Angel of sin II

Vztekle kouknu na Dona, který se pochichtává v koutě, a mám tisíc chutí po něm něco hodit. Nakonec to vzdám, protože vím, že by z toho měl ještě větší srandu. Spíš mu něco provést, ale… hned mě to napadne. Vím, že zrovna dvakrát nemá rád kočky.

"Done, postarej se o tu kočku, já jdu spát, jestli něco provede tak to po ni budeš uklízet," podívám se na něj se zíváním. Potěší mě, když se na mě vyděšeně podívá, ale než stačí něco říct, jsem v pokoji a jdu do sprchy. Jen co z ní vylezu, zaslechnu v kuchyni humbuk. Otevru dveře a nestačím se divit. Don je obávaný drak, ale před kočkou zdrhá, jen co mu to nožky dovoluji a ona si přitom chce jen hrát.

"Donsai nic proti, ale jsi tisíckrát větší než to ubohé zvíře, které navíc nemá z lovení rozum. Můžeš mi říct, na co si tu hraješ?" zeptám se udiveně.

"Ona mě chce sežrat, podívej na ty tesáky," třese se mi v okamžiku na rameni. Skepticky se podívám na tříměsíční kotě.

" Aha," poznamenám.

"Ty jsi hrdina," vezmu onu kuličku do dlaně. "Je to ještě kotě, nic ti neudělá," vysvětluji mu.

"To jsem zvědavý, co řekneš, až z toho kotěte bude puma," odsekne a vyleze mi na hlavu.

"Ty si děláš srandu," vydechnu a začnu kotě pořádně prohlížet. Ve věku jsem se nespletl, to si jistý jsem, ale že bych se spletl v druhu? Kotě mi zaboří do prstu ostré zoubky.

"Hm možná máš pravdu," uznám a poodhrnu mu pysky, abych se podíval na zoubky, které jsou jen o chlup větší než u kotěte.

"Jak možná mám pravdu? Já mám pravdu," urazí se Don.

"No tak dobře, máš pravdu, ale víš, co to znamená pro tebe?" zeptám se ho pobaveně.

"Že se mám od něj držet co nejdál," usoudí logicky.

"Ne, že se s ním musíš spřátelit, ještě než vyroste," zklamu ho.

"Ty si ho chceš vážně vzít?" zeptá se mě Donsai.

"Máš snad jiné řešení, které ho ochrání proti tomuhle? Já ne, když už nic bude v bezpečí a já o něj nebudu mít strach," pronesu s pohledem z okna.

"Ale budeš roztržen mezi dva světy. Zvládneš to? Ne každý je stvořený pro takový život," pronese naprosto vážně Donsai a sleze mi z hlavy, sedne si naproti mě a naprosto vážně na mě kouká.

"Zvládnu to, kluci mi pomohou nevím, proč mám váhat," odpovím mu naprosto klidně, o tomhle jsem přesvědčení.

"To víš, že ti pomůžeme," objeví se v komunikátoru čtyři naprosto vážné obličeje.

"Díky kluci," usměji se na ně.

"Nevím, na co děkuješ, patříš k nám a on už taky," podívá se mi významně na ruku šedovlasý. Sleduji jeho pohled a vyjevené se podívám na stříbrný kroužek kolem pravého prsteníku.

"Aspoň z půlky, teď je to na něm," dodá šedovlasý.

"A vyřiď si to s tím Asmodeem, nedokážu se už koukat jak tě, kdykoliv, když se objeví v okruhu jednoho kilometru, svádí. I když je pravda, že pak máme o zábavu zaděláno," zachechtá se zelenovlasý a zmizí dřív, než po něm hodím něčím tvrdým. Ostatní ho se stejným smíchem následují. Vzhledem k tomu, že ráno to vypadá na klidný den, zajdu do pokoje a lehnu si ke svému skoro manželovi. Při té příležitosti si všimnu pár tenkých jizev od bití.

Lidi, co dokážou něco podobného udělat dítěti nebo skoro dítěti bych pověsil. Najednou se Daisuke zavrtí a v dalším momentě se ke mně tiskne. Rukou přejede po mém trupu až k mému klínu.

