3. Bez naděje

Probudím se a první, co si uvědomím, je nepřirozené sucho v puse. Skoro ani nemůžu otevřít pusu. Otevřu oči, do kterých mě uhodí bíle natřený strop. Vůbec nechápu, kde to jsem. Další, co si uvědomím, je otravné pípání, z kterého mě pomalu začíná bolet hlava. Pootočím hlavu a na stolku uvidím sklenici s vodou, to je dobrá provokace.

Pokusím se natáhnout ruku a přístroj vedle mě se rozeřve. Zavřu oči a přeji si, aby to ztichlo, za chvíli se tak také stane. Znovu otevřu oči a podívám se na postavu vedle lůžka.

"Už ses vzbudil? To je dobře, chvilku vydrž, chceš něco?" zeptá se mě zjevení, ve kterém za okamžik rozpoznám sestřičku z nemocnice.

Jsem v nemocnici? Proč? Copak jsem neumřel?

"Vodu," vyderu tiše ze suchých úst. Nevím, jestli mi rozuměla, ale nejspíš ano, protože vezme sklenici a dá mi napít. Ne nijak moc, ale na zahnání sucha v puse to stačí. Potom odběhne, aby se vrátila s doktorem, to už jsem si stoprocentně jistý, že jsem v nemocnici.

"Dobré odpoledne, vítám tě mezi živými, jak se cítíš?" usměje se na mě vousatý doktor.

"Blbě. Proč jste mě zachraňovali?" zeptám se doktora a zavřu oči. Ještě stihnu zahlédnout ustaraný pohled, který si vymění se sestřičkou.

"Takhle bych nemluvil, každý život je dar. Nevím, proč jsi chtěl zahodit ten svůj, ale dokud budeš tady, tak si tě pohlídáme," zpřísní doktorův hlas.

Z vysoka peču na tyhle kecy, tyhle chodící mudrlanty nesnáším. Copak někdo ví, jak se cítím? Ani oni nemůžou být u mě věčně. A život je dar? Jak pro koho, pro mě je spíš prokletím!

"Zavoláte mámě? Chci ji vidět," zašeptám tiše. Nastane rozpačité ticho. Otevřu oči a podívám se na ně, dívají se na sebe a očividně neví, co mají dělat.

Takže ona mě také opustila? Proč mě každý nenávidí? Proč ve mně každý vidí jen odpad, kterého se chtějí zbavit?

"Co mi řeknete teď za moudro, doktore? Proč mám žít, když mě nesnáší i vlastní matka?" podívám se na doktora, který na mě hledí jako němá ryba. Radši otočím hlavu k oknu a zavřu oči, pak upadnu do milosrdného spánku, kde jsou jen krásné sny plné iluzí.

"Ryuu, no tak Ryuu, co kdybys na mě počkal? Pořád se mi ztrácíš a mě je bez tebe smutno," bere mě kdosi za ruku. Otočím se k tomu člověku, ale nevím, kdo to je, i když je blízko, je rozmazaný, jako bych ho viděl přes nějakou mlhu nebo, co.

Vím jen jediné, že je mi s ním dobře.

"Kdo jsi?"zeptám se ho.

"Ty nevíš?" zeptá se smutně a pak jeho tvář rozehřeje nový úsměv, aspoň to tuším, protože mu vážně nevidím do obličeje. Tolik si přeji jeho tvář spatřit!

"Jednou poznáš, kdo jsem, až budeš připravený přijmout mou lásku," zašeptá ten někdo a pohladí mě.

V dálce slyším šumění, ale nejsem sto si uvědomit, co to šumí, nebo kde jsem. Ohlédnu se za zvukem, a když se podívám zpátky, jsem znovu sám.

Otevřu oči a uvědomím si, že jsem zpátky v nemocničním pokoji. V dalším okamžiku se otevřou dveře. Zvědavě obrátím hlavu a vidím, že vejde doktor, jiný než včera. Tenhle je mladší a má přísnější rysy ve tváři.

"Dobré ráno, jak se dnes cítíme? Včera to prý nestálo za nic," pozdraví mě a přistoupí ke mně.

"Proč myslíte, že to teď bude lepší?" zeptám se a odvrátím hlavu.

"No to já nevím, ty taky ne?" podiví se a začne mi sundávat obvazy, pod nimi se objeví sešité rány, které si začne detailně prohlížet.

"Jak dlouho tu jsem?" zeptám se klidně.

"Teď to bude pátý týden, po operaci jsi upadl do lehkého komatu. Můžu ti říct, že jsi nás pořádně vyděsil," začne mluvit doktor.

"Nevím proč, kdybych umřel, aspoň byste se mnou neměli tolik práce," zavrtím hlavou a odvrátí se.

"To si vážně myslíš, že o tebe nikdo nestojí?" zaslechnu lehce naštvaný hlas.

