Odpuštění

Odpuštění

Probudí mě lehké praskání polen, tedy si to myslím do doby než si uvědomím, že to pochrupuje Nero u krbu, kde je stulený. Zavrtím se a na nose mi přistane lehký polibek. Chtě nechtě se musím pousmát.

"Dobré odpoledne, Dráčku," ozve se Kaiův hlas.

"To je teprve poledne?" pozvednu obočí a protáhnu se tak, že chytnu Kaie za krkem.

"Jsou tři odpoledne, kde jste proboha byli? Přišli jsme z dalšího ročního nákupu, spíš dvouročního a ty jsi řezal dřevo stejně jako Nero. I oběd jste zaspali," zachichotá se Kai.

"No šli jsme kolem řeky a nějak jsme se dostali až do sousední vesnice, tak jsme usoudili, že bychom se mohli vrátit. Jenže jsme se cestou ztratili a než jsme zjistili, že naše město vlastně obcházíme, dorazili jsme do další, kde nás navedli správně a domů jsme se vrátili asi v jedenáct hodin. Boleli mně nohy, tak jsem se natáhnul a jaksi nedopatřením jsem usnul," zívnu. Podotýkám, že s Nerem jsem šel v pět ráno, protože se mi nechtělo spát.

"Ani se nedivím," zasměje se Kai.

"Máš hlad?" zeptá se mě Kai.

"Hm, ale nevadí, oběd přišel sám," usměji se. Pak si sednu a než se stačí nadát, držím ho kolem krku a lehce ho koušu.

"Ale no tak, já na jídlo nejsem," odtáhne mě na délku paže.

"Jenže ty mě chutnáš," bráním se.

"Ty mě taky, ale to neznamená, že ti ohryžu nohu. Jen pojď hezky do kuchyně, je zapečená ryba," vytáhne mě na nohy a strká mě před sebou.

"Jé venku sněží!" všimnu si bílé nadílky, která je nečekaná.

"V prosinci přece nebudou padat trakaře," obrátí oči v sloup Kai. A po tom, co mě usadí na židli, přede mě položí ohřátý oběd, do kterého se pustím.

"Víš, že za dvanáct dní jsou vánoce?" pousměje se Kai. V klidu dojím a opřu se o židli.

"Co tím chce básník říct?" pozvednu lehce obočí. Jestli s tím zase začne, tak se neznám. Od té doby, co v březnu přišla máma a s nepořízenou odešla, při té příležitosti jsem se seznámil s budoucím otčímem a s tím, že budu mít nevlastního sourozence, se nás snaží s mámou usmířit, tedy mě s ní.

V dubnu, kdy si toho blbce brala, jsem jí odmítl jít na svatbu a cukroví, co mi poslala, jsem vyhodil do koše bez dotknutí. Kdykoliv jsem ji jen zahlídl, ať to bylo v cukrárně, na ulici či kdekoliv jinde, jsem se otočil na patě a odešel pryč. Když na mě čekala u školy, buď jsem zůstával ve škole, dokud to nevzdala nebo jsem šel zadním vchodem a přes plot.

Kai se s mou mámou setkal chvíli po tom setkání v březnu a od té doby na mě naléhal, abych ji dal šanci. Odmítl jsem to. Odmítl jsem veškeré setkání nebo kontakty, kdykoliv mi zavolala, položil jsem to. Ublížila mi až moc na to, abych ji jen tak odpustil. Bohužel pro mě, to nevzdává.

V dubnu po svatbě jsem měl s Kaiem první hádku a taky dost šílenou. Došlo to tak daleko, že jsem týden spal u Adriána, který se po náročné operaci plně zotavil a dokonce začal s kendem. Do kroužku mě nakonec dotáhnul také.

"Tím, chci říct, že by sis se svou mámou měl promluvit. Hrozně ji to ubíjí," vypálí přímo Kai.

"Už s tím zase začínáš?" zeptám se ho ledově.

"Jo a taky začínat budu, dokud si neuvědomíš, že se chováš jako malý trucovitý spratek!" setře mě Kai klidně, což je pro mě horší než kdyby řval. Stále u nich bydlím, na tom se nic nezměnilo, u nich jsem našel domov, který jsem nikdy neměl.

"To by mě zajímalo, proč s takovým trucovitým spratkem chodíš," zaječím na něho, předkloněný nad jídelní deskou. Kai se nakloní stejně jako já.

