10. Do nového domova

Do nového domova

Potichu vstanu a stoupnu si k oknu, už je to víc jak týden, co na mě zaútočil otec. Zranění se mi zahojila a dokonce jsem i něco přibral. V nemocnici se mi už nelíbí, otočím se k Adriánovi, který spí v posteli. Před dvěma dny podstoupil operaci, teď se jen čeká, jestli bude účinná, zatím to moc slavně nevypadá, ale doktor řekl, že to chce čas. Doufám, že bude chodit, nezaslouží si, aby byl na vozíčku, je to skvělý člověk. Díky němu začínám i ovládat pravopis a včera jsem začal s psaním. Ani jsem netušil, jako moc mi to psaní chybělo. On o tom ještě neví. Bude to překvapení, až otevře stránky.

Podívám se na blednoucí východ slunce a tiše si povzdechnu. Zase začíná další den mého prázdného života. Ne na sebevraždu už nemyslím, nějakým záhadným způsobem mě to přešlo, no přešlo spíš mi to pár mích přátel, které jsem našel nedávno, vtlouklo do hlavy, že nikdo nestojí za takové zbabělství. Rozhodnul jsem se, že se budu rvát o každý kousíček štěstí, který někde najdu.

"Ty už nespíš?" ozve se Adrián z postele.

"Ne nějak nemůžu spát jako by se něco mělo stát, takové divné napětí. A ty?" pousměji se.

"Nohy, už od večera mě šílené brní a je to ještě horší než když jsem s nimi nemohl hnout," zafňuká Adrián.

"Pako, proč jsi o tom neřekl doktorovi?" obrátím oči v sloup a odlepím se od okna.

"Myslel jsem, že se mi to zdá," knikne Adrián. Jen si povzdechnu a zaběhnu do sesterny, kde je i lékař vykonávající noční službu. Ten hned vyskočí a rozběhne se k Adriánovi, odhodí peřinu a začne mu prohmatávat nohy.

"To musíte tak strašně mačkat, vždyť to bolí," zafňuká Adrián. Usměji se, pokud cítí tohle, tak bude v pořádku.

"To je dobře, horší by bylo, kdys nic necítil," pousměje se doktor, v ruce skryje jehlu a píchne.

"Au," zaječí Adrián, pak překvapeně zamrká.

"Tak ti předepíšeme rehabilitace, abys mohl domů po svých. Doufám, že motorky necháš na pokoji, mladý muži, ne každá operace končí úspěchem, příště by se to nemuselo povést," zaťuká mu doktor prstem na nohu a odejde.

"Tak vidíš," usměji se, jsem nadšený.

"Jo, vidím, už jsem tomu ani nechtěl věřit," setře si s tváře slzu, která mu sklouzla z oka.

"Co ti ještě chybí ke štěstí," povzdechnu si s úsměvem.

"Tvoje povídky a možná nějaká přítelkyně," zauvažuje Adrián nahlas. Rozesměji se. Pak si sednu k němu a básníme o typech, co se nám líbí on o ženských a já o klucích.

A že je z čeho vybírat! Než začne snídaně, máme probrané celebrity a všechny z okolí nebo kdo prošel kolem našeho pokoje.

"No tu je veselo, vezu vám snídani, abyste nebyli nerudní, a vy se tu bavíte," vjede do pokoje sestřička se snídaní. Chvíli na to nakoukne do pokoje psychoušek, tentokrát v jemně šedé kravatě, která skvěle doplňuje bílou košili. Jsem neskutečně rád, že dostal lepší vkus na kravaty.

"Tak co Ryuu, baví tě to tady?" pousměje se Psychoušek.

"Ani ne, nudou tu koušu strop," odtuším a uhnu před pomerančem, který po mě hodí Adrián.

"A co kdybys zvedl kotvy a přesunul ses domů?" zamrká psychoušek na mě.

"Nemám, kam jít jinak by mě tu už dávnou neviděli," povzdechnu si.