"Jasně, že si to nemyslím, moje dveře se od návštěv netrhnou," odseknu hlasem, ze kterého jen kape ironie.

"Pravda, nikdo za tebou nechodí, i když tvoje máma tu byla, co chvilku a modlila se za tvoje uzdravení," odtuší doktor klidně.

"Zato teď ztratila cestu," neodpustím si ironii.

"Tvoje máma teď má plné práce, aby vám zajistila budoucnost. Je to silná žena, která potřebuje čas, aby se mohla postavit na nohy a začít i s tebou od začátku," začne polemizovat doktor. Během těch dvou minut ho mám plné zuby a úplně přestanu komunikovat. Doktor mi znovu zaváže ruce a odejde, je mi to jedno. Pak se v pokoji objeví sestřička se snídaní a dá mi na stolek snídani. Stejně tiše jako přišla, odejde.

Otočím hlavu k oknu a jen děkuji bohu, že se aspoň můžu dívat ven. Snídaně se nedotknu, stejně tak oběda a večeře. S nikým nemluvím, i když oni na mě jo.

Tak to jde i druhý den, dokonce i třetí, když dojde tomu doktorovi trpělivost a znovu mě navštíví.

"Tak ty odmítáš jíst? Co si o sobě vůbec myslíš? Víš, kolik práce dalo doktorům, aby tě zachránili?" zeptá se mě naštvaně. Poprvé zareaguji.

"Nevím, na co se namáhali, svět se i beze mě bude točit dál," odseknu, aniž bych se na doktora podíval.

"Nemyslíš, že svojí mámě budeš chybět? A svým kamarádům?" pustí se do mě psychickým vydíráním. Skoro se nad tou absurditou rozesměji.

"Jaké mámě? Ta mě odvrhla hned, jak mohla a co se týče kamarádů, nemám ani jednoho, komu si myslíte, že budu chybět? Nikomu. Pro všechny jsem mrtvý lepší," vysměji se doktoru přímo do obličeje.

"Zkusíme to ještě s obědem, jestli nic nesníš, zahájíme nitrožilní výživu, pod mým vedením nikdo umírat nebude," oznámí mi a odejde z pokoje. Na to se tak můžu vykašlat!

Z posledních sil vstanu a nikým neviděn se vypotácím na chodbu, šíleně se mi točí hlava a nohy se mi třesou vysílením, opřu se proto o zeď a podle ní se sunu chodbou, kde tuším schody. Podaří se. Se schody je to o dost horší, stěží zvládnu dva a tak není divu, že se ze třetího svalím jako balvan. Nevím kolik schodišť takhle vymetu, když se zastavím, z posledních sil se stočím v rohu a upadnu do milosrdné temnoty.

Sestřička vejde do pokoje s obědem. Má nařízeno, do něj dostat aspoň něco. Hned si všimne, že pacient chybí, položí tác na stolek a rozběhne se za primářem, který rozkáže Ryuua najít. Najdou ho v přízemí v bezvědomí.

"Zase to otravné pípání," zavrčím v duchu, když se začnu probírat. Otevřu oči a znovu je zaměřím na bílý strop nemocničního pokoje. Vedle mě někdo vesele žvatlá. Už teď jich mám plný zuby.

"Dobré odpoledne, podotýkám, že je třetí den, co jsme tě našli pod schody v bezvědomí," ozve se pěkně nasraný hlas doktora.

"To jste mě museli najít? Už bych to měl za sebou," zavrčím a zavřu oči.

"Máš otřes mozku a zhmožděná žebra. Nalomenou levou ruku, co sis myslel, že tím dokážeš? Jaký jsi frajer? Jen nám přidáváš práci!" rozčílí se doktor.

"Tak mě zabijte a budete to mít bez práce," podotknu suše a víc si jeho běsnění nevšímám.

"Už tě mám plný zuby. Ode dneška jsi na pokoji s dalšími pacienty a bude tě navštěvovat psycholog. Jíst se nemusíš namáhat, jsi napojený na nitrožilní výživu, a aby tě nenapadlo si ji vytrhnout, jsi přivázaný k posteli," oznámí mi suše doktor a odejde.

Jen si odfrknu a zkusím pohnout rukama, k mé smůle poznám, že mě vážně přivázali. To snad není možný. Není to snad omezování osobní svobody?

"Ahoj, jsem Devon, co se ti stalo?" nakloní se ke mně můj soused v pokoji. Jen ho probodnu očima a otočím se k oknu, u kterého ležím. Díky bohu za ten výhled. Svého souseda se pokouším ignorovat. Ten když vidí, že nemám zájem se bavit, otočí se k dalšímu, nejspíš na druhé straně a oznámí mu, že jsem divný a asi psychouš, když za mnou onen musí docházet.

Vzteky zatnu zuby a snažím se těch řečí nevšímat. Je mi ještě hůř než předtím. Uslyším, jak někdo vejde a pak odejde. Hodinku na to mě odvezou na jiný pokoj. Znovu mě šoupnou k oknu.