"Protože jsi můj trucovitý spratek," usměje se a políbí mně. S povzdechem se svalím do židle. Jen takový blb jako je Kai, vysloví urážku tak, že to každý bere jako velkou poklonu a ztratí argumenty.

"Víš, že máš sestřičku? Jmenuje se Daisy," převálcuje mě další zprávou, dokonce mi i oznámí, jak je stará a kolik vážila. Se zaúpěním vyletím z kuchyně s tím, že si musím provětrat hlavu a zavolám Nera. Ten nadšeně přiběhne, ale jakmile vidí, v jakém jsem rozpoložení, zděšeně se mu postaví chlupy na hřbetě a je ten tam. Nechápavě se za ním podívám, zatímco Kai za mnou se složí smíchy.

"Hahaha moc k smíchu," setřu Kaie a vyrazím do schodů, samotnému se mi ven nechce. Sednu k počítači a zběsile buším do kláves. Za pár hodin se s rozkoší protáhnu a podívám se na poslední díl mangy a tři povídky na blog. Jsem s prací spokojený.

"Ty jsi šílený spisovatel," pousměje se Kai a než se nadám, jsem na něm.

"O nic šílenější než ty," usměji se a vklouznu mu rukou pod triko.

"Tak, to by mělo být v pořádku ne?" usměje se Kai, přetočí mě pod sebe a začne mě líbat. Hladově mu polibky oplácím a nechám se po chvíli svléknout, trochu se zamračím, když zjistím, že je oblečený a začnu ho svlékat.

"Já bych rád k betlému...," začne na schodech krákorat Adriánův falešný hlas. Milenecké opojení je to tam. Rychle se podívám po kalhotách a natáhnu si je jen tak na nahé tělo. Zbytek oblečení strčím ledabyle do skříně.

"Připomeň mi, že mám tomu magorovi zlomit obě nohy a vaz k tomu," zavrčí frustrovaně Kai. Nad jeho výrazem se musím zasmát.

"Hola hej, kdo chce se mnou stavět vánočního sněhuláka... e přišel jsem v nehodnou chvíli?" zarazí se Adrián, když nás spatří do půl těla nahé a Kaiův vražedný výraz.

"Přišel, vánoce jsou až dvanáct dní," vyderu ze sebe mezi smíchem.

"E opravdu? Tak já přijdu o chvíli později... o delší chvíli... no tak se uvidíme zítra... nebo radši až za měsíc, kdy spolu os... ne to je špatný nápad, vy mě zavoláte, že ano?!" couvá Adrián ven se zděšeným výrazem a očima přilepenýma na Kaie, který ho svým pohledem doslova tlačí z pokoje. Smířlivě Kaie políbím a táhnu ho dolů, vysmykne se mi a jde nabručeně do koupelny. Chudáček, v noci mu to musím vynahradit. Pak seběhnu dolů.

"Adri, jestli chvíli počkáš, tak se obleču a půjdeme na toho sněhuláka," usměji se na kamaráda, nemůžu ho nechat na holičkách, když on mi tak pomohl.

"Dobře, už jsi tady?" vesele se na mě podívá. Ten zmetek si z toho nic nedělá! Odběhnu nahoru a teple se obleču. Pak mi to nedá a zabouchám na dveře koupelny.

"Kai, žiješ?" zeptám se, když se nic neozve, otevřu dveře a vrhnu se dovnitř. Kai sedí před sprchou a zpitoměle se rozhlíží.

"Kai?" leknu se a přiskočím k němu, to ho nejspíš vzpamatuje.

"Nechoď sem, je tu plno střepů," zarazí mě a opatrně vstane. Na nic nečekám a rozběhnu se pro Saie, který se hned rozběhne nahoru i s lékárničkou.

"Co se mu stalo?" zeptám se zděšeně.

"Nic, jen jsem si zapomněl vzít ráno prášek," povzdechne si Kai. Nechápavě pozvednu obočí.

"Občas mívá výkyvy tlaku, není to nic vážného, ale musí brát prášky, aby k tomu nedocházelo. Většinou se mu to děje, když si nevezme tři," vysvětlí Sai, trochu zlomyslně.

"Nechápu, že jsi mi to neřekl!" uhodím na Kaie.

"Nebylo co, zvládám to..." začne se obhajovat Kai.

"To vidím, jak to zvládáš. Jak často je musí brát?" obrátím se na Saie.

"Jeden denně, nejlíp ráno," usměje se na mě Sai.

