.