2 Když zasáhne osud...

Když zasáhne osud...

Vrátím se domů z další práce, kterou jsem si našla, abych mohla splácet jeho dluhy. Vím, že v ledasčem měl můj syn pravdu, ale já bez něj prostě nedokážu být. I přesto jaký je, ho stále miluji, on je pro mě první a taky poslední.

"Ryuu, pojď mi pomoct s nákupem," zavolám do domu a začnu se vyzouvat. Nic, dost se podivím, protože, když zavolám, vždycky přijde. Asi je na mě ještě naštvaný, však ho to přejde, pomyslím si a odtáhnu tašku do kuchyně, uklidím nákup a uvařím večeři.

"Ryuu, večeře," křiknu. Nic. Dobře uražený může být, jak chce, ale jíst bude. Vejdu do jeho pokoje.

"Ryuu, kolikrát tě...," zmlknu, když si uvědomím, že v pokoji není. Počítač, který jsem mu tajně koupila na narozeniny a kladla mu na srdce, aby si ho schovával, je na stole. Má jediné štěstí, že ho neviděl manžel. Schovám mu ho a pak si uvědomím klid, který prostupuje domem, začnu mít strach.

"Ryuu, kde jsi?!" začnu zběsile běhat po domě a hledat ho, nakonec ho najdu v koupelně, kde se kolem něj rozlévá čerstvá krev. V šoku zůstanu na něho zírat.

"Ryuu..." vydere se mi ze sevřeného hrdla a ještě s šokem začnu jednat. V lékárničce, kvůli které vyházím obsah skříňky, než ji najdu, vytáhnu obvazy a těsně nad ránami mu stáhnu ruce. Pak v kabelce najdu telefon a zavolám sanitku.

V tom přijde domů manžel.

"Co je to tu kurva za binec?" začne ječet, nevšímám si ho, pro mě je teď důležitý syn. Když mu neodpovím, jde se podívat sám.

"Á, buzerant natáhnul bačkory? Nevím, proč u toho musel udělat takový binec," poznamená a jde do kuchyně, zůstanu přimražena stát. V ten moment cítím, jak mi spadnou z očí šupiny. Nepohnu se do té doby, dokud se neozve zvonek. Běžím otevřít a záchranáře dovedu do koupelny. Hned se nad ním skloní.

"Ještě žije," pronese s úlevou lékař. Opatrně ho dají na nosítka. Popadnu kabelku a Ryuuovy doklady a běžím k sanitce. Co bude dělat on, je mi ukradené. Za necelých pět minut jsme v nemocnici, kde ho hned odvezou dozadu. Mě si odchytne sestřička a začne se vyptávat na krevní skupinu a tak. Řeknu ji všechno, co vím.  Pak mě posadí do čekárny, kde se můžu oddávat sebelítosti a přemýšlet o svém životě. Nakonec dojdu k jedinému, podle mě správnému řešení. Začít znovu bez manžela a bez syna. Potřebuji čas, abych se vzpamatovala.

Po víc jak třech hodinách vyjde ze sálu lékař. Podívám se jeho směrem.

"Bude v pořádku, dalo nám to pořádnou práci, ale uzdraví se," sdělí mi uklidňující zprávu, teprve tehdy se rozpláču úlevou.

Jdu se na něho podívat a pak uklidněna jdu domů.

Hned ve dveřích mě přivítá facka a nadávky, kvůli bordelu, co panuje v domě, to už je snad poslední kapka, která mohla dopadnout. Mlčky vše uklidím a zavřu se v synově pokoji, kde zavolám sestře, s úlevou zjistím, že mi pomůže.

Další den podám okamžitou výpověď v obou prácích a podám žádost o rozvod. V realitní kanceláři dám k prodeji dům, který jsem od našich dostala jako svatební dar. Už bych tam nevydržela žít. Doma sbalím manželovy věci, které dám před dveře a vyměním zámek. Pak se dám do balení svých a synových věcí.

Večer se vrátí manžel, jako obvykle ožralý pod obraz. Když se snaží vyrazit dveře, prostě zavolám policii, která ho odveze na záchytku. O dva týdny později nás rozvedou na prvním stání.

