8. Chycený ptáček

Chycený ptáček

Spokojeně se cpu vynikajícím obědem. Táta po nekonečných deseti dnech, trest zrušil, že prý to jako varování stačí. Prý varovaní, to byl trest z nejhorší káznice! Ty knihy to byl horor, díky bratrovi jsem dočetl Atlantis... ehm dvacetkrát... a dostal jsem chuď se tam podívat. Nemohl jsem se tam hnout a to z toho důvodů, že nás táta pokaždé čekal před školou, hlavně mě. Já byl otrávený jako vřed... víte kde.

"Zítra vyrážím na služební cestu do Ameriky, budu pryč asi čtrnáct dní," ozve se táta a oči mu jemně svítí.

"Na tak dlouho?" zamračí se máma.

"Jsou za to šílený prachy, za tu jednu cestu dostanu, jak normálně za půl roku. Navíc se jedná o moji poslední cestu," snaží se ji uklidnit táta. Ví, co na ni platí. I teď se máma rychle uklidní a začne si dělat starosti, co všechno musí vzít s sebou. Podívám se na otce a uvidím drobátko utrápený výraz, nechápu ho.  Podívám se na Ryuu a uvidím ještě zachmuřenější výraz. Okamžitě mě přejde chuť, ale dělám, jako by se nic nestalo. Po tom, co dojíme, a z donucení umyji nádobí, vydupu schody k bráchovi a rozrazím z nenadání dveře. Vytřeštím oči na objemný batoh, do kterého cpe jídlo a láhve s pitím.

"Můžeš mi říct, co děláš?" zeptám se ho. Překvapeně sebou trhne, viditelně se mu uleví, když uvidí mě.

"Balím jídlo," zamumlá. Řekne mi někdy něco, co nevidím?

"To vidím, ale můžeš mi říct proč?" zeptám se ho a zavřu dveře.

"Oi mi psal, mají vážné problémy, vozy se zásobami nedorazili a pomalu umírají hlady," vysvětlí mi.

"Psal?" nechápavě zamrkám.

"Kočky, jsou to průvodci a dokážou i nosit krátké vzkazy," vysvětlí mi.

"Neříkal jsi mi, že do chodeb nemůžeš?" zeptám se.

"To je pravda, ale nenechám kamaráda ve sračkách," zavrčí Ryuu.

"Já taky ne, takže jdu já," odpovím mu.

"Vážně? Zrovna ti skončil trest," podívá se na mě Ryuu a na chvilku přestane balit.

"Jestli mě nachytá znovu, tak mi můžeš pašovat knihy do kriminálu," pokrčím rameny a ryuu se rozesměje.

"Napíšu mu lístek, musíš ty plasty vzít zpátky jasné?" zaříkává mě.

"Jasně nejsem blbí," nafouknu se.

"A víš to jistě?" podívá se na mě Ryuu. Vážení já mít sílu, chytnu ten stůl, který je vyrobení z masívu a je pekelně těžký, a knokautuji bráchu po hlavě, aby z něj nezbyl ani mastný flek! Takhle se na něj jen nevraživě podívám a dám tam poslední jídlo, a pořádně zapnu batoh.

Zkusím si ho na záda a málem mě porazí, ale neřeknu, ani půl slova.

"Utáhneš ho?" podívá se na mě.

"Jo v pohodě, ještě musím dojít pro Půlnoc," poznamenám. Ryuu se uchichtne a ukáže na terasu," podívám se a uvidím obě kočky, které na nás zírají za sklem.

"Oni snad umí telepatii,"vydechnu překvapeně.

"Taky si to myslím, pojď přes terasu, aby nás neviděl táta," otevře dveře. Kývnu a vyjdu ven. Ryuu mi ukáže železné držadla zapuštěné do zdi.

"Nikdy jsem si jich nevšimnul," vyvalím na ně překvapeně oči.

"Já taky ne, dokud na nich Mourek neležel, ví jak se vyhnout pozornosti," uchichtne se Ryuu.

"No tak jdeme, ať jsme brzo doma," poznamenám a přejdu na šprušle, kočky se okamžitě odrazí a přistanou na vrcholku báglu, jen heknu.

"Jsi v pořádku?" vykoukne Ryuu z terasy.

"Jo hlavně mi drž palce, ať mě nechytne táta," zavrčím a seskočím na zem. Proplížit zahradou, když je v obýváku táta a co chvíli kouká ven, je takřka nemožné, ale zdaří se.

Rozběhnu se k rozvalinám, tudy to neznám, ale mourek mi ukáže cestu. Je to hodně pěkná zkratka.