Když je delší dobu klid, otevřu oči a rozhlídnu se po pokoji, vypadá jako každý.

"Je, ty jsi vzhůru? Myslel jsem, že spíš, no aspoň sem dali někoho normálního. Dědky nemůžu vystát, pořád si stěžují, co komu je a já před tím nemůžu utéct, je to hrůza. A ti mladší se tváří jako by spolkli všechnu moudrost světa a jsou otravní až hrůza. Já se ani nepředstavil, že? Adrian a ty?" podívá se na mě.

Ignoruji ho.

"Hm, ty asi nebudeš hovorný, že? Jak ti jen budeme říkat? Co třeba ňufík, to je roztomilé jméno, že?" zamrká na mě. Podívám se zděšeně na něho, to je jak pro psa.

"Jmenuji se Ryuu," zavrčím vztekle.

"Tak vidíš, že umíš mluvit! Moc mě těší. Hele čteš povídky na internetu? Já moc rád, hrozně se mi líbí jedny stránky, nevím, kdo je píše, ale ty stránky se jmenují Tajný svět. Bohužel ten, co je psal, s tím přestal. Nedivím se mu, ty kritické komentáře fakt byly hnusné a nezakládaly se na pravdě, aspoň z mého pohledu. No aspoň některé, ale nikdo nejsme dokonalí. Moc mě mrzí, že s tím přestal, ale co nadělám. Můžu být rád, že je nesmazal, tak si všechny pročítám znovu a znovu, chci se stát spisovatelem, nebudu tak dobrý jako on nebo ona, ale rozhodně se o to chci pokusit, co myslíš?" jede mu pusa jako kolovrátek.

Jediné na, co se zmůžu, je vytřeštěně na něho zírat. Po tváři mi začnou stékat slzy a přeji si jediné, ať zmlkne. Nikdy jsem tak dobře nepsal.

"Řekl jsem něco špatně? Proč brečíš?" podívá se na mě vyděšeně. Jen odvrátím hlavu, aby nic neviděl, a pevně zavřu oči. Proč mi připomíná moji minulost?

"Ryuu, jsi v pořádku?" ozve se v jeho hlase starost a nakloní se blíž ke mně.

V pořádku? To rozhodně nejsem! Proč mě prostě nenechá být.

"Jestli jsem ti připomněl něco bolestného, tak se omlouvám, vážně jsem nechtěl," zamračí se. Mlčím. Než stačí něco dalšího říct, otevřou se dveře a dovnitř vpadne hlučná rodina, nejspíš jeho, protože se nahrne kolem jeho postele a nikdo si mě nevšímá. To mi vyhovuje. Jen poslouchám jejich brebentění, zvlášť mě zaujme jeden dotaz malého kluka.

"Adri, povozíš mě na vozíku, než ti zpraví nohy? Budu moc hodný, fakt!" zaprosí. Neodolám a podívám se na něho. Vypadá zamyšleně a hned začne zpovídat ženu, nejspíš jeho mámu, a když se dozví uspokojivé odpovědi, svolí. Příbuzní mu pomůžou do kolečkového křesla a potom, co si kluk vyskočí na jeho klín, vyjedou na chodbu.

Závidím mu jeho rodinu i optimizmus! Znovu obrátím hlavu k oknu a předstírám, že spím, abych se s ním nemusel bavit. Když přijede zpátky a příbuzní mu pomůžou do postele, ani se nehnu. Za chvíli se jeho rodiče rozloučí a odejdou, než je vyžene sestřička.

K jeho cti mě teď nechá na pokoji, ale klid netrvá dlouho, když do pokoje vtrhne nějaký poděs. Podívám se a po druhé za ten den vyvalím oči. Vešel muž ve středních letech a místo pláště v ošoupaných džínách, černé košili a na krku se mu houpe místo konzervativní kravaty, křiklavě oranžová hrůza se žlutými rybkami. Kdy toho magora pustili z blázince?!

"Ty musíš být Ryuu Kaimo, moc mě těší, jsem doktor Samochi, psycholog," zamrká na mě.

"Kdy vás pustili z blázince a kdy tam zavřeli toho, kdo vám dál diplom?" vyjede ze mě nevěřícně. Adrian na vedlejší posteli se začne smát a doktor se na mě podívá.

"Co se ti na mě nezdá?" podiví se.

"Kravata," utrousím suše. Doktor se podívá na křiklavou kravatu a povzdechne si.

"Dětem se líbí, doufal jsem, že se bude líbit i tobě," povzdechne si. Na to už nezareaguji, jen se znovu otočím k oknu a nevšímám si ho. Mluví na mě bez mojí reakce celou hodinu, než to vzdá a s poznámkou, že se ukáže zítra, odejde. Nezajímá mě to, nemusí sem chodit!