Manžel, teď už bývalý, nešetří s nadávkami nejen na mou adresu, ale i synovu či soudu. Nakonec ho musí vyvést policie. O tři dny později mi dojde papír k odvolání, že manžel nesouhlasí. Divila bych se, kdyby souhlasil, živila jsem ho já, takhle nemá nic a bydlí na ulici, ale nikdo mi nemůže přikázat, abych ho pustila do domu. Zvlášť když jsem ho z adresy, coby majitel nemovitosti odhlásila. Co mě nenapadlo, bylo, že mě napadne. Stalo se tak, když jsem se vracela z nákupu a z nemocnice. Ryuu se ještě neprobral. Vím, že jemu nic neudělá, protože si myslí, že je mrtvý. Navíc jsem se postarala, aby bydlel v jiné části města, kam se neodváží. Ani netuší, kde má školu.

Dost mě pobodal, a okradl mě, ale poznala jsem ho stejně. Naštěstí to byly jen povrchové rány, ale i tak jsem si poležela pár dní v nemocnici. Hned jsem na něj podala trestní oznámení. Aspoň mám pojištěné, že mu odvolání neprojde, to je jediné plus, které jsem si z toho odnesla.

 Vzhledem k tomu, že manžel není schopný splácet půjčky, musím je zaplatit já, což pro mě není problém, ale padnou na to veškeré mé úspory a také obnos za prodej domu. Ani jsem netušila, že je jich tolik.

Poslední věc, kterou udělám, pro mě není lehká, ale nechci syna provléct peklem, které mě čeká. Se sociální prokurátorkou, která také tohle uzná za nejlepší řešení, je Ryuu umístěn v náhradním domově. Ne v dětském domově, to bych nepřekousla. Až od ní se dozvím, že existuje program, který umístí děti do normální rodiny. Je to hlavně pro ženy, které procházejí tím, co já, které přišli o všechno a musí začít znovu. Je zatím v experimentálním stádiu, rozhodně se přičiním, aby to povolili. Pro mě je to těžký krok, ale nevím, co bude se mnou, nechci se strachovat ještě o něj. Můžu Ryua i navštěvovat, ale to odmítnu, stejně tak odmítnu i telefon. Požádám jen o to, aby mě informovali o jeho stavu a neřekli mu nic o tom, čím procházím. Těžko mu můžu říct, že se zrovna nacházím mezi láskou a nenávistí k němu, to by nepochopil.

Napřed se musím postavit na pevné nohy sama a ujistit si své city, teprve pak ho navštívím. Na něm bude, jestli mi odpustí nebo ne.

Díky sestře, která mi najde ubytovnu v jiném městě a dokonce za mě zaplatí první tři měsíce nájmu, se přestěhuji. Věci jako Ryuův nábytek, nádobí a věci, které se do pokoje na ubytovně prostě nevejdou, schová u sebe. Jeho oblečení a osobní věci si vyzvedne rodina, u které bude. Najde mi prozatímní práci, abych měla z čeho žít, než si udělám rekvalifikaci na zdravotní sestru, kterou jsem se vždycky chtěla stát. Musím našetřit na nový byt. Vím, že se vrátím zpátky do města, ze kterého jsem utekla, ale teď tam prostě nevydržím. Musím se naučit žít podle sebe a časem se možná najde i někdo o koho se budu moct opřít. To všechno ukáže čas.

Ozve se zaklepání na dveře, otočím se.

"Pojď dál, tati," vyzvu otce, kterého jsem poznal v odrazu broušeného skla. Máma je přece jen drobnější.

Dveře se otevřou a vejde táta, hned za ním se do pokoje prodere Nero, můj německý ovčák a hrne se ke mně.

"Hej, tohle byla rána pod pás, nikde jsem tě neviděl," namíří prst na Nera, který na tátu vesele vyplázne jazyk. Občas mi připadá, že by měl léčit sám sebe než pacienty. Pracuje v nemocnici jako psycholog pro ty, kteří se pokusili o sebevraždu.