Z úkrytu vezmu lano a baterku, mapu nepotřebuji, už jsem tam byl a mám tam své značky, pokud je nesmazali

Přivážu lano a tentokrát ho tak moc nenapínám, aby o něj někdo nezakopl. Párkrát zaváhám, ale i tak se tam dostanu rychle, jen co uvážu lano, vykouknu ven. Je noc, zatraceně, jestli se za chvíli nerozední, budu v maléru a to velkým. Naštěstí obzor prorazí první paprsky a už je všude světlo. Ztěžka se rozejdu do města, doufám, že Oie potkám, nepamatuji si přesně, kde ten úkryt je. Narazím na něho ve středu města, nemůžu ho ani poznat, jak je vychtlí.

"Oi?" zeptám se pro jistotu. Postava ke mně otočí hlavu.

"Lene? Kde se tu bereš?" podívá se na mě překvapeně.

"Posílá mě Ryuu, nesu vám jídlo a tobě dopis," podám mu aspoň jablko, které je navrchu.

"Máš toho víc?" zeptá se mě.

"Jo tenhle batoh, a jestli si nepohneme tak se pod ním zřítím," ušklíbnu se vesele. Oi se usměje a pustí se hladově do jablka, za chvíli je v něm i s ohryzkem.

"Chceš ještě jedno?" zeptám se ho.

"Ne, momentálně jsem narvaný, pojď, děti mají hlad," vstane a s novou energií vykročí zpátky. Jdu rychle za ním, ani si nevšimneme Aiona a jeho přítele, kteří nás sledují.

"On se odvážil do bludiště, aby pomohl jim?" žasne Rise.

"Možná, lidi jsou největší sebranka, nevěřím jim," zavrčím. Ne nedokážu jim věřit, ne po tom, co mě zradil kluk, kterého jsem, dá se říct miloval. Od něj mám na památku ty jizvy, které jsem si odmítl nechat uzdravit. Je to na památku, že nikomu nemůžu věřit.

"V tomhle se možná mýlíš," zašeptá Rise. Nechám ho při tom a rychle sleduji ty dva. Vyskočím na nejbližší trosky, abych v pohodě viděl do domu uprostřed posledního pásma obrany. Všimnu si, že zeď je zvenčí na několika místech naprasklá. Už dlouho nevydrží. Nechám obhlížení a dívám se, jak Fantomas rozdává jídlo dětem, plasty, z kterých jídlo vybalí, narve zpátky do batohu. Lidi se cpou jako o závod dokonce dost i vypijí, museli být na pokraji vyhladovění. Láhve s vodou vyprázdní do jejich plechového kbelu, dodejme, že čistého a narve zpátky do batohu.

"Jeho počínání mě udivuje. Jen tak tam sedí a s úsměvem se dívá jak jí," poznamená vedle mě Rise.

"Musí to být nějaký trik," zavrčím, ale sám tomu nevěřím. Najednou si všimnu, že ten vytáhlý kluk zapaluje jakousi lampu a vzhlédnu.

"A jeje," poznamená Rise zděšeně. Během další minuty nastane tma a kolem nás se ozve vrčení skeletů. Jejich tlapy slyšíme blíž a blíž, podívám se dolů na ty mršiny a hlasitě hvízdnu na čmuchaly. Nejsou dobří jen v bludišti, ale i tady. Čmuchalové se skelety živí a tak během pár minut slyšíme mlaskavé chroupání. A máme klid.

"Nekomentuji to," ozve se podrážděně Rise. Usměji se. S nastávajícím ránem se Fantomas s tím klukem rozloučí. Kluk ho vyprovodí za bránu.

"Mám tě vyprovodit?" zeptá se kluk Fantomase. Musím uznat, není ani zdaleka tak přitažlivý jako Fantomas.

"Ne Oi, šetři si energii, přijdu, jak jsme se domluvili, jo?" usměje se Fantomas.

"Dobře Lene, vážně moc děkuji, vím, jak riskuješ," povzdechne si Oi.

"Víc než si myslíš, kdyby mě nachytal táta, tak nejspíš hniji ve vězení, a ten je děsivější než ti strážci," zasměje se F... ne Len. Je to hodně pěkné jméno na myšku.

"Jestli ho chceš chytnout, tak teď máš příležitost," špitne mi Rise.

"Ne, musíme dát lekci i jim," obrátím se k pevnosti o struktury nakřáplého vajíčka. Oi se dívá za Lenym, počká, až se úplně ztratí, aby nic neslyšel, a vrhnu sek vratům, které se zavírají. Chytnu je a jediným trhnutím je rozrazím dokořán.

Oi, jakmile mě uvidí, sjede k mým jizvám a roztřese se jako rosol. Pobaveně se ušklíbnu.

"Ahoj, Oi, potřeboval bych od tebe informaci o té myši, co právě utekla," poznamenám klidně.