"Omyl, ty máš kam jít. Najez se a po vizitě jdeme k nám," převeze mě psychoušek.

"Co? Ale to přece nejde, nemůžu se nasáčkovat k vám," začnu se bránit.

"Pozdě už se stalo. Tvá matka využila program pro ženy s dětmi v nouzi, ten program zajišťuje, že dítě bude umístěno do normální rodiny a po tom, co se matka postaví na vlastní nohy, jde dítě zpátky k ní. Je to něco jako pečovatelská rodina, ale jen na čas. Ty máš bydlení u nás," vysvětlí mi Psychoušek.

Cítím se strašně, to se mě vážně snažila zbavit zrovna takhle?

"To mi vážně chcete říct, že když ho konečně můžu nakopnout tak mi uteče?" zaúpí Adrián.

"Takže se operace povedla? To jsem skutečně rád, už jsem myslel, že budu dělat poradce i tobě," usměje se Psychoušek. Už bych mu tak asi měl přestat říkat, ale říkat mu Kaiův táta jako oslovením se mi taky nechce. Jenže jak mu říkat? Zeptám se Kaie.

"Jo, vypadá to, že jo," usměje se šťastně.

 "Hlavně zase můžeš udělat takovou blbost, Adriáne," usměje se psychoušek. No tak mu tak ještě chvíli budu říkat.

"Jak vám mám říkat," vyjede ze mě nekontrolovatelně. Zatraceně ještě prozradím, jak mu říkám v duchu.

"No já ti to řeknu, ale až ty mi řekneš, jakou jsi mi dal přezdívku," pozvedne psychoušek obočí.

"Neřeknu, úplně klidně vám budu říkat e...," začnu uvažovat.

"Nevíš, nevíš," vyplázne jazyk psychoušek.

"Začínám přemýšlet, jestli jste se zasekl v pěti letech nebo jste vážně psychicky labilní," ozvu se přemýšlivě.

"To jsou následky povolání, časem si zvykneš," ozve se pobaveně od dveří Kai. Adrián nemluví, protože je opět mrtvý smíchy.

"Následky povolání, ty dostaneš taky následky povolání, jak to, že jsi za školou?" zamračí se Psychoušek a dá si ruce v bok. Vypadá úplně jinak než normálně, skoro bych se ho i bál.

"No myslel jsem, že by z tebe mohl mít kolaps, tak jsem ho přišel psychicky podpořit," podrbe se Kai ve vlasech.

"Psychicky podpořit jo?" skoro zavrní psychoušek a mě přejede mráz po zádech.

"No tak dobře, ředitel nás poslal domů, že potřebují deratizovat školu. Všude jsou brouci," vzdá to s povzdechem Kai a podá mu papír.

"Co v té škole chovají, že tam mají brouky?" podiví se psychoušek a pak se obrátí ke mně.

"Klidně mi můžeš říkat Saii," pousměje se.

"Dobře Psychoušku," vyletí mi z pusy, kterou si rychle zacpu. Pozdě. Adrián vyprskne čaj, kterého se zrovna napil a zkroutí se do peřin, Kai se sesype smíchy na zem.

"To je vážně od tebe pěkné," pokývá Sai hlavou, ale na jeho očích pochopím, že se nezlobí.

Proč takový nemohl být i můj otec? Pousměji se a dojím snídani.

"Ale musíš uznat, že se trefil, občas tě nepoznám od tvých pacientů," vydere ze sebe Kai.

"Hele ty dole, nemáš držet za jeden provaz se svým otcem?" zeptá se psy- e Sai trpitelsky. Kdyby mu v očích nejiskřil smích, řekl bych, že se zlobí.

"Já táhnu za jeden provaz s tím, kdo má pravdu, ale jsem rád, že jsi takový, jaký jsi," usměje se Kai.

"Aspoň nějaké uznání," povzdechne si Sai.