Zalapám po dechu, jsem si stoprocentně jistý, že v sobě démona nemá, ale Amadeus je schopný všeho, vylezu z postele a vrhnu se ke dveřím. Jen co je otevřu, mě zaskočí kotě, které se naježí a začne prskat směrem k posteli.

Pootočím hlavu, jen abych viděl jak Daisuke vyleze z postele a jde ke mně. Mám co dělat, abych odolal jeho svůdnému pohledu a vrtěním bokům, cítím, jak se v klíně napínám.

Skočím ke stolu a jedním stisknutím zapnu pročišťovač. Vynese to hned výsledky, na pár místech se objeví plameny a ozve příšerný řev. Na Daisukeho to, podle očekávaní, vliv nemá. Stále se ke mně blíží tím samým pohybem. Efekt je o to silnější, že na sobě nemá ani nitku, a jí vlastně taky ne. Popadnu aspoň ručník a přikryji si klín, je mi jasné, že se do mě bude soumrak navážet. Tohle byla školácká chyba.

Natáhnu se po vymítacích pilulkách a jdu k Daisukemu, hned se kolem mě ovine jako had. Nepozorovaně si dám do pusy pilulku a naruším její povrch, v okamžiku kdy se Daisuke zmocní mích úst, mu ji strčím dovnitř a donutím polknout. Okamžik se nic neděje a pak mi v náručí omdlí.

"Nedělej si z toho hlavu sluníčko, takových je tu víc," zamumlám na Daisukeho adresu a odnesu ho do pokoje, kde ho zachumlám do peřin.

"Za chviličku přijdu ano?" pohladím ho a ještě než odejdu vedle, si obléknu aspoň kalhoty.

Jen co vejdu do kuchyně, o nohy se mi otře kočka. To, že už je klidná mě částečně uklidní, to, že na druhé straně kuchyně stojí tří postavy v tmavých kápí, kolem kterých se obtáčí mlha, znepokojí. Připadám si jako školák, kterého nachytal učitel, když dělal lumpárnu.

Doteď si ten pocit pamatuji, zrovna jsem byl v nějaké republice, myslím, že se to jmenovalo Česká republika a mě nenapadlo nic chytřejšího, než popatlat veškeré kliky pěkně páchnoucím sýrem. Říkali mu tvarůžky. V celé škole zbývaly troje dveře, když mě nachytal učitel a dovlekl do ředitelny. Tenkrát to za mě žehlil příjemný muž, ale doma jsem skásl takové kázaní, že mě brněli uši měsíc. Donsai to vykvákl ostatním, ani nevím, kdy to stihnul, tak mě při návratu čekal aplaus, smích a křížový výslech.

"Za prvé vyjmenuj mi pět prvotních kroků bojovníka," pronese ten samí hlas trochu nasraně.

"Pokud si vzpomenu," zapátrám v paměti, zřetelně cítím, že všem zacuká obočí.

"Hm je to, po dopadu se ujistit, že nás nikdo neviděl, hned se obléct podle tamějších tradic, abychom, byly co nejmíň nápadní, okamžitě zamířit do našeho přechodného domova, zapnout čistič a zlokalizovat celé místo nebezpečí," vydoluji odněkud ze své paměti.

"Co jsi na těch jednoduchých pokynů nepochopil?" zeptá se hlas.

"Podle mě je to zbytečnost," pronesu klidně.

"Prosím? Myslím, že jsi už zjistil, že tady máš, co dělat s jedním ze sedmi," zavrčí hlas.

"Jo s Asmodeem a jen tak mezi námi, úchyl to sice je, ale doufám, že neškodný," odseknu. Donsai, který do teď dusil smích, jak mohl, teď vyprskl dočista a pokud mě neklame sluch, baví se i ti, kteří mají zapnutý komunikátor.

Mlžné postavy se sípavě nadechnou.

"Jak prosím? Myslím, že jsem špatně slyšel," pronese hlas vepředu, sotva už drží vztek na uzdě.

Začnu si klidně chystat čaj, teď už zaručeně neusnu. Ne ve tři ráno.

"Slyšeli jste naprosto správně. Několikrát jsme se s ním už sešli, pokaždé mě balil a jednou jsem ho objevil v posteli a to na centrále, která je podle vás nejbezpečnější místo. Musel jsem ho odtamtud vyhnat smetákem," třísknu hrnkem o linku.

