Shadow III

Zelenovlasý uzdraví učitele, jako jediný z nás ovládá trochu léčivé magie. O naše rány se nezajímáme, víme, že se zahojí sami. Zato Juno, z mých, šílí.

"Prosím tě, Juno, říkám ti, že jsem v pořádku, nepotřebuji ošetřit," vysvětluji mu snad po sté.

"Sklapni a drž, to že se tvoji bratři chovají jako blbci, neznamená, že se tak musíš chovat i ty," setře mě, Juno a dál se věnuje mělké ráně na rameni. Ostatní rány už jsou dávno pryč.

Šedovlasí takřka vyprskne smíchy, ale ani nehne prstem, aby mu to vysvětlil. Probodnu ho pohledem, jako v odpověď pokrčí rameny na znamení, ať si to vyřídím sám. Všichni už jsou bez ran a královsky se baví.

"Juno…" pokusím se znovu.

"Ticho a ukaž mi tu ránu na prsou," zavrčí. Obrátím oči v sloup.

"Je to…" začnu opět, zbytečně.

"Říkám ticho," zamračí se na mě a obrátí mě k sobě. Bezradně rozhodím rukama. Juno, zůstane hledět na moji hruď.

"Kde-kde je ta rána?" vyvalí oči.

"Já ti to říkal. Odjakživa se naše rány hojí, je jedno, jak moc jsme zraněni. Něco o tom může říct, Rudovlasý, jedna z bestií ho doslova roztrhala na kousky," vysvětlím mu konečně bez přerušení. Viditelně posmutní a začne vše skládat do lékárničky, kterou schová. Potom se tiše vytratí z kuchyně, kde jsme všichni. S povzdechnutím se zvednu a jdu za ním, najdu ho, jak sedí na okně, jako uzlíček neštěstí.

Přijdu k němu, políbím ho na krk a obejmu ho kolem ramen.

"Děkuji ti, zlatíčko," zašeptám tiše.

"Za co? Jen jsem ze sebe udělal blbce," odsekne mi trpce.

"Náhodou, všichni mi záviděli. Jen nejsme na podobné ohledy zvyklí. Celé staletí, nás nechali všichni, abychom zničili nestvůru a odešli. Nikdo se nikdy nestaral, co s námi je. Ty ses staral, za to ti děkuji," vysvětlím mu s jemným úsměvem.

"Nemáš za co, udělal jsem to rád," obejme mě kolem krku a přitiskne mě k sobě.

"Prosím, dej na sebe pozor," zašeptá mi do ucha a já na krku ucítím slzy. Je neskutečné, jak se mi za tak krátkou dobu vedral do srdce.

"Dám miláčku, přece se nenechám zabít, když jsem tě našel," zašeptám mu do ucha. Oba víme to, co jsem se bál vyslovit, že ho nakonec stejně ztratím. Neuvěřitelně mě rozbolí srdce, o kterém jsem byl přesvědčen, že už ho dávno nemám.

"Krátkovlasý, je čas," ozve se tiše bratr. Krátce kývnu a naposledy ho políbím.

"Tenhle dům je tvůj miláčku, udělej si s ním, co uznáš za vhodné. Pamatuj, že tě miluji," zvednu mu bradu a políbím ho.

"Také tě miluji, dávno máš mé srdce," oplatí mi polibek, pustí mě a s bolestí v očích sleduje můj odchod.

Mám pocit, že se má osobnost trhá na kusy.

Vezmu si zbraň a ve dveřích se naposledy ohlédnu. Jeho zraněný pohled mi zabodne nůž do srdce.

"Krásní jako hřích. Ta věta má pravdu Hříchu," ozve se Jun staženým hlasem. Usměji se. Jestli je tohle pravda, která se říká o nás, co říci o ně

Bez ohlédnutí vyjdu z domu. Nevím, jestli bych dokázal odejít, kdybych se ohlédnul zpátky.

Systematicky prohledáváme okolí a výsledky nulové. Zakleji, vlastně v posledních hodinách neděláme nic jiného.

"Kruci, má někdo nějaký nápad?" zakleje šedovlasý.

Namáhám mozkové buňky seč můžu. Pak na něco přijdu.