"Lepší než žádné, kolego, jdu se podívat na marody," ozve se od dveří náš známý doktor.

"Na jednoho maroda, Ryua si dneska odvedu domů," upozorní Sai lékaře, který se usměje.

"Musíš mi dát adresu, kde budeš, ať tě můžu navštívit," zafňuká Adrián.

"Jasně, bude bydlet u nás, piš si," nadiktuje Adriánovi adresu. Ten si ji napíše a podrbe se za uchem. "No to jsem si ani nemusel psát, bydlíte přes cestu od nás," uchichtne se.

"Vlastně, nebydlíš v té vile na rohu? Prý tam bydlí kluk na vozíčku a ten je dlouho v nemocnici," vzpomene si Kai. Já na ně jen hledím o čem mluví.

"Jo právě tam, budu vás moct navštěvovat, už jsem si myslel, že bydlíte v jiném městě," zaraduje se Adrián. Abych řekl pravdu, jsem nadšený, že budeme tak blízko, tedy až se Adrián vrátí domů.

"Zvláštní náhoda," zamumlá Sai. Taky bych řekl, ale takové náhody jsou nejlepší, do teď jsem nikoho neměl a najednou mám dva kamarády blízko sebe, že bych se špatně díval?

"Tak co Ryuu, uděláš ještě nějakou takovou blbost?" obrátí se na mě doktor. Vzápětí na sobě ucítím oči všech.

"Ne, bude to asi znít blbě, ale nemyslím si, že bych něco podobného ještě dokázal," povzdechnu si.

"Blbě to nezní, jsem rád, že to dopadlo takhle," oddechne si viditelně doktor.

"Někdy je to poslední šance, jak upozornit na to, že je něco špatně," zamumlám polohlasně, nevím, proč mám stále snahu hájit se.

"To máš pravdu, ale ne vždycky to končí dobře. No tak ti přeji, abys měl v životě už jen to dobré, a nechci tě tu vidět s ničím vážnějším, než se chřipkou," ukáže na mě prstem.

"S tím se do nemocnice nechodí," zasměji se.

"No však právě," mrkne na mě doktor a otočí se k Adriánovi.

"Doktore, kdy už můžu jít domů?!" začne Adrián dorážet na doktora.

"Až se bezpečně udržíš na berlích bez cizí pomoci. Teď budou rehabilitace a uvidíme, jak to půjde," setře Adriána doktor, celkem ho i lituji.

"Co? To mi chcete říct, že tu budu zase sám a kousat se nudou?" zaúpí Adrián.

"Jasně že ne, brzo budeš mít dalšího nocležníka," ujistí ho doktor.

"Už jen doufáš, aby nebyl tak jako já, co?" usměji se přes rameno na Adriána. Jsem u skříně a oblékám se.

"Náhodou, s tebou to bylo v pohodě, vůbec bych se nezlobil, kdybys tu chtěl být déle," povzdechne si Adrian. Natáhnu si triko a hodím po něm ironický pohled.

"Jasně, ještě řekni, že jsi mě neměl plný zuby," zabrblá si pro sebe.

"Kupodivu ne, chtěl jsem ti jen pomoct, což se povedlo, ale neříkám, že mě nemrzelo, že jsi se mnou nechtěl bavit, aspoň ze začátku. Nerad to říkám, ale budeš mi tu chybět," povzdechne si Adrian.

"Nerad to říkám, ale ty mě taky," povzdechnu si a začnu si balit věci do tašek, trochu se zarazím a jednu, ještě plnou krabičku drahých bonbónů mu hodím na postel.

"Díky. Za týden tě dojdu nakopat k povídkám," ukáže na mě Adrián.

"Jestli se za týden u nás ukážeš a uvidím, že už umíš chodit sám, tak znovu začnu psát," vypláznu na něj jazyk. Kdyby věděl, že jsem fakt začal, asi by tu ztvrdnul, bůh ví jak dlouho.

"Na psí uši..." vyvalí na mě oči.

