2. Svět sutin

Svět sutin

Něco mi říká, že bych tu neměl být, ale stejně mi to nedá a vyjdu ven. Pár kroků od jeskyně se zastavím a ohlédnu, abych zjistil pár záchytných bodů, když si všechno zapamatuji, vydám se po cestičce dolů a všechno si zvědavě prohlížím, jsem v nedotčené přírodě. Myslím si to, dokud nezakopnu o nějakou cihlu a nesletím na zem. Vstanu a rozhlídnu se, odkud se tu dostala.

Kousek dál je do posledního kamene rozbořený dům, jen ze země ční kousek zdi, přes ni je vidět něco bílého, když přijdu blíž, zjistím, že je to kost nějakého tvora. Trochu zbělám a rozhodnu se jít dál, dostanu se do stejně zbořeného města. Tedy není v tak dezolátním stavu, některé budovy stojí, i když jsou poničené. Vypadá to tu jako po válce, po prohrané válce. Projdu čtvrt města a zjistím, že všude to je stejné. Otočím se, že se vrátím, když mě něco stáhne za sutiny a zacpe pusu. Začnu se divoce bránit.

"Přestaň, nebo nás najdou," sykne na mě, tichý hlas, v mnohém připomíná lidský, tak se zklidním a zaposlouchám se. Skutečně uslyším, jak něco jde kolem a čenichá. Chci se podívat, co to je, ale ruka mě zadrží. Otočím hlavu za sebe a uvidím kluka, nehýbá se, nepohne ani řasou, teď po mě střelil varovným pohledem. Čenichání se ozve blíž a já úplně strnu. Jsem tak ztuhlý, že se nedokážu ani pohnout, ve mně se zastavila snad i krev.

Blízko se ozve nějaké zavrčení, ale ani tehdy se nedokážu pohnout, jen čekám, kdy se to na mě vrhne. Místo toho se ozvou kroky, které jdou kolem nás, za zdí se objeví něco podobného panterovy, celé černé, má to velké slechy a dva tesáky po stranách. Když říkám dva, myslím tím dva na každé straně.

Co mě zmate je to, že nedokážu zahlédnout oči ani nozdry. Velké tlapy jsou zakončeny zubatými drápy, když se ani teď nic nepohne, zatáhne drápy a odkluše, sotva stačím zahlédnout dva bičovité ocasy. Tak rychlé to je. Vyděšeně se za tím dívám, když se objeví další a za ním další.

Jsem tak strachy bez sebe, že se nedokážu ani strachy třást.

Jedna z těch potvor přejde tak blízko nás, že cítím její smrdutý dech. Málem se z něj pozvracím. Najednou z mraků vykoukne krvavé slunce a do bestií jako když střelí, jsou ty tam, jako by tu ani nebyly. Ještě chvíli se nehýbáme a pak se kluk za mnou zhroutí do sutin.

"Tak to bylo o fous, už jsem myslel, že nás zaslechli," oddechne si.

"Už se můžeš pohnout, teď se neukážou, nesnáší přímí svit, objevují se jen v noci," uklidní mě s úsměvem.

"V noci?" zamrkám překvapeně.

"Ty asi nejsi odsud, že. No nic, máš odvahu, když ses odvážil projít bludištěm. Noc byla teď, máme ji tu čtyřikrát po dvouch hodinách a pět hodin je den, tedy světlo," vysvětlí mi. Otočím se na něho a teď si ho můžu pořádně prohlédnout. Vypadá téměř jako člověk, téměř znamená to, že ačkoliv má jako člověk dvoje oči nos a pusu, má střapaté modré vlasy a dvoje uši na každé straně, dlouhé a špičaté, neustále se pohybující uši. Ruce má o něco tenčí, ale má v nich šílenou sílu, nohy jsou tenké stvořené k běhu. Vsadím se, že u nás by vyhrával atletiku a ani by se nezadýchal.

To stvoření si mě prohlíží stejně napjatě jako já jeho.

"Vypadáš divně," usoudí po chvíli.

"To říkáš ty mě?" zeptám se zvědavě a postavím se. On si také stoupne a já zjistím, že ačkoliv u nás jsem se svými 170 cm vysoký, jemu nesahám ani po ramena, připadám si jako trpaslík.

"Kolik měříš?" vyjeknu překvapeně.

"220 astů patřím mezi ty menší. Z které strany přicházíš?" zeptá se mě.

"Z druhé," odpovím zaskočeně a rychle odhaduji jeho výšku. Tipl bych, že jeden náš centimetr je tu tak jeden a půl. Kluk se pobaveně zasměje.

"Počkej jak to, že ti rozumím?" přijdu na to, co mi přijde divné.

