4. Půlnoc ve světě obrů

Půlnoc ve Světě obrů

Tak to je skvělé! Buď mě sežere pavouk, nebo mě chytnou strážci. Co je vůbec horší? Vší silou rozhýbu prsty a koukám se pakovat pod suchý list, který leží opodál na zemi. Podaří se, pavouk mě sice nejspíš zahlídne, ale nereaguje, spíš se otočí a za chvíli podle srkavých zvuků začne hodovat. On si už kořist chytil, díky bohu!

Tak teď strážci podívám se k díře, kde jsem vylezl, ze svého místa mám na ni dobrý výhled, je veliká sotva pár centimetrů, buď se svět tady zvětšil, nebo jsem se já zmenšil a to pořádně. Celená clona, která kryla vchod, se zatřese a po chvíli se zřítí k zemi, ke svému zděšení zjistím, že to nebyla clona, ale stéblo trávy, proboha. Špička stébla spadne na zem těsně vedle mě a zvíří prach. Okamžitě se mi dostane do nosu, mám strašnou chuť kýchnout, ale snažím se to potlačit, jak jen to jde. Zatraceně jestli kýchnu, jsem v háji, aspoň na chvíli překonám. Po chvilce začnu pšikat, ale naštěstí pavouk hoduje tak hlasitě, že to moje pšikání z větší části zanikne, ale i tak se strážce s bronzovými vlasy podívá směrem ke mně a dokonce udělá i pár kroků.

 Skrčím se pod listem co nejvíc, aby mě nezahlídl.

Oproti zvířatům jsou až směšně malí.

"Děje se něco Aione?" otočí se na něho tmavovlasý strážce.

"Jo, připadalo mi, že tu někdo pšikal a docela blízko," poznamená ten s bronzovými vlasy. Aion? Co je to za divné jméno? Ale je docela hezké. Strážce se dostane skoro až ke mně, tak si ho začnu zvědavě prohlížet, všimnu si, že v ruce svírá něco jako rapír, přece jen jsem si zapamatoval něco z historie. Jeho tvář není tak ošklivá jak jsem si myslel, ale ty tři jizvy ji pořádně poznamenali, zajímalo by mě, z čeho je má. Propůjčují mu stejnou tvrdost nebo zatrpklost jako jeho oči.

"Vylez ven," poručí mi ostrým hlasem, ze kterého mě rozechvěje zima. Vedle mě se něco pohne a kolem mě projde housenka. Otřesu se, jen doufám, že není jedovatá či masožravá. Podívá se na mě a vyleze s pod listu, kde se schovávám. Přímo před strážce, kterému vztekle zacuká obočí.

"Aione, ty snad ty myši vidíš i tam kde nejsou," dá se do smíchu blonďák, který zvědavě vykukuje, za černovlasým. Jemu se taky trochu otřásají ramena.

"Každopádně stále ještě neryji v zemi, abych je vyčmuchal," odsekne vztekle Aion. Blonďáka smích hned přejde, ale černovlásek se rozesměje naplno.

Na ruce ucítím něco lepivého a podívám se na to. Housenka mě obaluje svým vláknem, kterým se sama ovijí.

Z-A-T-R-AC-E-N-Ě!

 Rychle se vykutálím z pod listu.

Využiji toho, že je ke mně obrácený zády a začnu zdrhat.

"Dopr... okamžitě stůj!" zaječí za mnou brunet, který si tu chvíli vybral, aby se otočil, a pustí se za mnou.

"To víš, že jo, celý žhavý a ještě nakřivo," zahuhlám si pod nosem a proletím hustou travou, tedy doufám, málem se srazím s červeným mravencem a získám skvělí výhled na jeho vyvinutá kusadla. Odkdy jsou mravenci tak strašně nebezpeční?! Předběhnu ho a snažím se najít něco, pod čím bych se mohl skrýt, než odejdou a já se budu moct vrátit zpátky.

Skryji se za stéblo a opatrně vykouknu, abych se podíval, co dělají strážci, právě se snaží vyprostit s chumlu mravenců. Super mám šanci. Otočím se a vrazím do jakéhosi srstnatého sloupu.

"Jauvas," začnu si třít čelo a podívám se nahoru. Koukám se na obrovité kotě s rolničkou kolem krku. Je nejméně desetkrát tak velké jako já. Tenhle svět je obydlený? Kotě se podívá dolů a já překvapeně zamrkám na jasně zelené oči. Udiví mě, že jsou tak moc přátelské. Ta rolnička je mi taky nějak známá, hlavně ten obojek ze zelené syntetiky. Připadá mi jako Půlnoc, ale nejspíš je to blbost.

"Mňau," ozve se kotě.

"No ahoj," ozvu se zaskočeně. Kotě se zatřese a obojek se s rolničkou posune na vyražená písmena

-lnoc.

