Soul eater

Dopadnu do temné uličky, černou tmu prozařuje jen vzdálenější pouliční lampa, ale není, pro koho by svítila, ulice jsou prázdné, stejně jako v den mého prvního příjezdu. Každý se odváží jen do nejbližšího obchodu pro základní jídlo a nic víc. Pomalu si začínám myslet, že tohle místo je mrtvé, ale proč tedy zde bylo ohrožení?

Temnotu jako blesk protne výkřik strachu. Ani se nepodívám, jestli za mnou Noi letí a vyrazím po utichajícím křiku, to co uvidím, mi doslova zmrazí krev v žilách. Na zemi leží drobná postava a duše té postavy se jí drží, jinak vlaje ve vzduchu, pohlédnu víš a uvidím stvůru daleko hrozivější, než kdy byl stín.

Říkáme tomu požírač duší, čím víc duší sežere, tím je to větší a má větší hlad. Dokáže vyplenit i velkoměsta.

Zakleji a vrhnu po té hnusné věci saiven, na pohled neškodná zbraň trochu podobná bumerangu, jenže je ve tvaru půl měsíce a když se do něčeho zabodne, vystřelí tisíce jehliček, které pálí jako čert.

Podaří se mi ji zasáhnout přímo těsně pod místem, kudy saje do sebe duše. V duchu zanadávám, že tu nemám Sardona a jeho kosu, je to snad jediná zbraň, která ho dokáže rozpárat.

Stvůra zaječí a pustí duši, která se rychle schová do těla, vytáhnu meče a doufám, že to hnusné mostrum aspoň trochu nasekne, aby se duše, co jsou uvnitř, dostali ven.

Duše vydrží jen daný čas a pak jsou nenávratně pryč. Podaří se, ty zbraně soumraku zřejmě nebudou na škodu, usoudím, když se z těla uvolní asi třicet duší a zmizí, co nejdál od monstra., vzápětí se kolem mě prožene ohnivý vír, který se zaboří do obludného těla.

S šíleným řevem to zmizí.

Nechám ho, proti tomu sám nemám šanci. Místo toho se obrátím na postavu a poznám v něm kluka, který bydlí jen o pár domů dál, viděl jsem ho několikrát v okně, vždycky držel mourovatou kočku, rozhlídnu se a uvidím ji krčit se strachy kousek dál.

"Noi, vezmi tu kočku prosím tě, já vezmu jeho," pokynu k tělu, které vezmu do náruče.

Jen, co se ujistím, že poslechl, odnesu ho do svého domu, kde ho položím na postel a nechám ho, ať se vzpamatuje, bude to chvíli trvat. Kočku nechám u něj a zajdu do obýváku a dotykem zapnu komunikátor.

Teď se už rozsvítí jen tři paprsky.

"Ahoj modrovlásku, to jsme ti už chyběli? Dalo se to čekat, ta rána musela být dost bolestivá," vyprskne černovlasý a ti druzí dva se začnou taky smát. Povzdechnu si, mohl jsem si myslet, že jim budu dělat zábavu, i když je celkem chápu, při naší práci, si musíme dělat srandu ze všeho nebo bychom se brzy zbláznili.

"Dobře, mohli byste toho na chvíli nechat? Jak to vypadá s těmi problémy u vás?" přeruším je zostra, teď na to fakt nemám náladu.

"U mě to vypadá na upíra, nic co bych nezvládl," zvážní černovlasí. Tohle mu závidím.

"Tady na lidskou blbost," hlásí šedovlasý.

"Nevím skrývá se to v lesích, za boha to nemůžu chytnout," povzdechne si zelenovlásek.

"Mohli by vás postrádat?" zeptám se vážně.

"O co jde?" zbystří šedovlasý, podobné žádosti nejsou na denním pořádku.

"Mám tu požírače," informuji je.

"Hned jsme tam," oznámí mi zelenovlasý a odhlásí se. Oddechnu si a jdu se podívat na návštěvníka. Už je vzhůru, k sobě tiskne mourka a vyděšeně na mě zírá.

"Neboj se, neublížím ti, holka," usměji se na ni.

"Jak se jmenuješ?" zeptám se jí.

"Aven," odpoví mi vážně. Ztuhnu a podívám se na ni, nebo spíš na něho pečlivěji, fakt je to kluk.

"Promiň, Avene. Máš hlad?" zeptám se ho a v duchu si nadávám do dementů, že jsem si toho nevšimnul dřív.

"Ty jsi blb, když něco nevíš tak si to ověř, stačí kouknout mezi…" začne mudrcovat Noi, ve vteřině po něm letí bota a tak se radši se smíchem klidí do kuchyně.

Aven si skousne ret a kývne.

"I mourek," knikne potichu.

"Dám i mourkovi, jen bude chvíli trvat, než něco udělám, pak přijdi za mnou do kuchyně," usměji se a opustím místnost, tam už sedí všichni tři a dobře se baví, hlavní atrapou je Noi. Vztekle ho chytnu a strčím do myčky a začnu vařit. Po těch třech hodím varovný pohled, aby držely jazyk za zuby.

Během chvilky mám udělanou horu těstovin s čínou.