"Ten kdo projde bludištěm, umí automaticky všechny jazyky a sám jimi taky mluví," vysvětlí mi záhadu.

"Aha a můžeš mi říct, co to bylo za tvory?" zeptám se zvědavě.

"Jo. My jim tu říkáme skeleti, živí se jakýmkoliv masem, proto je tu skoro všechno mrtvé kromě pár přeživší," odpoví mi klidně, otočí se, že půjde pryč. Pak se otočí a pokyne mi, ať jdu s ním. Na jeden jeho krok musím udělat dva velké a to jde hodně pomalu.

"Tu už musí být dlouho, ne?" rozhlédnu se po zničených domech.

"Ne jsou tu sotva dva týdny. Netuším, jak se jim podařilo vejít do tohohle obrněného města, někdo nás musel zradit. Kousek odsud jsem viděl obchod s jídlem, pomůžeš mi něco odnést? V úkrytu ti řeknu, jak to tu chodí, i když moc návštěv cizinců tu nemýváme," usměje se kluk.

"Jo klidně," kývnu a jdu, spíš běžím s ním. Za chvíli se zastavíme před jednou kamennou budovou, půlka zdi je rozdrcena skoro na prach. Za ní vykukují police s podivným jídlem, vlezeme tam a všechno, co můžeme, nabereme do obrovských vaků a vyneseme. On mě pak vede městem k nějaké věži, kolem které je zeď ze stříbra, pokud se nemýlím. Kluk, chvilku s něčím zápasí a pak se jedna zeď posune bokem. Nahází tam vaky, hodí tam mě a projde dovnitř, hned zeď posune na místo.

"Bráško," ozve se za námi a jen co se otočíme, něco vrazí do mého společníka, že se skoro skácí.

"Jsem to já, Ai. Trochu jsem se zdržel, promiň," pohladí tu holku po vlasech. Vlastně, to, že je to holka, poznám jen podle toho, že má na sobě něco jako sukni. Pomůžu mu s vaky dovnitř domu a hodím to na stůl. Tam jsou další menší bytosti.

"To jsou děti, které jsem našel na živu, snažím se o ně v tomhle světě postarat. Vysvětlí mi můj společník a všem rozdělí malý podíl jídla, zbytek poschovává.

"Kdo to je, Oii?" podívá se na mě nepřátelsky další kluk.

"Není z tohohle světa, potkal jsem ho za soumraku a pomohl mi donést jídlo," vysvětlí Oi.

"Nelíbí se mi to, co když ho poslali oni?" opáčí další.

"Nezdržím se tu dlouho, za chvíli se musím vrátit do svojí země," ujistím kluky.

"Vážně?" probodne mě nepřátelsky další kluk.

"Vážně už mi zbývá jen... pět hodin," podívám se na hodinky na zápěstí. Tady čas letí vážně divně.

"To vyjde tak na konec noci, doprovodím tě z města, jen mi musíš říct, odkud jsi sem přišel," kývne Oi. Popíšu mu krajinu.

"Jo vím, kde to je, tam měla být brána," podívá se na mě.

"Nic tam nebylo, jen jakýsi rozpadlý domek, nebo spíš zbořený, kromě jedné napůl stojící zdi," bráním se. Oi zbledne jako plátno.

"Viděl jsi tam ještě něco? Cokoliv?" zeptá se mě tiše.

"Jo přes tu zeď vyselo něco, co vypadalo jako kost," kývnu.

"Tak tamtudy se sem dostali. Zatraceně, já jsem říkal, že ta zeď je narušená, nechtěli mi věřit. No teď už je to jedno," povzdechne si Oi.

"Co budeme dělat?" fňukne holčička.

"Nějak to vyřešíme, tady jsme v bezpečí," pohladí ji Oi.

"Aspoň prozatím, zatím tu je jídlo, ale co pak? Musíme se dostat do dalšího opevněného města, nebo zemřeme tak jako tak," rozohní se první kluk.

"Za tři týdny sem mají dovést zásoby, svezeme se s dopravčím, do té doby nějak přežijeme," zamračí se na kluka Oi a snaží se uchlácholit holčičku.

"Pokud se jim už nedoneslo, že tohle město dobili," utrousí kluk jedovatě. Na to Oi už nic neřekne. Vůbec nechápu, o co jde a něco mi říká, abych se neptal. Stejně se neubráním otázce na ty bestie.