"...na kočičí svědomí," doplním dětskou přísahu.

"Juchů, teď je čtvrtek, příští čtvrtek jsem u tebe!" slíbí mi.

"Tak to jsem vážně zvědavý," naschvál se ušklíbnu nevěřícně.

"Však uvidíš a chci vidět dokončené démony, kocourku," zazubí se Adrián.

"Pche, nezvládneš, jsem v klidu!" popadnu svoje věci a tašku s notebookem si hodím přes rameno.

"Tak zatím, mávnu Adriánovi a s podivnou náladou vyjdu z pokoje a pak z nemocnice. Sai-Kaiův táta- nás dovede k BMW se stříbromodrou metalízou.

"No páni, to musí vynášet," obdivně hvízdnu a snažím se nedat najevo svoji podivnou náladu, abych jim nezkazil radost. Nemusí vědět, že se bojím všeho neznámého.

"Ani ne, tohle jsem dostal od rodičů k padesátinám," usměje se Sai. Překvapeně zamrkám, nevypadá na to. Abych se necítil jako zvědavec, podívám se do okna, kde jsem strávil poslední měsíce života. Nelituji toho už z toho důvodu, že jsem poznal skvělého kamaráda. Adrián sedí u okna a smutně mě pozoruje. Musím ho přijít navštívit. Mávnu mu a nasednu.

"Divný pocit, odcházet odněkud, kde sis našel kamarády, že," pousměje se Psychoušek.

"Jo to jo. Ani nevím, co budu venku dělat," povzdechnu si.

"Spolu na něco přijdeme," mrkne Kai.

"To bych se vsadil. Ryuu, upozorňuji tě, že v pondělí jdeš znovu do školy. Komise tě sice nemine, ale nemusíš zameškat ještě víc. Učitelé mě ujistili, že dají na chování ostatních žáků pozor," informuje mě psychoušek Sai o novince. Při té představě, že bych se měl vrátit do toho ústavu, se nekontrolovatelně roztřesu.

"Klid, nikdo si na tebe netroufne, vždycky u tebe budu, kdyby se o něco pokusili," pousměje se Kai a pohladí mě po ruce. Rozpačitě se otočím k oknu. Zrovna projíždíme kolem našeho starého domu, do kterého jde cizí chlap a objímá cizí ženskou, která má bříško vypadají tak šťastně. V ten moment mi dojde, že máma ten dům prodala, že se tam už nikdy nevrátím, ne že bych se tam vrátit chtěl. Beru to jako další důkaz jak moc jsem své vlastní mámě na obtíž.

"Ryuu jsi v pořádku?" zeptá se mě starostlivě Kai. Kývnu a polknu vzlyk, který se mi dral do hrdla.

"Tvá máma ten dům musela prodat, aby mohla zaplatit dluhy tvého otce. Nic ji z toho nezůstalo," promluví Psychoušek Sai. Je to jako by mi četl myšlenky.

"Stejně bych se tam nevrátil," odpovím s pohozením ramen. Uslyším jak si Kai vedle mě povzdechne a začne odvádět řeč jinam. Nechám ho a po pravdě, ani jeho řeči nevnímám, chci před vším utéct do světa internetu a fikce, nebo fantasie, jak chcete. V hlavě se mi začne rýsovat nový příběh. Vrhnu se k tašce a snažím se najít nějaký sešit nebo blog.

"Na," podstrčí mi Kai linkovaný sešit a tužku. Něco zamumlám na poděkování a vrhnu se na horečné psaní, úplně se do toho ponořím tak, že ani nevnímám když Sai zastaví. Probere mě až, když sešit z mého klínu zmizí. Zvednu hlavu a probodnu Kaie očima.

"Jsme doma," zabublá Kai smíchy. Překvapeně zamrkám a rozhlédnu se. Jsme u většího rodinného domku. Vystoupím a rozhlédnu se. Než stačím udělat krok, skočí na mě velký německý ovčák a začne mě olizovat.