"Pojď dovnitř, těch se nemusíš bát," usměji se na Avena, který vykukuje za dveřmi. Nesměle vejde a zarazí se pohledem na jejich ramenou. Nevšímám si ho a kočce smíchám těstoviny s tuňákem, hned se na to vrhne.

"Kde máš ty draka?" zeptá se mě Aven. Překvapeně sebou trhnu a zůstanu na něho hledět, ostatní zrovna ta,

"Ty je vidíš?" zeptá se překvapeně zelenovlasí.

"Jo neměl bych?" zatváří se překvapeně tentokrát Aven.

"No ostatní je nevidí," vysvětlí mu šedovlasí.

"Stejně je to dost zvláštní," zatřese hlavou Noi, který vykoukne z myčky, pak se obrátí na mě.

"Můžu už vylézt? Mě se tam už nelíbí," upře na mě dračí očka.

"Ale jo," kývnu a všem nandám na talíře, o draky se nestarám, vždycky si něco uloví. Jíme v klidu.

"Aisone, mohl bys mi přidat?" obrátí se Aven přímo na mě. Všichni u stolu strneme a podíváme se na Avena. Tohle vážně…

"Jasně," usměji se mírně křečovitě a přidám mu. Přitom si všimnu, že těm třem přes oči přejede smutek.

"Asi bychom se s tou obludou měli vypořádat co nejdřív," ozve se šedovlasý s nádechem smutku.

"Začínám zvažovat, jestli by nebylo lepší nechat to na stínu, nevím, jestli si s tím dokážeme poradit," zamračí se zelenovlasý.

"Musíme to alespoň zkusit," odmítnu hodit flintu do žita.

"Jak myslíš," povzdechne si černovlasý. Potom začneme projednávat metody, které by mohli být užitečné a jen co se Aven nají, dám ho spát. Vím, že se mu tu nic nestane a vyrazíme, draci v normální velikosti vyrazí do vzduchu, aby nám hlásili pohyb monstra.

My začneme procházet domy, skoro všechny jsou prázdné, až na pár lidiček, kteří už jsou tak zesláblí hlady, že je jim jedno, co se s nimi stane. Je to úděsný pohled, nadávám si do všeho možného, že jsem si toho nevšimnul dřív, nevím, na co jsem myslel.

" Obávám se, že tu se toho moc nedá dělat," ozve se smutně šedovlasí a plácne mě po rameni, pak na mě kývne.

"Noi, prosím vezmi Avena s mourkem," požádám ho tiše a vytáhnu mlžnou světlici. Tohle je poprvé, co ji musíme použít. Noi tiše kývne a za chvíli se s nimi vrátí. Přemístíme se za hranice města a já vystřelím světlici, téměř okamžitě se objeví sedm dalších bojovníků, kolem nás se začne stahovat soumrak, který rychle propátrá město, v momentě, kdy dostaneme rozhodnutí se rozmístíme kolem města a postavíme barieru. Než se stvůra stačí vzpamatovat je uvnitř uvězněna, teprve teď se přestane přetvařovat. Zděsíme se, svým rozměrem doslova pohltí skoro celé město a tlačí na bariéru, musíme napnout všechny síly, abychom ji udrželi, uvnitř se začnou snášet šedé cáry, které začnou všechno požírat, nic jim neodolá, ať jde o železo, beton, stvůru nebo ještě živé lidi.

Vše rezonuje řevem bestie, která je rozežírána, je to úděsný pohled. Kolem mě se obtočí paže a Aven mi zaboří tvář do zad. Rád bych ho objal, ale nemůžu se přestat soustředit.

Nikde nesmí zůstat ani skulinka, nikde nesmí být bariera silnější ani tenčí. Trvá nekonečnou dobu než řev ustane. Pak další nekonečnou dobu než město zmizí úplně jako by tam nikdy neexistovalo. Uvnitř bariery je neporušený les, který tam předtím nebyl.

Spustím ruku a obrátím se k Avenovi, kterého obejmu, po tvářích se mi koulejí slzy. Je to k smíchu, dřív jsem dokázal bez mrknutí oka zabít i dítě, které bylo napadené démonem, a teď mě rozpláče tohle. Jediné co cítím, je prázdnota a znechucení nad sebou samým.

"To je v pořádku Aisone, ti lidé už byly mrtví, je dobře, že jste to zastavili, než ta stvůra zničila další město," usměje se na mě Aven. Nevyslovil to a přece cítím jeho lásku, cítím, že my dva prostě patříme k sobě.

Je to ironie, že zrovna teď mám chuť pokračovat ve svém poslání, i když vím, že už mezi ně nepatřím.

"Někdy to prostě jinak nejde. Nemůžeme jen vyhrávat, aby se z nás nestali namyšlenci, drž se Aisone," usměje se na mě jeden z těch sedmi bojovníků.

"Aisone, pojďte, odnesu vás domů," ozve se Noi. Mlčky kývnu a vysadím, Avena na draka, sám se vyšvihnu za něj.

"Doprovodíme vás," ozve se šedovlasý a vzápětí míříme k rodnému městu. Tentokrát se vítaní i loučení odehraje v smutnějším duchu než posledně, nikdo nemá náladu na špičkování. Ani si nedokážu představit, kdyby ta stvůra byla tady. Najednou si vzpomenu na nápis, který jsem jednou vyryl do hlíny. Nikdy bych nevěřil, že těch pár slov je tak pravdivých.