"Jsou tu už sto let. Nikdo neví, odkud přišli, prostě se tu objevili a začali všechno masakrovat. Brzy jsme si všimli, že se objevují jen v noci a zabíjí všechno, co představuje maso, mají neutuchující apetit. Dokážou žrát celou noc a za tu noc jsou schopni porazit asi dvacet dobytčata sežrat je, myslím tím jeden jedinec. Město zlikvidovali do pár hodin, viděl jsi ty drápy, nic před nimi neustojí, kamení, dřevo, železo, jen ta slitina, co jsi viděl tady. Nějak se nám podařilo opevnit třicet měst, teď už jich je dvacet devět, a nějaké pole a pastviny, abychom měli z čeho žít. Zásoby se rozdělují rovnoměrně. V jednom městě je asi tisíc lidí. Ty bestie se orientují jen podle zvuku, slyší i mrknutí, oči nemají, taky na co když žijí v noci. Svého bičovitého ocasu využívají k ochromení nepřítele. Podle mě přišli odněkud z podzemí, zabíjí je světlo. Jo a jak čenichali, to je taky mimo jejich schopnosti, dokážou jen dýchat. Brzy zjistili, že když zafuní, kořist se vyděsí a začne utíkat, to je prozradí" vysvětlí mi Oi. Mně to stačí, abych pochopil.

Ještě chvíli si povídáme, když se zvedne.

"Pojď, začíná svítat," pousměje se na mě. Překvapeně zamrkám a zvednu se.

"Už se nikdy nevracej," oznámí mi kluk. Nemusí se bát, nemám to v úmyslu. Vyjdeme z dvora a začneme se proplétat mezi trosky.

"Koho myslel, tím oni?" zeptám se Oie zvědavě.

"Skelety, Q má za to, že ty bestie umí ovládnout myšlenkami člověka, aby dělal, co chtěl. Jsem téhož názoru a tak jsem to vyzkoušel, když jsem se ti nedostal do hlavy, rozhodl jsem se ti pomoct. Tohle tady umím jen já, jsem tak trošku zrůda," podívá se na mě. Najednou mě strhne za zeď. Kolem nás někdo projde. Oi se nahne a opatrně vykoukne. Zvědavě udělám to samé, vidím ze zadu vysokého člověka v plášti s dlouhými platinovými vlasy. Najednou se otočí a já uvidím, že má fialkové ledové oči, které se dívají na svět arogantně a na pravé tváři má několik jizev, jedna se mu klikatí od koutka oka ke koutku rtu a dvě šikmo přes ni. Nikdy bych ho nechtěl potkat samotný.

Muž se ušklíbne, čímž hrozivě zdeformuje jizvu a jde dál. Oi chvilku počká a pak jde druhou stranou, chytne mě za ruku a táhne mě co nejdál od toho chlápka a co nejkratším směrem k jeskyním.

 Za chvíli jsme venku z města, kde mě pustí. Zatím co jemu se ani nezvedá hrudník námahou, já jsem doslova schvácený.

"Kdo to byl?" zeptám se Oie.

"Strážce, už asi ví, že jsi prošel. Vyhýbej se jim, jak jen můžeš," podívá se na mě vážně a znovu vyrazí dopředu. Netrvá dlouho a dojdeme k rozbořené zdi.

"Tady se rozloučíme jinak bych se nestihl vrátit, s těmi strážci to bude komplikovanější. Dej si na ně pozor, jsou nemilosrdní. Doufám, že se ještě někdy uvidíme, Lene a nezapomeň si chránit své jméno, jsou světy, kde, když znají tvé jméno, dokáží zotročit," usměje se Oi.

"Jak?... Proč jsi mi pomohl?" zeptám se.

"Kvůli tvému známému, jsme přátelé. Běž nebo tě chytí," usměje se Oi. Na nic nečekám a rozběhnu se k jeskyni, když se u ní ohlédnu, už ho nevidím. Vběhnu dovnitř a nahmatám provaz, odvážu ho a jdu podél něho. Modlím se, a hlavně doufám, že ho strážci nenašli a nepřevázali ho jinam. Ke své velké úlevě se tak nestalo. Ze skrýše si vyzvednu tašku, do úkrytu dám provaz, mapu a baterku a kámen vrátím na místo. Pak se rozběhnu domů.

Myslím si, že jdu hodně pozdě, ale při pohledu na hodiny zkoprním, jsou dvě hodiny, tak bych se ze školy vrátil normálně. Nechápu to.

"Ahoj, už jsi doma," vejde dovnitř brácha.

"Jo, jak bylo ve škole?" zeptám se co nejklidněji a doufám, že nejsem špinavý.

"Dobře, pár lidí se mě ptalo, jestli nejsi na kluky, líbil ses jim, ale holky se ptali taky," uculí se a vyzuje se.

"Nemám zájem," odseknu a vyzuji se. V břiše mi zakručí, jako bych nejedl dva dny. Chytnu se za žaludek a rozběhnu se do kuchyně, kde se otáčí máma.

"Jak to, že jsi doma?" vyjeknu překvapeně.