"Kde je má?" zeptám se klidně. Sai mrkne ke koupelnové skříňce. Přejdu k ní a během chvilky najdu prášky, nejsou moc silné. Dojdu pro něco na zapití, pak mu to podám i s práškem, když se pokusí protestovat, tak do něj prášek prostě nacpu do krku.

"Tak půjdeme na tu koulovačku?" usměje se na mě.

"Ne, ty půjdeš do postele a já na koulovačku a můžeš se pokusit vstát," zamračím se na něho.

"A co když se pokusím?" pozvedne Kai obočí.

"Odstěhuji se do svého starého pokojíčku a budu ti říkat bratříčku," ušklíbnu se na Kaie, který okamžitě zvadne.

"Tak jdeme do postele a opovaž se to ještě jednou vynechat a bude u nás rozvod," hodím ho do postele.

"To není fér," zafňuká Kai.

"Život není fér miláčku," pošlu mu od dveří vzdušnou pusu a odejdu. Celý zbytek odpoledne blbneme s Adriánem a nakonec postavíme sněhuláka, sníh nám krásně vyšel, protože padal hodně hustě. V sedm se celý vyzmrzaný dostavím do kuchyně. Kai sedí u stolu a kouká se jak kaktus.

"Dobrý večer ve spolek," pozdravím vesele a dám Kaiovi pusu. Uraženě se na mě podívá a odmítne odpovědět.

"Až se odrazíš, tak mi dej vědět," mrknu na něj a vesele se bavím s jeho rodiči. Během večera si všimnu, že se baví jen se svojí mámou. Nechám ho být, ať se vyfňuká. Dojíme, pomůžu Alison s nádobím a vyrazím do pokoje, zjistím, že je prázdný, tak seberu pyžamo a jdu do koupelny. Je otevřená a Kai si hoví ve vaně, svléknu se a vlezu si za ním.

"Ještě pořád uražený?" podívám se na Kaie.  Jen se na mě podívá a kývne.

"Dobře, tak po tobě budu chtít jen jednu odpověď, proč jsi mi o tom k čertu neřekl?" probodnu ho očima.

"Myslel jsem, že mě nebudeš chtít, když jsem nemocný," odpoví tiše Kai.

"Tak, teď nevím, jestli se nemám urazit já! To si myslíš, že jsem tak povrchní, imbecile?!" zaječím na něho a vstanu. Chci vylézt z vany, když mě podjede noha a já spadnu přímo na Kaie.

"Promiň, měl jsem vědět, že by ti to nevadilo. Odpustíš mi?" zašeptá mi do ucha. Jen našpulím rty a mlčím, vážně se mě to dotklo.

"Ryuu, každý dělá chyby, tohle byla ta má," domlouvá mi Kai. Beze slova se vykroutím z jeho náručí a sáhnu pro mýdlo, které mi najednou zmizí z dlaně. Otočím hlavu se stále našpulenou pusou. Kai mě pohladí a dostanu pusu. To si vážně myslí, že tohle pomůže, abych mu odpustil? Začne se mě jemně dotýkat a já pomalu, ale jistě začnu tát. Zmetek, ten ví jak na mě! Otočím se směrem k němu a sednu si mu obkročmo na jeho nohy.

"Zmetku, ještě jednou tohle někdy řekneš a udělám z tebe ropuchy do školky," zavrčím a zmocním se jeho úst. Pak mu začnu odpovídat na doteky a najednou ucítím, že se probudí jeho penis. Zvědavě sáhnu za mě a pohladím ho po celé délce.

"Co to tu je?" pozvednu zvědavě obočí a podívám se na Kaie, který zasténá. Od něj se odpovědi asi nedočkám, sklouznu z jeho klína níž na nohy a pohladím hlavičku penisu, který vykukuje z vody.  Kai znovu zasténá a jeho penis se ještě víc vztyčí. Chvilku uvažuji a pak na něj nasednu. Nevnímám, že se mě Kai pokouší zastavit a plně na něj dosednu. Z očí mi bolestí vyhrknou slzy, výkřik ztlumil Kai.

"Pšš, už to bude dobré. Proč jsi nepočkal?" zašeptá mi  Kai. Pak mě začne líbat a hladit za chvíli na bolest zapomenu a lehce se na něm pohnu, celé moje tělo zachvátí rozkoš. Začnu se na něm pohybovat, líbí se mi to, netuším, proč jsem tak dlouho otálel, nakonec oba vyvrcholíme zároveň. Udýchaně se opřu o Kaie a nechám ho, aby ze mě vyklouzl. Po chvíli mě donutí vstát a vypustí vanu, vylezeme z ní a jdeme do sprchy, kde se umyjeme.