"No tak Nero, to se dělá s návštěvou? Honem se omluv!" rozčílí se Psychoušek Sai, zatím, co Kai z toho má hotové vánoce. Dlužno říct, že Nero dbá pokynů doktora asi jako ryby býložravce na břehu, tedy vůbec. Začnu se s Nerem mazlit, je to nádherný pes.

"Ty jsi zlatíčko, pomůžeš mi odnést věci?" podrbu ho mezi ušima a podám lehkou tašku. Nero ji nadšeně vezme a počká na nás u dveří, vezmu si noťásek a s taškou se vydám za Kaie.

"Ukážu ti, kde máš pokoj," usměje se a vede mě do patra, kde otevře dveře napravo.

"Kdybys něco potřeboval, mám pokoj naproti," oznámí mi a nechá mě vejít. Vkročím do pokoje a rozhlédnu se, pokoji vévodí spíš světlý nábytek na tmavě šedém koberci. Je tu snad všechno, velký rohový stůl s pěti šuplíky, postel, skříň a komoda na oblečení a uvidím i knihovničku. Přejdu k ní a uvidím, že je plná mých knížek. Otevřu skříň a je tam mé oblečení. Zaskočeně se podívám na Kaie. Ten s úsměvem pokrčí rameny, tašku opře o skříň a odejde, aby mi nechal soukromí. Hned se převleču do pohodlných tepláků a trika. Začnu pečlivě studovat pokoj, kde co je a sem tam si něco přehodím, potom si lehnu na postel a zavřu oči.

Něco mokrého mi olízne obličej. A znovu, dělá to tak dlouho, dokud nezamžourám na onoho vetřelce, zjistím, že je to Nero, který se mě snaží probudit.

"Promiň, já tě nemohl probrat," ozve se od dveří Kai. Protáhnu se a posadím se.

"Už je oběd?" zamumlám, protože se mi žaludek svírá hlady.

"Ne tak docela večeře už je na stole," vyprskne Kai. Vytřeštím na něho oči a rychle zabloudím po nějakém budíku, objevím ho na nočním stolku a skutečně ukazuje, že je sedmé večer. Taková ostuda!

"Kde je koupelna?" zeptám se provinile Kaie. Ukáže na třetí dveře na chodbičce a s úsměvem mě pustí, rychle si opláchnu obličej a ruce.

Pak jdu za ním do kuchyně.

"Dobrý večer, moc se omlouvám," zamumlám ani se nemusím dívat do zrcadla, abych věděl, že jsem rudý až za ušima.

"Nemáš za co, tělo si vždycky řekne, když chce odpočívat," obrátí se ke mně s úsměvem, štíhlá žena s veselýma očima a za chvíli chystá na stůl. Jsou to doslova hody, vezmu si trochu a hned se do toho pustím, nic lepšího jsem snad ani nejedl. Ani máma neuměla takový guláš! Hned bych si přidal, kdybych chtěl být obžerka. Kai zachytí můj hladový pohled, který hodím po hrnci, vezme můj talíř a nalije mi znovu.

"Když máš chuť si vezmi, tady se vede zákon džungle, kdo dřív přijde ten dřív bere a zbytek má smůlu," poučí mě a položí přede mě talíř. Zaskočeně se na něho dívám a pak se pustím do další porce, ale o dost pomaleji. Nevím, co si o tom tady mám myslet, zvlášť když se o poslední porci skoro porve s otcem, oběma jim to vybere Kaiova máma, dá i mě.

Oba si sednou a uraženě se na mámu dívají.

"A za trest jste bez zákusku, už jsem vám několikrát říkala, že se u stolu rvát nebudete," zchladí je Kaiova máma a přede mě dá kus tiramisu. Nad jejich výrazy se rozesměji, to se prostě nedá, zvlášť když Kai na mě upře, dokonalejší psí pohled než Nerův!