"Ehm no, asi byla chybička v nastavení," zrozpačití mlžná postava. Odfrknu si, přesně tohle jsem čekal, že uslyším.

"Fajn, tak berte i tohle jako chybičku v nastavení, jestli můžu poradit tak Asmodea nejlépe zneškodníte tak, že mu dáte takového chlapa, který ho zaměstná na zbytek života a nejlépe v posteli tam se vyzná skvěle," zavrčím a zaliji čaj vodou. Pak se kouknu do ledničky a znovu ji zavřu, jdu do spíže, kde vytáhnu koláče a vše donesu na stůl.

"A nechtěl by ses toho ujmout ty? Vypadá to, že má na tebe slabost," nadhodí jedna postava s humorem, výsledek je, že Donsai, který se jakžtakž vzpamatoval ze záchvatu smíchu, do něj sletí zpátky s takovým elánem, že z linky spadne na zem. Moje reakce je taková, že v sekundě vyprsknu čaj, hrnek se mi roztříští na tisíc kousků, ještě se k tomu stačím opařit. Začnu nadávat jako špaček.

"Vy jste blbí, navedení, spadli jste ze stvolu, nebo vám jen tak zkratoval mozek? S tímhle na mě choďte, až budu mrtvola aspoň tisíc let a budu shnilá, pak si možná dám říct, ale teď ať někam táhne," zavrčím vztekle a začnu zametat střepy. Když je hotovo vztekle se podívám na Donsaie, který pro smích nemůže ani dýchat, nakonec ho taky hodím do koše a zaklapnu víko.

"Tak se chová k týmovým partnerům?" zavrčí Donsai, který se vyhrabe z koše.

"Týmovým ne, ale posměváčkům jo," odvětím klidně a v mžiku vyčaruji štít proti ohni, který na mě vychrlí, znám ho už moc dlouho než, aby mě něco od něj překvapilo. Vezmu si další hrnek a udělám si nový čaj.

"No na dnešek máte jídla dost a od zítřka budeme počítat i s ním. Jestli můžu požádat, nedělej žádné průšvihy," napomene mě první mlžná postava a všichni zmizí.

Povzdechnu si a podívám se komunikátoru, kde se znovu objeví ti čtyři a jen tak pro zajímavost polomrtvý smíchy.

"Jak to tak vypadá tak jste velice pobavení, jen by mně zajímalo, co je tu k smíchu," zeptám se nevraživě.

"To neřeš, před chvíli nás kontaktoval Zirad, vypadá to, že krátkovlasý zjistil, že Asmod má slabost pro rudovlasý," vydoluje ze sebe modrovlasý.

"Jak se mu vede?" zeptám se s úsměvem, abych řekl pravdu, ten rarach mě chybí.

"Dobře, a trochu špehuje pro soumrak, vypadá to, že objevil novou dovednost. Umí si poradit s těma mašinkami, co jim říkají počítače a to obdivuhodně. Vydoluje z nich informace, i které neexistují," rozplývá se modrovlasý nad bratrem.

"Tak ať mi to sem odfaxuje, potřebuji vědět jak ho zničit," zavrčím na spolubojovníky.

"No po pravdě je to ten způsob, jaký jsi navrhl ty. A existuje jen jediný, no dejme tomu, člověk, který ho skutečně zkrotí, posílám ti papíry," komunikátor zabliká a z něj vyjedou papíry s vyjetým textem. Tohle je šikovnější než ty pergameny, s nimi jsme museli čekat celý den, než je sežvýká, spojí a vyplivne k vám.

"Argasus? Co je to zatraceně za jméno? Není jediný, kdo má divné jméno, že Toisai?" obrátí se na svého šedého draka s průzračně ledovou modří na bříšku. Toi se na něj jen podívá a obrátí oči v sloup, rozumí si beze slov.

"Aspoň nějaké má," povzdechne si zelenovlasý.

"Myslel jsem, že jste se už s tím smířili," ozve se černovlasý, který dosud mlčel. Jeho drak je černý s temně fialovým bříškem.

"Jde si vůbec na něco podobného zvyknout?" položí filozofickou otázku zelenovlasý.