"Půjdeme si lehnout ne?" zeptá se mě Kai. Kývnu a začnu se oblékat. Zajdeme do pokoje a stulíme se na posteli. Kai mě zahrnuje doteky a sladkým šeptáním v kterém mě zahrnuje láskou. Líbí se mi to. Nakonec se to svrhne v další milování, tentokrát v divočejší, po kterém usnu v jeho náručí.

Kai mě probudí polibkem.

"Ještě," zavrním a přitisknu se k němu.

"Dobře, ale pak už budeme vstávat," zachichotá se Kai.

"Je neděle," zavrním na protest.

"Je pondělí a půl osmé," opraví mě Kai. Se zděšením se posadím a podívám se na budík. Dočerna má pravdu. Vystřelím z postele a začnu se oblékat.

"měl jsi prášek?" podívám se přes rameno na Kaie, který protáhne obličej a odejde. Do kuchyně vejdu zrovna, když ho do sebe hází.

"Jsi zlatíčko," políbím ho a popadnu tašku. Kai popadne svoji a vyběhneme ven, ještě zamkne a ženeme se to nejkratší cestou do školy. Samozřejmě že přijdeme pozdě, ale dřív než nás stačí zapsat.

"Kde jste byli?" uhodí na nás učitel.

"Srazil se vlak s tramvají, tak jsme to museli obíhat," vyhrknu první blbost, která mě napadne. Učitel jen zamrká, využijeme toho a sedneme si na svá místa.

"No dobře, takže jste přišli tak akorát na test nevědomostí," usměje se učitel a začne rozdávat zadání. Jen se zasténáním obrátím oči v sloup, včera jsem se na to díval asi jako na včerejší den. Pokud vím, Kai je na tom stejně, takže to vážně bude test nevědomostí. Nakonec tam něco napíšeme, nemáme všechno, ale chybí nám tam jen pár a to z toho důvodů, že jsme si vyměňovali informace.

Nikdo nic nepostřehne. Ve škole mám pokoj, vlastně od toho dne, kdy jsem se postavil tomu otrapovi. Stejně se s nimi nebavím, takže se pro změnu začalo povídat, že jsem nafoukaný spisovatel a že pro mě nejsou dost dobří. Byli by dobří, kdyby po mě netahali informace z mé knihy, aby si ji nemuseli kupovat. Vlastně se tu bavím jen s Kaiem a Adriánem.

Přežijeme nezáživnou školu a vyrazíme do města kupovat dárky. Dojdeme až večer úplně utahaní a ověšení.

"A tu máme cestovatele, copak jste nakoupili?" nakukuje nám do tašek, kde uvidí jen zabalené balíčky.

"Jé, co to je? Je tam i pro mě?" hned začne sahat po dárcích. Kai ho praští přes ruku.

"Až za deset dní, dřív nemáš nárok, obludo," zamračí se na tátu.

"Auu, ty jsi na mě zlí," nafoukne se jako balón.

"Jo jsem mimino a praskni se nebo nám odletíš. Kdo tě má pořád po té obloze hledat?" proklouzne kolem něj. Udělám to samé a vyběhneme do pokoje, kde schováme balíčky.

"Já nevím, nenajde to?" zapochybuji a podívám se na Kaie, který se jen usměje a zavolá Nera.

"Nero hlídej, před tátou," dá mu povel. Nero očichá místo a vesele štěkne. Začínám Saie litovat. Pak seběhneme dolů, abychom pomohli Kaiově mámě s večeří. V kuchyni to voní po cukroví. Jsme v půlce příprav, když se ze shora ozve křik a dolů seběhne sai s Nerem v patách. Kai s Alison jen obrátí oči v sloup a nevšímají si ho. Večeře se však nese v klidném duchu. Celkově překlepeme celý týden, se neustálými pokusy ze strany Saie, celkem v pohodě.

Den před Vánoci mě navštíví mámin druhý muž.

"Co chcete?" zeptám se ho, když seběhnu do obýváku.

"Promluvit si a pozvat tě na vánoce, i když podle mého soudu o to nestojíš," odpoví klidně nezvaná návštěva.

"To máte pravdu, nestojím," zavrčím nepřátelsky.