"Od které doby jíte myši?" pozvedne Oi hlavu, absolutně nepřizná, že tu byla. Zaskřípu zuby.

"Byli jsme na těch troskách a všechno viděli," odstřelím ho.

"Aha, tak mě zabijte a máte hotovo, ne?" pozvedne Oi hlavu. Vztekem se mi zatmí před očima, měl klečet na kolenou a žebrat o život, ale jasné, že tenhle nebude. Přejdu ke zdi a jediným kopem do ní prorazím díru, která je dost velká, aby se tudy skeleti protáhli a podívám se na Oie, který najednou klečí na kolenou, po tváři se mu, jako hrachy, koulí slzy a nevěřícně se dívá na díru. Pak vstane a za okamžik se vrátí s velkou hroudou onoho kamene. Je to marný boj, a on to ví, ale stejně se snaží. Proč?

Najednou z budovy vyběhne holčička a začne mu nosit menší kameny. Za okamžik se přidají další, je to boj o život. Nemilosrdně to všechno rozkopu.

"Dobře víte, že je to zbytečné. Mám návrh, nepotrestám vás a nechám vás odvést do dalšího, lepe opevněného města," začnu.

"To mám zradit přítele?" zvedne se Oi a podívá se na mě. Dobře ví, kam mířím.

"Buď on, nebo oni, ty nebudeš na živu tak dlouho, abys je chránil," usměji se krutě.

"Nebo ještě líp, budeš se dívat, jak je žerou skeleti," zhorším svůj úšklebek. Riso něco zamumlá, ale nevšímám si ho.

"Za tři dny jejich času," vydere se skrz Oiiho, bílé rty.

"Výborně, v tu dobu vás odvezeme. Tihle," otočím se a hvízdnu na čmuchaly, " vás udrží naživu, nechám vám sem donést potraviny," podívám se na Oie.

"Jídla máme dost," odsekne Oi, tiše.

"Dobře, tak se uvidíme," kývnu hlavou. Vrata necháme otevřená, teď už jsou zbytečná.

"Tohle nebylo nutné Aione, stačilo si počkat!" zavrčí na mě Rise.

"Nejsem moc trpělivý člověk Rise a tahle myš mi pije krev," odseknu a vejdu do chodby. Stačí projit pár, abych se dostal do společenské místnosti, kývnul na ostatní a odebral se do mého bytečku, které tvořili tři pokoje, kuchyň a koupelna. V obýváku si do sklenky naliji rudé víno a vyjdu na terasu, odkud lze přehlédnout celý, překrásný, kaleidoskop světů a vesmíru. Tenhle pohled mě nikdy neomrzí.

U vstupu s úlevou nahmatám provaz a rychle projdu bludištěm, vše schovám a vydám se domů. V nebližší popelnici plastů nechám všechny odpadky a zadem se dostanu k bráchovi do pokoje.

"Tak co? Už jsem myslel, že tě chytili," obrátí se na mě

"Na mě jsou krátcí," ušklíbnu se.

"Co Oi?" zeptá se brácha s úlevou. Podám mu jeho dopis popsaný z druhé strany. Otevře ho a přečte si to, pak dopis spálí.

"Mám dobrou hru," nadhodí a začne zapínat konzole, nenechám se pobízet a za pár minut jsme ve víru hry. Nečekaně nás přepadne táta, já jsem do půl pasu nahý, takže nás jen zkontroluje a odejde. Skončíme o půlnoci a já padnu do peřin. Jeho peřin než mě z nich vykopne, teprve pak se z posledních sil pustím do schodů směrem dolů, abych došel do pokoje.

"Huh? Stalo se něco?" zeptám se táty, který stojí u okna a drbe Půlnoc, která slastně mručí.

"Lene, ty tresty ti nedávám jen tak pro zábavu, strážci nejsou blbí i jednou na to doplatíš, už tam nechoď," otočí se ke mně táta vážně.

Zarazím se, ještě nikdy jsem ho takhle neviděl, jako by to byl někdo jiný.

"Tati, slibuji ti, že už tam nevkročím," zkřížím za zády prsty. Bože jak nerad mu lžu.

"Rád bych ti věřil, Leny. Půlnoci dej do mlíka trochu rozsekaných vlašských ořechů, zbožňuje je," podá mi Půlnoc a odejde s přáním dobré noci, odejde. Odpovím mu zajdu se okoupat a vlezu do postele. Za chvíli se ke mně přitulí Půlnoc a sladce spíme až do rána.

Ráno si sednu ke snídani, před tím dám Půlnoci, trochu ořechů, ani je nestačím do mléka dát, když se na ně vrhne.