"Zastavit!" zavelím. Zastavíme se na celkem rovné ploše a všichni se na mě podívají. Vytasím se s mapou, kterou rozložím na magickém stole. Díky za magii.

"Co s mapou?" zeptá se červnovlasý.

"Jen jsem přemýšlel, jak taková stvůra přemýšlí," odpovím a přičaruji značky útoků.

"Neříkej, že něco takového umíš?" podívá se na mě bratr ironicky. Nevšímám si ho, za tohle ho potrestám později.

"Podívejte se na to. Podle téhle mapy je největší pravděpodobnost útoku v parku a na temných místech, ale podívejte, je to naopak. Útoky se uskutečňuji hlavně v ulicích a v tam, kde je hodně lidí. To, že je to ve stínu si toho málokdo všimne. Podle mě je tohle pouze místo nálezu, protože tam jsou lidi v bezpečí, i když si tam hrají děti a dospělí tam hodí běžně i v noci, sám jsem to skrytě pozoroval," ukazuji jednotlivé body.

"Pro tuhle teorii hovoří i to, že se všichni našli na kraji parku, ne dál, než pět metrů," zamručí zelenovlásek zamyšleně.

"Jestli je tahle teorie správná a ta bestie, přemýšlí, jak naznačuješ, tak svůj ukryt bude mít tam, kde je buď málo útoků, nebo žádný," zabodne rusovlasý prst do jednoho objektu. Jedná se o starý, dávno nepoužívaný hangár.

"Jestli to nebude ztráta času," zabručí šedovlasý.

"Času teď jsme ztratili spoustu a těch pár minut, nás nezabije," namítne bratr. S tím souhlasí všichni a tak se všichni rozběhneme k hangáru. Zastavíme se na protější střeše.

"Něco se tam hýbe," ozve se šedovlasý a ve tmě se zablýskne něco bílého.

"Myslím, že jsme to našli. Chci ho vyřídit sám," ozvu se klidně.

"Dobře, máš na to právo, kdyby něco, přijdeme," souhlasí šedovlasý. Bratr se zamračí, ale nesnaží se protestovat. Tohle je můj boj.

Dovnitř skočím rozbitým oknem a čepele stejně jako oči zazáří rudě. Vrhnu se na překvapenou bestii a podaří se mi proniknout přímo do zranitelných částí. Jedním sekem ji hluboce zraním. Zdá se, že ji probudí bolest. Zařve a začne se bránit, seká ostnatými chapadly, co se dá. Dostanu nečekaného spojence, některé útoky začnou blokovat hladká chapadla. Prostorem se nese, neustálý bolestný řev bestie.

Už jsou pryč snad věčnost, když se vzpamatuji a seskočím z parapetu okna. Vyběhnu z domu, přemýšlejíc, kde můžou být. Z toho mě vytrhne řev, který neustává, jde od starého hangáru. Bez rozmyšlení se rozběhnu tím směrem, nesmím ho ztratit.

Jsem skoro u hangáru, když si všimnu osamocené postavy, která bojuje s nestvůrou. Čepele meče i oči žnou rudě.

Chvíli strnule stojím, než mi dojde, že se dívám na toho, koho miluji. S křikem se tam rozběhnu, když mě něco popadne a zvedne na střechu.

"Tohle je jeho boj, jen bys překážel," ozve se hlas, kterému nejspíš patří i paže, která mi brání mu jít pomoct. Je příliš pevná a tak mi nezbývá nic jiného, než pozorovat souboj. Zahlédnu, jak se jeden z ostnů zaboří do obličeje a když se od něj znovu odpojí je na trnu nabodnuté oko, udělá se mi špatně.

Ozve se další řev tentokrát vedle nás, což mě donutí obrátit hlavu a nevěřícně sleduji, jak dráček, o kterém jsem myslel, že větší nebude, roste do neuvěřitelných rozměrů a se vzteklím řevem, se vrhá na hangár. Doslova rozerve jeho střechu a začne chrlit oheň na bestii.

Ten moment si slunce vybere, aby vyšlo z rozedraných mraků přímo nad hangár. Jeho slabé paprsky začne rozkládat stín. Bojovník naposledy zaboří meč do černě svítícího místa. Z bestie se ozve zachroptění a ochabne. Vidím hladká chapadla, která se urychleně stahují z dosahu slunce a zmenšují se ve stínu stromů.