"Dobře, zkusil jsem to. Tohle si přečti, pak snad pochopíš, že jsi své matce křivdil Ryuu. Lidé dělají chyby a měli by umět odpouštět. Vím, že to co tvá máma udělala, se asi odpustit nedá, ale měl bys mít porozumění, to rozhodnutí pro ni nebylo nejjednodušší. Udělala spoustu chyb, ale chyby děláme všichni. Tady máš adresu, kde bydlíme, pochybuji, že by sis nějakou schoval," napíše nějakou adresu na lístek a vedle něho položí stoh bílých plných obálek. Je jich asi třicet, všechny jsou pečlivě zalepené a oznámkované. Zůstanu na ně zírat, neschopen slova ani nevnímám, že otčím odešel. Váhavě vezmu první do ruky a zahledím se na adresu, která je na moje jméno a je tam napsaná adresa nemocnice. Nekontrolovatelně se mi roztřese ruka.

"Ryuu, stalo se něco?" objeví se vedle mě Kai, nejspíš už na mě volal a já jsem ho neslyšel. Neodpovím mu ani teď. Obálka mi zmizí z ruky a já se posadím na gauč s pohledem upřeným na obálky. Pak vstanu a odejdu do pokoje, kde vezmu do náruče medvěda, kterého mi vystřelil Kai na pouti a zabořím do něj obličej. Hlavou mi víří jedna otázka. Proč je nikdy neposlala? Nevím, co si o tom mám myslet. Do pokoje vejde Kai a obejme mě. Jeho náruč je tak uklidňující, pustím medvěda a obejmu Kaie, který mě k sobě přitiskne. Nejdu ani na večeři a ani nejdu spát, celou tu dobu sedím u stolu a dívám se na dopisy. Jsem vděčný Kaiovi, že mě teď nechává přemýšlet. Hlavou mi výří myšlenky a nedovolují mi usnout. O půlnoci natáhnu ruku k prvnímu dopisu a otevřu ho, je tam pět stránek, vytrhnutých ze sešitu. Začtu se do něho, musím si ho přečíst pětkrát, než pochopím, že ke mně mluví její pocity o zklamání a o bolesti, vysvětluje mi, proč se k tomu odhodlala a co ji k tomu přivedlo, že mě nechala samotného v nemocnici. Nikdy bych nehádal, že za to mohl strach z otce. Bála se, že kdyby mě navštívila, že by ho ke mně mohla dovést.O jeho smrti se nedozvěděla. Napsala mi, že se přihlásila na kurs na zdravotní sestřičku a taky, že šetří, abychom mohli být spolu.

Je tam i vysvětlení, proč mi nezavolala, jednoduše neměla peníze na dobití. Do nemocnice volala z pevné linky z místa, kde si sehnala brigádu, ale na mobil volat nemohla. Měla na to pár minut, jen aby se zeptala, jak se mi daří. Byla to špatná souhra náhod a neštěstí. Listy mi vypadnou z povolených prstů. Kdybych to jen věděl dřív, teď už je příliš pozdě.

"Ryuu, pojď si lehnout, zbytek si přečteš ráno, ano? Je už pozdě," pohladí mě Kaiovi prsty. Otevřu oči, o kterých jsem ani netušil, že je mám zavřené a zadívám se na Kaie, vidím ho rozmazaně. Mechanicky kývnu a nechám se odvést do postele. Pochybuji, že usnu. Po nějaké době prostě zavřu oči a nechám se unést.

Probudí mě vánoční koledy a kousek vynikajícího cukroví. Znám sladší probuzení.

"A pusa nebude, Kai?" zabručím zklamaně.

"Ne nebude, nejsem na kluky," ozve se pobavený hlas Deie.

"Od tebe taky nic nechci, já chci Kaie," zafňukám a zabalím se do peřinky. Vzápětí, odtama vystřelím jako raketa, protože ten pablb kai mi tam strčil sníh a přímo za pyžamo. Všichni v místnosti se složí smíchy.

"To je vážně k smíchu," prskám na všechny strany a vyženu je z pokoje. Pak se obleču a seběhnu do kuchyně na snídani. Nic tam není.

"Já mám hlad," zafňukám a upřu na Alison štěněčí oči. Chvilku odolává a pak mi donese krajíc chleba s moji oblíbenou pomazánku. Dostane pusu.