"To záleží na úhlu pohledu, kde ho mám hledat?" začnu pátrat po podrobnostech.

"Souhvězdí Orion? Pěkně daleká štreka," zamračím se a přemýšlím, co bude s Daisukem.

"Jestli chceš, na pár dní bych se tam mohl otočit, u mě je to ve fázi klidu a docela se nudím," nabídne mi modrovlasý.

Znovu se podívám na fotku toho muže a cítím, jak mi po zádech přejde mráz. Je vysoký svalnatý, černé havraní, rovné vlasy mu spadají po pás a oči mu doslova svítí jako lucerny. Jo ten ho dokáže zkrotit.

"Jestli budeš tak hodný, vezmu tě za slovo," pousměji se.

"Dobře, domluv si to se soumrakem a dej mi vědět, kdy mě budeš potřebovat, jinak zatím," usměje se na mě a zmizí, stejně jako ostatní. Sednu si a konečně se nasnídám. Měl bych se připravit do školy, ale upřímně řečeno kašlu na ni. Místo toho si dojím snídani a po tom, co vyvenčím malou pumu, přejdu do ložnice, svléknu se a lehnu si k svému skoro manželovi, abych za chvíli upadl do snů.

O pár hodin později mě probudí šílený výkřik. Zvyklí z minulých bojů se ani nerozhlédnu, po paměti nahmátnu kosu a s bojovým výkřikem vyskočím z postele. Zbytečně. Kromě mě a Daisukeho, pokud nepočítám zvířata, tu nikdo není.

"Co se děje Daisuke?" zeptám se ho a odložím zbraň.

"Já, ty, my jsme…" valí na mě svoje oči. Rozhodnu se ho napínat.

"Co bys řekl?" zeptám se ho a sednu si na postel.

"Promiň, že jsem tě včera otravoval, ale fakt nevím kam jít. Prosím tě, mohl bys mně tu nechat, vím, že nemám peníze, ale když…" odmlčí se a sklopí hlavu. Pochopím i beze slov, když už klesl tak nízko nemá kam klesnout níž.

"Můžeš tu zůstat, ale jako můj manžel," odpovím mu a v zápětí si nadávám do debilů, že jsem mu nedal na vybranou. Daisuke chvíli přemýšlí a nakonec kývne.

"Souhlasím," špitne s jemným ruměncem.

"Víš, svým způsobem jsem rád, že jsi to byl právě ty, koho jsem měl jako prvního," zašeptá. Už ho nemůžu dál klamat.

"Včera nic nebylo, usnul jsi dřív, než jsme se k tomu vůbec mohli dostat," usměji se na něho.

"Ty sis mě nevzal?" překvapeně.

"Jsem snad zvíře, abych si tě vzal, když spíš?" zamračím se na něho.

"Ale já teď nespím," namítne tiše.

"A vážně to chceš?" zeptám se ho, místo odpovědi se přisune ke mně a váhavě mě políbí. Na polibek mu odpovím a jemným tlakem ho donutím otevřít ústa, do kterých vklouznu jazykem. Po chvíli se od něj odtrhnu a sklouznu rty na krk. Zasténá a přitiskne se ke mně.

Jen tak lehce mu promnu vzrušené bradavky a dostanu z něj další sten. A když jednu vtáhnu do úst, vykřikne rozkoší.

"P-p-prosím," zasténá a prohne se ke mně.

"O co prosíš?" zašeptám a pomalu se polibky přemisťuji na citlivé bříško, přičemž mu po kůži zlehka přejedu zuby. Z hrdla se mu vydere přidušený sten se vzlykem.

"Vezmi si mě," zažadoní. Nepovolím, je toho tolik, co mu chci ukázat. Přejedu mu po délce vzrušeného penisu jazykem. To už nevydrží a vystříkne. Jeho už tak růžová tvář nabere ještě tmavší odstín, zvlášť když z něj jeho vzrušení začnu slízávat.

Je nádherný, tak nádherný, že nepotřebuji ani simulaci, abych byl vzrušený. Znovu vezmu jeho penis do úst a s rozkoší poslouchám jeho sténání.