"Půlnoc?" vyvalím na ty písmena oči.

"MŇAU" zamňouká znovu kotě a skrčí se ke mně. Napadne mě, že chce, abych si na ni vylezl, a to taky udělám. Moje kotě se hned postaví, a začne utíkat směrem do světa, uvidíme, kam mě zavede.

"Hej, ty!" zaječí za mnou strážce.

"Zase někdy příště, sayonara," zamávám jim a nechám se unášet.

Nevěřícně zírám za myší, která nám uniká někam do středu světa. To se taky může stát jenom mě.

"Tak tohle jsem ještě neviděl," stoupne si vedle mě Rise. Nedokážu přesně poznat jeho tón hlasu, něco mezi smíchem, nevěřícností a úžasem.

"Nikdo z vás, ani jeden o tomhle nebude mluvit nebo ať si mě nepřeje," zavrčím vztekle. Tak teď už je to osobní, nikdo ze mě blbce dělat nebude!

"A co nám uděláš? Ulechtáš k smrti?" ušklíbne se Wein pobaveně.

"Ne, ale docela dobře by se ti mohlo stát, že se probudíš uprostřed líhniště klíšťat," ušklíbnu se zlomyslně.

"Klíšťata na mě nejdou," mávne rukou Rise a už se těší, že to rozkecá, Wein je bílí jako křída, má z nich strach.

"No líhniště hadů, máme za rohem, anebo taky ty červíky, kam házíme nelegální procházeče," usměji se sladce na Rise, kterého také přejde smích.

Dobře, to bychom měli, teď chytit tu myš, budu tam hlídat třeba sedm dní a nocí, dokud ho nedostanu. Otočím se na patě a jdu k průchodu do bludiště.

"Ta myš byla celkem šikovná," prohodí zamyšleně Wein.

"Je to moje myš, Weine, co s ní udělám je jen na mě," probodnu blonďáka pohledem.

"Já se nehádám Aione," zvedne Wein ruce.

"To si myslím. Koukni se na moji myš a vydloubnu ti obě oči," varuji ho klidně. Oni vědí, že tohle myslím smrtelně vážně a v tomhle ohledu na mě je spoleh.

Usazený za krkem kotěte se podívám na hodinky, zbývá mi sice takových šestnáct hodin, ale myslím, že dobrodružství jsem si tu užil víc než dost. Půlnoc je zřejmě jiného názoru a vydá se po cestičce dlážděné kočičími hlavami. S víšky se rozhlížím po krajině a přemýšlím, kde to jsem. Kotě zastaví u jednoho domu, jenže obřích rozměrů a jemně zadrápá na dveře. Ty se téměř okamžitě otevřou a kotě proklouzne dovnitř.

"Tebe jsme taky už dlouho neviděli," obrátí se na moje kotě obrovitá hlava. Oči na té hlavě zpozorní a přiblíží se ke kožíšku kotěte.

"Mámo, děti, Černokožíšek nám přinesl návštěvu," zahlaholí a já se vzápětí ocitnu ve vzduchu. Dva prsty mě drží za halenu a opatrně mě položí na desku stolu. Ocitnu se vedle ohromné lžičky. Doufám, že tu nejedí trpaslíky.

"Je to Ry?" ozve se zvědavý natěšený hlas.

"Ne není, tenhle má jiné vlasy, ale jinak je mu moc podobný. Jak se jmenuješ?" zeptá se mě obřisko.

"Len," představím se.

"Moc mě těší, já jsem So a tohle jsou moje děti Gi a Ga, moje žena Ri ti donese něco k jídlu," usměje se na mě.

"Moc děkuji," usměji se a rozhlédnu se, kde je Půlnoc. Už mám vážně hlad.

"Jestli hledáš Černokožíšek, tak je u své mámy," ukáže někam ke stěně. Musím vyšplhat do mísy a na nějaké ovoce, abych se mohl rozhlédnout. Půlnoc spatřím u černobílé kočky, jak si hraje s mourovatým kotětem.

"Proužek patří Ry. Jak jsi ty pojmenoval Černokožíška?" zeptá se mě So.

"Půlnoc," odpovím a posadím se na ovoce, netuším jaké to je.

"To je pěkné jméno, moc pěkné," pokývá hlavou So a usměje se. Zajímalo by mě, kdo je ten Ry.

"Tak už se to nese, doufám, že ti bude chutnat," ozve se Ri a na stůl postaví talíř a kus rohlíku, tedy myslím si, že je to rohlík. Ještě, že talíř je aspoň trochu podobný našemu. Sklouznu z ovoce jako ze skluzavky a přistanu před talířem.