Dva bojovníci seskočí ze střechy a vytáhnou zmrzačené tělo mimo hangár, který zapálí Razid, pak se drak skrčí vedle svého pána. Bojovníci položí jeho tělo na jeho hřbet a ustoupí.

Můžu si tak jeho prohlédnout. Nejen, že je bez oka, ale dočista mu chybí levá ruka a v hrudi má tak hluboké a otevřené rány, že mu vidím vnitřnosti. Začnou se mi do očí valit slzy, tohle nemůže přežít!

Drak se na mě podívá a mohutným odrazem se dostane do vzduchu, kde roztáhne křídla, vzápětí zmizí v portálu, který se za nimi zavře.

"Neboj, tohle zranění není pro nás tak vážné, jak se na první pohled zdá. Za měsíc, nejpozději za dva bude v pořádku i s rukou," usměje se na mě kluk, který má jeho vlasy.

Zavrtím hlavou, nevěřím tomu. Kluk mi naposledy sevře rameno a zmizí stejně jako ostatní.

Od posledních událostí, které si nikdo nepamatuje, uběhli bezmála tři měsíce. Tři měsíce čekání, na sebemenší zprávu, že je v pořádku. Nastěhoval jsem se do jeho domu, bez ohledu na to, že mě od toho rozhodnutí všichni zrazovali.

Především otec, který tím přišel o hračku, do které si kopnul, když měl vztek. Nouzí jsem netrpěl, všechno co jsem potřeboval, jsem měl, včetně peněz, které se objevili vždy prvního na stole. Chyběl mi jen on.

"Juno, je tu nový kluk, zdá se mi, že jsem ho už viděl, ale za boha si nedokážu vzpomenout, kdy a kde," přiletí ke mně zmatený spolužák, že se musím usmát.

"A jak se ten zázrak jmenuje?" zeptám se ho pobaveně. Odpoví mi hlas, při kterém mě zamrazí a učebnice, které jsem zrovna vytáhnul ze skříňky, mi z ruky vypadnou a spadnou na zem.

"Říkejte mi Sin," první věta, kterou pronesl, když se představoval třídě.

Nevěřícně se obrátím za hlasem. Stojí tam, bez zranění a s levou rukou. Krátké vlasy stejně divoké jako vždycky se mu kroutí kolem hlavy a na rameni mu sedí Razit. Jediné, co připomíná boj, je páska přes pravé oko.

Nechám učebnice učebnicemi a rozběhnu se mu naproti. K šoku všech se mu pověsím na krk a dám mu pusu, kterou mi hned oplatí.

"Miluji tě, Zirade," zašeptám mu do ucha. Ucítím podivné teplo. Trochu se od něj odtrhnu a podívám se na něj. Vypadá stejně a přece jinak, páska z nejasných důvodu zmizela a místo červených očí na mě překvapeně koukají teple hnědé oči naplněné něžností.

"Dokázal jsi to, Juno. Řekl jsi mé jméno," zašeptají jeho rty překvapeně.

"Zůstaneš už se mnou?" zeptám se ho tiše.

"Zůstanu miláčku, už není moc, která by nás mohla rozdělit," pohladí mě po tváři.

"A já zůstanu s vámi, přece jen k tobě patřím Zirade," zašveholí Razit.

"No tě bůh s tebou si užijeme," povzdechne si Zirad a od stěn školy se odrazí můj smích. Kolik lidí se může pochlubit, že má za domácího mazlíčka draka?

Pětice můžu, kteří stojí na střeše protějšího domu tak, že mají dokonalí výhled do prosklené chodby školy, zírá trošku ohromeně na bývalého bojového partnera.

"Tak už je nás pět," povzdechne si šedovlasý.

"Zirad, krásné jméno," poznamená rusovlasý.

"Ano, to je," usměje se modrovlásek.

"Kdo by věřil, že bude první, kdo najde lásku," usměje se černovlasý.

"Hodně štěstí, Zirade," popřeje za všechny zelenovlasý.

Všichni se usmějí a zmizí, už nespatří trochu smutný úsměv Zirada a jeho tiché přání.

"Hodně štěstí, kluci. Najděte svou lásku, co nejdřív."