"Jak jsi to věděl?" zeptám se táty, když si ošetřuji škrábance. Táta se jen usměje a jí.

"Nemyslíš, že to není fér?" zavrčím na něho.

"Smiř se tím, někde jsem slyšel, že život fér není," poznamená táta. Povzdechnu si. Jen co se najíme, vyprovodíme ho na letiště. Loučení je tedy hodně divné.

"To týdne budu zpátky," poznamená.

"Neříkal jsi, že to je na čtrnáct dní?" poznamenám.

"Jo, ale změnil jsem to. Nakonec mohl ještě jeden kolega, ale až od příštího týdne vymění mě. Buďte tu hodní, ano?" podívá se na nás táta. Odkývneme mu to.  Rozloučí se a nastoupí do letadla, i přes několik skel, cítím jeho pohled, ze kterého mi běhá mráz po zádech. Pak se vrátíme. S mámou si užijeme legraci, tedy pokud možno, zajdeme si do zoo a tak. Viditelně ji táta chybí.

Třetí den mi Ryuu nachystá batoh a doprovodí mě k tunelu.

"Dej na sebe pozor bráško, mám špatný pocit," podívá se na mě. Kývnu a skloním se ke kameni.

Vytáhnu provaz baterku a mapu.

"Máš tam novou baterku?" zeptá se mě.

"Dával jsem ji tam, než jsem dostal, domácí vězení," kývnu. Podá mi novou.

"Pro jistotu," poznamená, pro klid jeho duše baterku vyměním.

"Uvidíme se za chvíli," usměji se a připevním provaz. Ryuu  sotva znatelně kývne. Hodím na něj poslední úsměv a vnořím se do tmy. Když jdu do města sutin mapu už skoro nepotřebuji, nevím, proč jsem si ji bral. Už automaticky přivážu provaz na druhé straně a počkám, dokud se nesetmí a zase nerozední, pak se rozběhnu do města.  Dojdu k poslední obrané zdi a doslova mě vyděsí díra ve zdi a otevřené vrata. Opatrně vejdu a rozhlédnu se.

"Oi?" zaječím a vejdu. Nikde nikdo, dodám si odvahu a vejdu do domu.

"Promiň, já nechtěl... měl jsem o ně strach... donutil mě..." začne překotně mluvit. Přejede mi mráz po zádech.

"Kdo tě donutil?" zeptám se ho co nejklidněji.

"Ahoj myšičko, konečně se setkáváme," skoro zavrní za mnou hlas. Je ledový, ani se nemusím ohlížet.

"Zníš jako kočka, která našla smetanu, Aione," otočím se na něj s úšklebkem. Dost ho zaskočím. Pak ho ignoruji a otočím se k Oi.

"Co ta díra?"zeptám se ho. Hodí žalující pohled za rameno. Nemusí mluvit.

"Hm, divím se, že se k něčemu odhodlal, když za sebou potřebuje ocásek, aby ho podržel, když se mu roztřesou kolena. Pomůže vám aspoň?" zeptám se Oi. Ten na mě jen civí jak blbec.

"Hádám, že ano, když tu nejsou děti, dovezeš jim pomerančový džus?"zeptám se co nejklidněji. Popravdě, třesu se jak osika a snažím se povzbudit, abych nesletěl na kolena a neškemral o milost. Před ním nesmím dát najevo slabost! Mechanicky jim předám potraviny.

"Tak to by stačilo!" ozve se za mnou rozzlobený hlas a vzápětí mě obestře tma.

V momentě, kdy se zmíní o ocásku, dostanu do oka ošklivý tik. Vždyť on se chová, jako by právě přišel na párty a docela se bavil. Hodím pohled po Risem, který se královsky baví, tedy po pravdě řečeno, musí se vší silou držet, aby se nezačal řehtat.

Po dotazu na pomerančový džus už mám všeho dost a silně ho udeřím do spánkové kosti, takže se sesune v bezvědomí na zem. Je divné, že tak silná osobnost je tak křehká. Rozkřiknu rozkazy a hned je vše hotovo, Oie odvedou do obrněného vozu, který ho a jeho chráněnce odveze do bezpečí. Já s myškou zamířím do bludiště a do vězení. Rozhlídnu se po celách a myš položím do volné cely.

"Gagro, k němu nikoho nedávejte," obrátím se na hlídače. Postava, která připomíná něco mezi plazem a člověkem kývne a na mříže dá červenou nálepku, stejnou nálepku dá na svůj klíč a pečlivě zamkne mříž.

Bez ohlédnutí odejdu a ignoruji přitom všechny svůdné řečičky a vytáhlé nohy, ty s blánami jsou obzvlášť odpudivé. Myšička bude do dvou týdnů mrtvá.