"Co pro tebe můžu udělat?" zeptám se ho, zatímco drbu blaženého Nera za uchem.

"No víš, jak jsem ti říkal, že jsme se přihlásili do programu, co pomáhá rozvedeným ženám najít samy sebe a aby to měli lehčí, ten program umisťuje jejich děti do náhradních rodin?" začne oklikou. Táta je pro to, aby všichni věděli, co se v rodině děje a o všech problémech se mluvilo na rovinu. Pravdou je, že se vždycky všechno vyřeší bez zbytečných stresů.

"Jo vím, takže budu mít na chvíli sourozence, doufám, že to nebude pětiletý fracek," usměji se. Děti mám rád, jen nemůžu vystát ty, které se mstí a vyvádějí, když není po jejich.

"Ne, ten kluk je skoro stejně starý jako ty, zrovna teď je v nemocnici. Jeho matka požádala o rozvod, protože otec je uvalil do těžkých dluhů, navíc byl často ožralý a nejspíš je i psychicky týral. Taky napadl jeho matku, když přišla z nemocnice. Podle mě je to jediné možné řešení. Bohužel, na dluhy nejspíš padnou veškeré její peníze, co si ušetřila a možná i její dům. Chce se postavit na vlastní nohy a bohužel nemá kam jít, takže její syn bude bydlet u nás," vysvětlí mi jeho situaci.

"A proč by ty dluhy měla platit ona, když za ně nemůže?" zděsím se.

"No, přišlo se na to, že jejího manžela kvůli alkoholu před týdnem vyhodili z práce a vzhledem k tomu, že dluhy byly udělány v manželství, musí všechno zaplatit jeho žena," odpoví mi.

"Tak to je mi teda spravedlnost," zasyčím trpce.

"Bohužel s tím nic nenaděláme, pomůžeme ji aspoň takhle," povzdechne si táta.

"Proč je vlastně její syn v nemocnici?" zajímám se o další skutečnost.

"Pokusil se o sebevraždu, Kai. Podřezal si žíly. Má šestnáct, za pár měsíců mu bude sedmnáct. Jeho máma ho našla na poslední chviličku. Stačilo by ještě pár minut a nikdo by mu nepomohl. Podle zdravotníků mu zastavila krvácení za vteřinu dvanáct," podívá se na mě smutně, tohle ho vždycky dostane.

"To je strašné," souhlasím s ním. Co mohlo přimět někoho, aby udělal tenhle poslední krok? Proč se nesvěřil aspoň mámě? Jen doufám, že to nebyl Ryuu. Už se skoro týden neukázal ve škole a nikdo nevěděl, co s ním je, tedy ne, že by to někoho zajímalo.

"Jak se ten kluk jmenuje, tati?" zeptám se.

"Ryuu Kaimo," dostane se mi odpovědi, která mi přivodí málem infarkt. Stěží potlačím vzlyk, ale slzy zadržet nedokážu. Vážně se v tom okamžiku rozbrečím jako malé děcko.

"Ty ho znáš, Kai?" zeptá se mě táta. Přikývnu. Táta počká, až se uklidním a pak se mě začne vyptávat, jak mu to jde ve škole a tak. Nezatajím mu nic, tady není na soukromí místo ani čas, dokonce se mu i přiznám, že ho mám rád a že bych s ním chtěl chodit.

"Takže v tom bylo víc než jen otec, dobře, že to vím. Myslíš si, že i on bude gay?" zeptá se mě.

"Je to možné, ale jistý si nejsem," pokrčím rameny.

"Co když nebude, Kai?" položí mi další otázku.

"Pak budu jeho přítelem, o kterého se může kdykoliv opřít a nikdy se nedoví, že ho miluji," odpovím mu už klidně.

"Věřím na osud, Kai, třeba to byl on, kdo nám ho poslal a třeba jsi jediný, kdo mu může pomoci," usměje se táta a rozcuchá mi vlasy. Pak odejde z pokoje a zanechá mě s chmurnými myšlenkami a s Nerem o samotě.