Lehnu si mezi jeho nohy a natáhnu se, abych ho políbil, najednou ucítím, jak vezme jednou rukou můj penis do ruky a nasměruje ho na svou dirku, než se vzpamatuji, přirazí prudce ke mně, čímž do něj naráz vklouznu. Z jeho očí se mu začnou valit slzy.

"Ty hlupáku, to jsi nemohl počkat? Zbytečně tě to bolelo," povzdechnu si a polibky a dotyky se snažím napravit škodu, kterou napáchal svou nedočkavostí. Pomalu se uklidní, a když se posléze zkusím pohnout, stenáním mi dá najevo, že se mu to líbí. Nic už nebrání mým přírazům a společnému vyvrcholení, po kterém se mi, s tichým Saidone, schoulí do náruče. V první vteřině jsem si myslel, že špatně slyším a pak to pustím z hlavy.

Nestačím nás ani přikrýt, když do místnosti vtrhne horda buranů.

"Vidíte a pak, že to není kurva," zařve jeden starší chlap. Daisuke se mi strachem schoulí v náručí.

"Vypadněte, promluvíme si vedle," rozkážu autorativním hlasem. Udělají to bez řečí a já vstanu.

"Já nechci domů," zaskučí Daisuke.

"Neboj, nepůjdeš," uklidním ho a obleču se. Tady někoho zabiju, první půjde ta horda a pak půjdou ti, kteří vybrali tuhle boudu.

Jen, co vyjdu ze dveří, snese se na mě snůška nadávek.

"Prý jste mu svedl syna," podívá se na mě farář, v téhle komunitě má nejspíš hlavní slovo. Vypadá jako by mu to bylo hodně trapné, což nejspíš je.

"Popravdě svedl on mě, ale až po tom, co ho ten… vyhodil z domu, protože mu nezaplatil za ubytování a za jídlo," odpovím klidně.

"To je lež!" zaječí jeho otec. Zabodnu svůj pohled do jeho.

"Řekni pravdu," nařídím mu rozhodně. V momentě začne zpívat jinou písničku. Je mi z něj zle, jestli mám chránit i takové, radši se nechám zabít věčností. Nejenže po něm chtěl peníze za nájem a jídlo, ale také ho mlátil a několikrát se ho pokusil zneužít.

"Postaráte se o toho chlapce?" zeptá se tiše kněz. S nekonečným smutkem v hlase i tváří.

"Ano postarám, máte mé slovo," podívám se mu zpříma do očí. Kývne a odchází, nedá mi to.

"Otče, vím jak toho démona zkrotit, ale musím někoho najít, než přijdu, postará se o klid vesnice a Daisukeho můj bratr," prozradím mu s úsměvem.

"Bůh vám, žehnej bojovníku," usměje se a s, o poznání, lehčím krokem vyjde z domu, aby napravil svou ovečku nebo ji spíš posadil do vězení, pousměji se a stočím vzteklý pohled do rohu.

Jedna z mlžných postav se nadechne.

"Zkuste říct, chybička se vloudila a rozpářu vás jek kuchanou rybu," zavrčím. Postava neřekne ani hlásku.

"Za jak dlouho mě dokážete dostat do souhvězdí Orion?" vyštěknu.

"Hned," odpoví mi postava. Přejdu ke komunikátoru a dotekem ho zprovozním. Jak jsem si myslel, špehovali mě, doslova se jim koulejí slzy smíchu po tváři. Natáhnu ruku skrz komunikátor a přetáhnu modrovlasého k sobě. Když se po hodině a půl jakž tak uklidní, souhlasí, že tu zůstane.

"Ty jdeš pryč?" ozve se za mnou vyděšený hlas.

"Daisuke, musím pro jednu příšeru, aby zkrotila ten hnus nahoře, vrátím se, jak nejrychleji to půjde," pohladím ho po tváři.

"Dobře, počkám tu na tebe, dej na sebe pozor a ty na něho dohlédni," pohladí dráčka pod krkem a jde si znovu lehnout. Chvíli se za ním dívám a nakonec se usměji.

Vejdu do pokoje a rozloučím se s ním polibkem.

"Neboj, dám," zašeptám a s kosou v ruce vyjdu do hlavní místnosti. Postavím se na volné místo a tři mlžné postavy mě obstoupí, než se stačím vzpamatovat, v prudkém modrém světle, cestuji na Orion.