"Hej, to není fér," ozve se dotčeně Kai který se ke mně vrhne a zakousne se do chleba z druhé strany. Vytřeštím na něho oči a pak rychle jím, aby mi zbyla aspoň půlka chleba. Pak vyběhneme ven a dáme si pořádnou koulovačku. Domů se dostaneme až v jednu odpoledne totálně vyzmrzaný. Alison nám udělá čaj, s kterým si sedneme k pohádkám. V půlce jedné si vzpomenu na dopisy a odběhnu nahoru, abych si je dočetl. Píše tam o všem, co prožila a jaké další překážky se ji postavili do cesty. Ve dvacátém se dočtu i o svém nevlastním otci. Jak ji pomáhal všechno překonat a byl na ni hodný. Dozvím se, že pracoval v nemocnici jako doktor, kde měla druhou práci, jako pomocnice. Sehnal ji lépe placenou práci. Jak s ním začala chodit, proč se rozhodla mu dát šanci a tak. O pár hodin později zavřu poslední dopis a přemýšlím, co mám dělat.

"Ryuu, nepůjdeme se před večeří projít?" nakoukne do pokoje Kai. Pokrčím rameny. Proč ne, aspoň se mi provětrá hlava a já aspoň budu moct přemýšlet. Vstanu a jdu se obout a obléct bundu. Kai mě zavede na náměstí, kde svítí vánoční strom.

"Jak ses rozhodl, Ryuu? Odpustíš své matce?" podívá se na mě Kai.

"Jo, byl jsem hlupák, asi jsem ji měl nechat, aby mě to vysvětlila, jen nevím, proč ty dopisy neposlala," zakloním hlavu, abych se podíval na špici stromu, která má tvar hvězdy.

"Třeba se bála, že bys o ní nechtěl ani vědět," pousměje se Kai.

"Jo asi. Nejspíš mě teď nechce ani vidět, po tom, co jsem s ní takhle jednal," povzdechnu si a přitisknu se k němu. Obejme mě a dokonce mi dá pusu. Poznámky kolemjdoucích lidí, o tom jak to vypadá, necháme plavat.

"Pojď, půjdeme. Začíná být pěkná zima," usměje se Kai a vezme mě za ruku. Stisknu mu ji a nechám se jím vést, toho, že nejdeme k nim, si všimnu, až když se zastavíme před pěkným rodinným domem. Nechápavě se na Kaie podívám.

"Tady bydlí tvá máma, zazvoníš?" zeptá se mě Kai.

"Nemyslím, že by mě chtěla vidět, nemám ani dárek," pousměji se smutně.

"Brepto," povzdechne si Kai a zazvoní. O chvíli později se rozletí dveře a v nich stane můj nevlastní otec. Nervózně stisknu Kaiovi ruku a podívám se na něho.

"Konečně jste dorazili, že vám to trvalo," usměje se po chvíli a pustí nás dovnitř. Držím se, co nejblíže u Kaie a vyjukaně se rozhlížím, tohle nezní, jako by tu byli sami. Nervózně se kousnu do rtu a s váháním se vysvléknu bundu. Nevlastní otec nás odvede do obýváku, kde jsou kromě Kaiovích rodičů a Deie s Rikou, ještě dva kluci a holka. Všichni se na nás podívají, mám milion chutí se otočit a utéct, ale to už si mě všimne mamka a než se naději ocitnu se v jejím náručí.

"Mami, promiň, netušil jsem..." začnu, slova se ze mě jdou jak z chlupaté deky. Není jednoduché přiznat mýlku.

"To nic, chybu jsme udělali oba, tak to smažme. Co říkáš?" pousměje se lehce máma. Usměji se a kývnu. Nakonec mě představí pro mě neznámé tváře a já se dozvím, že jde o další nevlastní sourozence. Než se stačím vzpamatovat, máma mi do ruky strčí moji novou sestřičku, leknu se tak, že ji málem pustím. Okamžitě propadnu jejímu kouzlu, stačí na to jeden bezzubý úsměv. Večeře proběhne v klidu a pak si s Kaiem sedneme opodál a posloucháme koledy.

"Nebylo to tak strašné, že?" obejme mě Kai.

"Ne. Neměl jsem ji odsuzovat," povzdechnu si.

"Já ti..." začne Kai. Víc říct nestačí, protože ho začnu líbat.

"Hej lidi, rozdávají se dárky," zaslechnu Ricka, jednoho z mích nevlastních bratrů. Nevšímám si ho, já už svůj dárek dostal-Kaie a rodinu.