"Domluvila jsem se se šéfem, abych mohla pracovat doma. Přece jen na vás musím dohlédnout," vysvětlí nám máma.

"Mami, jsme skoro dospělí, jak bychom mohli něco provést?" uslyším za sebou bratra.

"Právě proto, práská s vámi puberta o sto šest a tu navíc máte příliš prostoru. Ještě by si sousedi stěžovali, že si tu vodíte známosti," zchladí nás máma.

"Já se nenarodil jen tak pro nějakou," odfrknu si a začnu zkoumat, co kuchtí.

"To je pravda, jenom dnes dostal aspoň sto nabídek na chození. Od holek i od kluků, od těch spíš," uculí se Ryuu. Obrátím oči v sloup, kdo by se zajímal o kluka, který je výrazný asi jako hnědá myš v poli?

Máma obrátí oči v sloup a nekomentuje to, asi to považuje za vtip. Já také.

Najím se a jdu do svého pokoje. Bleskově si udělám úkoly a vyvalím se ve školním oblečení ke knize. Prostě klasická reakce, na to, že mám volno. Ke mně přijde Půlnoc a stočí se u mě.

Já se začnu do světa rozvalin. Musím tu knihu dočíst, až příliš moc podrobností, byla pravda.  Čtu klukova dobrodružství ve městě, za jejími zdmi obchází smrt. Dočtu se tam i o Oiovi a dalších postavách. Čím víc čtu, tím víc trnu, tahle kniha je napsaná podle skutečnosti. Autor, také procházel bludišti v rozvalinách.

Rozhodnu se, že si napřed přečtu knihu a pak se do tamního světa podívám. Mrknu se na hřbet a tam uvidím značku, dřív mi nepřipadala zajímavá, ale teď vidím, že jde, o ten samí znak, co byl na stěně u východu do onoho světa. Jestli je to tak, tak ty knihy jsou podrobný návod. Otevřu knihu na obálce a objevím tam mapu stejnou jako za kamenem. Z popisků se dozvím, že ten svět, který jsem navštívil, je svět Amonitů. Já ho pojmenoval jako svět sutin. Otočím na konec, kde jsou vysvětlivky, jen abych zjistil v poznámkách, že v každém světě je jiný čas nebo spíš utíká jinak, ale že jestli se kluk vrátí do dvaceti hodin, našeho času, tak se u nás čas neposune ani sekundu. Když ten limit překročí, bude čas pokračovat pomaleji, ale bude ubíhat. Je tam i příklad, když v tom světě strávím jeden den našeho času, hodiny u nás se posunou jen o pět minut a tak dál.

Páni, proč ale pak autor psal na mapě, že tam mohu strávit jen dvacet hodin? Odpověď zaznamenám záhy, tělo se bude řídit tamním časem, takže když tam strávím pět let, tak u nás sice uběhne jen několik dní, ale tělo zestárne podle tamního času a bude tak stárnout dál, takže za pět let našeho času, už bychom nemohli žít.

Otřesu se, přísahám si, že čas budu dodržovat ať se děje, co chce. Vrátím se k příběhu v knize a opět zapomenu na večeři...

"Tak se zdá, že nám myšička vyklouzla Aione," promluví muž s černými vlasy do pasu. Nejde to moc vidět, protože muž má stejně černý plášť.

"Dlouho utíkat nebude. Už nedopustím, aby nám myš vyklouzla z rukou. Je to jako nákaza, čím víc těch myší chytíš, tím víc jich přijde. Jsme strážci průchodu, před námi musí mít respekt!" uhodí Aion pěstí do zpola zbořené zdi, která se pod nárazem rozpadne.

"Rise, Aione, jsou to lidé. Žádný jiný národ není tak pošetilý, aby ignoroval naše nařízení. Aione, ty máš na starost tu novou lidskou myš. Postarej se, aby sem nevkročila bez povolení. Nařízení znáš, pokud je to žena nebo jestli chceš samice, zabij, jestli je to kluk, klidně si z něj udělej partnera.

Rise, ty máš na starosti tu lidskou myš, kterou jsi označil. Zaručeně vím, že jde o muže, tak si ho můžeš přivézt. To bude asi užitečnější, dokázali vám utéct a to i čmuchalům. Budou mít talent.

Teď se vraťte a čekejte, až myši přijdou, vy máte jen tenhle úkol, po zbytku budou pátrat ostatní. Aione a nečekej, že je ohromí ta tvoje platinová nádhera, co nosíš na hlavě, v obličeji jsi děsivý," sekne po nich očima starý muž s bílými vlasy. Tuhle práci zastával už sedm tisíc let, tak o myších ledacos věděl, ale tyhle dvě byli chytré, bude dobré je mít po boku.

Strážci průchodů a jejich partneři byli nesmrtelní.