"Mockrát děkuji," usměji se a pustím se trochu moc velkou lžíci do jídla, polévka je vynikající. Po jídle se snažím něco zjistit o Ry a odkud je. Vyprávějí mi o něm, ale nic moc se nedozvím. Pak trochu povídám já a až hodinky mě upozorní, že do dvaceti hodin zbývají jen dvě hodinky. Polekám se, rychle se rozloučím a zavolám Půlnoc, která hned přiběhne.  Divím se, že mě zaslechla, připadá mi, že mluvím oproti nim hodně písklavě. So mě na ni posadí a otevře nám dveře. Půlnoc vyrazí k průchodu, jak nejrychleji může. Ne u toho, kterým jsem přišel já, ale u většího, proleze skulinou a najednou zjistím, že se kotě smrsklo, do, pro mě, normální velikosti. Ještě se navíc kolem kotníků proplete i mourovaté kotě. Vezmu je obě do ruky a posvítím si na zeď, abych se zorientoval. Jsou tam jen znaky.

"Vy asi nevíte, jak vypadá znak mé země, že?" povzdechnu si, baterku dám do pusy a vytáhnu mapu. Letmým pohledem zjistím, že na obálce je část bludiště s jedním východem na jedné straně a spousty východy na straně druhé. Zaměřím se na ten jeden východ a na stěnu, rychle najdu znak a pustím se podle něho.  Doufám, že jsem se trefil. Je trochu zmatečné, to hledat mezi tolika znaky, ale zvládnu to. Po nějaké době se znaky smrsknou do dvou a nakonec do jednoho. Vejdu do chodby a po chvíli uvidím světlo. Skoro se k němu rozběhnu a po zkušenostech, opatrně vykouknu ven a oddechnu si. Jsem doma. Pustím koťata a rozvážu lano, snad jsem to na druhém konci přivázal dobrou smyčkou, zadoufám a zatáhám za provaz, který se uvolní. Rychle smotám lano a odsunu kámen, kam dám provaz a baterku, které budu muset dokoupit baterie, vytáhnu knihu a vyjdu ven. Vezmu koťata do náruče a nesu je domů. Skoro u domu na mě pleskne kapka.

"Jsem ráda, že ses vrátil, jen co jsi odešel, se zatáhlo," vykoukne máma z kuchyně.

"Jo viděl jsem mraky, tak jsem šel domů, došel jsem v momentě, kdy začalo poprchávat," zamumlám odpověď

"Ahoj, to zase táhneš další kotě?" povytáhne obočí Ryuu a vezme mi mourovaté kotě. Na okamžik se mu údivem roztáhnou zrničky, ale hned se tváří normálně. Kdybych ho pečlivě nesledoval tak mi to unikne.

"To je jedno, místa je tu dost, tak to nevadí," usměje se máma a pohladí mourovaté kotě.

 "Takže můžeme mít i psa?" zajásám nadšeně.

"Jasně, že jo, ale musíte ho na kočky přivyknout," svolí máma. S úsměvem se na sebe s bratrem podíváme.

"Lene, umýt ruce a jde se jíst," pleskne mě máma.

"Au, za co?" zamračím se.

"Preventivní léčba," zasměje se a vpluje do kuchyně. S povzdechem Půlnoc položím na zem a jdu se umýt. Mám puštěnou vodu, když do koupelny vejde Ryuu s kotětem v náručí.

"Víš, že riskuješ?" zeptá se Ryuu a opře se o pračku.

"Jak to myslíš?" zeptám se ho, zastavím vodu a natáhnu se pro ručník.

"Tohle kotě není z našeho světa," poznamená a pohladí mourka po kožíšku.

"To Půlnoc taky, ne, jak jsem dneska zjistil," pokrčím rameny.

"Dávej si hodně velký pozor na strážce, s nikým se nemazlí, zvlášť ne ten s jizvou, byl jsem svědkem, jak popravil pár procházečů bez soudu. A pak i ty, kteří je ukrývali. Ostatní jsou celkem snesitelní, ale on nezná přítele, pokud jde o zákony světů," varuje mě bratr a vyjde z koupelny.

"Ryuu, počkej, jak víš o strážcích?" zeptám se ho.

"To není tvoje starost a na čmuchaly si dej ještě větší pozor, najdou tě i pod lavinou," otočí se na mě a vyběhne schody. Za chvíli se vrátí zpátky a sedne si ke stolu, ale bez kotěte.

Probodnu ho pohledem, ale před mámou se neodvážím nic nadhodit. Je to vážně záhada. Mám určité podezření, ale nemůžu nic říct, dokud je v kuchyni máma. Ryuu po obědě opláchne nádobí a vytratí se do pokoje, chci jít za ním, ale už na schodech slyším, jak za sebou zamkne dveře. Povzdechnu si a jdu do svého pokoje se podívat na učení, máma mi nesmí dát zaracha, i když teď pochybuji, že by to zjistila. V půlce toho nechám a zakloním se na židli, co myslel tím, že riskuji?

Zná snad Ryuu bludiště? Ale jak by se o něm dozvěděl?